Výzva jménem „woke“ (1. část)

Výzva jménem „woke“ (1. část)

Doba čtení: 10 minut

Jak by měli křesťané reagovat na hnutí „woke“ (toto slovo používám spíše jako volné označení kulturního vyjádření „kritické rasové teorie“ a tzv. „kulturního marxismu“)? Tento relativně nový způsob myšlení zaplavuje společnost a je hrozbou nejen pro sekulární kulturu zrozenou osvícenstvím, ale i pro církev.

Proti hnutí „woke“ povstávají ateisté na obranu vědy a racionality, zatímco křesťané bojují proti ohrožení (nebo předpokládanému ohrožení) křesťanských svobod a křesťanského učení.

Křesťané by měli být znepokojeni oprávněně, i když se musíme vždy ujistit, že hájíme evangelium, nikoliv osvícenskou kulturu, a můžeme se také ptát: je všechno ve „woke“ hrozbou nebo nežádoucím jevem?

Porozumět novým způsobům myšlení není snadné. Užitečné historické přehledy a analýzy poskytli zesnulý Melvin Tinker (That Hideous Strength: A Deeper Look at How the West Was Lost [Skrytá síla: Hlubší pohled na to, jak byl Západ ztracen], EP 2020) a Sharon Jamesová (The Lies We Are Told, The Truth We Must Hold [Lži, které nám říkají, pravda, které se musíme držet], Christian Focus 2022).

Zde se omezím na identifikaci některých stavebních kamenů tohoto myšlenkového systému a pokusím se ukázat, jak spolu souvisejí.

Kde lze nalézt pravdu?

Začněme na známém území: relativismus. Představme si, že žádná pravda neexistuje. Nebo pokud existuje, že se k ní nelze dostat. Konkrétně neexistuje žádný velký příběh, který by vysvětloval realitu – to znamená, že neexistuje žádný „metanarativ“. Jakýkoli pokus o jeho konstrukci je považován za utlačující a je třeba ho odmítnout. To je dostatečně známé z desetiletí postmodernismu. Již zde si všimnete vnitřního rozporu, protože tvrzení, že „neexistuje žádný metanarativ“, je samo o sobě metanarativem. Novou „absolutní“ pravdou je, že žádná absolutní pravda neexistuje. Takových protimluvů je v postmodernismu i ve „woke“ spousta.

Nemůžeme však žít bez nějakého vůdčího příběhu našeho života, takže pokud odmítáme „příběhy“ jiných lidí, nevyhnutelně si vymýšlíme pravdu sami pro sebe. Pravda se stává pouhou konstrukcí. Tvrdí se dokonce, že samotná myšlenka objektivní pravdy je konstrukcí.

Dokonce i věda, pokud předpokládá objektivní pravdu, je považována za západní konstrukt a v dějové linii kritické teorie se stává hrozbou pro utlačované skupiny. Základní námitka se týká nároku na objektivitu a univerzálnost pravdy, které jsou považovány za západní, bílé, kolonialistické hodnoty.

To vede k tvrzením, jako je například to, že výuka matematiky je projevem sexismu a rasismu (viz Cynical Theories [Cynickké teorie], Helen Pluckrose a James Lindsay). Oxfordská univerzita z podobných důvodů změnila své „kolonialistické“ osnovy výuky hudby (viz Válka na Západě, Douglas Murray).

Pravda je pravdou vaší skupiny obětí

Pravda je považována za „vykonstruovanou“ jazykem, protože „pravdy“ vyslovujeme a vytváříme si přitom své vlastní minipříběhy. Jazyk je tedy mocný nástroj.

Co je však zdrojem našich minipříběhů? Zde se jako vysvětlující teorie nabízí marxistické téma třídního boje. V tomto boji však již nejde o socioekonomické třídy (proletariát versus buržoazie), ale o jiné skupiny s různým stupněm moci ve společnosti. Ústřední roli hraje skupina. Moje pravda je pravdou mé skupiny.

