Vzhůru k nebesům (21)

Vzhůru k nebesům (21)

Dne 30. května.

Arnošt vyzval mne, abych šla s ním navštívit jednu z jeho nemocných, jak často činívá, když bývá klidnější hladina naší domácnosti. Cítíme oba, ježto můžeme ze svých prostředků tak málo poskytnout, jako svou výsadu neskrblit službou a laskavými slovy, jak jen možno. Protože pokládala jsem za určité, že půjdeme navštívit nějakou starou chudou ženu, vzala jsem s sebou několik balíčků čaje a cukru, čímž mne Zuzana Greenová hojně vždycky zásobuje, a přibrala jsem láhev své vlastní malinové šťávy, která, jak jsem shledala, nikdy nepřichází nevhod starým lidem. Arnošt zavezl mne ke dveřím bohatě vyhlížejícího domu, a dle svého obyčeje mlčky pomáhal mi slézt s vozu.

„To je nepochybně někdo ze služebnictva, jejž jdeme navštívit,“ pomyslila jsem si sama u sebe, „avšak jsem překvapena, že mne sem vede. Rodině to nemusí být vhod.“

Než jsem se nadála, shledala jsem se být uvedena ke krásné, zářící mladé dámě, která seděla ve své houpací židli jako královna na trůně v pokoji plném vkusných okras, květin a ptáků. K tomu odešla jsem z domu, jak jsem právě byla, když mne Arnošt zavolal, a toto „byla“ míní zcela prosté bavlněné šaty, ve kterých jsem právě spravovala punčochy po celé ráno. Myslím, že by světice nestarala se o takové věci, avšak já jsem tak učinila, a na okamžik zůstala jsem stát jako hromádka neštěstí, v rukou plno prostě udělaných balíčků, a v tváři všecka v plamenech.

„Moje paní, slečno Cliffordová,“ slyšela jsem říci Arnošta, a potom zastihla jsem zvláštní, rozpačitý pohled v jejích očích, který pravil tak jasně, jak to slova nedovedou:

„Co mi přineslo toto stvořeníčko?“

„Prosím za odpuštění, slečno Cliffordová,“ řekla jsem, pokládajíc za nejlepší povědět právě čestnou pravdu, „domnívala jsem se, že mne doktor vzal na návštěvu k nějaké z jeho stařenek, a proto přinesla jsem vám trochu čaje a cukru, a láhev malinové šťávy!“

„Jak rozkošné to!“ zvolala ona. „To vskutku mám potěšení setkat se konečně s pravou lidskou bytostí! Proč nenadělala jste trochu strnulých strojených řečí, místo abyste pověděla pouhou, čistou pravdu? Prohlašuji, že mám v úmyslu přijmout všecko, co jste mi přinesla, právě pro zajímavost té věci.“

To mne uklidnilo, a zapomněla jsem vše o svých šatech pojednou.

„Vidím, že jste právě taková, jak se pan doktor chlubil,“ pokračovala. „Avšak nikdy dříve nechtěl vzít vás s sebou na návštěvu ke mně.

„Myslím, že vám pověděl, proč nemohu já přijít k vám?“

„Abych pověděla pravdu, nemluví se mnou nikdy o svých nemocných, leč-li se domnívá, že bych jim mohla prospět.“

„Mohu říci, že se nezdám být tolik mrzákem,“ pravila, „avšak jsem jím, upoutána jsouc na tuto židli. Je tomu již šest měsíců, co nemohu unést svou vlastní váhu těla na svých nohách.“

Viděla jsem potom, že, ačkoliv její tváře byly jasné a plny zdravé barvy, její ruce byly jemné a průsvitné. Avšak jakou podívanou poskytovala sedíc zde ve své vznešené kráse obklopena takovým pozadím listů, květin a uměleckých předmětů!

„Řekla jsem doktorovi nedávno, že život není nic jiného, než pouhý klam, humbuk, a on řekl mi, že mi přinese prostředek proti takovému falešnému názoru, až příště přijde; a vy jste tedy, jak se domnívám, onen prostředek,“ pokračovala. „Nuže začněte! Jsem připravena vzít několik dávek.“

Mohla jsem se jen zasmát, pokoušejíc se probodnout očima Arnošta, který seděl přehlížeje nějaké noviny, patrně jsa zaujat jejich obsahem.

