Smlouva krve (Gn 15,1

Doba čtení: 1 minuta

Ospravedlnění Abrama z víry

Dobré den a pokoj vám. Vracíme se do knihy Genesis a před námi je jedna z nejdůležitějších kapitol této knihy. Naplno se zde odhalují dvě věci, které tvoří základ spasení člověka. Tyto věci můžeme nalézt i v předchozích kapitolách knihy Genesis – dokonce jsou přítomné od okamžiku pádu a byly připraveny a naplánovány dávno před stvořením světa. Jedná se o ospravedlnění z víry a jedná se o smlouvu krve nebo smlouvu oběti, smlouvu, která byla zpečetěná krví. Pojďme nyní přečíst Gn 15.

V této kapitole se poprvé v Bibli objevuje slovo věřit, což je klíčové slovo, které se týká našeho spasení. Znovu si musíme zopakovat, že to není tak, že by zde víra nebyla již předtím, ale teprve na tomto místě v Písmu je na ní jasně poukázáno. Totéž můžeme říci také o spravedlnosti. Nový zákon nám ukazuje, že dávno před Abramem zde byli lidé, kteří věřili a byli spravedliví, ale teprve v Genesis 15 je nám to zjeveno úplně otevřeně.

Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, … Henoch věřil … Noé věřil … Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře. (Žd 11,4.5.7)

Víra a spravedlnost – to jsou skutečně klíčové pojmy, které nacházíme v celém Písmu a které jako křesťané také vztahujeme na sebe. Vždyť Písmo říká:

Spravedlivý z víry bude živ. (Ř 1,17)

Apoštol Pavel to v listu Římanům používá jako nejsilnější argument. A příklad Abrama používá k vysvětlení toho, že nejsme spaseni ze skutků, které děláme, ale z víry. A v listu Galatským vysvětluje, že spasení bylo vždycky z víry – a znovu jako ilustraci uvádí právě věřícího Abrahama. Pojďme nyní do našeho textu a podívejme se na tyto věci přímo v Písmu:

1. Bůh opět potvrzuje svá zaslíbení (v. 1–5)

Na začátku 15. kapitoly jsme na místě, kdy Abram dosáhl velice významných úspěchů – porazil dobyvatelské krále ze severu a vyrval jim jejich kořist – lidi i majetek sodomských. Měl společenství s králem Melchisedechem, který byl také knězem nejvyššího Boha a vedl Abrama k tomu, aby se správně díval na vítězství, kterého dosáhl. Toto společenství také pomohlo Abramovi obstát v pokušení, s nímž k němu přišel král Sodomy – toho Abram odmítl, nechtěl žádný závazek, nechtěl od něj přijmout ani tkaničku do bot. Bylo to radikální oddělení se od hříchu.

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. (Gn 15,1)

Po těchto událostech znovu přichází Bůh k Abramovi – nyní přichází ve vidění. V každé kapitole vidíme, jak Bůh promlouvá k Abramovi, jak Bůh jedná – vidíme stále znovu, že to je Bůh, kdo promlouvá jako první.

I řekl Hospodin Abramovi … (Gn 12,1)
Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi… (Gn 13,14)
Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky. (Gn 14,20)

Bůh promlouvá k Abramovi a Abram ho uctívá. Tento scénář se neliší ani zde. Po velikém vítězství a po odmítnutí odměny od bezbožného a zvráceného krále přichází Nejvyšší Bůh a říká Abramovi, že on sám je jeho štít a jeho přehojná odměna. Ujišťuje ho o své blízkosti, ujišťuje ho o bezpečí – Nic se neboj!

