Co je skutečná modlitba
Modlitba je upřímné, rozumné a láskyplné vylití srdce či duše před Bohem. Děje se tak skrze Krista v síle Ducha svatého a s jeho pomocí. Modlíme se za věci, které Bůh zaslíbil, a podle jeho Slova prosíme za dobro církve a ve víře se poddáváme vůli Boží.
V tomto popise je uvedeno sedmero věcí. Modlitba je (1) upřímné, (2) rozumné, (3) láskyplné vylití duše před Boha skrze Krista; (4) v síle a s pomocí Ducha svatého; (5) za věci, které Bůh zaslíbil a podle jeho Slova; (6) za dobro církve; (7) s vírou, která se podřizuje Boží vůli.
1. Tedy za prvé: Modlitba je upřímné vylití duše před Bohem.
Upřímnost je forma milosti, která prostupuje veškeré dary Boží milosti, jež jsou v nás, a veškeré jednání křesťana. Kdyby tomu tak nebylo, Bůh by modlitbu nechával bez povšimnutí. David zdůrazňuje upřímnost v souvislosti s modlitbou: „Volával jsem k němu svými ústy, na jazyku jsem měl jeho chválu. Kdybych viděl ve svém srdci nepravost, Panovník by mě nevyslyšel“ (Ž 66,17–18). Upřímnost musí být součástí modlitby – jinak ji Bůh jako modlitbu nepřijme (Ž 16,1–4). „Když mě budete volat, půjdete a budete se ke mně modlit, vyslyším vás. Když mě budete hledat, naleznete mě, pokud mě budete hledat celým svým srdcem“ (Jr 29,12–13). Pokud lidé Boha svým srdcem nehledají, Hospodin jejich modlitby nepřijímá: „Nevolali ke mně o pomoc ve svém srdci,“ tj. upřímně, když „naříkali na svých ložích“ (Oz 7,14). Jejich modlitba je pouhým předstíráním, oni chtějí být viděni, přejí si, aby jim jiní za jejich modlitbu aplaudovali. Za upřímnost chválil Kristus Natanaele, kterého viděl pod fíkovníkem: „Hle, to je opravdu Izraelita, ve kterém není lsti“ (Jan 1,47). Ten dobrý muž se patrně pod tím fíkovníkem modlil, a to upřímně a opravdově. Upřímnost je jednou ze zásadních složek modlitby, kterou Bůh přijímá. „Modlitba přímých je mu milá“ (Př 15,8).
Proč je upřímnost jednou z nejpodstatnějších složek modlitby, kterou Bůh přijímá? Protože upřímnost umožňuje duši, aby jednoduše otevřela své srdce Bohu a mluvila s ním prostince, bez jakékoli dvojznačnosti. Duše se jednoduše odsuzuje a nic neskrývá. Volá k Bohu ze srdce, bez falešných komplimentů. „Zřetelně jsem slyšel, jak nad sebou Efrajim naříká: Káral jsi mě a dal jsem se pokárat jako nezkrocené tele“ (Jr 31,18). Upřímný člověk je stejný v komůrce, kde je sám, stejně jako tváří v tvář celému světu. Neví, co je to nosit dvojí masku, jednu navenek před lidmi, druhou v soukromí. Potřebuje Boha a být s ním, když koná povinnost modlitby. Upřímnost nevolí krásná slova, protože podobně jako Bohu jí jde o srdce. A pravá modlitba vychází ze srdce.
2. Modlitba je upřímné a vědomé vylití srdce nebo duše. Není to, jak se mnozí domnívají, několik upovídaných a vtíravých výrazů, ale vědomý pocit v srdci. Modlitba obsahuje rozumné povědomí o různých věcech. Někdy je to vědomí hříchu, někdy vědomí, že jsme přijali milost, někdy vědomí o tom, že Bůh je připraven milost darovat.
(I) Někdy jde o vědomí, že potřebujeme smilování, protože hřích je nebezpečný. Tvrdím, že duše je schopna citů, a její pocity ji vedou k vzdychání, naříkání a zlomenosti srdce. Správná modlitba tryská ze srdce, když je srdce přemoženo zármutkem a hořkostí, podobně jako krev vytéká z těla, když na něm leží nějaké těžké břímě (1S 1,10; Ž 69,3). David řve, volá, pláče, jeho srdce zemdlívá, jeho očím se nedostává slz (Ž 38,9–11). Chizkijáš lká jako holubice (Iz 38,14). Efrajim nad sebou naříká (Jr 31,18) a Petr nad sebou hořce pláče (Mt 26,75). Kristus s hlasitým křikem prolévá slzy (He 5,7). A toto vše se děje, protože lidé mají povědomí o Boží spravedlnosti, o své vině, o bolestech pekla a zkáze. „Omotaly mě provazy smrti, dolehla na mě tíseň podsvětí, postihlo mě soužení a žal. Vzývám však Hospodinovo jméno“ (Ž 116,3–4). A na jiném místě: „V noci se má duše nenechala utěšit“ (srov. 77,2). A opět: „Jsem velmi sklíčen a pokořen, celý den chodím v nářku“ (Ž 38,7). Ve všech těchto případech je zřejmé, že modlitba obsahuje jakési rozumné povědomí, které vyplývá na prvním místě z vědomí hříchu.
