Stvořeni pro vznešenost

Stvořeni pro vznešenost

Doba čtení: 15 minut
1. 6. 2024

Jsme stvořeni pro vznešenost. Úkolem člověka je být po všech stránkách ušlechtilý, protože je stvořený k Božímu obrazu.

Evoluce a hodnota člověka

Mnohé problémy naší doby, na úrovni společnosti i jednotlivců, se točí kolem hledání hodnoty člověka. Nevíme, kdo jsme, proč tu jsme, ani co máme dělat se svými životy. Pokud má pravdu evoluční teorie, pak je lidstvo produktem slepé náhody. Náš život nemá žádný cíl ani žádný zvláštní význam. Evoluce není dobrá ani špatná, prostě je. Proto si nemůžeme být jistí ani tím, jestli naše vlastní existence jako lidstva i jednotlivce, je dobrá nebo špatná. V rámci evoluce je to nesmyslná otázka. Proč je lepší být, než nebýt? Proč je lepší lidstvo chránit, než vyhubit? Na to nemůže dát evoluce žádnou odpověď.

Podle evolucionistů jsme jen náhodná a krátká epizoda v historii vesmíru, jsme projev neosobní energie a hmoty, která si uvědomila samu sebe. Co z toho ale pro nás plyne? Jak máme žít, o co usilovat? Jakou má vlastně člověk cenu? Evoluční teorie není schopna přiřadit člověku žádnou objektivní hodnotu a tuto otázku nechává na naší libovůli. Někdo tak dochází k názoru, že je střed vesmíru a bůh s malým b, zatímco jiný by se nejraději zmačkal a vyhodil do koše, protože za nic nestojí. Evoluční teorie, která trvá na tom, že jsme produktem slepé náhody, zasazuje smrtící ránu hodnotě člověka.

Populární evoluční idea, která je rozšířena mezi “prostým lidem”, ovšem vychází z přesvědčení, že vývoj je dobrý a žádoucí a že jde dopředu, kamsi ke světlým zítřkům. Je to taková milosrdná lež pro masy. Zasvěcení evolucionisté totiž vědí, že žádné světlé zítřky v evoluci neexistují, vše se děje náhodně a nesměřuje to k žádnému cíli. Raději to ale neříkají moc nahlas, aby se lidé nevyděsili.

V reálném životě vede populární Darwinova idea o přírodním výběru nevyhnutelně k tomu, že odvozujeme hodnotu člověka od jeho výkonu. Vždyť přece vývoj druhu je postaven na tom, že přežijí ti nejsilnější, nejchytřejší, nejlépe přizpůsobení. Ti ostatní jsou pak nejen nedůležití, ale jsou dokonce na obtíž, protože svým nedokonalým genetickým materiálem snižují kvalitu druhu a tak vývoj brzdí. Pokud bychom skutečně začali žít podle evolučních ideálů, byl by to konec veškerého soucitu silných se slabými. Ve skutečnosti je evoluce v rozporu prakticky se vším, čemu říkáme dobro a morálka. Pokud se někdo pokusí evoluční principy uvést do praxe, vytvoří zrůdný režim nebo se stane odporným zločincem.  

Skutečná hodnota člověka

Dnešnímu člověku je podvědomě jasné, že nevyhnutelný důsledek populárního evolučního pohledu je, že si jako lidé nejsme navzájem rovni. Krásní jsou hodnotnější než oškliví, chytří jsou hodnotnější než hloupí, úspěšní jsou hodnotnější než neúspěšní, zdraví jsou hodnotnější než nemocí. Proč? Protože jsou vyvinutější  a vývoj je přece dobrý.

Pokud bychom chtěli lidstvu skutečně evolučně prospět, bylo by nejlepší začít selekci geneticky silných jedinců a eliminaci geneticky slabých. Slabé a evolučně nevýhodné jedince by bylo žádoucí v rámci dobra druhu likvidovat nebo alespoň sterilizovat. Nic lepšího se pro lidstvo z pohledu evoluce udělat nedá. Tato myšlenka je ale tak zrůdná, že se nám příčí o ní byť jen uvažovat. To by nás mělo vést k přemýšlení, jak je možné, že jako společnost odmítáme žít v souladu s ideologií, které věříme?