„Ó,“ zvolala, kynouc významně svou hlavou, „věděla jsem, že budete souhlasit se mnou.“

„Souhlasit s vámi, nazývajíc život klamem!“ zvolala jsem nyní hezky pobouřena. „Ani smrt není větší skutečností!“

„Nezakusila jsem ještě smrti,“ pravila vážněji, „ale zakusila jsem dvacet pět let života a znám všecko o něm. Obsahuje jídlo, pití, spánek, zívání. Obsahuje otázky, co budu nosit na sobě, kam půjdu, jak zbavím se dlouhé chvíle? Říká: „Jak se máte? Jak se má váš muž? Jak se mají vaše dítky?“ Myslí si: „Nyní zeptala jsem se všecky obvyklé otázky a nemám ani dost málo starosti o to, jaká může být odpověď na ně.“

„To může být názor některých lidi,“ odpověděla jsem, „na př. těch, kteří se jen chtějí bavit. Avšak naproti tomu je pojímán zcela odlišně jinými. Některým se nezdá ničím jiným, než hloupým, beznadějným zápasem s chudobou a obtížemi; a tento celý názor mohl by být změněn při nich, kdyby ti, kteří nevědí, co činit, aby se zbavili dlouhé chvíle, strávili svůj nadbytečný volný čas tím, že by činili tento zápas méně krutým.“

„Ano, slyšela jsem takovou nauku; a svého času pokoušela jsem se být dobročinnou. Sesbírala jsem asi tucet špinavých ubožátek s ulice a předsevzala jsem si odít je a vyučovat. Mohla jsem však zrovna tak dobře pokusit se učit židle ve svém pokoji. Mimo to celý dům bylo třeba větrat, když odešli; matinka pohřešovala dvě lžičky a vidličku a byla vůbec velmi pohoršena celou věcí. Potom dala jsem se do pletení punčošek pro malé děti, avšak tyto zaujaly pouze moje ruce, a moje hlava cítila se zrovna tak prázdnou jako dříve. Matka vzala mne na cesty, jak vždy činila, když jsem začala mít vrtochy, a to mne povyrazilo na čas. Avšak potom pokračovalo vše starou cestou. Zaháněla jsem dlouhou chvíli jisté části dne měněním svých šatů a oblékáním svých skvostů — je skutečně veliká věc mít ve zvyku nosit nějaké ozdoby; potom večer mohlo se jít do opery nebo do divadla, nebo do jiného místa zábavy, po čemž mohlo se zaspat všecko až do bílého rána a tak zabít zas den. Byla jsem vedena k takovýmto věcem po celý svůj život, a tak ovšem zevšedněly a byly tak prázdné a mělké, jak jen možno. Kdybych se byla narodila poněkud dříve v historii světa, byla bych šla do kláštera, avšak tento druh věcí vyšel nyní z módy.“

„Nejlepší klášter pro ženu,“ řekla jsem, „je okruh jejího vlastního domova. Zde může hledat své povolání a vést své boje, a zde může učit se znát skutečnost a vážnost života.“

„Br!“ zvolala. „Odpusťte, můj výraz; neboť znám několik z nejkrásnějších dívek, které usadily se jako vdané ženy a strávily všechen svůj čas ošetřováním dětí! Považte, jak malicherné to zaměstnání!“

„Není-li to více než strávit život oblékáním se, jízdou po procházkách, tancem a tomu podobnými věcmi?“

„Ovšem že je. Měla jsem přítelkyni, která zářila jako hvězda ve společnosti. Vdala se a měla čtyři dítky tak rychle za sebou, jak jen bylo možno.

Nuže, jaký byl toho důsledek? Ztratila svou krásu, svou duševní sílu a nadšení, ztratila mládí a ztratila své zdraví. Jediné pozemské věci, o nichž mohla ještě mluvit, byly, jak rostou zoubky, o výživě dětí a o spále!“

Usmála jsem se této přemrštěnosti a ohlédla jsem se, abych viděla, co myslí Arnošt o takovéto řeči. Avšak ten zatím zmizel.

„Protože jste mluvila zcela otevřeně ke mně, vědouc, že jsem ženou a matkou, dovolte mi, abych vám odpověděla také tak otevřeně,“ začala jsem.

