Potěšení duše

• Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením. (Ž 94,19)

„Tvoje útěcha potěší každou duši.“ Požehnaný Pane, jak sladký je tento text v mých ústech! Jeho chuť je „medové koláčky“. Je pokrmem i nápojem pro mé srdce, neboť každé slovo v sobě nese radost a osvěžení, takže jako „nejlepší víno“ z Písně písní „stéká, plyne i ve spánku ze rtů“. „Tvá útěcha – tvá útěcha naplní mou duši potěšením.“

Dej mi milost, drahý Mistře, usednout dnes ráno ke tvému stolu a hojně jíst a pít, jak to mohou dělat tvoji milovaní, z božských lahůdek, které mi zde tvá láska připravila! Pomoz mi o nich mluvit tak, aby se nejen moje duše, ale i duše ostatních mohly těšit z nebeské many a byly naplněny smíšeným a kořeněným vínem vzpomínek a očekávání! I když jsme měli lidské utěšitele a žehnali jsme jim za jejich laskavost, nikdo nemůže utěšit jako ty, Bože, protože ty jsi „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“. Pojď tedy, milý Pane, pomoz nám rozprostřít tuto hostinu hojnosti a uspořádat ji před našima očima, abychom viděli, jaký máme důvod „těšit ty, kdo jsou v nějakém soužení, útěchou, kterou jsme sami utěšováni od Boha“.

„Když v mém nitru roste neklid,“ to první, čím mě utěšuješ, milostivý Bože, je to, že říkáš mé duši: „Já jsem tvá spása!“ Ty nás nezachraňuješ kvůli našim dobrým skutkům nebo proto, že bychom si to zasloužili, ale proto, že jsi nás ve své svrchované milosti vyvolil a pro svůj božský soucit jsi nás vykoupil; a když jsme byli vzdáleni, tvé nesmírné slitování nás přivedlo zpět a učinilo nás blízkými skrze Kristovu drahocennou krev. To může opravdu „povzbudit naše srdce“ – toto „věčné potěšení a dobrá naděje z milosti“, které jsou přímo od „našeho Pána Ježíše Krista a Boha, našeho Otce, který si nás zamiloval“. Spasený a omilostněný hříšník může skutečně říci: „Tvá útěcha naplní mou duši potěšením!“

Další myšlenka je, že když nás zachránil, tak nás zachovává. „Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení.“ Poměrně málo křesťanů plně zakouší, jak je Bůh zachovává. Kdybychom mu důvěřovali, že nás zachovává, stejně jako že nás zachraňuje – naše životy by byly mnohem svatější a šťastnější, než jsou. „Budu ji střežit ve dne v noci,“ je jeden z těch velkolepých neomezených slibů, kterých se většina z nás bojí a odkládá je do pozadí, protože se jim neodvažuje uvěřit a vynést je na světlo každodenního života. Ó, pošetilá a nevěřící srdce, o kolik potěšující útěchy pro svou duši takto přicházíme!

Pak přichází další myšlenka: On se o nás stará. Drazí přátelé, pokud patříte jemu, víte, že je nesmírně příjemné svěřit mu všechny své starosti a mít jistotu, že se o vás postará. Nepřicházeli jsme snad k němu tak často tísněni a obtěžkáni nesnesitelnou tíhou starostí a trápení – a neumožnil nám snad, abychom celou tu tíhu svalovali na něj, nechávali ji u jeho nohou a vraceli se ke své práci s ulehčením a s odpočinutým srdcem? Někteří z nás měli břemena a trápení, která by z nás vyrvala život, kdybychom nemohli vzhlédnout a říci: „Ty, Pane, jsi mi pomohl a potěšil mě.“ Ano, skutečně, Boží péče o nás je jedním z nejlahodnějších potěšení našeho smrtelného života!

S tím úzce souvisí další myšlenka, že Bůh o nás ví všechno. Naši nepřátelé – někdy dokonce i naši přátelé – nás špatně chápou a znevažují nás; špatně si vykládají naše slova a činy a připisují nám motivy, které nás nikdy nevedly. Náš Bůh však zná myšlenky a úmysly našeho srdce a nikdy se nesplete ve svém soudu, který nad námi vynáší. Útěcha, kterou toto poznání ze strany Pána přináší těm, kdo „trpí nevinně“, je nevýslovně cenná. Mohou s radostí pozvednout hlavu a říci: „Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, kterou jsi uchoval těm, kdo se tě bojí.“ Tato útěcha tak potěšila mou duši, že zkoušky a pokušení neměly moc ji roztrpčit nebo zneklidnit, neboť „před jazyky svárlivými schováváš je v stánku“.

A konečně (ačkoli je toho mnohem, mnohem více), jedna z mnoha myšlenek, která výrazně vyčnívá nad ostatními jako útěcha, která potěší duši, je, že nás miluje. Tato pravda se táhla polem předchozích úvah jako stříbrný potůček plynoucí lukami – zde by se měla prohloubit a rozšířit do širokého a bezedného oceánu, kdyby bylo v mých silách mluvit o její výšce, hloubce, délce a šířce a vyprávět o Kristově lásce, která přesahuje poznání.

Ale moje pero zde naprosto selhává. Cítím se stejně, jako se musel cítit John Berridge, když napsal: „Musíme zemřít, abychom mohli plně mluvit o Kristu!“ Vy, kteří ho milujete a víte, že on miluje vás – musíte si každý říci, jaká je tato „útěcha lásky“ pro vaše srdce. To bude lepší komentář než jakýkoli jiný, který mohu nabídnout. A pokud nějaká ubohá ztrápená duše truchlí nad ztrátou sladké útěchy, kterou může dát jedině Kristova láska, nechť si připomene něžně drahocenný příslib, který Pán vložil do úst proroka Izajáše: „Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí“ (Iz 57,18).