Odpuštění v Kristově krvi (Žd 9,15-22)

Už od Ježíšovy doby dělá lidem potíže učení, že Kristus musel prolít svou krev, aby mohl přinést smírnou oběť za naše hříchy. Když Ježíš oznámil Dvanácti, že musí jít do Jeruzaléma, aby tam trpěl a zemřel, apoštol Petr ho napomenul: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ (Mt 16,21-22). Apoštol Pavel píše: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě…“ A dále dodává: „… ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost“ (1K 1,18.23-24).

Liberálním teologům se příčí představa Kristovy krve, která splácí naše hříchy. Nazývají takové názory „jatečním náboženstvím“. Dělají si legraci z křesťanů, kteří věří v Boha, který by byl natolik malicherný, že by v něm naše hříchy vyvolávaly hněv, a natolik pohanský, že by se nechal usmířit krví. Dramatik George Bernard Shaw ostře napadl anglikánskou Book of Common Prayer (Kniha společných modliteb): „Je přesycená starověkou – a já bych řekl téměř pekelnou – pověrou o krvavé oběti na usmířenou, které se křesťanství podle mého názoru musí úplně zbavit, jestli má přežít mezi lidmi, kteří přemýšlejí.“ (G. B. Shaw; v: Our Daily Bread č. 8, 1979.)

Ale Bůh dal už na počátku lidských dějin jasně najevo, že odpuštění hříchů je možné jen tehdy, je-li prolita krev přijatelné zástupné oběti. Když zhřešili Adam s Evou, uvědomili si, že jsou nazí a sešili dohromady nějaké fíkové listy, aby se jimi pokusili zakrýt svou vinu a hanbu.

Bůh ale jejich postup neschválil. Místo toho oblékl provinilou dvojici do kůže zabitého zvířete (Gn 3,21). Tímto způsobem Bůh velice názorně ukázal strašlivou cenu hříchu, ale zároveň také svou milost v tom, že pro oběť poskytl přijatelnou náhradu. Bůh Adamovi a Evě a jejich dětem bezpochyby vysvětlil, jaké oběti jsou pro něj přijatelné. Ábel Bohu poslušně přinesl oběť ze svého stáda, ale Kain nabídl Bohu jako oběť dary země. Bůh shlédl na Ábelovu oběť, ale na Kainovu oběť neshlédl (Gn 4,3-5). Kain pak v hněvu zavraždil svého bratra. A ve své pýše a vzpouře se tak stal otcem těch, kdo mají v nenávisti Bohem stanovený způsob odpuštění, spočívající v prolití krve. V pohanských náboženstvích se vždy provozovalo usmiřování bohů či duchů krvavými obětmi. Někdy pohané zacházeli tak daleko, že obětovali jiné lidi, dokonce i vlastni děti. Mýlili bychom se ale, kdybychom se domnívali, že Židé svůj obětní systém převzali od pohanů. Jak poukázal Jan Kalvín, je to spíš tak, že „všechny pohanské oběti byly zkomoleniny původních Božích ustanovení“. (Calvin’s Commentaries [Baker reprint], komentář k Židům 9:16, s. 209.)

Někteří členové židovské církve, které autor Listu Židům píše, možná měli nevěřící židovské přátele, kteří se jim vysmívali kvůli tomu, že věří v ukřižovaného Mesiáše. Autor ale zdůrazňuje, že celý židovský bohoslužebný systém stál na krvavých obětech a že Bůh tento systém ustanovil jako předobraz jedné jediné, naprosto dostatečné oběti Ježíše Krista. Vrátit se ke starému systému by znamenalo vrátit se k systému, který nikdy neočistí jejich svědomí, a opovrhnout věčné vykoupení, které Bůh poskytl v Ježíši Kristu (9,12-14). V našem dnešním textu dovádí do důsledků následující myšlenku: Pramenem odpuštění hříchů je pouze Kristova prolitá krev.

V 9,15 autor ukazuje, že Kristus je prostředníkem Nové smlouvy, protože přinesl vlastní krev jako oběť za naše hříchy (viz 8,6). Zaměřuje se na to, že v Nové smlouvě Bůh slibuje odpuštění hříchů (8,12). Ukazuje, že Kristova smrt přikryla všechny hříchy všech těch, kdo byli povoláni za staré smlouvy, aby „přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno“. Zmínka o „dědictví“ otevírá otázku „poslední vůle“. V těchto verších je pár nejasností, protože jedno a totéž řecké slovo lze přeložit jako „smlouva“ i jako „závěť“ (či „kšaft“).

