Nejvyšší typ odvahy

Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem. (Sk 4,13)

Morální vlastnosti nedosáhnou nejvyšší úrovně, dokud se pod povrchem nevybuduje dostatečně velký základ, který by mohl nést vznešený vrchol. A žádný člověk, když se mu naskytne velká příležitost, neprojeví odvahu a neochvějnou důvěru, které jsou jeho obvyklému životu cizí. Musí se budovat pod povrchem. V tom hubeném prorokovi, který miloval poušť, se muselo odehrát mnoho bojů s obavami, mnoho krocení chvění, mnoho kárání váhavosti a pochybností, než se stal takovým mužem, který se dokázal postavit před Heroda a říci: „Není dovoleno, abys ji měl.“ 

Nejvyšší typ této neohrožené odvahy a neochvějného přesvědčení ovšem není u Jana a jemu podobných. Je to síla v nižší podobě než jakou představoval Mistr, od něhož všechna moc pochází. Vrba má své místo stejně jako dub. Pevnost není tvrdohlavost, odvaha není hrubost. Je možné mít pevnou ruku v sametové rukavičce, ne etiketu – tedy dodržovat zdvořilost, ale opravdovou ohleduplnost a jemnost. Ti, kdo se nejvíce podobají tomu, který byl „tichý a pokorného srdce“, zcela jistě disponují neochvějnou rozhodností, která jeho tvář přetavila v křemen a umožnila mu jít bez váhání a bez odmlouvání až k samotnému kříži. 

Nezapomínejme ani na to, že Janova neochvějná pevnost kolísala, že nad jasným nebem jeho přesvědčení se stahovala mračna, že ten, z něhož žádné násilí nedokázalo vytrhnout víru, cítil, jak se mu vymyká z rukou, když mu v žaláři povolily svaly, a že „z vězení“ – což byla záminka pro poselství – poslal otázku: „Jsi přece ten, který má přijít?“ 

A stejně tak nezapomínejme ani na to, že právě tento okamžik rozechvění využil Ježíš Kristus, aby na kolísající hlavu svého ohlašovatele vylil neutichající příval chvály za pevnost jeho přesvědčení. Pokud tedy cítíme, že se střelka našeho kompasu, která jinak věrně ukazuje k pólu, při otřesech rámu kompasu někdy rozkmitá a vzdálí se od svého pravého cíle, nenechme se odradit, ale věřme, že na lidskou slabost je brán milosrdný zřetel. Tento muž byl velký, protože se vyznačoval takovou neohroženou odvahou a nezlomností, že nad jeho bezhlavou mrtvolou v žaláři v pevnosti Machaerus mohlo zaznít to, co řekl regent Murray nad rakví Jana Knoxe: „Zde leží ten, který se nikdy nezalekl tváře člověka.“