„Ó, mluvte jen otevřeně pro všecko na světě! Jsem všecka nemocna a unavena tím, že se mi dostává pravdy zaobalené v červenou bavlnku, napuštěnou vůní levandulovou.“

„Pak dovolte mi říci, že, když mluvíte s pohrdáním o povolání matky, činíte neúctu nejen matce, která zrodila vás, ale i Pánu Ježíši samému, který zvolil být zrozen z ženy, a aby mu bylo slouženo od ní v době bezmocného dětství.“

Slečna Cliffordová byla poněkud zaražena.

„Jak jste hrozná ve své přímosti!“ pravila. „Je zřejmé, že pro vás za každou cenu život není vskutku klamem.“

Vzpomněla jsem si na své miláčky — na Arnošta, na své dítky, na matinku a Jakuba; a vzpomněla jsem na svou lásku k nim a na jejich ke mně. A vzpomněla jsem si na Toho, který sám dává důvod k takovým radostem, jako je tato. Můj obličej byl asi ozářen touto myšlenkou, neboť ztratila posměšný onen tón, jehož užívala dříve a tázala se se skutečnou vážností:

„Copak je to, co vy znáte, a co já neznám, co vás činí tak spokojenou, kdežto já jsem tak nespokojená?“

Váhala jsem z počátku cítíc, co jsem ještě nikdy před tím necítila, jak jsem skutečně nevědomá, jak neschopna vést jiné. Potom jsem odpověděla:

„Snad potřebujete znát Boha, znát Krista?“

Hleděla rozrušeně a unaveně. Odešla jsem tedy učinivši dříve slib na její žádost, že ji navštívím zase. Nalezla jsem Arnošta právě k odjezdu připraveného a pověděla jsem mu, co se přihodilo. Vyslechl mne dle svého obyčeje mlčky, kdežto já jsem si přála, aby pověděl, mluvila-li jsem moudře a dobře.

Dne 1. června

Šla jsem opět na návštěvu ke slečně Cliffordové a vzala jsem matku s sebou. Slečna Cliffordová zamilovala se do ní pojednou.

„Ó,“ pravila jednou popatřivši do její drahé, milé tváře, „nikdo mi nepotřebuje říci, že jste dobrá a laskavá. Avšak já se trochu bojím dobrých lidí. Představuji si, že mne budou kritizovat ustavičně a očekávat, že je budu následovat v jejich dokonalosti.“

„Dokonalost nevyžaduje dokonalost,“ byla odpověď matčina. „Dala bych se raději soudit andělem, než člověkem.“ Potom pomaloučku a velice obratně přivedla ji matinka k tomu, že mírnila o sobě a o stavu svého zdraví. Je sirotek a žije v tomto velikém, nádherném domě sama se svým služebnictvem. Dokud nebyla stavem svého zdraví odvedena stranou, žila ve světě a z něho. Nyní je vězněm, a vězňové mají kdy přemýšlet.

„Sedím zde,“ pravila, „po celý dlouhý den. Nikdy jsem nemilovala být doma, nebo číst, a ruční práce naprosto nenávidím. Skutečně pak nedovedu ani šít.“

„Některá taková malá ženská práce může vám zkrátit několik dlouhých hodin těchto dlouhých dnů,“ pravila matka. „Není možno číst ustavičně.“

„Však přišla mne navštívit jedna dáma, nějaká paní Goodhnerová, jedna vašeho druhu, jak soudím, a ta kázala mi zcela dlouhou řeč o vyplnění času. Řekla, že se mi dostalo zvláštního pokynu od Prozřetelnosti, a že je mi třeba věnovat se cele náboženství. Začala jsem se zrovna zajímat trochu o vyšívání, avšak ona mne odstrašila od toho. Avšak nemohu snést tak hrozně dobrých lidí s tváří na míli dlouhou.“

Maminka pohnula ji, aby se dala do límce, nebo co to bylo, ukazovala jí jak držet jehlu, jak podložit vzorek, a obě dvě byly tak zaujaty v to vše, že jsem měla kdy prohlédnout si některé z krásných věcí, jichž byl pokoj plný.