V 9,15, 18 a 20 by mělo být přeloženo jako „smlouva“. Ale v 9,16 a 17 je řeč o závěti či poslední vůli v návaznosti na uvedenou zmínku o dědictví. Závěť vstupuje v platnost teprve po smrti toho, kdo ji pořídil. Podobně Mojžíš na Boží příkaz přinesl krev obětí při vyhlášení staré smlouvy. Ježíš ale Novou smlouvu vyhlásil svou vlastní krví. Proto je naše spasení (naše dědictví) spolehlivě zaručeno Novou smlouvou v Kristově krvi, která je mnohem lepší než krev zvířecích obětí. Podívejme se na tři skutečnosti:

1. Každý člověk potřebuje odpuštění hříchů, protože hříchy nás oddělují od Boha.

Jak jsem řekl minulý týden, člověk může svou vinu popírat tak dlouho a tak silně, až se tak zatvrdí, že už ho jeho svědomí nijak neobtěžuje; ale pokud je Bůh svatý a člověk jeho svatá měřítka překročil, je před jeho soudem právně vzato vinen. Tím hlavním tedy u viny není prostě provinilý pocit, ale skutečná trestní odpovědnost. Pokud vás Bůh o soudném dni zavrhne, zůstane vám vaše vina už navěky. Konečný trest, který Bůh stanovil za hřích, je věčné oddělení od něj, popsané jako vržení do hořícího jezera a označované jako „druhá smrt“ (Zj 20,14).

Hříšníci obvykle popírají svou potřebu Božího odpuštění tím, že nedoceňují Boží svatost a spravedlnost a zveličují své vlastní zásluhy a nadhodnocují své dobré stránky. Uvažují (mylně!) takto: „Bůh je přece láska. A milující Bůh by někoho, jako jsem já, určitě neposílal do pekla.“ Ale Bible jasně říká, že Bůh je absolutně svatý a spravedlivý. Potrestá každý hřích. Jeho láska neznamená, že svou svatost nebo svou spravedlnost může odložit stranou. Bible také jasně říká, že před Bohem jsme mnohem hříšnější, než si vůbec dokážeme představit.

Rodíme se odtrženi od Boha, protože na nás přechází Adamův hřích; a my sami k Adamovu hříchu velice brzy přidáme své vlastní. Provinili jsme se, když jsme – svými skutky i myšlenkami – porušili Boží měřítka svatosti.

Protože jsme Bohu odcizeni, potřebujeme prostředníka, aby nás s ním usmířil. Jediným prostředníkem mezi bohem a člověkem je Ježíš Kristus (1Tm 2,5). „Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy…“ (Žd 9,15). Pokud jste se někdy ocitli v blízkosti soudního sporu, možná víte, že prostředník může napomoci tomu, aby strany sporu dospěly k uspokojivé dohodě. Naslouchá podmínkám oběma stran a pokouší se navrhnout řešení.

Kristus znal Boží absolutní svatost. Znal také nezměrný dluh lidského hříchu. Vzal na sebe lidské tělo, žil v dokonalém souladu s Božími svatými měřítky a potom přinesl sám sebe jako výkupné, které vyžadovala Boží spravedlnost. Tímto způsobem strany sporu usmířil (viz 2K 5,18-21).

Někdy jsou lidé zvědaví, jak byli spaseni ti, kdo žili před Kristem. Odpověď zní, že byli spaseni úplně stejně jako my: vírou v Kristovu prolitou krev. Oběti, které přinášeli, symbolicky znázorňovaly oběť, kterou přinesl Kristus, když za ně obětoval sám sebe. Izajáš (53,5-6.11) prorokoval:

Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. … [Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude. (KR)] Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.

Starozákonní oběti tedy oddalovaly splatnost pokuty za hříchy do doby, než ji Kristus zaplatil na kříži. Spasení svatých před Kristem bylo, abych tak řekl, na úvěr, dokud Kristus nesplatil celou částku. Totéž říká Pavel:

• … všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. (Ř 3,23-26)

Z toho, že každý člověk je hříšník, který potřebuje Boží odpuštění, plyne, že můžete všem lidem nabízet evangelium s vědomím, že „je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří“. Řekněme, že mluvíte s vysoce vzdělaným a inteligentním člověkem, a možná se přitom necítíte ve své kůži. Třeba zabrousí do filosofie nebo do nějakého vědního oboru a bude vám dokazovat, že Bůh neexistuje. Nedejte se zastrašit. Prostě si připomínejte, že je to hříšník, který jednoho dne zemře a bude stát před svatým Bohem. Potřebuje prostředníka, který by ho s Bohem smířil ještě před tím. A jediný takový prostředník je Ježíš Kristus. Jeho prolitá krev je výkupným za hříšníky, kteří v něho uvěří.