Abram dosáhl velikého vítězství, jednal neohroženě – proč by se měl bát? Víte, Abram vyhrál jednu bitvu, ale vyhrál by také válku? Co když se králové ze severu, kteří vybili celé národy a porazili pět kanaánských králů, sešikují, vrátí se zpátky a srovnají své účty s Abramem? Zcela jistě zde mohl být takový obyčejný lidský strach. Jsou chvíle, kdy prožíváme těžkosti, a přichází takový strach. Ale i v takových chvílích Bůh říká: Neboj se. Strach z lidí nebo z okolností v našem životě nepřichází od Boha. Od Boha přichází vždy ujištění a povzbuzení k odvaze. Ano, také Bůh budí strach, jak uvidíme. Je to strach z Boha samotného, z jeho velikosti, svatosti, z jeho slávy, z jeho hněvu. Dokonce žalmista říká:

Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. (Ž 130,4)

Když přemýšlíme o odpuštění a o tom, kdo je ten Bůh, který odpouští hříšníkům, tak nás to vede k bázni před ním. Abramův strach, který vidíme v prvním verši, se netýkal jeho protivníků – ačkoliv vzhledem k tomu, co Bůh říká, takovou možnost musíme brát v úvahu. Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. Je dost možné, že kdyby Abram přijal nabídku sodomského krále, tak by to znamenalo určitý souhlas s jeho autoritou, vyjádření jisté poddanosti tomuto králi a s tím také záruku ochrany od tohoto krále. Tak to ostatně bývá, jak říká jedno přísloví – koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Abram to vše odmítl a Bůh ho ujišťuje o své přízni. Ale to nebylo to nejhorší, co by Abrama trápilo:

Abram však řekl: Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer. Abram dále řekl: Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu? (Gn 15,2-3)

Abram už je v Kenaánu nějaký ten pátek. V následující kapitole (16,3) čteme, že Abram a Sára už jsou v této zemi deset let – a stále nemají žádného potomka. V té době bylo obvyklé, že když někdo neměl vlastního potomka (především syna), odkázal svůj majetek některému ze svých služebníků – zpravidla takovému, který se narodil v jeho domě. Takový služebník byl přijat jako syn, jeho povinností bylo postarat se o svého pána v jeho stáří a po jeho smrti mu připadl veškerý pánův majetek jako právoplatnému dědicovi. To je přesně to, na co zde Abram naráží.

Bůh Abrama ujišťuje a Abram promlouvá k Bohu. Je to poprvé, co máme zaznamenáno, že Abram mluví s Bohem. Kdykoliv předtím Bůh promlouval k Abramovi, tak Abram jednal, ale zatím jsme neviděli ani slovíčko odpovědi. Viděli jsme, že Abram mluvil se Sárou, s Lotem, se sodomským králem, ale tady poprvé mluví s Bohem. A jeho slova jsou celkem vyzývavou otázkou.

Abrama tolik netrápila možnost nového boje s králi ze severu, nic si nedělal z toho, že dost možná urazil krále Sodomy – Abrama trápilo, že nemá vlastního potomka. Jeho žena byla neplodná (Gn 11,30; 16,1). Potom, co se rozešel s Lotem, dostal Abram zaslíbení tak početného potomstva jako je prachu země (Gn 13,16). Od té doby uběhl nějaký čas a stále nic. Žádný potomek nebyl v dohledu. To zjevně Abrama trápilo více než cokoliv jiného. Už jednou slyšel Abram toto zaslíbení. A co nyní?

Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ (Gn 15,4)

Bůh postupně odkrývá Abramovi, jak to bude s jeho synem. Nejprve mluvil o potomstvu, jehož bude jako prachu země. Nyní už mluví daleko konkrétněji – mluví o vlastním Abramově potomku – to bude ten, který vzejde z jeho lůna.

Bůh zde znovu Abrama ujišťuje o své věrnosti. Chtěl bych se tady na okamžik zastavit. Všimněte si, jak trpělivě a vytrvale Bůh jedná s Abramem. Jak ho učí a vychovává, jak se mu pomalu dává poznat – a dává se mu poznat víc a víc. A Abram trpělivě a ochotně poznává Boha. Jeho důvěrná znalost samotného Boha je taková, že je nazván přítelem Božím. Jakub tuto událost vztahuje právě k této kapitole knihy Genesis, k okamžiku, kdy Abram uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Jk 2,23, podobně 2Pa 20,7 nebo Iz 41,8).