„Mějte vždy na očích účel svého života!“ slyšela jsem posléze promluvit matku, „a tyto malé drobnosti poddají se samy sebou.“

„Avšak já nemám žádného účelu,“ namítala slečna Cliffordova, „leda protlouci se nějak těmito nudnými dny. Dříve než jsem byla zachvácena nemocí, mým hlavním předmětem bylo činit se přitažlivou lidem, s nimiž jsem se setkávala. A nejlepší cestou k tomu bylo strojit se slušně a hledět, abych vypadala co nejlépe.“

„Domnívám se,“ pravila matka, „že by většina dívek mohla o sobě říci totéž. Mají vrozenou touhu líbit se a berou to, o čem domnívají se, že je nejkratší a nejsnadnější cesta k takovému cíli. To nevyžaduje žádného nadání, žádné výchovy, žádného přemýšlení strojit se nádherně; mladá osoba nejjednoduššího smýšlení, nejlehkomyslnější dovede to předpokládajíc, že má dost peněz. Ti pak, kteří nemohou vynaložit peníze, utrácejí za tím účelem hrozně drahocenný čas. Dělají plány, stříhají, strojí, párají a ozdobují, až se mohou objevit ve společnosti, vypadajíce bezvadně jako každý jiný. Nemyslí na nic, nemluví o ničem, než jak toto dá se upravit dle módy, jak ono okrášlit; a vlasů pak užívá Satan zvlášť, jako své zamilované sítě, a chytá je do ní po všecky dny jejich života.“

„Avšak já jsem nikdy nestřihala, ani nikdy neozdobovala,“ pravila slečna Cliffordová.

„Ano, protože jste měla na to, aby to jiní udělali za vás. Avšak přiznáváte, že jste strávila značnou část strojením se, protože jste se domýšlela, že je to nejpohodlnější cesta, abyste se učinila přitažlivou. Avšak z toho nenásleduje, že nejpohodlnější cesta je nejlepší cesta, a někdy nejdelší oklika je nejkratší cesta k domovu.“ „Skutečně?“

„Nuže, představme si mladou dámu, žijící ve světě, jak říkáte, že jste sama žila. Nikdy nezaměstnávala se vážně nějakým předmětem ani na půl hodinky svého života. Zrodila se v určitém proudu a dala se mu unést, kam on jen chtěl. Avšak posléze nějaká okolnost přiměla ji k tomu, aby se zastavila, rozhlédla kolem a přemýšlela. Shledává, že je ve světě vážných, důležitých účinků. Vidí, že nemůže žít v něm, že nebylo míněno, aby žila v něm provždy, a že její celá budoucnost záleží na tom, co je, a nikoliv na tom, čím se zdá být. Začíná obracet se po nějakém plánu života a tento vede…“

„Plán života?“ přerušila ji slečna Cliffordová. „Nikdy jsem neslyšela o takové věci.“

„Přece byste se však zasmála architektovi, který maje postavit nějakou pěknou budovu, počal by pracovat v ní ledabylým způsobem, klada cihlu zde, kámen tam, přidávaje do toho slámu a kousky dříví, přišly-li by mu do ruky; a když by byl tázán, k jaké práci se odhodlal, a jaký způsob stavby zamýšlí provést, kdyby odpověděl, že nemá plánu, ale že myslí, že z toho něco vyjde.“ Slečna Cliffordová neodpověděla. Seděla podpírajíc si rukou hlavu, dívala se snivě před sebe – opravdu, krásný to, avšak neuvědomělý obraz. Sama pak počala jsem také nahlížet, ač jsem vskutku ráda chtěla mít co nejvíce ze života, že neučinila jsem to dle určitých pravidel nebo nějak rozumně.

Máme v úmyslu zůstat na zkoušku ve městě na toto léto. Arnošt dosud nechtěl slyšet o mých výpočtech, jaká by byla úspora. Vždy říkal, že z toho něco se vyklube na konec, ale úspora z toho nebude. Však nyní nemáme malého nemluvňátka; malý Raymund je silné, zdravé dítko, a Una patrně se má dobře, a peníze se tak pomálu scházejí a tak rychle rozplývají. Co nepohodlí trpíme venku, o tom dala by se napsat kniha, a zde máme svůj vlastní dům. Nebudu mít zapotřebí odlučovat se od Arnošta a budu mít volný čas věnovat se dvěma velmi zajímavým lidem, kteří musí zůstat ve městě po celý rok, ať se děje, co děje. Mám na mysli drahou paní Campbellovou a slečnu Cliffordovou, které obě mne přitahují k sobě, ač každá z tak rozdílného důvodu.

Přidat komentář