2. Bůh hříchy odpouští stále stejným způsobem: prolitím krve.

Bůh stanovil, že odplatou za hřích je smrt (Ř 6,23). V Levitiku 17,11 Bůh vysvětluje, proč musí být prolita právě krev: „V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření.“ Boží spravedlnost vyžaduje zaplacení pokuty, což je smrt. Ve svém milosrdenství je ochoten se místo smrti hříšníka spokojit se smrtí přijatelného náhradníka. Systém zvířecích obětí ve staré smlouvě ukazoval jako předobraz ke Krista, k Božímu beránkovi, který snímá hřích světa (J 1,29). Všimněme si tří věcí:

A. Hřích vede k tělesné a duchovní smrti.

Bůh řekl Adamovi a Evě, že v den, kdy budou jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, určitě zemřou (Gn 2,17). Oni však pojedli, a přitom nezemřeli ještě téhož dne. Jak to? Ve chvíli, kdy ovce snědli, zemřeli duchovně. Předtím žili s Bohem v důvěrném vztahu bez jakýchkoli bariér. Ale nyní se mu v jediném okamžiku odcizili a pokoušeli se před jeho svatou přítomností ukrýt.

Téhož dne začal probíhat proces duchovní smrti. I když díky Božímu řízení a podle Božích záměrů tito první lidé žili ještě stovky let, všichni nakonec zemřeli. Jejich těla stárla a trpěla nemocemi. Hřích vedl ke smrti v podobě vražd a válek. Všechny ty odporné hrůzy tohoto světa, ať jsou to živelné pohromy nebo nemoci, zvěrstva zločinu, terorismu nebo válek, či devastace přírodních zdrojů a životního prostředí, jsou důsledkem hříchu.

Když jsem četl příběhy o misionářích, kteří přinášeli evangelium primitivním kmenům, žasl jsem nad tím, že se tyto kmeny navzájem nevyhladily už celá staletí předtím. Jejich dějiny jsou dějinami toho, jak jeden kmen ublížil druhému a jak to ten druhý kmen tomu prvnímu brutálně vracel. Pak to ten první oplatil tomu druhému a tak pořád dokola. Totéž ale platí i v „civilizovanějších“ končinách světa. Celá historie lidstva je historií válek o území nebo o přírodní bohatství. Pyšní lidé se chápou vlády nad jinými pyšnými lidmi, dokud je někdo nesvrhne. U kořene každé fyzické smrti na světě je hřích. A hřích způsobuje, že je každý člověk duchovně mrtvý, odtržený od života, který je v Bohu.

B. Krev názorně předvádí, jak vysoká cena se platí za hřích.

Ve verších 9,18-22 se šestkrát objevuje slovo „krev“ a k tomu si přidejte ještě dvakrát „smrt“ a jednou „zemřelé“ z veršů 9,15-17. Napadlo vás někdy, co to asi bylo za krvák, to židovské náboženství? A jak asi přitom bylo všechno zaneřáděné? Na všechno se stříkala krev. Kněží u oltáře poráželi desítky a někdy statisíce kusů dobytka. Nosili mísy plné krve a vylévali je na oltář. Zabitá zvířata se pálila na oltáři, takže to tam muselo páchnout strašlivě – a neustále. Já sám jsem nikdy neviděl, jak se poráží kráva, ovce nebo koza. Maso nakupuji v potravinách už naporcované a zabalené ve fólii.

Kdybychom se mohli přenést v čase zpátky a pozorovat oběti prováděné ve svatostánku, asi by většina z nás byla v šoku. Krev názorně ukazuje strašlivou cenu hříchu.