Abram následoval svého Boha krok za krokem. A bude to trvat ještě nejméně dalších 15 let, než dojde k naplnění slibu, který zde Bůh Abramovi dává. Abram byl věrný a trpělivý. Čekal na Boha a cele mu důvěřoval, cele se na Něj spoléhal. Právě toto je něco, co se musíme od Abrama naučit, dnes, v naší generaci, v naší společnosti.

Žijeme v překotné, hektické době. Neustále se něco nebo někdo snaží získat naši pozornost, náš zájem, naše prostředky, naše nasazení, nás samotné. Cítíme se pod neustálým tlakem a jsme nervózní, když se věci nehýbou, když se nic neděje, když nemáme to, co chceme ještě dnes, maximálně zítra. Jsme jenom velmi málo ochotní na něco čekat. A už vůbec nechceme čekat na naplnění Božích slibů. Dokonce i pro Abrama to byla těžká zkouška a přišly chvíle, kdy neobstál, kdy padl – ale to je příběh až následující kapitoly.

Abram byl už několik let v Kenaánu a Bůh k němu přichází ve vidění a znovu ho ujišťuje – Já své slovo splním. A všimněte si pátého verše:

Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Gn 15,5)

Bůh vyvedl Abrama ven, ukázal mu hvězdnou oblohu a řekl mu – spočítej hvězdy, jestli to dokážeš. Tolik bude tvých potomků. Spočítej prach, spočítej hvězdy… Bůh nikdy neslibuje, co nemůže splnit. A obvykle nás šokuje a překvapí tím, co všechno může splnit. Jak dlouho jsme ale ochotní čekat na Boží čas, na Boží naplnění?

Moji milí, musíme si zapamatovat, že Bůh může skutečně všechno, protože je Bůh. Žádná věc pro Něj není nemožná, žádná věc pro Něj není bezvýznamná, okrajová. On určuje počet hvězd, on každou vyvolává jménem (Ž 147,4). Důvěřujme Bohu, následujme ho. Učme se trpělivosti ve víře, učme se pokoře, učme se znát Boha tak, jako ho znal Abram – a to znamená, cele se na Něj spoléhat. Vždyť i nás nazval svými přáteli (J 15,15).

2. Bůh ospravedlňuje Abrama (v. 6)

Máme před sebou nejdůležitější teologické prohlášení nejenom celého našeho oddílu, ale celého Božího slova.

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

A nejde jenom o teologické prohlášení. Toto prohlášení je srdcem křesťanské víry. Tato slova mluví o spasení z milosti.

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8-9)

Se spasením tomu nikdy nebylo jinak! Vždy se jednalo o dar Boží milosti. Podívejte se na Abrama – spolehl se cele na Boží slovo, na Boží zaslíbení a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Jinými slovy je tu řečeno, že Abram byl zachráněn pro věčnost. Vyvstává nám tady ale otázka, jak to bylo s Abramem v přechozích kapitolách. Byl už tehdy spasen z víry nebo ještě nebyl zachráněn a ta víra se ukázala až nyní? Odpověď je celkem jednoduchá – najdeme ji v Božím slově:

Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. (Žd 11,8)