(II) Někdy má duše sladké vědomí o přijatém milosrdenství, které povzbuzuje, utěšuje, posiluje, oživuje a osvěcuje. David vylévá svou duši, aby žehnal Bohu, aby chválil a obdivoval velkého Boha za jeho lásku k nám, bídným a odporným ubožákům. „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a celé mé nitro jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a nezapomínej, co vše vykonal. On odpouští všechny tvé viny, on uzdravuje všechny tvé nemoci. On vykupuje z jámy tvůj život, korunuje tě milosrdenstvím a slitováním. On napájí tvé trvání dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla“ (Ž 103,1–5). Modlitba svatých se tak někdy promění v chválu a děkování, a přece zůstává modlitbou. Je v tom tajemství: Boží lidé se modlí, a přitom chválí Boha, jak je psáno: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním“ (Fp 4,6). Rozumné děkování za přijaté milosrdenství je v Božích očích mocnou modlitbou. Takovou modlitbu radostně vyslýchá.
(III) Modlící se duše někdy vnímá, že přijme milosrdenství. To ji zapaluje. „Ty, Hospodine zástupů,“ říká David, „jsi odhalil uchu svého služebníka a řekl jsi: Postavím ti dům. Proto tvůj služebník našel odvahu modlit se k tobě tuto modlitbu“ (2S 7,27).
Toto podněcovalo Jákoba, Davida, Daniela i mnohé další, aby se modlili ne v nějakých křečích, ne nějak bláznivě, ale mocně, žhavě a vytrvale, a aby s nářkem vyjádřili, jak na tom před Bohem jsou, vědomi si toho, co jim schází, vědomi si své bídy, ale i ochoty Boží projevit milosrdenství (Gn 32,10–11; Dan 9,3–4).
3. Modlitba je upřímné, vědomé a láskyplné vylití duše před Bohem.
Jaká vroucnost, jaká síla, jaký život, jaká láska je ve skutečné modlitbě! „Jako laň dychtí po vodních tocích, tak má duše dychtí po tobě, ó Bože!“ (Ž 42,1). „Hle, toužím po tvých přikázáních“ (Ž 119,40). „Má duše touží, ano, chřadne steskem po Hospodinových nádvořích; mé srdce i tělo radostně volají k živému Bohu“ (Ž 84,3). „Mou duši stravuje touha po tvých nařízeních za každého času“ (Ž 119,20). Jakou lásku objevujeme v těchto modlitbách! Stejný cit nacházíme u Daniela: „Ach, Panovníku, slyš! Ach, Panovníku, odpusť! Ach, Panovníku, pozorně naslouchej a jednej, neotálej! Kvůli sobě samému, Bože můj“ (Da 9,19). Každá slabika je plná naléhavosti. Jakub mluví o vroucí modlitbě, která mnoho zmůže. O Ježíšovi čteme: „Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil“ (Lk 22,44). Jeho city se vztahovaly k Bohu a toužily po jeho pomáhající ruce. Jak daleko jsou modlitby většiny lidí od takové modlitby! Běda! Většina lidí si svou povinnost vůbec neuvědomuje, a pokud jde o ty, kdo jsou si jí vědomi, obávám se, že je jim velmi vzdáleno upřímné, vědomé a láskyplné vylití srdcí nebo duší před Boha. Vystačí si s pár slovy a trochou tělesného pohybu a zamumlají několik imaginárních modliteb. Pokud do modlitby vkládáme své city, týká se modlitba celého člověka, a to způsobem, že duše není ochotna jít dále bez vytouženého dobra a bez obecenství s Kristem, který je naší útěchou. Proto svatí vydali veškerou svou sílu, a někdy i život, než aby se spokojili s životem bez požehnání (Ž 69,4; 38,9–10, Gn 32,27.29).
