Hubenost duše

• On jim splnil jejich prosbu, ale stihl je pak úbytěmi [KRAL: … dopustil hubenost na život jejich]. (Ž 106,15)

Těm tam na té poušti se zachtělo chleba a masa a teď si jeden každý z nás představ sebe na té své poušti. Nám se chce ještě mnohem víc než chleba a masa. A teď si představte, že se toho dočkáte, že to máte všecko. Co se vám ukazuje? Ono se vám ukazuje, že to nebylo žádné takové štěstí, za které jste to měli. Hojnost veliká a hubenost na duši také! A tu nemohu vykládat, že každý přirozený člověk se musí zklamat v těch přirozených věcech, když v přirozených věcech hledá víc, než co Bůh do nich vložil. To se samo sebou rozumí. Když otevřete hebrejské žalmy, vidíte, že hebrejské slovo „život“ překládají bratří jinde „duše“, takže můžete číst: „Dopustil hubenost na duši jejich“ a můžete tomu rozumět duchovně. Všecko to přirozené, co si přáli, dostali. Bohatství veliké, ale duchovně to nebyla žádná velká milost, nýbrž duchovně se dostaví veliká hubenost, ano i zahynutí. Tu myšlenku máte často v Písmu. Otevřete si, prosím, Izajáše 10,16: „Proto pošle Pán, Hospodin zástupů, na asyrské vypasence úbytě a pod asyrskou slávou to zapraská praskotem ohně.“ Otylí jsou, tuční velice, ale duchovně to neznamená žádnou zvláštnost.

Rád bych ke společnému vzdělání vytkl čtvero věcí:

I. Aby ta duchovnost při nás byla

Jak mohu vykládat, jak to s duchovností chodí, když tu není duchovní život? To je to nejvzácnější, co Pán Bůh na světě má. Tu jsou patrné stupně v životě: červ, pták, čtvernohé zvíře a tu vidíte toho přirozeného člověka a tu vidíte toho duchovního člověka. To je to nejvzácnější. A když to vystihuji, tak řeknu: Všecko to nižší je na to, aby se Pánu Bohu ukázal ten duchovní člověk. Temnota je na to, aby hvězdy krásně svítily, protože bez temnoty byste je neviděli.

Ale kde by tu byl duchovní život? Jací jsme všichni? To máte u Jana 3,6: „Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch.“ Žádný duchovní život není z těla. Není jediné výjimky. Jak to vypadá, když jsme tělesní lidé? Tak, jak to může při tělesném člověku vypadat. Všecka ta tělesnost, všecky ty skutky těla tu jsou. Ze srdce vystupují takové a takové věci, protože v srdci jsou. Duchovní život žádný, protože tu není. Když jsme přirození lidé, tak to tělesné tu je všecko, ale duchovního tu není nic. Tu je to zvířátko a tu jsem já, přirozený člověk. V této částce není žádného rozdílu: to zvíře nemá duchovního života a já také nemám duchovního života. Ale rozdíl tu je: Při zvířeti nemá dojít na duchovní život, protože ho Pán Bůh na to nestvořil, ale já jsem pro duchovní život. To je moje určení. Ale kde bych jej vzal? Když si přál, abych věděl, co je vzduch, dal mi plíce a já vím, co je vzduch. Když chtěl, abyste věděli, co je vůně, dal vám čich. On se postaral, aby se něco v přírodě oddělilo, a vy to cítíte. A on si přeje, abyste věděli, co je duchovní život. On se k vám začne blížit osobně. Ale kdo pak to může kontrolovat, jestli se k nám blíží osobně? Když to nemůžete kontrolovat, tak se k vám ještě neblíží. Ale když začnete pozorovat, že jste tělesní lidé, tak se Bůh k vám jistě blíží. Nemůžete mrákotu pozorovat, pokud jste v mrákotě. Musíte nejprve spatřit světlo, abyste pozorovali mrákotu. Tak se to má. Já nemohu psát černým na černé. Pokud jste jen tělo, vy nemůžete vidět, co je tělo a co je duch. Tobě se však začne jevit při té jeho duchovnosti všecka ta tělesnost. Bídný já, člověk, co si já počnu? To je počátek duchovnosti.

Začnete naříkat, že jste neduchovní. A dříve jste nenaříkali? Ne, protože nebylo světla. „Pojďte ke mně.“ Tu ti začne zjevovat své evangelium. Co to je? To je jeho perla, to je to nejvzácnější, co Bůh na světě pro lidi má. On přišel v našem těle sám a sám vzal ty nepravosti na sebe. Nikdy byste k němu neutíkali, kdybyste nebyli ztracení. On vás to nechá okoušet, že krev Krista Ježíše, Syna Božího, očisťuje vás od všelikého hříchu. On vás má očištěné. A jak přebýval ve svém těle Pán na světě, tak může přebývat ve vaší duši. Začne ve vás vyvozovat život, jaký vedl on, když byl na této zemi. Vy jste stále u něho jako ratolesti na vinném kmeni. To je váš duchovní život. To je to nejlepší, co je na světě. To, aby tu bylo.

To je to první. A nyní to druhé:

II. Kdy takový život prospívá?

Jestliže duchovní život tu je a je takový, ze z něho všecko pochází, kdy bude takový život prospívat a kdy hynout?

