Vysvětlení podstaty rozjímání

Pokud se někdo zeptá, co je to rozjímání, odpovím: Rozjímání je stažení se duše do sebe sama, aby se srdce prostřednictvím vážného a zbožného přemýšlení o Bohu mohlo povznést k nebeským náklonnostem. Toto vysvětlení má tři části.

1. Rozjímání je stažení duše do sebe sama

Křesťan, když se chystá rozjímat, musí se uzavřít před světem. Svět rozjímání narušuje. Kristus odešel sám na horu, aby se modlil (Mt 14,23), proto jděte na osamělé místo, když se chystáte rozjímat. „Izák vyšel přemýšlet na pole“ (Gn 24,63) – izoloval se a uchýlil se stranou, aby mohl prostřednictvím rozjímání kráčet s Bohem. Zacheus chtěl vidět Krista, a tak vystoupil z davu: „Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl“ (Lk 19,3–4). Když tedy chceme vidět Boha, musíme vystoupit z davu světských záležitostí, musíme vylézt na strom tím, že se odloučíme k rozjímání, a tam budeme mít nejlepší výhled na nebe.

Hudba světa nás v našem rozjímání buď uspí, nebo nás rozptýlí. Když se do oka dostane smítko, brání nám to ve vidění. Stejně tak, když se světské myšlenky jako smítka dostanou do mysli, která je okem duše, nemůže tak pevně hledět k nebi v rozjímání. Proto, stejně jako když Abraham šel obětovat Izáka a „nechal svého služebníka a osla na úpatí hory“ (Gn 22,5), tak i křesťan, když stoupá na horu rozjímání, by měl nechat všechny světské starosti na úpatí hory, aby mohl být sám a obrátit se k nebi. Pokud jsou křídla ptáka plná slizu, nemůže létat. Rozjímání, to jsou křídla duše. Když je křesťan pokrytý slizem země, nemůže na těchto křídlech vzlétnout k Bohu. Bernard, když přišel ke dveřím kostela, říkal: „Zůstaňte zde, všechny mé světské myšlenky, abych mohl v chrámu hovořit s Bohem.“ Řekněte si tedy: „Jdu teď rozjímat, ó všechny marné myšlenky, zůstaňte tady, nepřibližujte se!“ Když vystupujete na horu rozjímání, dávejte pozor, aby vás svět nesledoval a neshodil vás z vrcholu této hory. To je první věc, duše se stahuje do sebe – zamkněte dveře a zajistěte je před světem. 

2. Druhou věcí v rozjímání je vážné a uctivé přemýšlení o Bohu

Hebrejské slovo pro rozjímání znamená intenzivně vzpomínat a shromažďovat myšlenky. Rozjímání není povrchní činnost, při které se člověk letmo zamyslí nad náboženstvím, jako psi u Nilu, kteří se napijí a pak utečou. Při rozjímání musí být srdce upřeno na předmět a myšlenky musí být ponořeny. Tělesní vyznavači mají myšlenky, které bloudí sem a tam a nezaměřují se na Boha. Jsou jako pták, který skáče z jedné větve na druhou a nezůstává na jednom místě. David byl mužem nadaným k rozjímání: „Bože, mé srdce je upřeno na tebe“ (Ž 108,1).

Při rozjímání musí myšlenky spočívat na předmětu. Člověk, který rychle projíždí městem nebo vesnicí, si ničeho nevšímá. Ale umělec, který se dívá na nějaký zajímavý předmět, vnímá jeho celkový obraz, pozoruje symetrii a proporce, vnímá každý stín a barvu. Tělesný, povrchní věřící je jako cestovatel, jehož myšlenky spěchají – nevšímá si Boha. Moudrý křesťan je jako umělec, dívá se vnímavě a přemýšlí o věcech víry. „Marie však uchovávala všechny tyto věci a rozjímala o nich ve svém srdci“ (Lk 2,19).

3. Třetí věcí v rozjímání je povznesení srdce k svatým náklonnostem

Křesťan vstupuje do rozjímání tak, jako člověk vstupuje do nemocnice – aby byl uzdraven. Rozjímání uzdravuje duši z její mrtvosti a pozemskosti. Ale o tom více později.