C. Stará smlouva byla vyhlášena s vylitím krve, protože smrt je trestem, který Bůh stanovil za hřích.

V 9,19 uvádí autor podrobnosti, o kterých se z Exodu 24 nedozvíme. O kozlech, vodě, červené vlně, yzopu a o pokropení knihy Zákona se tam nic neříká. Jinde se o podobných věcech mluví v souvislosti s jinými obřady (Lv 1,10; 14,4-6; Nu 19,6.18). Autor buď shrnuje všechny tyto rituály do jednoho, protože to, o co mu jde, je celkové téma toho, že ve staré smlouvě se všechno očišťovalo krví (takto Kalvín a John Owen), nebo čerpá z ústní tradice, kterou znal každý Žid. Hlavní myšlenkou je v každém případě verš 9,22:

„Podle zákona se skoro vše očišťuje krví…“ Výjimkou bylo to, že chudý člověk mohl místo zvířecí oběti přinést mouku (Lv 5,11-13). Tato výjimka ale neznamenala, že by neplatilo pravidlo: „… bez vylití krve není odpuštění.“ Bůh tím dával najevo, že trest, který stanovil za naše hříchy, je smrt.

Každý člověk tedy potřebuje odpuštění hříchů a Bůh hříchy odpouští stále stejným způsobem, totiž prolitím krve.

3. Ježíšovou smrtí byla vyhlášena Nová smlouva v jeho krvi.

Ježíšova krev je samozřejmě řečnickým obratem označujícím jeho smrt. Ježíšova tělesná muka byla sice krvavá a hrozná, ale z kletby zákona nás vykoupilo to, co podstoupil po duchovní stránce. Řečeno s Pavlem: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2K 5,21). Nejhorším z Kristových utrpení na kříži bylo odtržení od Otce, když na sebe vzal náš trest. Ve verších 9,16-17 autor na základě podobnosti mezi závětí a smlouvou ukazuje, že odpuštění získáváme jako Kristovi dědicové a to jen v jeho krvi.

A. Odpuštění získáváme jako Kristovi dědicové.

Aby člověk něco zdědil, musí být za prvé jmenován v závěti a za druhé musí její pořizovatel zemřít. Dědici jsou ti, které Bůh povolává (9,15). Autor nemluví o tom, jak volá člověk k Bohu, ale o tom, že Bůh povolává člověka. Jinými slovy, Bůh je vlastníkem majetku, a tedy také je tím, kdo závěť pořizuje, přičemž si dědice vybírá sám. Je to seznam konkrétních jmen, ne podpisový arch. Když je ale závěť pořízena, nenabývá platnosti, dokud zůstavitel nezemře. Tento princip všichni dobře známe. Ray Stedman vypráví, že se kdysi zúčastnil nějakého setkání, kde vedoucí křesťanského konferenčního centra vysvětloval, jak hodlají získat další nemovitosti, aby mohli rozšířit svou službu. Mimo jiné popisoval úmluvu, kterou středisko uzavřelo s jistou vdovou, podle níž jí středisko ročně platí určitý obnos až do její smrti, a po její smrti za to bude její majetek převeden na středisko. Jeden člověk z publika okamžitě zvedl ruku a poťouchle se zeptal: „A jak je na tom se zdravím?“ Ta otázka byla samozřejmě poněkud nechutná, ale dobře ilustruje skutečnost, že závěť není obmyšleným k ničemu, dokud zůstavitel není po smrti. (R. Stedman: What More Can God Say? [G/L Regal], s. 139.)

Musíte si tedy odpovědět na tuto otázku: „Slyšeli jste v evangeliu Boží volání a reagovali jste na ně vírou v Ježíšovu smrt?“ Ježíš zemřel, aby dědice uvedl do postavení vlastníků odkázaného majetku. Jste-li vírou v Kristovu krev jeho dědici, jste vlastníky odpuštění, které vám svou smrtí zajistil.

B. Odpuštění získáváme jen v Kristově krvi.

Bez prolití krve nemáme odpuštění; opak je ovšem také pravdou: s prolitím krve odpuštění máme! Jak jsme viděli v 9,9-14, starozákonní oběti nemohly dokonale očistit svědomí věřícího. Zatímco tyto vnější předpisy o posvěcování se týkaly pouze tělesného očišťování, „krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí“ (9,14).

Pod postříkáním něčeho krví si nepředstavíme ani tak očištění (9,13.22), jako spíš znečištění. Jestli se vám někdy dostala krev na košili, tak víte, že ji musíte rychle vymáchat ve studené vodě, jinak vám na ní zůstane nevypratelná skvrna. Když si představíme, že někdo vezme krev a pocáká s ní knihu, lidi, stánek a všechno posvátné náčiní, připadá nám to, že tím to všechno zašpiní, a ne očistí.

