Popros Pána Ježíše, aby si všechno vzal

Nemůžeš-li dát všechno, popros Pána Ježíše, aby si všechno vzal

Nemůžeš-li dát všechno, popros Pána Ježíše, aby si všechno vzal, a zvláště to, co se zdá být tak těžké dát. Mnoha lidem pomohlo, když slyšeli, že je to řečeno takto. Řekněte jim, aby dali, a oni sklesle zavrtí hlavou. Jsou jako to malé dítě, které řeklo své matce, že se snažilo dát Ježíši své srdce, ale nešlo to. Ale zeptejte se jich, zda jsou ochotni, aby vstoupil do jejich srdce a všechno si vzal; a oni radostně souhlasí.

Tennyson říká: „Naše vůle je naše, aby se stala tvou.“ A tak je to i v tomto případě. Někdy se však zdá nemožné vytvarovat ji tak, aby odpovídala všem nárokům a zákoutím Boží vůle. Jakou úlevou je v takové chvíli odevzdat vůli Kristu. Říci mu, že jsme ochotni nechat se učinit ochotnými mít jeho vůli ve všech věcech a požádat ho, aby roztavil naši tvrdohlavou svéhlavost, vytvaroval naši vůli na své kovadlině a přivedl nás k dokonalému souladu se sebou samým.

Dáváme-li všechno Pánu Ježíši, musíme také věřit, že si všechno vezme

Když chceme, aby Pán Ježíš vzal všechno, musíme věřit, že Pán Ježíš bere všechno. Nečeká na to, až se zbavíme zlých návyků, nebo až se učiníme dobrými, nebo až se budeme cítit šťastní a veselí. Jeho jediným přáním je, abychom svou vůli ve všem postavili na jeho stranu. Když se to stane, okamžitě vstoupí do odevzdaného srdce a začne své požehnané dílo obnovy a přetváření. Již od okamžiku zasvěcení, i když se tak děje ve velké slabosti a s chabým pochopením celého jejího významu, může duch začít říkat s novým důrazem: „Jsem jeho, jsem jeho, sláva Bohu, jsem jeho.“ Dar je položen přímo na oltář a zachvacuje ho oheň.

Někdy dochází k návalu svatých pocitů. Tak tomu bylo i u Jamese Brainerda Taylora, který vypráví: „Cítil jsem, že potřebuji něco, co nemám. Toužil jsem po tom nejen pro svůj prospěch, ale i pro prospěch církve a světa. Pozvedl jsem své srdce, aby požehnání mohlo sestoupit. V této chvíli jsem si slastně uvědomoval, že se všeho vzdávám ve prospěch Boha. Bylo mi umožněno v srdci říci: ‚Tady, Pane, vezmi si mě, vezmi si celou mou duši a zpečeť mě jako svého nyní i navždy. Chceš-li, můžeš mě očistit.‘ Pak následovaly takové emoce, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Vše bylo klidné a pokojné a mou duši prostoupilo nebe lásky. Měl jsem svědectví o Boží lásce ke mně a o mé lásce k Bohu. Krátce nato jsem se rozplýval v slzách lásky a vděčnosti našemu požehnanému Pánu, který přišel jako Král a zmocnil se mého srdce.“

Je velmi potěšující, když se nám takových emocí dostane. Nesmíme je však vyhledávat ani na ně spoléhat. Naše zasvěcení může být přijato a může v srdci našeho Spasitele vzbudit tu nejživější radost, i když nás nenaplní žádná podobné pocity. Můžeme vědět, že velká transakce byla provedena, aniž by došlo k radostnému výbuchu písně. Dokonce můžeme být nuceni cvičit se ve víře, navzdory svým pocitům, když si každý den musíme mnohokrát opakovat: „Jsem jeho.“ A to se nám může stát. Nepřítomnost pocitů však nic nedokazuje. A my si musíme ustlat na přesvědčení, že Ježíš přijal to, co jsme mu dali v okamžiku, kdy jsme mu to dali, a že to, co mu bylo svěřeno, bude střežit až do onoho dne.

Akt zasvěcení se musí stát pevným bodem našeho duchovního života

Je dobré, aby se akt zasvěcení stal pevným bodem našeho duchovního života. George Whitfield to udělal během své ordinace. „Mohu povolat nebe a zemi za svědka, že když na mě biskup položil ruku, vydal jsem se jako mučedník tomu, který za mě visel na kříži. On zná všechny budoucí události a nepředvídatelné okolnosti. Vrhl jsem se se zavázanýma očima a bez výhrad do jeho všemohoucích rukou.“

Christmas Evans to udělal, když stoupal po opuštěné horské cestě směrem ke Cader Idris. „Byl jsem unaven svým chladným srdcem vůči Kristu, začal jsem se modlit a brzy jsem pocítil, jak se pouta uvolňují, hojně mi tekly slzy a přemáhal mě pláč z této milostivé návštěvy Boží. Tak jsem se odevzdal Kristu, své tělo i svou duši, své dary i svou práci, celý svůj život, každý den a každou hodinu, která mi zbývala, a všechny své starosti jsem svěřil Kristu.“

Stephen Grellet to udělal v lese. „V tomto lese mezi vznešenými a velkými borovicemi se má mysl vnitřně sklonila před Pánem a jemu se zalíbilo zjevit mi svou lásku skrze svého požehnaného Syna, mého Spasitele, natolik, že mé obavy byly odstraněny, mé rány uzdraveny, můj smutek se změnil v radost. A posílil mě, abych celý svůj život bezvýhradně odevzdal jen jemu a jeho službě.“

Nezáleží na tom, kdy a jak to uděláme, zda ústy nebo písemně, zda o samotě nebo ve společenství, ale nesmíme se spokojit s obecným přáním. Musíme dospět k rozhodnému kroku v konkrétní chvíli, kdy s radostí uznáme a vyznáme Kristovo absolutní vlastnictví všeho, čím jsme a co máme.