Sam Allberry byl odvolán ze služby a vyloučen z TGC kvůli vztahu s jiným mužem
K nedávné sérii evangelikálních skandálů přibyla další bolestivá kapitola. Vyšlo najevo, že Sam Allberry měl „před několika lety nevhodný vztah s jiným mužem“. Jaký dopad to bude mít na debaty o přitažlivosti k osobám stejného pohlaví v rámci evangelikálního hnutí?
V návaznosti na toto odhalení byl Allberry odvolán z pastoračních funkcí v Immanuel Church v Nashvillu ve státě Tennessee a z pozice spolupracovníka v Kellerově centru pro kulturní apologetiku při organizaci The Gospel Coalition. Je třeba ocenit, že jeho sbor i TGC tuto zprávu nezametly pod koberec.
Organizace The Gospel Coalition uvedla, že je „zarmoucená“ a že odstraní jeho obsah ze všech svých platforem. Allberryho obsah byl rovněž smazán z webových stránek Desiring God. Měl vystoupit na konferenci Keswick Convention později v tomto roce, ale předpokládám, že se tak již nestane.
Smutná zpráva o jeho pádu vyšla najevo teprve během posledních 24 hodin a možná se ještě objeví další podrobnosti. Některé věci však můžeme říci již nyní. Můžeme říci, že nás tato zpráva zarmoutila. Písmo varuje, že ti, kdo si myslí, že stojí pevně, musí dávat pozor, aby nepadli.
Když služebník církve selže, bolest se šíří daleko za hranice jednoho člověka. Jsou zraněni přátelé, otřeseny sbory, napjaté vztahy a okolní svět dostává nový důvod k posměchu nad jménem Kristovým. Nejprve truchlíme za všechny přímo dotčené a modlíme se za pokání, upřímnost, uzdravení a obnovení, kde je to možné.
Sam Allberry nebyl žádnou neznámou osobností. Po mnoho let patřil k nejznámějším evangelikálním hlasům, které se zabývaly složitými otázkami sexuality, svobodného života a křesťanského následování – a to proto, že sám pociťoval přitažlivost k osobám stejného pohlaví. Působil nejprve v anglikánské církvi a později v širším evangelikálním prostředí. Často vystupoval na konferencích a získal si mezinárodní uznání jako muž, který otevřeně mluvil o své přitažlivosti k osobám stejného pohlaví. Toto svědectví mu poskytlo významnou platformu.
Byl také plodným autorem. Mezi jeho nejznámější knihy patřily Is God Anti-Gay? (Je Bůh proti homosexuálům?), 7 Myths About Singleness (7 mýtů o svobodném životě), Why Does God Care Who I Sleep With? (Proč Bůh řeší, s kým spím?), What God Has to Say About Our Bodies (Co Bůh říká o našich tělech), a You’re Not Crazy (Nejsi blázen – napsáno společně s Rayem Ortlundem). Tyto knihy si našly široké čtenářské publikum v evangeliálních církvích, na vysokých školách i v různých duchovních službách.
Allberryho proslulost však s sebou přinesla i kontroverze. Některé konzervativní kruhy v rámci reformované a kalvinistické tradice ocenily jeho obhajobu biblické sexuální etiky v této nepřátelské době. Jiným však vadily některé aspekty jazyka a pojmů používaných v nedávných debatách o identitě, pokušení a přitažlivosti k osobám stejného pohlaví. Někteří se ptali, zda moderní terminologie nevnáší do pastorální teologie zmatek.
Jedna z nejostřejších teologických debat, do nichž byl zapojen Sam Allberry, se týkala učení o „žádostivosti“ – teologického pojmu označujícího vnitřní nutkání či sklon k hříšným touhám, které přetrvávají v padlé lidské přirozenosti. Zjednodušeně řečeno jde o otázku, zda jsou tyto touhy samy o sobě hříšné, i když se podle nich navenek nejedná. Allberry obecně hovořil o přitažlivosti k osobám stejného pohlaví jako o formě „pokušení“ a „porušenosti“, jimž je třeba odolávat, přičemž však v každém případě rozlišoval mezi prožitkem přitažlivosti a úmyslným hříchem.
