Co říká Bible o lidských vládách? (Ř 13,1)

Co říká Bible o lidských vládách? (Ř 13,1)

Doba čtení: 8 minut
30. 1. 2022
  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha. (Ř 13,1)

Boží slovo nám ukazuje, že Bůh ustanovil různé moci, autority v tomto viditelném světě (a zdá se, že další také ve světě neviditelném). Už jsme si ukázali, že můžeme rozlišit tři oblasti autorit, které jsou přímo zřízené Bohem – jedná se o rodinu, církev a stát. A v této sérii se zaměřujeme na vládce v tomto světě, tedy na ty, které nám Bůh dal jako autority ve státě.

Už jsme také mluvili o tom, že naše situace není stejná, jako byla situace v době napsání Písma (a v tomto směru se neliší doba Starého zákona od doby Nového zákona), ale v mnoha ohledech se liší, proto není možné jednoduše přenést příkazy Písma do současnosti bez ohledu na tehdejší a současný kontext. Dnes nemáme krále, ale není to (rozhodně by nemělo být) jako v době soudců, kdy také neměli v Izraeli, a každý dělal, co uznal za dobré (Sd 21,25). Tím nejvyšším světským „panovníkem“ v naší zemi je Ústava, která stanoví, že zdrojem veškeré státní moci je lid, který tuto moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (viz Ústava, hlava první, článek druhý, bod první). Všechny zmíněné orgány jsou podřízené tomuto nejvyššímu zákonu naší země. Už jenom z této věci vyplývá řada komplikací, které musíme důkladně promýšlet. Orgány státní moci jsou tedy zaměstnanci lidu, jemu se také zodpovídají a jemu mají sloužit. Takže je naší povinností kontrolovat, co tito lidé dělají ve vztahu k zákonům země a volat je k zodpovědnosti. Současně jim byla svěřena moc a autorita a my se máme podřizovat jejich vládě.

Co dalšího nám v této věci Písmo říká? Začněme od té nejobecnější věci:

Všichni zhřešili

Začněme u toho, co Boží slovo říká o lidech obecně, co platí o všech lidech. List Římanům např. říká, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3,23). Bible je naprosto jasná v tom, že každý člověk je hříšník. Nemá žádných pochyb o tom, jaké jsou myšlenky, motivy a touhy lidského srdce, že každý výtvor lidské „mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý“ (Gn 6,5). Je tady zlo člověka, zlovůle, výtvor mysli i srdce. A nejenom některý výtvor lidské mysli a srdce, ale každý výtvor. A nejenom někdy, ale v každé chvíli. Slova, která jsou tady použitá, jsou velmi univerzální. Pán Ježíš říká lidem, včetně svých učedníků, že jsou zlí (Mt 7,11; Mt 12,34). A mladému vládci, který za ním přišel s touhou po věčném životě, a oslovil ho slovy „mistře dobrý“, odpověděl, že nikdo není dobrý, jenom Bůh (Lk 18,18–19). Jediný Bůh je dobrý! Člověk je padlé stvoření, a čím déle je na tomto světě, tím více se projevuje jeho hříšnost. A tato hříšnost má svůj původ v srdci, v nitru, a projevuje se navenek (Mk 7,21). Vychází zevnitř. Je to problém srdce, které je nevyléčitelné (Jr 17,9).

Toto je učení o univerzální lidské zkaženosti. Není to rozšířené učení mezi těmi, kdo se dnes nazývají křesťany, ale je učení Božího slova, které bylo v minulosti mnohokrát potvrzeno. V dnešní době je to velmi důležité učení, protože nám pomáhá stát pevně na zemi v tom všem, co se kolem nás děje. Je to velmi důležité učení i v kontextu třinácté kapitoly listu Římanům, protože nám ukazuje, jaký by měl být náš pohled na lidské vládce. Vede nás od naivního idealismu, jemuž dnes mnozí podléhají, k střídmému realismu, který by měl být vlastní všem, kteří tvrdí, že staví na Božím slově. Kam nás tento realismus vede?

Vládci jsou hříšníci

Nejenom volení zástupci lidu, ale i Bohem dosazení vládci, dokonce i ti nejlepší, jsou hříšníci. Nejsou to ideální lidé, nejsou to světci, obvykle to nejsou ani lidé vysokých morálních kvalit a jen výjimečně jsou to lidé, kterým jde o blaho druhých.

Každý člověk je ze své podstaty sobec, a dokonce i znovuzrozený člověk musí celý svůj život bojovat s hříchem, který v něm přebývá, se svou vlastní tělesností, žádostivostí a s mnoha dalšími pokušeními. Co teprve člověk, který věřící není! Boží slovo o něm říká, že jeho svědomí i jeho rozum jsou poskvrněné, je odporný Bohu, neposlušný a neschopný jakéhokoliv dobrého skutku (Tt 1,15–16). Ten dobrý skutek, o němž je tady řeč, je takový skutek, na který by se Bůh mohl dívat se zalíbením a který by přinesl Bohu slávu. Doslova zde stojí, že nevěřící lidé jsou neschopní ke všem dobrým skutkům. Není ani jeden skutek nevěřícího člověka, který by mohl udělat a před Bohem by mohl být označen jako dobrý. Všechny jejich skutky jsou poskvrněné hříchem, sobeckými motivy, nevěrou vůči Bohu. Z lidského pohledu to mohou být užitečné (a v tomto smyslu „dobré“) skutky, ale nemají nic společného s Boží dobrotou. Skutečně dobré skutky před Bohem mohou konat jenom ti, kdo byli očištěni Bohem. Ti byli „v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef 2,10).