Abram věřil, už když byl v Uru. Víra byla příčinou jeho poslušnosti. Kdyby nevěřil, tak by nikdy z Uru Kaldejského nevyšel. Proč ale tedy Bůh mluví o ospravedlnění teprve nyní? Myslím, že dobrou a uspokojující odpověď nám nabízí Martin Luther ve svém komentáři. Říká, že podstatnou součástí víry, která vede ke spasení, je víra v Ježíše Krista. Abram ještě nic nevěděl o Kristu – Bůh zjevuje své poselství o spasiteli postupně. Viděli jsme to na příběhu Adama a Evy – Bůh jim dal zaslíbení vysvoboditele, který se narodí z ženy, který přemůže satana a spolu s ním také smrt a hřích. A pro lidi před potopou bylo toto poselství dostatečné k tomu, aby ve víře v toto zaslíbení došli ke spasení. Bůh ve své moudrosti postupně odhaloval další detaily svého plánu. Povolal Abrama a slíbil mu, že skrze něj dojde požehnání celý svět. Nyní Bůh vymezil to zaslíbení, které Abramovi dal, zúžil ho na Abramova potomka, na toho potomka, skrze kterého dojdou požehnání všechny národy země. To je zaslíbení, které ukazuje dopředu na Spasitele a to daleko lépe než všechna předchozí zaslíbení. Abramova víra tady byla ukotvena do spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista (2 Pt 1,1). To je evangelium! Podívejte se na to, jak Pavel popisuje evangelium:

Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´ (Ř 1,16-17)

Spravedlivý bude žít z víry! To je přímý odkaz na Abrama. O něco dále Pavel dokonce cituje Gn 15,6, aby vysvětlil rozdíl mezi snahou dojít ke spasení skrze víru, která vede k ospravedlnění a skutky, které vedou k odsouzení. Svými skutky žádný člověk nikdy nemůže dosáhnout ospravedlnění! Skutky, které Bůh hledá na člověku, jsou vždycky ty skutky, které pramení z víry! Přesně tak, jak to vidíme na Abramovi. Abram věřil, a proto jednal. A protože věřil, tak mu to Bůh počítal za spravedlnost. Proto může Ježíš říci Židům, když se ho ptali na to, jak mají dělat skutky Boží (otázka, kterou si často kladou křesťané: jak mám žít, abych se líbil Bohu?):

Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal. (J 6,29)

Víra je základ a skutky jsou důsledek. Bez víry nejsou žádné zbožné skutky. A na druhé straně – víra, která nemá skutky, je mrtvá víra. Víra vždy ospravedlňuje. V okamžiku, kdy člověk uvěří Bohu, tak je ospravedlněn.

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9-10)

Abram vyznával Pána již předtím. Zde však dochází k další hluboké zkušenosti v Abramově životě víry – není první, a jak uvidíme, tak není ani poslední. Není počátkem jeho víry a tedy ani jeho spasení, ale je velkým krokem na cestě víry. A stejné to bude v životě každého křesťana. Budeme procházet zkouškami, které prověří naši víru a náš charakter, budeme procházet chvílemi Boží blízkosti a nového odevzdání se Bohu. Bůh nám odhaluje svůj charakter a ukazuje nám svá zaslíbení. Tak, jak se na ně stále více spoléháme, tak naše víra roste. Tato Abramova víra vede k další velmi důležité věci, kterou vidíme v našem textu:

3. Bůh uzavírá smlouvu krve (v. 7–21)

Bůh se ve své moudrosti rozhodl, že bude s lidmi jednat skrze smlouvu. Je to něco, co je důvěrné známé lidem od počátku světa. První vyjádření smlouvy v Bibli jsme viděli, když Noe vystoupil s archy a obětoval Bohu oběti zápalné:

Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi… Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy … (Gn 9,9–11)

Mezi Bohem a celým stvořením vzniká po potopě smluvní vztah. Pojďme zpět k Abramovi. Bůh se mu zjevil a dal mu zaslíbení. Abram uvěřil tomuto slibu a Bůh ho prohlásil za spravedlivého. Vzápětí na to dostává Abram od Boha:

A. Ujištění (v. 7–12)

A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ (Gn 15,7)

Toto ujištění začíná – stejně jako na mnoha jiných místech v Písmu – Božím prohlášením o tom, kdo je Bůh: Já jsem Hospodin! Já jsem tě vyvedl z Uru. Tato slova mají umlčet každou námitku, každou pochybnost. Zde je Bůh, všemohoucí Bůh. Na tomto místě jsou to slova smlouvy, v nichž jsou popsány obě smluvní strany. Já jsem Bůh a ty jsi Abram, kterého jsem JÁ vyvedl z Uru a kterému JÁ dám do vlastnictví tuto zem. Je tady jasné prohlášení o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. A všimněte si, jak to souvisí s požehnáním Melchisedecha v předchozí kapitole:

Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky. (Gn 14,20)

Bůh stále stojí na prvním místě. A tak, a jenom tak, je to správně. Bůh musí být v centru. Dostane-li se do centra cokoliv jiného, tak mluvíme o modlářství. Bůh je ten, kdo jedná v životě člověka. Bůh přišel za Adamem a Evou v ráji, Bůh promluvil k Noemovi, Bůh za ním zavřel dveře archy, když Noe a jeho synové nastoupili, Bůh uzavřel smlouvu se stvořením, Bůh povolal Abrama, vyvedl ho Uru a nyní je to znovu Bůh, kdo se Abramovi zjevuje a promlouvá k němu. Jak říká apoštol Pavel: Máš něco, co bys nebyl dostal? (1 K 4,7). Abram se s pokorou a v důvěře obrací na Hospodina:

Abram odvětil: Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím? (Gn 15,8)

Pamatujme na to, že Bůh Abrama vyvedl z Uru a vedl ho do země, kterou mu slíbil dát. Dokonce zde říká, že to je důvod, proč ho vyvedl – aby mu dal zemi.

Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám. (Gn 13,17)

Abram už je několik let v této zemi, ale stále je tam jako host. V zemi vládnou jiní, okupují ji jiní, Abram sídlí ve stanu u posvátného dubu Mamreho a jeho rodiny. Nepatří mu nic z této země. Ale Bůh mu znovu připomíná svůj slib, že mu tuto zemi dá. Proto se Abram ptá a dostává odpověď – uzavřu s tebou smlouvu.

I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. (Gn 15,9-10)

Bůh říká Abramovi – uzavřeme spolu krevní smlouvu. To byla smlouva, která byla obvyklá v té době. Rozpůlila se zvířata a oba smluvní partneři procházeli mezi nimi a prohlašovali svůj závazek. Říkali něco v tom smyslu jako – když nesplním svou část smlouvy, tak ať jsem rozsekán jako toto zvíře, ať je mi zakrouceno krkem jako této hrdličce, ať jsem rozpůlen jako tento beran. Doslova na sebe přivolávali kletbu, která znamenala běda mi, když nedodržím svůj díl smlouvy. Potom se mnou může být naloženo právě takovým způsobem. Smlouva uzavřená tímto způsobem byla smlouva stvrzená krví, nezrušitelná smlouva. Mohla ji zrušit jedině smrt.

Abram tedy všechno připravil, jak mu Bůh řekl a čekal na Boha. Mezi těmi zvířaty měly projít smluvní strany – Bůh a Abram.

Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. (Gn 15,11)

Zatímco Abram čekal, tak se na mrtvá těla začala snášet dravci, nečistí ptáci. Kdyby je Abram nechal, tak by znesvětili smlouvu. Abram je odháněl. Tito nečistí ptáci jsou jako ohnivé šípy satana – nerespektují žádné svaté místo, žádnou svatou oběť. Jako ohnivé šípy přilétají myšlenky pokušení a chtějí přemoci naši mysl. Často dokonce právě uprostřed těch nejsvatějších okamžiků – když usedneme ke studiu Písma, když poklekneme k modlitbě, když posloucháme kázání, když společně zpíváme Bohu – musíme být ve střehu a jako Abram odháněl drzé ptáky, tak i my musíme odhánět každou špatnou myšlenku, která by se chtěla usadit v naší mysli.

Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. (Gn 15,12)

Mezitím přišel soumrak a na Abrama padly mrákoty, hluboký spánek (ČSP). Často je tak v Bibli popisován stav, který není přirozený:

I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. (Gn 2,21)

Tady je to podobné narkóze a operaci. Podobně to vypadá, když David v noci navštívil tábor krále Saula, který ho pronásledoval a vzal královo kopí a džbán:

Nikdo nic neviděl, nikdo nic nevěděl, nikdo se neprobudil, všichni spali; padla na ně mrákota od Hospodina. (1S 26,12)

Jedná se o nadpřirozený spánek. Může to být použito také v duchovním smyslu:

Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. (Př 19,15)

Fyzická i duchovní zahálka vede do mrákotného stavu. Do takového stavu, kdy člověk nevnímá, co se kolem něj děje, že kolem obchází satan jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. To je skutečně negativní význam této mrákoty a každý křesťan by měl dávat velmi dobrý pozor, aby se podobného stavu vyvaroval. Ale v našem textu je toto slovo použito spíše v pozitivním slova smyslu.

Boží přítomnost uvádí Abrama do hlubokého spánku. Přichází také strach a temnota. I když byly zde i věci, kterých se možná mohl Abram bát v tom lidském slova smyslu – sám Bůh s ním chtěl uzavřít smlouvu. Bůh řekl: „Dám ti zemi.“ Co by to znamenalo pro Abrama? Že bude muset zemi dobýt, získat jí. Nezapomeňme na kontext vítězné bitvy Abrama nad králi ze severu. A kdyby nesplnil svou část smlouvy … rozpůlená zvířata, zardoušení ptáci, …

Myslím ale, že strach, který je tady popisovaný, je skutečně způsobený přítomností Hospodina. Bůh vzbuzuje bázeň. Jeho přítomnost je strašlivá. Izraelci, kteří četli tato slova, byli těmi, kdo se setkali s Boží svatostí pod horou Sinaj – podobně jako Abram, tak také oni uslyšeli Boží hlas a i oni se třásli strachy a řekli Mojžíšovi: „Mluv s Ním ty.“ (Dt 5,27). Izajáš se třese hrůzou, když k němu ve vidění promlouvá Bůh ze svého svatého trůnu (Iz 6). Jan padl na zem jako mrtvý (Zj 1,17), když spatřil slávu Kristovu, podobně proroci Ezechiel nebo Daniel. Petr s Janem a Jakubem upadli do mrákoty a zmocnila se jich bázeň, když se Pán před jejich očima proměnil a slyšeli z nebe hlas Otce: Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte (Mk 9,7). Bůh je svatý a jeho přítomnost naplňuje každého bázní. Také Abram se třásl a z hluboké temnoty k němu zazněla Boží slova:

B. Ustanovení (v. 13–17)

Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (Gn 15,13–16)

Jaké povzbuzení znamenala tato slova pro Izraelce, kteří vycházeli z Egypta. Bůh promluvil k jejich praotci Abrahamovi a do posledního písmene dodržel svůj slib. Izraelci po čtyřech stech letech otroctví opouštěli Egypt s bohatstvím Egypta a směřovali do země, kterou jim Bůh zaslíbil. Mojžíš jim předčítal o jejich praotci a o zaslíbeních, která dostal od Boha – od stejného Boha, který je vyvedl z Egypta.

Pro Abrama to byla slova ujištění, slova, jimiž s ním Bůh ustavoval svou smlouvu. Odhaloval mu detaily této smlouvy. Ne všechny detaily, ale jenom některé zásadní. Bůh nám zjevuje jenom to, co sám chce a jenom tolik, kolik potřebujeme, nikoliv tolik, kolik bychom chtěli. Abram se nedozvěděl nic o zemi, v níž budou trpět jeho potomci. Nevěděl, že to bude Egypt. Nedozvěděl se nic o Božím trestu, který kvůli zotročení Izraele dopadne na egyptský národ. Na druhé straně – bylo by s podivem, kdyby slova – odejdou s velikým jměním – nepřipomněla Abramovi jeho vlastní zkušenost z Egypta.