Odpověď zní, že všichni kdesi v hloubi podvědomě tušíme, že evoluce je nesmysl. Člověk, stejně jako celá zbývající příroda, se totiž nevyvíjí. Správný závěr pozorování světa, ať už začnete u skal, živočichů nebo člověka, je ten, že neprobíhá evoluce, ale devoluce, rozklad. Skály se rozpadají na prach, genetický kód živočichů degraduje s každou další mutací. Některé mutace DNA jsou sice krátkodobě výhodné (asi jako když doma zboříte příčku mezi obývákem a kuchyní), ale nepřinášejí nic nového, pouze genetický fond degradují. To jsou závěry moderní vědy. Genetika dnes potvrzuje, že lidská DNA se v čase nevylepšuje, ale naopak zhoršuje. Mutace, ke kterým neustále dochází, lidský genom pomalu ale jistě ničí. Genetická degenerace proto hrozí lidstvu možná akutněji, než ekologická katastrofa.

Evoluce však stále vládne, ne nepodobná nahému císaři, a člověk stojí před neřešitelným dilematem. Vidí zjevné rozdíly mezi lidmi a darwinistické paradigma mu diktuje, že hodnota člověka je dána jeho kvalitou a výkonem. V rámci evolucionismu není úniku; nejsme si rovni. Zároveň se v nás všechno dobré a lidské vzpírá tomu, abychom evoluční ideál plně realizovali a začali vyhlazovat slabé, nemocné a neúspěšné. Vždyť přece pomoc nemocnému, ochrana slabšího a sebeobětování silného je to nejkrásnější, co si dovedeme představit.

Dá se říct, že naše charitativní srdce je ve válce s naší evolucionistickou hlavou. Současná módní odpověď na dilema mezi evolucí a morálkou je strčit hlavu do písku a rozdíly mezi lidmi ignorovat. Tváříme se, že rozdíly neexistují. Říká se tomu inkluze a je to zoufalá pštrosí politika, která nás má zachránit před neúprosnými důsledky darwinismu. Výsledek je ale přesně opačný. Rozdíly mezi lidmi jsou v tzv. inkluzivním prostředí ještě více markantní a provokující než kde jinde. Jak z toho ven?

Co kdybychom zkusili hodnotu člověka postavit na tom, co o lidech a jejich hodnotě říká nejdůležitější kniha naší civilizace, Bible? Najdeme zde tři základní a užitečné teze. Jedna se týká minulosti, druhá přítomnosti a třetí budoucnosti. Tyto základní pravdy o člověku jsou: (1) Člověk je vznešená bytost stvořená k Božímu obrazu, (2) člověk opustil svůj vznešený stav a zkazil se, (3) člověk může být znovu přiveden do původní vznešenosti.

Stvoření

Z fyziky víme, že to, co stojí na třech bodech, je stabilní. I výše uvedená antropologie je velmi stabilní a unese jakýkoli test realitou. Podle křesťanství nespočívá hodnota žádného člověka v jeho osobních vlastnostech a kvalitách, ale v tom, že je příslušník živočišného druhu, kterého Bůh, stvořitel vesmíru, vytvořil ke svému vlastnímu obrazu. I ten nejhorší a nejodpornější lump je stvořen k obrazu svého Stvořitele, protože je potomkem Adama a Evy. Prohlášení, že člověk je stvořen k Božímu obrazu není hodnotícím soudem, ale konstatováním skutečnosti, kterou Bible popisuje těmito slovy: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“  

Současný člověk má tendenci považovat toto tvrzení za nafoukané. Jak může někdo tvrdit, že je vznešenější a vyšší bytost, než třeba delfín nebo sedmikráska? Z morálního pohledu je to dokonce přesně naopak, protože delfín ani sedmikráska nikomu neubližují a nejsou schopni páchat zlo. A to je právě ono. Náš potenciál páchat zlo naznačuje naše velké schopnosti, jakými ostatní živočichové nedisponují.

Ať se díváme na člověka z kterékoli strany, zdá se nám, jako by do přírody zároveň patřil i nepatřil. Stavbou a funkcí těla se zvířatům podobáme, ale naše mentální schopnosti jsou na úplně jiné úrovni. V praxi se to projevuje tím, že máme stále tendenci přírodě velet a šéfovat. Máme schopnost přírodu ničit i budovat, zneužívat ji i pečovat o ni. Tím se ukazuje, že jsme, a zároveň nejsme součástí přírody.

Ekologové takové vyvyšování člověka nad ostatní přírodu odmítají, ale uvažujte se mnou. Pokud bychom byli jen produktem a součástí přírody, proč bychom měli přírodu sami před sebou chránit?  Příroda má chránit sama sebe před sebou? To by nedávalo smysl. My však víme, že člověk má potenciál přírodu ničit, a to je důkazem, že není jenom její součástí obyčejnou součástí, ale že je zároveň i něčím víc.