Toto vše zjevuje neznalost, světskost a duch závisti v srdcích těch, kterým velmi záleží na formě modlitby, nikoli však na její moci. Málokdo z nich tuší, co znamená znovu se narodit, mít obecenství s Otcem skrze Syna a vnímat moc milosti, která posvěcuje lidská srdce. Sice se modlí, ale žijí prokleté, hýřivé, smilné a nechutné životy, plné zlovůle, závisti a klamu. Přitom pronásledují Boží děti. Jak hrozný soud je čeká! Před tímto soudem je jejich pokrytecká shromáždění s jejich modlitbami nikdy nijak neochrání.
Modlitba je vylití srdce nebo duše. V modlitbě se odhaluje lidské já. Modlitba otvírá srdce Bohu. V modlitbě se láskyplně vylévá duše v prosbách, vzdychání a nářcích. „Panovníku, před tebou jsou všechny mé tužby,“ říká David, „mé vzdychání není před tebou skryto“ (Ž 38,10). A opět: „Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu! Kdy předstoupím, abych se ukázal před Boží tváří? Na to vzpomínám a vylévám v sobě svou duši“ (Ž 42,3.5). Všimněte si slov: „Vylévám svou duši.“ Tento výraz naznačuje, že v modlitbě odchází všechen náš život a všechna naše síla k Bohu. Podobně i na jiném místě: „Lidé, doufejte v něj v každý čas, vylévejte před ním své srdce“ (Ž 62,9). Taková modlitba má od Boha zaslíbení, že ubohé stvoření bude vysvobozeno ze zajetí a otroctví. „Tam budete hledat Hospodina, svého Boha, a nalezneš ho, když ho budeš hledat celým svým srdcem a celou svou duší“ (Dt 4,29).
A dále: Modlitba je vylití srdce nebo duše Bohu. To zjevuje, jak úžasný je duch modlitby. Modlitba přichází před velkého Boha. „Kdy půjdu a ukážu se před Hospodinem?“ Duše, která se takto modlí, spatřuje prázdnotu všech věcí pod nebem, i to, že odpočinek a uspokojení duše nalezneme pouze v Bohu. „Vdova se spoléhá na Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám“ (1Tm 5,5). David říká: „V tobě, Hospodine, hledám útočiště, kéž nejsem nikdy zahanben! Ve své spravedlnosti mě vysvoboď a vytrhni! Nakloň ke mně své ucho a zachraň mě! Buď mi skalním příbytkem, kam budu stále přicházet. Přikázal jsi, abych byl zachráněn, neboť jsi má skála a má tvrz. Bože můj, vytrhni mě z moci ničemy, z rukou bídáka a surovce. Tys má naděje, Panovníku Hospodine; od mládí mám k tobě důvěru“ (Ž 71,1–5). Mnozí o Bohu mluví, ale správná modlitba činí Boha nadějí, podporou a vším. Pro správnou modlitbu není nic jiného důležité, nic hodné hledání než Bůh sám. A hledá ho, jak jsem říkal, upřímně, vědomě a s láskou.
A znovu: Modlitba je upřímné, vědomé a láskyplné vylití srdce nebo duše před Bohem skrze Krista. Toto „skrze Krista“ je důležité, jinak je totiž otázka, zda vůbec jde o modlitbu, protože navenek to tak nemusí nutně vypadat.
Kristus je cesta, po které může duše předstoupit před Boha. Bez Krista by ani jediná z našich proseb nevstoupila do uší Hospodina zástupů (viz Jan 14,6). „Požádáte-li o cokoli v mém jménu“; „oč požádáte Otce v mém jménu, to učiním“. Takto se modlil Daniel za Boží lid – modlil se v Kristově jménu. „Teď ale vyslyš, Bože náš, modlitbu svého otroka i jeho úpěnlivé prosby a rozjasni svou tvář nad svou zpustošenou svatyní, pro Panovníka“ (Da 9,17). Podobně David: „Pro své jméno, Hospodine, mi odpusť mou vinu; ano, je velká“ (Ž 25,11). Ovšem ne každý, kdo zmiňuje Kristovo jméno v modlitbě, tak činí v pravdě. Ne každá modlitba ve jménu Krista je účinná. Předstoupit před Boha skrze Krista – to je na modlitbě to nejtěžší. Člověk si může být vědom svého stavu a upřímně toužit po milosrdenství, a přece není schopen přijít skrze Krista k Bohu. Člověk, který přichází k Bohu skrze Krista, ho musí nejprve znát; „kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je“ (He 11,6). Ten, kdo přichází k Bohu skrze Krista, musí nejprve poznat Krista. Mojžíš prosí: „Dej mi poznat svou cestu, abych tě poznal“ (Ex 33,13).