Nepřítelem je jedna velká mocenská skupina – představte si velký kruh nad čarou – je to skupina bílých heterosexuálních mužů, patriarchát. Je to skupina, která sice byla v dějinách početně menšinová, ale přesto tvořila dějiny, ovládala metanarativ Západu a díky imperialismu i velkou část zbytku světa.

To je skupina, která má moc, utlačovatel. Pokud jde o náboženské skupiny, křesťanství je nedílnou součástí utlačující skupiny, ostatní náboženství obecně patří mezi utlačované.

A co zbytek světa? Představte si řadu kruhů pod čarou. Tyto skupiny jsou utlačované: ženy - větší skupina než muži, rozhodně než bílí heterosexuální muži, ale utlačované na celém světě od nepaměti; černoši; barevní; homosexuálové; transsexuálové; postižení; dokonce i tlustí lidé jsou skupinou obětí.

Všechny tyto skupiny jsou vykreslovány jako utlačované oběti, přičemž mají společné pouze to, že jsou utlačovány hierarchií bílých heterosexuálních mužů.

Oběti se samozřejmě často překrývají - černošská lesba nebo barevný gay s postižením. Takoví lidé zažívají „intersekcionalitu“, souběh útlaků, a jejich problémy budou jiné a horší než u skupin s jedním problémem. Každá skupina však vytváří svou vlastní pravdu tím, čím je, a diskurzem, který vytváří.

Upozornění: křesťanská kritika kritické teorie není nelaskavou kritikou lidí z těchto nebo jiných skupin, ale analýzou toho, co z nich kritická teorie vytváří.

Sociální spravedlnost

Aby se zmírnil útlak, kterým tyto skupiny trpí, vznikla odnož vědeckého aktivismu, která vyjadřuje kritickou teorii v akci. Nazývá se sociální spravedlnost. Jejím významným cílem je převálcovat bílou nadřazenost s jejími četnými odnožemi, jako je ableismus (tj. diskriminace postižených a předsudky vůči lidem s postižením), fatfobie (strach z tuku), imperialismus a cisnormativita (tj. předpoklad, že vaše pohlaví a gender budou v souladu).

Pro dosažení tohoto cíle je opodstatněné podřídit akademické hodnoty, jako je přísnost, seberegulace, objektivita a nestrannost, podpoře „věci“ (viz Pluckrose & Lindsay). Jinými slovy, účel světí prostředky.

„Sociální spravedlnost“ je třeba jasně odlišit od boje za spravedlnost ve společnosti, do kterého se mnozí v církvi i mimo ni dlouhodobě zapojují.

Je zbytečné, aby skupiny obětí měly s jinými skupinami něco společného, kromě toho, že jsou společnými oběťmi. Ve skutečnosti to v přísné teorii není možné. Tato absence společných rysů vyplývá ze dvou principů nového myšlení: za prvé, neexistují žádné univerzálie. Neexistuje žádná „lidská bytost“, žádné společné lidství, nic „normálního“ (viz Jamesová, Lies We Are Told, kapitola 5). Kritická teorie odmítá univerzální vysvětlení toho, co je člověk. Jsme tím, čím jsme, podle toho, s jakou skupinou se ztotožňujeme.

Za druhé, ztrácí se nedotknutelný význam jednotlivce. Jedinec je podřízen skupině. Pokud jste tedy černoch, dělá vás to vámi, je to vaše identita. Nebo žena, lesba atd. Vaše identita je identitou vaší skupiny. Pokud řeknete: „Jsem žena, ale necítím se utlačovaná“ (což může být případ premiérky nebo generální ředitelky), pak vaše zkušenost přesto zanikne v širším skupinovém křiku: „Ano, jste utlačovaná, protože jste žena.“ Pokud někteří nesouhlasí, jsou skupinovými zrádci.

Pravda, kterou nelze zpochybnit

Pravdu mohou dále vytvářet pouze lidé, kteří ji na základě osobní zkušenosti znají zevnitř; nikdo jiný nemůže mluvit za vaši skupinu, protože pouze vy a vaše skupina víte, jaké to je být ve vaší skupině.