Tvrzení Bible, že člověk je zvláštní, speciální zvíře stvořené jako jediné na planetě k obrazu svého Tvůrce, přesně odpovídá faktům, která můžeme kolem sebe pozorovat. Člověk je součástí tvorstva, a zároveň je mu do určité míry cizí. Nežijeme si bezstarostně podle svých instinktů, jako lišky nebo motýli. Jsme jako živočišný druh neuvěřitelně všeteční a stále strkáme nos do cizích věcí. Máme tendenci přírodě vládnout. Evoluce není schopná tuto lidskou vlastnost vysvětlit. Máme ji proto, že jsme kdysi od Boha dostali úkol být vládci, nebo lepé řečeno správci této planety, a vše nasvědčuje tomu, že jimi opravdu jsme. Neříkám, že jsme dobrými správci, to v žádném případě. Podle všeho, co vidíme, jsme jako správci dost špatní, čímž se dostáváme k druhému bodu naší úvahy.

Pád

Jestliže tvrdíme, že lidé byli stvořeni k obrazu dobrého Boha jako jeho zástupci zde na Zemi, jak je možné, že je lidstvo v tak zoufalém stavu? Jak je možné, že lidé nejsou jen krásní a dobří, ale také oškliví a zlí? Jak je možné, že nedokážeme dělat to, o čem si myslíme, že je správné? Jak to, že údajný Boží obraz je v člověku někdy tak odporný a pokroucený?

Odpověď na tyto oprávněné otázky je, že lidé se proti Bohu vzbouřili. Nejsme tím, kým bychom měli být. První lidé vzali věci do svých rukou podle návrhu Satana, padlého anděla. Rozhodli se být jako Bůh a nenechat se Bohem řídit a omezovat. Této historické vzpouře se říká pád do hříchu.

Neznám lepší vysvětlení morálního stavu lidstva i jednotlivců, než je právě koncept pádu člověka do hříchu. Moderní společenské vědy si marně lámou hlavu nad problémem zla a patologie v lidské povaze. Nabízejí jen málo uspokojivá vysvětlení a řešení, která nefungují v teorii ani praxi. Koncept hříchu naopak výstižně vysvětluje obrovský rozpor v povaze člověka, který je schopen těch nejušlechtilejších i nejodpornějších činů.

Podle Bible se v historii člověka se hned na počátku stalo něco hrozného, co mělo a má zásadní vliv na lidský charakter. Člověk se obrátil proti svému Stvořiteli, rozhodl se pro neposlušnost a nezávislost. Naši prarodiče se rozhodli, že budou jako Bůh, že budou planetu Zemi a své životy spravovat autonomně a podle svého uvážení. Tak spáchali zločin, který navždy poškodil lidskou rasu a celé stvoření. Tento čin přivedl na svět utrpení a smrt.

Pojem hřích znamená původně minout se cíle, netrefit se. Je to poměrně praktické slovo. Prostě se Vám nepovede to, co jste zamýšleli. Pro humanitní vědy je ale slovo hřích tabu. Je zakázáno brát toto slovo vážně a nemluví o něm radši už ani křesťané, což je smutné. Koncept hříchu totiž přesně odpovídá realitě lidského jednání a prožívání.

Jak je možné, že víme, co je správné dělat, ale neděláme to? Kde se bere obrovský rozpor v lidské povaze spočívající v tom, že chtít dobro dokážeme, ale vykonat už ne? Jak to, že jsme zajatci svých vlastních vášní, kterých se nedokážeme vzdát, i když víme, že nám škodí? Proč tak často zklamáváme sami sebe i druhé? Proč nejsme šťastní a neužíváme si života? Proč jsme nerudní, máme deprese, chováme se hrubě a zraňujeme hlavně ty, které máme nejradši? Proč jsme nemocní a proč umíráme?

Odpověď je, že trpíme dědičnou morální nemocí zvanou hřích. Jedeme v tom spolu jako celé lidstvo a stáhli jsme s sebou dokonce celé stvoření. Tato nemoc je dědičná a předává se z generace na generaci. Rodíme se morálně i fyzicky nemocní. Člověk nepřichází na svět, jako „tabula rasa“, morálně čistý jedinec, ale jako malý hříšník. To ví dobře každý rodič. Děti nejsou nevinní andílci. Člověka nekazí jen společnost, jak se domníval Rousseau (kde by se ono zlo ve společnosti samých dobrých lidí vzalo?). Sklony ke zlu máme pevně vestavěné v naší dědičné výbavě.  Měl je jistě i pan Rousseau, který umístil své vlastní děti do sirotčince, aby mohl psát knihy o výchově.