Krista může zjevit jedině Otec (Mt 11,27). Přicházet skrze Krista pro hříšníka znamená, že Bůh mu dává možnost skrýt se ve stínu Pána Ježíše Krista, podobně jako se člověk skrývá pod něčím, co mu poskytuje bezpečí (Mt 16,16). Proto David často používá pro Krista slova jako štít, pavéza, věž, pevnost nebo skála (Ž 18,3; 27,1; 28,1), a to nejen proto, že díky Kristu zvítězil nad nepřáteli, ale i proto, že díky němu našel přízeň u Boha Otce. Proto Bůh říká Abrahamovi: „Neboj se, já jsem tvůj štít“ (Gn 15,1). Muž, který přichází k Bohu skrze Krista, musí mít víru, kterou obléká Krista, a v něm pak předstupuje před Boha. Ten, kdo věří, je zrozen z Boha, a tak se stává jedním ze synů Božích. Díky tomu je připojen ke Kristu a stává se jeho údem (Jan 3,5.7; 1,12). Jako úd Kristův pak předstupuje před Boha. Jelikož je údem Kristovým, Bůh na něj hledí jako na součást Krista, součást jeho těla, masa a kostí. S Kristem je spojen vyvolením, obrácením, osvícením, a srdce takového člověka naplňuje Duch (Ef 5,30). Nyní tedy přichází k Bohu na základě Kristových zásluh, díky jeho krvi, spravedlnosti, vítězství a přímluvě, a tak stojí před Bohem jako „přijatý v Milovaném“ (Ef 1,6). A protože toto ubohé stvoření se tak stalo údem Pána Ježíše a díky tomu má přístup k Bohu, dostává díky tomuto spojení Ducha svatého, díky němuž je pak člověk schopen vylít svou duši před Bohem.
4. Modlitba je upřímné, vědomé, láskyplné vylití srdce nebo duše před Bohem skrze Krista, a to v síle Ducha a za jeho pomoci.
Tyto věci jsou na sobě vzájemně závislé, takže skutečná modlitba nemůže existovat bez jejich dokonalého propojení. Možná nebude příliš výmluvná, avšak bez uvedených věcí to nikdy nebude modlitba, kterou by Bůh přijal. Bez upřímného, vědomého, láskyplného vylití srdce před Bohem jde jen o prázdné mluvení. Kdyby nebylo Krista, naše modlitba by nikdy nepronikla k Božímu sluchu. Podobně kdyby to nebylo v síle Ducha a za jeho pomoci, bylo by to, jako když synové Áronovi obětovali cizí oheň (Lv 10,1–2). Více o tom později. Zatím se spokojím s tvrzením, že modlitba pronesená bez ponaučení a pomoci Ducha nemůže být „podle Boží vůle“ (Ř 8,26–27).
5. Modlitba je upřímné, vědomé, láskyplné vylití srdce nebo duše před Bohem skrze Krista, v síle Ducha a za jeho pomoci, a je to prosba za věci, které Bůh zaslíbil (Mt 6,6–8).
Modlitba je pravá pouze v rámci Božího Slova. Nejsou-li naše prosby určené Knihou, jde o rouhání, či v lepším případě o plané žvanění. Proto David při svých modlitbách vždy přihlížel k Božímu Slovu. „Do prachu je přitištěna má duše; obživ mě podle svého slova.“ A opět: „Má duše se rozplývá žalem; pozdvihni mě podle svého slova“ (Ž 119,25–28; viz i verše 41, 42, 58, 65, 74, 81, 82, 107, 147, 154, 169, 170). A „pamatuj na slovo ke svému služebníku, jímž jsi ve mně vzbudil naději“ (verš 49). Duch svatý neprobouzí srdce křesťana bezprostředně, ale vždy Božím Slovem a skrze Boží Slovo. Duch tedy vnáší Slovo do srdce a tím je otvírá, což člověka vede k Pánu a k tomu, aby mu řekl, jak na tom je, a také k tomu, aby se podle Slova přimlouval. Tak tomu bylo i s Danielem, který byl mocným prorokem Hospodinovým. Ten z Písma pochopil, že se blíží konec zajetí Izraele, a na základě pochopeného Slova se modlil: „Já, Daniel,“ říká, „jsem vyrozuměl z knih,“ totiž z Jeremjášových spisů, „že počet roků, který se má naplnit ohledně trosek Jeruzaléma, je sedmdesát let. Tehdy jsem obrátil svou tvář k Panovníku Bohu, abych jej hledal modlitbou a úpěnlivými prosbami, v postu, žíněném rouchu a popelu“ (Da 9,2–3).