Proroctví pokračuje Abramovou vlastní budoucností a Bůh mu ukazuje, že jeho život dojde naplnění a požehnání. Později o něm čteme, že zemřel stár a sytý dnů. To je nejkrásnější popis lidské smrti (která je prokletím, takže na ní samotné nic krásného není), jaký v Písmu můžeme najít. Ale Abram zemře v utěšeném stáří. To není otázka dlouhého věku ani stáří samotného – mnohé postavy Bible nám ukazují, že ani stáří se problémy nevyhýbají (Jákob a jeho problémy se syny a hladem, David – a vzpoury jeho syna, …).

Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. (Gn 15,17)

Bůh uzavřel smlouvu. Abram se možná bál toho, co to bude znamenat, když bude muset s Bohem projít mezi rozpůlenými zvířaty, ale Bůh jimi prošel sám. Sloup dýmu a sloup ohně. Vzpomínáte na Izrael na poušti?

Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, v noci ve sloupu ohnivém. (Ex 13,21)

Bůh sám, resp. cosi, co představovalo samotného Boha, prošlo středem mrtvých zvířat. Bůh sám potvrdil slib, který Abramovi dal. Bůh sám zapečetil všechna slova, která Abramovi řekl o jeho vlastní budoucnosti i budoucnosti jeho potomků. Bůh připravil smlouvu s ospravedlněným Abramem, Bůh sám ji uzavřel a také potvrdil:

C. Utvrzení (v. 18–21)

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gn 15,18–21)

Již potřetí v této kapitole Bůh potvrzuje svůj slib. Jeho slovo je nepohnutelné a On sám nás znovu a znovu ujišťuje svou přízní, svou přítomností, svým požehnáním. Nazval nás svými přáteli. Podobně jako Abram máme spočinout v důvěře a následovat ho v pokoji, s odvahou a s radostí, protože všechna jeho zaslíbení, která nám dal ve svém Slově, se naplní.

Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm [v Kristu] řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží. (2K 1,20)

Závěr

Chtěl bych říci tři věci na závěr:

1. Ospravedlnění z milosti skrze víru. Abram byl ospravedlněn z milosti stejně, jako jsme ospravedlněni i my, když jsme uvěřili:

Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. (Ř 4,5)

Moji milí, jste ospravedlněni Bohem. Nevracejte se k hříchům tohoto světa, které vás spoutávaly a vrhaly vás do bahna a špíny a vedly k odsouzení. Žijte vírou! Bůh vás přijal, tak se nedívejte zpátky do světa, ale stejně jako Abraham vyhlížejte město s pevnými základy a upínejte svou naději k Bohu, který je jeho stavitelem. Boží zaslíbení patří vám! Nikdo nebude s větší horlivostí zkoumat Boží zaslíbení a pevně se jich chápat vírou než ten, kdo byl ospravedlněn z víry.

2. Smlouva krve. Bůh s námi uzavřel smlouvu, která je nezrušitelná. Je to věčná smlouva. Byla potvrzena krví – krví Božího Syna. Stejně jako v případě Abrama i v našem případě tuto smlouvu uzavřel Bůh sám:

… který nás smířil sám se sebou skrze Krista … (2K 5,18)

Touto krví jsme byli očištěni, touto krví jsme byli posvěceni, touto krví jsme chráněni před přicházejícím Božím hněvem. Byla to krev Božího Syna, kterou prolil na golgotském kříži. V Něm máme vykoupení a odpuštění hříchů (Ko 1,14).

3. Ujištění víry. Bůh nás povzbuzuje svým Slovem a ujišťuje nás o své věrnosti a dobrotě. Nazval nás svými přáteli, jsme jeho dětmi, jsme potomky Abrahama a tak jsme dědicové zaslíbení. On je náš Otec, miluje nás a pevně nás drží ve své ruce.

Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. (Ž 121,3)

Radujte se z Jeho dobroty, těšme se z Jeho přízně a žijme v bázni v Jeho přítomnosti. Vždyť On sám nás ujišťuje, že nás nikdy, NIKDY, neopustí. Modleme se.

Smlouva krve (Gn 15,1–21)