Realitu dobra a zla v lidské povaze dobře vystihuje následující pravdivý příběh. Ukrajinští dělníci v pronajatém bytě oslavovali a vodka tekla proudem. Jeden z nich nad ránem odešel do koupelny, napustil si vanu a v opilosti v ní usnul. Nevypnul ale vodu a začal se ve spánku topit. Vana přetekla a jeho kumpán si všiml, že zpod dveří koupelny vytéká voda. Uvědomil si, co se děje. Rozbil zamčené dveře koupelny, polomrtvého kamaráda vytáhl z vody a začal ho dost drsným způsobem oživovat. Bušil do něj, fackoval ho, snažil se z něj dostat vodu. Tonoucí se po chvíli probral a vůbec netušil, co se děje. Nevěděl, že mu kamarád právě zachránil život. Myslel si, že ho bezdůvodně napadl. Vznikla z toho ošklivá hádka a rvačka. Během potyčky zachránce odešel do kuchyně, vzal si nůž, a kamaráda, kterému před několika minutami zachránil život, zabil. 

Měl jsem možnost s viníkem osobně mluvit. I když ho usvědčovaly výpovědi svědků, odmítal se přiznat. Jeho obhajoba byla postavena na tomto argumentu: „Proč bych ho zabíjel, když jsem ho předtím zachránil?“ Říkal to i mě. Odpověděl jsem: “Já vám rozumím. Neunesl jste jeho nevděk a křivdu.“ Dodnes si pamatuji na pohled, jakým se na mě podíval.  

Rozumím mu, protože znám zkaženost vlastního srdce. Vím, čeho jsem schopen. Vím, že se dokážu ve vteřině proměnit z anděla v ďábla, a v další vteřině toho litovat. A zopakovat to znovu, znovu a znovu. Jak vysvětlit tento rozpor, tento konflikt dobra a zla, ušlechtilosti a odpornosti v našem srdci, v naší mysli a v našem jednání? Neznám lepší vysvětlení než to, že jsme vznešené bytosti, která se zpronevěřily svému poslání a poškodily se dědičnou nemocí charakteru.

V srdci máme vzpomínku na tom, čím jsme kdysi byli a čím bychom měli být. Této vzpomínce se říká morální zákon nebo svědomí. Neustále ale tento morální zákon porušujeme a jednáme v rozporu se svým svědomím. Víme to, a proto sami sebe zároveň milujeme i nenávidíme, vážíme si sami sebe a zároveň sebou pohrdáme. Hřích zasazuje hlubokou ránu hodnotě člověka. Jak si můžeme vážit tak málo vznešených bytostí, jakými všichni jsme?  

Vykoupení

Stvoření člověka je tabu pro přírodní vědy a hřích člověka pro vědy humanitní; vykoupení člověka je tabu úplně pro všechny. Týká se totiž Ježíše Krista a toto jméno je mezi slušnými lidmi na černé listině. Jenže právě vykoupení je Stvořitelova nabídka na řešení naší zoufalé morální situace. Vyžaduje naši pokoru a víru. Pokora spočívá v tom, že si přiznáme svůj zoufalý morální stav. Víra je potřeba k tomu, abychom udělali několik kroků směrem k Ježíši. Boží řešení problému hříchu je zcela jiné, než jaké nabízí psychologové, poradci a životní kouči. Je to řešení radikální, neuvěřitelné a bláznivé. Spočívá v odpuštění hříchů, smrti starého života a v novém narození. O co přesně jde?

Aby vyřešil problém nákazy hříchu, stal se Bůh sám člověkem. Rozhodl se sám v lidském těle napravit to, co kdysi dávno způsobil Adam. Bůh podnikl záchranou misi na naši planetu a stal se jedním z nás. Stalo se to skrze mladou židovskou ženu Marii. Jí se bez přispění muže narodil syn Ježíš, o kterém anděl řekl, že „zachrání svůj lid z jeho hříchů“. Ježíš, Bůh a člověk v jedné osobě, se stal počátkem nového lidského rodu.

