Proč se vracet k uplynulým dvou letem?

Před pár měsíci jsem se v jednom ze svých kázání dotkl uplynulých dvou let, když jsem zmínil selhání mnoha křesťanů i církve samotné. Jednotliví křesťané i církev jako celek otevřela dokořán dveře světu a místo Písma začala k rozlišování používat to, co jí diktoval svět – zachovávání vesměs nezákonných nařízení státu či zdravotní stav nebo status lidí. V reakci na toto kázání jsem dostal otázku, proč už nenechám ty věci být, když jsou za námi, proč se k nim pořád vracím. A stojí za to položit si tuto otázku – má nějaký smysl se vracet k tomu, co zde bylo v uplynulých dvou letech?

V tomto čísle časopisu Soli Deo Gloria předkládám mimo jiné Frankfurtskou deklaraci křesťanských a občanských svobod, která se vyjadřuje k událostem uplynulých dvou let a snaží se na ně pohlédnout z biblické perspektivy. A zde bych chtěl uvést tři důvody, proč si myslím, že je nutné se k tomu, co se odehrávalo ve společnosti i v církvi vracet.

1. Pokání

Jednotliví křesťané i církev musí činit pokání. Církev jako celek, a tedy jednotliví křesťané, kteří tvoří církev, selhali v duchovním rozlišování a nakonec i v praxi. Na prvním místě a v prvních týdnech jsme byli všichni paralyzováni strachem, protože jsme zažili něco, co jsme do té doby nikdy nezažili. Z médií se na nás valily zprávy z celého světa o ohromných počtech nakažených a mrtvých, takzvaní odborníci nás přesvědčovali o nutnosti zavřít se a nevystrčit ani nos a nejlépe nepodat ruku ani vlastní manželce nebo dětem. To bylo první selhání, které by mohlo být ještě omluvitelné. Ta, která následovala, už omluvitelná nejsou. Hlavou církve se místo Krista stali ministři zdravotnictví, kteří nařizovali, jak má církev fungovat, v jakých počtech a za jakých podmínek se může scházet, jak má hygienicky správně slavit Památku Páně, jak mají křesťané pohřbívat své mrtvé, uzavírat sňatky, jak mají uctívat Boha (rozhodně ne zpěvem a už vůbec ne společným) a mohli bychom pokračovat dál a dál. Stačí se podívat na to, co bylo nazváno Protiepidemický systém ČR, tedy PES a podívat se na kolonku církev … I ta nejmírnější varianta obsahovala věci, které stály v protikladu k Božímu slovu.

Křesťané začali obhajovat své počínání zvráceným výkladem textu z Římanům 13 a nařízení vlády se stala důležitějšími než Boží slovo. Láska k bližnímu nebyla definována na základě Písma, ale podle toho, co říkal svět – od varianty známé u nás: „moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“, až po varianty zahraniční typu „očkuj svého bližního, jako sebe samého“. Z Božího slova se stal trhací kalendář a každý si z něj vybral to, co se mu zrovna hodilo.

Potom přišlo povinné testování a nakonec nepovinné očkování, které rozdělilo společnost na privilegované a neprivilegované – vedlo k segregaci lidí na základě jejich zdravotního statusu. A církev nejenom že mlčela, ale mnohdy to přímo podporovala, takže v některých sborech byly bohoslužby jen pro očkované a jiné bohoslužby i pro neočkované navzdory tomu, že Boží slovo jasně říká, že nemáme dělat rozdíly mezi lidmi (např. Jk 2,1).

Rozhodně toho není málo, z čeho je třeba činit pokání – a je to problém jednotlivých křesťanů, vedoucích sborů i denominací, starších a kazatelů. Proto je potřeba se k uplynulým událostem vracet. Nedají se jen tak zamést pod koberec, ale je potřeba vyznat svá selhání Bohu, a kde byli dotčeni i další lidé, tam i lidem, tedy činit pokání a prosit Boha o milost. A dokud k tomu nedojde, jen těžko můžeme očekávat nějakou změnu – Boží soud bude pokračovat (Lv 26,13–44). To je první důvod, který se týká především křesťanů a církve.

2. Prorocká výzva

Ačkoliv křesťané nejsou z tohoto světa, ale jejich občanství je nebeské, byli ponecháni v tomto světě, aby zde dosvědčovali Boží milost, Boží spravedlnost a vyhlašovali Boží soud. Proto nemají žít odtrženě od společnosti, do které je Bůh postavil. Mají být prorockým hlasem v této společnosti a volat lidi k pokání, ukazovat, co je a není pravda a jaká je Boží spravedlnost.

V uplynulých dvou letech selhaly autority v naší zemi na všech úrovních od té nejvyšší, jako je vláda, zákonodárci, soudci, až po tu nejnižší úroveň jako jsou policisté, ředitelé škol, vedoucí na pracovištích. Ti první vydávali nezákonná nařízení a ti druzí je vyžadovali po ostatních. Z ústavy, právního pořádku a zákonů staly jenom cáry papíry. Čest patří několika málo výjimkám na všech úrovních moci a autority.

Došlo k mnoha dalším zlým a podvodným věcem, které by měly být označené jako krádež nebo podvodné jednání (vyvádění peněz ze státního rozpočtu do soukromých rukou – testovací a očkovací centra, předražené nákupy zdravotnického materiálu, pronájem pozemku pro stavbu nepotřebné polní nemocnice v Letňanech atd.). K tomu můžeme přidat manipulaci, zastrašování, segregaci, poškozování zdraví, zneužívání moci a mnoho dalších věcí, které se objevily v masovém měřítku. Křesťané, kteří mají být solí země a církev, která má být světlem na hoře by měli tyto věci pojmenovat a vynést na světlo, měli by volat k pokání všechny, kdo se těchto věcí dopustili. Proto je potřeba se k těmto událostem vracet.