Protože Duch je pomocník a vládce duše modlící se podle Boží vůle, vede ji podle Božího slova a jeho zaslíbení. Proto se i náš Pán Ježíš Kristus zastavil, ačkoli tím ohrozil vlastní život. „Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?“ (Mt 26,53–54). Kdyby o tom bylo v Písmu jediné slůvko, brzy bych unikl z rukou nepřátel a andělé by mi pomáhali. Písmo ale takovou modlitbu neumožňuje, protože říká něco jiného.
Je tedy třeba modlit se v souladu se Slovem a se zaslíbením. „Budu se modlit duchem, ale budu se modlit i myslí“ (1Ko 14,15). Tato mysl ale musí brát vážně Boží slovo. Pokud lidé slovo odmítají, jak by mohli říkat, „jsme moudří“? (Jr 8,9).
6. Za dobro církve.
Toto vyjádření zahrnuje vše, co přispívá k Boží slávě, k šíření Krista nebo k dobru jeho lidu. Bůh, Kristus a jeho lid jsou totiž natolik propojeni, že když se modlíme za dobro jednoho, nezbytně to zahrnuje i druhé. Podobně jako Kristus je v Otci, svatí jsou v Kristu. Ten, kdo se dotýká svatých, dotýká se zřítelnice Božího oka. Modli se za pokoj Jeruzaléma – tím se modlíš za vše, co je od tebe požadováno. Jeruzalém nepozná dokonalý pokoj, dokud nebude v nebi, a Kristus netouží po ničem více, než mít Jeruzalém právě tam. To je také místo, které mu Bůh skrze Krista určil. Kdo se modlí za pokoj a dobro Siónu nebo církve, modlí se za to, co vykoupil Kristus svou krví a co mu Otec dal jako odměnu. Kdo se takto modlí, musí se modlit za hojnost milosti pro církev, za to, aby jí Bůh pomohl ve všech pokušeních, aby Bůh nedopustil, aby něco bylo pro církev příliš těžké, aby všechny věci napomáhaly jejímu dobru, aby Bůh zachoval své děti bez poskvrny a bez úhony, a to ke své slávě uprostřed zvráceného pokolení. To je rovněž esencí Kristovy modlitby v Janovi 17. K tomu směřují i všechny modlitby Pavlovy, jak je patrné zejména z této: „A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v důkladnějším poznání a ve vší vnímavosti; abyste uměli rozpoznat to, na čem záleží, a byli čistí a bezúhonní pro den Kristův, naplněni ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží“ (Fp 1,9–11). Je to modlitba krátká, ale vidíte, že je od počátku až do konce plná dobrých přání pro církev: aby stála pevně a kráčela vpřed, a to v plnosti Ducha, bez poskvrny, v upřímnosti a bez pohoršení až do dne Kristova, ať už bude procházet jakýmikoli pokušeními a pronásledováním (Ef 1,16–21; 3,14–19; Kol 1,9–13).
7. Již jsem zmiňoval, že modlitba se poddává Boží vůli a říká: Buď vůle tvá, jak to učil Kristus (Mt 6,10). Proto musí ti, kdo patří Pánu, se vší pokorou položit sami sebe, své modlitby a vše, co mají, k nohám svého Boha, aby Bůh s nimi a se vším naložil, jak to ve své nebeské moudrosti vidí jako nejlepší. Není ale pochyb o tom, že Bůh vyslyší touhy svého lidu tak, že to bude jim k dobru a jemu k slávě. Když se tedy svatí při modlitbě poddávají Boží vůli, nepochybují o Boží lásce a laskavosti, kterou jim projevuje. Nicméně nejsou vždy zcela moudří a Satan je může obelstít a svést je k tomu, aby se modlili za něco, co by nebylo – kdyby to dostali – ani k Boží slávě, ani k dobru Božího lidu. „A to je ta naprostá důvěra, kterou máme k němu, že když bychom o něco žádali podle jeho vůle, slyší nás. A víme-li, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme, víme, že máme to, co jsme od něho žádali“ – tedy to, oč jsme žádali v Duchu milosti a proseb (1J 5,14–15). Už jsem zmínil, že modlitba, která není předkládána v Božím Duchu a skrze něj, nebude vyslyšena, protože je mimo Boží vůli. Tu zná jen Duch, a proto ví, jak se modlit podle Boží vůle. „Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, než duch člověka, který je v něm? Tak ani Boží věci nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1Ko 2,11). O tom však více později.
****
Jedná se o první kapitolu z knihy Johna Bunyana O modlitbě, vydalo nakladatelství Stefanos v r. 2021. Knihu najdete zde.
Přidat komentář