To je základem „teorie stanoviska“ – pravda je definována z vašeho stanoviska – a „politiky identity“, podle níž jedinými autoritami, které si mohou nárokovat vaši oddanost a jednat za vás, jsou lidé „jako vy“. Ať už má člen jiné skupiny jakýkoli vhled, nemůže za vás autoritativně mluvit. Proto jste si možná všimli, že žádný člověk není vítán, aby veřejně vyjádřil svůj názor na potraty. Podobně se zvedl odpor proti tomu, aby vyšetřování požáru Grenfell Tower předsedal běloch – nerozumí nám, argumentovali obyvatelé.

Postřeh zdravého rozumu, že podobná zkušenost nám může pomoci pochopit druhé, se stal novým principem, který se konkretizoval: pouze ti, kteří jsou nám podobní, mají právo se o nás vyjadřovat nebo nás zastupovat.

Novým metanarativem je, že zdrojem poznání je „prožitá zkušenost skupiny“. Komunikace tak má tendenci stát se síní ozvěny – posilujeme své vlastní názory tím, že nasloucháme lidem, kteří s námi souhlasí. Každá skupina volá po toleranci, ale nakonec je to tolerance pouze k lidem, kteří jsou jim podobní.

Svoboda slova není žádoucí

To vše má obrovské důsledky pro diskusi a debatu. Nezapomeňte, že jazyk je nástrojem moci. Jeho prostřednictvím ani tak nediskutujeme o „pravdě“, která už existuje, abychom se o ní dozvěděli více nebo o ní poučili ostatní či sami sebe, ale vytváříme skutečnosti, minipodoby pravdy jako biomy v projektu Eden.

Podle ideologie woke, pokud někdo řekne něco, co mě uráží, je to pro mě problém na různých úrovních.

Zaprvé je to problém, protože pokud moje identita vychází pouze z mého konkrétního postavení oběti, pak je zpochybnění této identity útokem na mou identitu jako osoby. Moje identita je přinejlepším dosti chabá, protože v ní není žádná základní lidská přirozenost, na které bych mohl stavět: je to prostě to, že jsem černoch nebo gay (nebo obojí). Takže se nutně budu cítit ohrožen jakýmkoli náznakem, že moje identita není pro ostatní přijatelná nebo že nemá vědecký základ (jako v případě transsexuálních mužů nebo žen).

Zadruhé je to problém, protože pokud jsou pravdy vykonstruované a osobní zkušenost je zdrojem poznání, pak názor člověka zvenčí nemá žádnou platnost – moje pravda je jen to, co říká moje skupina; jediným absolutním faktem je prožitá zkušenost mé skupiny.

Zatřetí, protože pravda neexistuje, jaký smysl má svoboda slova jako prostředek, který nám má pomoci tuto pravdu pochopit?

V tomto bodě se někteří obhájci svobody slova míjejí cílem. Přinejmenším od dob Johna Miltona je jednou z obhajob svobody slova to, že nám pomáhá dobrat se pravdy, zatímco cenzura nám v tomto hledání brání.

Pokud však neexistuje žádná objektivní pravda, které bychom se mohli dobrat, pak je tento argument bezzubý. Můžeme pochopit, proč se zdá, že je tolik lidí, především mladých, a univerzit lhostejných k důležitosti svobody slova – její hodnota se výrazně sníží, jakmile opustíme myšlenku objektivní pravdy.

Smyslem řeči v kritické teorii je vytvářet a posilovat vlastní realitu, a pokud ji něco ohrožuje, místo aby ji budovalo, pak to není vítáno. Proto máme „kulturu rušení“ (cancel culture).

J. K. Rowlingová není vítaná, když se vyjadřuje k transsexuálním otázkám, i když se jen odvolává na uznávané vědecké poznatky; Kathleen Stocková, bývalá profesorka filozofie na univerzitě v Sussexu, musela odejít z funkce za to, že obhajovala význam biologie pro osobní identitu.

Jsme svědky toho, že ztráta absolutna v metafyzickém nebo morálním smyslu vede k tyranii, protože skupiny odmítají uznat jinou pravdu než svou vlastní a odmítají připustit diskusi o jiné pravdě než o své vlastní.