Tam kde Adam jako zástupce a praotec lidské rasy selhal, tam Ježíš zvítězil. Ježíš žil život v lidském těle a nikdy, ani jednou, neupadl do hříchu. Když k Ježíšovi přišel pokušitel a nabídl mu alternativu k poslušnosti Bohu, Ježíš, na rozdíl od Adama a Evy, odmítl. Tak to pokračovalo celý jeho život. Ve všech morálních volbách Ježíš obstál. Můžete tomu věřit, nebo nemusíte, je to ale základ křesťanství. Bůh se stal člověkem v osobě Ježíše Krista, žil dokonalým životem a zemřel nespravedlivou smrtí, kterou si z pohledu lidské ani Boží spravedlnosti nezasloužil.

Tím, že zemřel na kříži trestem pro zločince, umožnil, aby jeho smrt posloužila jako náhradní trest za hřích těch lidí, kteří tomuto faktu uvěří a přijmou ho. Ježíš zemřel za hříchy lidí, ale nezůstal v hrobě, jako jiní mrtví lidé. Třetí den po své smrti byl vzkříšený z mrtvých, čímž podal důkaz o svém božství. Pak před zraky mnoha lidí vystoupil na nebesa a je i dnes schopen reálně zasáhnout do lidského života, způsobit v něm zcela nový začátek, nové narození na úrovni naší nejvnitřnější bytosti. Ježíš je v tomto smyslu nový Adam, nový počátek lidské rasy. Je dárcem odpuštění hříchů a nového života. V něm se můžeme do této nové rasy narodit každý z nás. Jsou k tomu potřeba dvě věci: náš zájem a Jeho pozvání.

Uznávám, že to celé zní jako pohádka. Ale proč by to nemohla být pravdivá pohádka? Proč by náš svět nemohl být ve skutečnosti pohádkou? Mimochodem, evoluce je také pohádka. Celý ten strom života, druhy měnící se jeden ve druhý a pak na vrcholu člověk, to všechno je lidská fikce. Neexistují důkazy, nebyly nalezeny skutečné mezičlánky vývoje. Roli boha hraje v této moderní pohádce slepá náhoda a hybnou silou zázraku evoluce je čas. Evoluce je vlastně pohádka o tom, jak se z žáby – za miliony let a úplnou náhodou –  stal princ. Jestliže jsme ochotni věřit tomuhle pohádkovému příběhu, proč bychom odmítali ten Ježíšův?

Cesta ke vznešenosti

Ježíš, kterého popisují evangelia, je tím nejvznešenějším člověkem, jaký kdy chodil po této zemi. Na tom se shodnou i odpůrci křesťanství. Můžete mít spoustu oprávněných námitek proti církvi nebo kterémukoli křesťanu v historii, včetně autora toho článku. Ale zkuste něco vytknout Ježíšovi. To je skutečná výzva. Nikdo se nikdy nechoval jako on, nikdo nikdy nemluvil, jako on. Ježíš je tak vznešený, a tak moc se vymyká naší zkušenosti, že jen těžko může být historickou fikcí. Muže, o jakém čteme v evangeliích, by si totiž nikdo nedokázal vymyslet.

Bůh nabízí novou cestu k obnovení vznešenosti člověka. Tato nová cesta spočívá v následování Božího Syna, Ježíše Krista. Jeho poslal Bůh, aby se stal novým Adamem, novým začátkem lidského rodu. Ježíš mě i vám nabízí odpuštění všech hříchů a začátek nového života. Je to druh života, který se nepředává spermií a vajíčkem, ale duchovním narozením. Jako jsme se fyzicky narodili do rodiny Adama, můžeme se duchovně narodit do rodiny Ježíše.

Nové narození vyžaduje naši pokoru a kroky směrem k Ježíši. Tyto kroky se nazývají „víra“ a je to největší životní dobrodružství, na jaké se můžete vydat. Bůh bude na této cestě krůček po krůčku obnovovat vaši vznešenost. Budete se stávat takovým člověkem, jakým vás On chce mít. Budete žít pro Něj.

Dobrý začátek této cesty je začíst číst evangelia, čtyři zprávy o Ježíši a jeho životě, které jsou součástí Nového zákona. Tam potkáte tohoto nejvznešenějšího člověka, jaký kdy chodil po Zemi. Co bude dál, závisí už jen na vás, a na Něm.

S laskavým souhlasem převzato ze stránek Muži • Ženy • Bible – Biblické mužství a ženství

Přidat komentář