Ale moderní medicína (o které starověcí Židé neměli ani ponětí) ukázala, jak výstižné je hovořit o očistných vlastnostech krve. Dr. Paul Brand, který se specializoval na léčení lepry, píše o tom, jak je krev uzpůsobena k tomu, aby organismus očišťovala od toxinů a odpadních látek, které ve tkáních vznikají (Paul Brand, Philip Yancey; v: Christianity Today [2/18/83], s. 13):

Žádná buňka se nenachází dále než na šířku vlasu od nějaké krevní kapiláry, aby se v ní nenahromadily jedovaté zplodiny metabolismu… Pomocí základního chemického procesu rozpouštění a přenosu plynů uvolňují jednotlivé červené krvinky, putující pomalu uzounkými vlásečnicemi, svůj náklad čerstvého kyslíku a zároveň pohlcují odpadní produkty (oxid uhličitý, močovinu a kyselinu močovou). Pak červené krvinky tyto potenciálně nebezpečné sloučeniny doručí do orgánů, které jsou schopny je vyloučit z těla ven.

Dále popisuje, jak plíce a ledviny a játra a slezina svou činností zbavují krev těchto jedů, aby náš tělesný systém zůstal čistý a zdravý. Červené krvinky vydrží tyto chemikálie nakládat a zase vykládat asi čtvrt miliónu cyklů. Potom se rozpadají a jsou recyklovány v játrech, zatímco kostní dřeň vysílá do oběhu nové červené krvinky, které v procesu pokračují (asi čtyři milióny krvinek za sekundu!).

Bůh tohle všechno stvořil jako nádherný obraz, který ukazuje, že stejně jako krev čistí naše tělo od jedů, čistí i Kristova krev, vírou vylitá na naše srdce, naše duše od jedu hříchu. Kdosi o naší potřebě duchovního očištění napsal: „Zvířecí krev nás nemůže očistit od hříchu, protože zvířata jsou mravně neutrální. Krev hříšného člověka nás nemůže očistit, protože člověk je mravně zlý. Jenom samotná Kristova krev nás může očistit, protože jenom Kristus je mravně dobrý.“ (Autor neznámý; cituje W. H. Griffith Thomas: Hebrews: A Devotional Commentary [Eerdmans], s. 117-118.) Kristova krev byla prolita, aby nám umožnila očištění od hříchu a zajistila odpuštění, které všichni potřebujeme. Vylili jste ji na svou duši? Je to jediný způsob, jakým Bůh odpouští hříchy.

Závěr

Podle legendy se jednou, když Martin Luther těžce stonal, objevil u jeho lůžka ďábel a s vítězoslavným pohledem mu ukázal obrovský svitek, který se rozvinul sám od sebe. Luther na svitku četl strašlivý, dlouhý výčet všech svých hříchů, jednoho po druhém. V první chvíli ho přemohlo zoufalství.

Pak ale najednou vykřikl: „Na jednu věc jsi zapomněl! To ostatní je všechno pravda, ale vynechal jsi to hlavní: ‚Krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.‘“ Když to řekl, žalobce bratří se i se svým dlouhým svitkem rozplynul. (Paul Tan: Encyclopedia of 7,700 Illustrations [Assurance Publishers], ilustrace č. 480.)

Luther také řekl (cituje R. C. H. Lenski: The Interpretation of St. John s Gospel [Augsburg Publishing House], s. 130): Hřích může být jen na dvou místech: Buď leží na vás, takže ho máte na krku, nebo na Kristu, Božím beránku. Pokud visí na vašem krku, jste ztraceni; pokud ale spočívá na Kristu, jste svobodní a budete spaseni. Tak si vyberte, čemu z toho dáte přednost.

Pramenem odpuštění vašich hříchů je pouze prolitá krev Ježíše Krista. Přesvědčte se, jestli je vírou vylita také na vaše srdce!

Otázky k diskuzi

1. Proč je Kristova zástupná smírná oběť životně nezbytným článkem křesťanské víry?

2. Proč bez Kristovy krve nemůžeme mít odpuštění?

3. Jakou pastýřskou radu byste dali člověku, který říká, že uvěřil v Krista, ale stále pociťuje vinu za své hříchy z minulosti?

4. Někdo se vás zeptá: „Proč nemůže Bůh prostě říct: ‚Odpouštím ti‘? Proč by k tomu měla být zapotřebí krev?“ Co odpovíte?