To vede k výrazné fragmentaci společnosti a rozpadu komunikace mezi jednotlivými skupinami. Co bychom však měli dělat?

Hlavní výzva pro křesťanství a Západ

„Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?“ (Ž 11,3). Jsem si jistý, že tak se v dnešní době cítí mnoho křesťanů. Nejsme samozřejmě jediní, kdo je dezorientován podivným novým pohledem na věci, který vyplývá z kritické teorie.

Humanisté a ateisté sepsali ostrou obhajobu racionality, vědy, pokroku, svobody slova a osvícenství. Vnitřní rozpory kritické teorie jsou zřejmé, v neposlední řadě její popírání metanarativů a vnucování toho největšího ze všech, že neexistuje žádná absolutní pravda, a dále její trvání na tom, že zdrojem veškerého poznání je prožitá zkušenost vaší skupiny.

To vše není jen teorie. Ideologie „woke“ uvádí postmodernismus do praxe těmi nejdůraznějšími možnými způsoby. Patriarchát musí být rozbit. Použité taktiky jsou nám dobře známy. K prosazení jeho principů je využívána politická moc na institucionální a národní úrovni; například „woke“ je motorem navrhovaných zákazů takzvané konverzní terapie. Nikdo nesmí v žádném případě zpochybňovat, a to ani slůvkem, právo homosexuálů a transsexuálů být tím, za co se vydávají. Provinilci – často starší lidé neznalí současného myšlení a žargonu - jsou nemilosrdně kritizováni za „mikroagrese“ – třeba za neobratné výrazy o etnických menšinách. V této válce neexistuje žádná tolerance. Hranice pohlaví jsou záměrně rozmazávány, aby se vytvořila norma, že jsme nebinární.

„Kultura rušení“ funguje na každodenní úrovni interakce ve škole, na vysoké škole nebo na pracovišti, případně na zcela veřejné úrovni, aby umlčela opačné názory. Dokonce i významné a nijak zvlášť aktivní osobnosti a akademici přicházejí o práci a veřejné funkce, zatímco jiní se bojí promluvit. Autocenzura pravděpodobně zakrývá skutečný rozsah nenápadné perzekuce probíhající na našich univerzitách a v dalších společenských institucích.

Zlověstně pojmenovaní „úředníci pro diverzitu“ mají velkou moc. Filmy, divadelní hry a televizní seriály musí splňovat požadavky těchto úředníků pro rozmanitost. Opačné názory jsou označovány za „nenávistné projevy“. Jen málokdy se diskutuje o podstatě problému - místo toho se označí za „nenávistný“ a umlčí se. Někdy se hraje hra na „oběť“ – homosexuál nebo transsexuál tvrdí, že se cítí zastrašen tím, co někdo řekl.

Slova jsou v tomto světě zbraní. Požadavek na „bezpečný prostor“ může být jednoduše požadavkem, aby nebyl slyšet žádný jiný názor.

„Woke“ ničí schopnost celé generace myslet jasně a poctivě, protože se předpokládá, že účel světí prostředky. Podporuje intenzivní sobectví a setrvávání v nezralosti.

Je to válka, která nikdy neskončí - jak by také mohla, když je podle kritické rasové teorie problémem bělost? Ve skutečnosti tuto válku utlačovatel nikdy nemůže vyhrát a takzvaní utlačovaní ji budou donekonečna prodlužovat, protože nakonec nechtějí spravedlnost, chtějí vládnout.

Co to tedy znamená být „woke“? Znamená to být probuzený k útlaku, kterému jsou lidé vystaveni, být oddaný sociální spravedlnosti a být pokud možno ochotný stát se aktivistou – upozorňovat na útlak „bílého patriarchátu“ všude tam, kde si ho lze představit.

Druhá část článku: Výzva jménem „woke“ (2. část): Křesťanská odpověď

Původně uveřejněno v Reformation Today v dubnu 2023. 

www.evangelical-times.org

Přidat komentář