Světské soudy, byť s velkým zpožděním, už prohlásily mnohá nařízení i jednání vlád i dalších autorit za nezákonná, ale církev stále mlčí a křesťané dělají, jako kdyby se nic nestalo, všechno se zase vrátilo do starých kolejí a jedeme dál. Nemá snad církev co říci světské společnosti o tom, co znamená pravda, spravedlnost, právo a milosrdenství? Zdá se, že nevěřící lidé, kteří mají selský rozum a svědomí dané Bohem mají hlubší pochopení těchto věcí, než křesťané, kteří o sobě tvrdí, že staví na Božím slově. Nebo snad křesťané nemají odvahu otevřeně a veřejně říci, že porušování zákona je porušování zákona? Že lidskost, soucit, milosrdenství a péče o bližní jsou Bohem daným právem každé lidské bytosti?

Těžko říct, co z toho je horší – zda skutečnost totálního selhání v otázce rozlišování nebo zbabělost. Obojí je nám jako padlým lidem vlastní, ale křesťané vyznáváme, že jsme byli obnoveni Boží mocí, že se sytíme Božím slovem, že na něm stavíme a že je jediným měřítkem našeho učení i naší praxe. Nebo je snad toto vyznání jenom další náboženskou frází?

3. Poučení a příprava

Rád bych se v tomto bodě mýlil, ale obávám se, že události uplynulých dvou let jsou jenom přípravou na mnohem těžší věci, kterým budeme muset čelit. Ďábel se převléká za anděla světla a jeho zuřivost je namířena proti Kristově církvi a proti Božím dětem. Ví, jak málo času mu zbývá a o to víc se jeho zuřivost bude stupňovat. Církev na západě žila dlouhá desetiletí spokojeným životem, ale nyní to vypadá, že těmto dnům je pomalu odzvoněno. Nastupující totalitní moc si vyzkoušela některé nástroje své vlády. Je to pro nás křesťany poučením? Postřehli jsme to vůbec? Bůh nás vystavil zkoušce a vzhledem k oběma výše uvedeným bodům se obávám, že církev jako celek v ní neobstála.

Místo aby v nastupující temnotě byla světlem, které se s přibývající tmou bude rozjasňovat, prostě zhasla a šla domů. Místo aby rozpoznala ďábelské dílo v destrukci zákonných pilířů společnosti, v ponižování lidí a v jejich izolaci nebo v zavírání církví a zákazu uctívání Boha, přijala zlaté tele, které jí nabídl tento svět a začala kolem něj spolu se světem tančit. Není to modla vytesaná ze dřeva nebo odlitá z drahého kovu, je to modla tzv. vědeckého poznání, která ovládá druhé pomocí strachu. Její uctívání se projevovalo tupým následováním světa ve všem, s čím svět přišel – křesťané jednoduše tancovali, jak svět pískal, a vyznávali, že takto budou tancovat dál – tedy dokud svět nezahraje písničku „Zakazujeme vám kázat evangelium“, protože na tu jedinou by tancovat nemohli. Přišlo po dvouletém tanci nějaké poučení? Nebo došlo jenom ke zvolnění tempa, takže je možné se už i trochu nadechnout a trochu se vzdálit od toho nejhoršího modlářského tance?  

Farizeové byli pohoršeni, když si učedníci Pána Ježíše neumývali před jídlem ruce (Mt 15,1–9). Pán Ježíš odhalil jejich pokrytectví, když jim ukázal, že svou vlastní tradici nadřadili nad Boží slovo a ještě ji obhajovali tím, že překrucovali Písmo. Marné bylo jejich uctívání a prázdná byla slova, která vycházela z jejich rtů, neboť učili naukám, které byly jen lidskými příkazy (v. 9). I oni tančili kolem modly, která nebyla vytvořená lidskýma rukama a nebyla vidět na první pohled. Přesto jim Pán Ježíš ukázal na jejich modlářství.

Je jasné, že není možné se připravit na přicházející soudy, pronásledování a těžkosti, ale něco přece jen můžeme udělat – můžeme být bdělí, učit se rozlišovat na základě Božího slova a zůstávat věrní – ne světu, ale Pánu a jeho Slovu. Víme, že zkoušky přijdou. Písmo nám dosvědčuje, že musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království (Sk 14,22). A jenom věrnost nyní, věrnost v malých věcech je přípravou na zachování věrnosti, až přijdou skutečné těžkosti a mnohem větší pronásledování kvůli naší víře.

Církev ve Filadelfii je jedinou církví v knize Zjevení, která uslyšela od Pána jenom chválu. Neměla velkou moc, neměla mnoho aktivit, ale zachovala Pánovo slovo pod tlakem těch, kdo byli ze synagogy satanovy, a nezapřela Pánovo jméno. Proto slyšela od Pána:

• Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. (Zj 3,10)

Kéž se nad námi Pán smiluje, otevře nám oči, abychom viděli svá selhání, své slabosti, svou nevěru. Kéž nám dá svou milost a obnoví nás, abychom byli věrnými svědky v těchto stále temnějších dobách. Modlím se za to, aby vám i toto číslo časopisu přineslo užitek a posílilo vaší víru a utvrdilo vás v pravdě Božího slova.

• Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím. (Zj 3,11–13)