Všechno má svůj čas (Kaz 3,1–8)

• Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. (Kaz 3,1–8)

„Všechno má svůj čas.“ To znamená, že existuje Bohem stanovený čas, kdy Bůh určuje, aby se každá proměnlivá okolnost stala. Některé věci vycházejí přímo z jeho ruky. V jiných je činitelem člověk – lidská láska nebo nenávist, dovednost nebo síla tajemně působí na Boží vůli. Tak jsou lidské záměry překonány a nejhorší vášně srdce jsou obráceny k dobrému. Tak „zlé ruce“ naplnily Hospodinův „záměr“, když přibily Pána slávy na kříž (Sk 2,23).

„Čas zabíjet“ byl „krásný“. Zpečetil smlouvu krví – Ježíšovou krví.

„Čas nenávidět“ byl „krásný“, když Šimei proklel Davida (2S 16,10). Hřích byl Šimeiův, užitek Davidův – užitek, krása posvěceného utrpení; milost spočívající v odevzdání se do Boží vůle.

„Krásný byl čas rozptýlení“, když byl Jób zbaven všeho, co vlastnil. Patriarcha to vyznal jako krásné a dobrořečil svatému Božímu jménu (Job 2).

„Krásný“ byl pro Šúnemanku „čas pláče“. Její jediné dítě jí bylo odňato, přesto řekla: „Všechno je v pořádku“ (2Kr 4,26).

Avšak žádná lidská trpělivost nebo morální statečnost nedokáže dát utrpení krásu a nedokáže nás přimět k tomu, abychom rozpoznali Boží spravedlivou ruku. Když se vypráví o ztroskotání, hladu, moru nebo bitvě, o rodinách, které zůstaly bez otce, o ovdovělých matkách, které přišly o jediné dítě; o bohatství, které se v okamžiku proměnilo v chudobu, o ztrátě v obchodě nebo o náhlém požáru.

Když vám tuhne krev v žilách z toho, co vidíte nebo slyšíte; když je soucit na pořadu dne, když duší prostupuje hořkost; nebo když vás nějaký čin Prozřetelnosti postihne a položí na lopatky – tehdy je možné říci: „Je to krásné! To je Pán. Musí to být dobré – učinil to sám Bůh!“ (Viz Iz 38,15).

Ach, to ale vyžaduje ducha vyučeného Bohem, mysl obnovenou milostí, srdce smířené s Bohem. To vyžaduje, aby člověk přinesl své hříchy Ježíši a v Kristově škole se naučil pohlížet na všechny věci s Boží myslí. Taková moudrost pochází z nebe. Není stoická. Nezatvrzuje srdce ani ho neumrtvuje vůči něžnému soucitu. Není to zatvrzelá rezignace ani chladná lhostejnost. Je to víra, která vítězí nad tělem; naděje, která se usmívá v slzách; trpělivost, která vytrvá až do konce a poklidně zvítězí nad nevěrou!