I ti nejlepší vládci, které z Písma známe, které Bůh sám označil jako dobré, zneužívali své postavení (viz Davidovo smilstvo s Batšebou), svou moc (Davidovy úklady proti manželovi Batšeby Urijášovi), jednali podle svého sobectví (Davidovo sčítání lidu), ukřivdili mnoha lidem (zbožný král Ása v 1Pa 16,10). Jenom jediný vládce je dobrý, a to je Pán Ježíš Kristus, jemuž byla dána vláda na nebi i na zemi (Mt 28,19).

Bible nám říká poměrně dost o tom, jak by měla vypadat dobrá vláda (bez ohledu na zřízení, v jakém bude vykonávána), ale nelze si nevšimnout, že nepopisuje ani jednu takovou vládu. A spíš výjimečně mluví o zbožných vládcích, kteří činili to, co bylo správné v Hospodinových očích. Mnohem více bylo takových vládců, kteří činili to, co bylo zlé před Bohem. Bůh dokonce ustanovil takové vládce, jako byl např. Nebúkadnesar, Herodes nebo Pilát. Ve skutečnosti po většinu dějin světští vládci pronásledovali Boží lid a nejinak je tomu i dnes – a nemusíme mluvit jenom o ďábelských diktaturách jako je Severní Korea nebo Čína nebo o muslimském světě, ale můžeme se podívat na demokratické státy jako je Indie, kde v některých zemích platí zákony proti konverzi namířené přímo proti křesťanům, nebo Francie, kde vešly v platnost zákony proti extrémistům (snadno zneužitelné proti křesťanům), nebo Velká Británie, kde se mluví o zákonu, který kriminalizuje vedení transgenderových osob k pravdě o jejich genderu. Asi bychom mohli pokračovat stát za státem. Co dalšího nám Boží slovo říká? Jeden text za všechny:

  • Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. (1K 2,8)

Nepochybně Pavel mluví na prvním místě konkrétně o těch, kteří vydali Pána Ježíše Krista k ukřižování (Pilát, Herodes, sanhedrin), ale současně píše znovu velmi obecně, což ukazuje, že nevkládá svou důvěru ve vládce tohoto světa, ale vidí je spíš jako nepřátele evangelia, jímž ve skutečnosti opravdu jsou. Ať již svou hříšností, která se týká všech lidí (všichni lidé jsou v nepřátelství vůči Bohu a jeho Slovu – viz Ko 1,21; 1Pt 2,7–8), nebo konkrétně vládců a mocných (příp. bohatých) tohoto světa. To nejsou lidé, kteří by chtěli oslavit Boha a šířit evangelium našeho Pána Ježíše Krista.

K jakým závěrům nás toto přemýšlení dovádí?

Křesťané spoléhají na Boha ne na lidi

Křesťané mají své občanství v nebi. To není v protikladu k tomu, že jsou také občany svých národních států. Jejich zodpovědnost je dvojí – vůči Bohu i vůči lidem. Mají dělat čest svému nebeskému povolání, stejně jako mají žít vzorně v tomto světě mezi pohany. Ale vzorně znamená správně podle Božího slova ne podle toho, co se líbí lidem. Světská vláda není Boží vláda. Nad světskou vládou je vždycky Boží vláda. Boží slovo nás vede k tomu, abychom nedoufali v ty, kteří jsou v moci postavení, protože u nich není záchrana (Ž 146,2). To není jenom o spasení duše, to platí o všech oblastech života. Naše zodpovědnost je především vůči Bohu. Kniha Soudců je zakončená slovy, která jsem citoval výše:

  • V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. (Sd 21,25)

Poslední ze soudců byl prorok Samuel, jehož v závěru jeho života Izraelci vyzvali, aby jim ustanovil krále. Proč? Protože všichni ostatní měli krále. Protože bylo jednodušší mít krále, který všechno rozhodne, než hledat Boha a jeho vůli pro to, jak máme žít a co máme dělat. Proto Bůh řekl Samuelovi, že nezavrhli soudce Samuela, ale zavrhli Panovníka Hospodina, aby nad nimi nekraloval (1S 8,7).

Křesťan nevkládá svou důvěru ve světskou vládu. Neměl by hledat řešení v tom, co vláda dělá, ani by si naivně a idealisticky neměl myslet, že to vláda s lidmi myslí dobře. Nemyslí.

Naším úkolem je jít do Písma a zkoumat, co je úkolem vlády, kterou nám Bůh dal v tom kontextu, v jakém dnes žijeme, a ne vkládat svou důvěru ve vládu a v její rozhodnutí. A pokud jsou rozhodnutí vlády proti Bibli, je třeba to říct jasně a nahlas. Pokud jsou proti zákonům země, je třeba to říct jasně a nahlas. To není vzpoura, to znamená být světlem a solí země. Právě to znamená „činit, co je dobré“ (1Pt 2,20). Pokud někdo chce, aby vláda měla víc moci a mohla víc omezovat lidské životy, měl nejprve prozkoumat, na čem doopravdy ve svém životě staví – zda na Písmu, nebo na názorech světa. Bůh ve svém Slově jasně vymezil role autorit (státu, církve i rodiny) a dobré a správné jednání je takové, které na základě Božího slova ukazuje, zde je ta hranice, toto už je hřích a nespravedlnost, toto je překročení Bohem (nebo i lidmi) svěřených pravomocí.

Přidat komentář