Rosaria Butterfieldová – bývalá ateistka a lesbická aktivistka, která se v roce 1999 obrátila ke křesťanství – však tento názor kritizovala. Důrazněji argumentovala, že samotná touha po osobách stejného pohlaví by neměla být považována za morálně neutrální „orientaci“, ale za hříšnou touhu, kterou je třeba jasně pojmenovat jako hřích, aby mohla být překonána.
Rozdíl tedy nespočíval v tom, zda je homosexuální chování hříšné – v tomto bodě obě strany potvrdily historické křesťanské učení –, ale v tom, jak popsat samotnou vnitřní touhu, jak se touha vztahuje k hříchu přebývajícímu v člověku a jaký jazyk nejlépe slouží pokání, svatosti a pastorační péči. Tyto debaty jsou reálné, často ostré a v širším evangelikálním hnutí stále pokračují.
Kdykoli někdo – jako například Sam Allberry – upadne do hříchu poté, co sehrál významnou roli v podobných debatách, kritici obvykle tvrdí, že o nebezpečí věděli už dávno. Stejně tak je běžné, že obdivovatelé to, co se stalo, bagatelizují. Ani jedna z těchto reakcí – ať už ve stylu „já vám to říkal“, nebo „tady není co řešit“ – není hodna Krista.
Hřích je lstivý a může se skrývat pod nadáním, produktivitou, jasností učení, veřejnou užitečností a lety zdánlivé věrnosti. Církev se musí znovu naučit, že výmluvnost není totéž co svatost, že široký vliv není totéž co soukromá zbožnost a že prominentní postavení na pódiu nikomu neposkytuje ochranu před hříchem, který v něm přebývá.
Tato smutná událost by měla církvím připomenout, že žádný služebník není osvobozen od odpovědnosti. Současné evangelikální prostředí dokáže osobnosti povýšit až příliš rychle a vkládat do nich až příliš velkou důvěru. Pódium se často rozšiřuje rychleji, než stačí prověřit charakter dané osoby. Instituce často příliš pozdě zjišťují, že i nadaní řečníci jsou stále jen obyčejní hříšníci, kteří potřebují bdělost, pastýřskou péči a kázeň.
Zároveň by obyčejní křesťané bojující s pokušením všeho druhu neměli dospět k závěru, že selhání je nevyhnutelné. Evangelium neučí zoufalství. Učí bdělosti, pokání, prostředkům milosti, nutnosti společenství a zachovávající milosti Boží. Pády, jako je tento, jsou varováním, ale jsou také výzvou k obnovené vážnosti ohledně svatosti.
Měli bychom se modlit za samotného Sama Allberryho. Ať už ho nyní čekají jakékoli oprávněné důsledky, není mimo dosah Božího milosrdenství, pokud skutečně činí pokání. Hřích krále Davida byl strašný, přesto Žalm 51 zůstává v našich Biblích, aby učil zlomené hříšníky, jak hledat Pána. Měli bychom se také modlit za ty, kteří důvěřovali jeho službě a nyní se cítí zmateni nebo zrazeni.
Především bychom si měli pamatovat, že pouze Kristus je neomylným pastýřem církve. Lidští vůdci zklamávají, někdy strašlivě. Ježíš Kristus nikoli. Naše důvěra nesmí nikdy spočívat v slavných učitelích, nadaných apologetech, obdivovaných pastorech nebo plodných autorech, ale v bezhříšném Spasiteli, který miloval církev a dal za ni sám sebe. V dobách, jako jsou tyto, to není zbožné klišé. Je to naše jediná pevná naděje.
Přidat komentář