To nás vede k našemu textu: … splnil jejich prosbu, ale, ale dopustil hubenost na duši jejich. Když člověk tak krásně prospívá v těch přirozených věcech, proč se musí dostavit hubenost duchovní? Krásné prospívání v těch tělesných věcech je vždycky nebezpečné a v některých případech ten duchovní život musí hynout. A proč by to tak mělo být, když se člověku krásně daří v těch věcech vezdejších? Protože se to tak má s duchovním životem a s přirozenými věcmi. Myslete si, že se mají lidé přirozeně velice krásně rádi. To tak vypadá, ale je to přirozené milování. Nemyslete si, že to přinese něco duchovního. Duchovní život pochází z Ducha Božího. Představte si, že na té své poušti máte chleba, maso, manu, co si jen přejete, ale z toho nebude nic duchovního. Ty řekneš: Ale to nepřekáží mému duchovnímu životu. To je pravda, ale je to málo. Duchovní život potřebuje něco víc, než aby mu nebylo překáženo. Tvůj duchovní život je krásný plamének a je dobře, že se na něj nehází hlína, ale to je málo. Plamen musí mít něco, co poslouží plamenu. Ti tam chtějí maso na poušti a mají manu. Co vás to napadá, na poušti chtít maso? A oni chtějí mít později krále, aby se vyrovnali té čeládce kolem. Muselo to s nimi tak dopadnout, jak to dopadlo.

Myslete si, že se vám toho tolik nahromadí, že se máme jako Šalomoun. Ale najednou začaly ty věci s ním točit a duchovní život trpí. Jak té milosti není víc než té slávy, tak ta sláva začne točit vámi. To tedy aby se člověk bohatství bál! Ten světský člověk se mi vysměje, ten nemá, co ztratit, ale když vedete duchovní život, pak je, proč se bát. Proč? Protože to takové je. Když je toho světského mnoho, pak na to nestačím. Tam ten zdědil po rodičích jměníčko mozoly vydělané. To je něco! Ale když se ti toho nahrnulo, tu se snadno dostane do tvé kapsy nepoctivý krejcar. A ten ti špatně poslouží. Tak se to má; když toho bylo málo, tys to ovládal. Když je toho víc, duchovní život to nesnese.

Myslíte si, že na těch zkonfiskovaných statcích z doby bělohorské spočívá veliká milost? Bylo mi řečeno, že v té bance vydělají obratem ruky deset tisíc zlatých. Nu, já zůstanu při desíti krejcarech. Já se toho bojím.

III. Čeho si musím hledět, aby ten duchovní život prospíval?

Musím stále zůstávat u jeho pramene. To je ten nebeský Pán. Ten, který se nad námi smiloval, ten říká: „Zůstaňte ve mně“. Proč? Nu, on vám přeje, on vás má rád, a poněvadž vám přeje, chce, abyste zůstávali u něho, protože je vám toho třeba. A ty nesmíš vyjíti ze spojení s jeho svatým Slovem a s těmi, kteří se Boha bojí. Ve Slově Božím je vždycky vůně nebeská. K němu, k němu, k němu. Ty nemůžeš krásně prospívat, když nejsi stále ve spojení s Bohem a jeho Slovem a s těmi, kteří si přejí duchovní život.

IV. Když to vystihnu, tak si sám řeknu o sobě, co si mám říci, a o jiných také.

Je možné, aby vám duchovní život krásně kvetl při vší té hojnosti, která tu je? Ne, to není možné. Když vidíte, co všecko máte, a rozumíte, pak vám je jasné, že to nemůže být jako v té době apoštolské. Otevřete si, prosím, Sk 4,33: „Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost.“ Vy šťastní lidé! Takovou jistotu oni mají, že jsou v přízni Boží, že mají všecky lidi rádi, jsou jedno srdce a jedna duše, mají všecky věci společné a ničeho se nebojí. Proč? Protože je veliká milost přítomna všem. Ale pak nemohli mít takové statky, jaké máte vy. Nedivte se, že při vás druhým nekvete duchovního nic.

Co tu vidíte? Samá tělesnost. Samá hubenost. Jak by tu mohl být duchovní život? Vy mi sháníte konvalinky v takovém vysokém smrkovém lese! Celý týden budete běhat a nenajdete ani jednu. Tím dáváte najevo, že nerozumíte konvalinkám. Musíte jít přece tam, kde rostou. Vy však chodíte tam, kde nerostou. Nu, co najdete? Nic.

Podívejte se, co vy si dovolíte číst a poslouchat a při tom si myslíte, že váš duchovní život pokvete? Jak já bych si dovolil sednout s druhými, chci-li, aby mi duchovní život kvetl? „Všechno mohu“, praví apoštol, „ale ne všechno (mému duchovnímu životu) prospívá.“ Dostavuje se ta hubenost, o které mluví náš text.

Představte si starověký kočár a tam sedí černý pán. Jede z Habeše. Jede přes celý Egypt, jede do Jeruzaléma a hledá. Tělesně to nebyl žádný zisk. Ale co hledá? Hledá duchovní rozvlažení. To byly moudře vyhozené peníze. A když se vracel, čteme o něm, že jel svou cestou a radoval se. Byla mu přítomna veliká milost Boží, ač mnoho peněz ztratil.

To je tvé povolání, aby život duchovní krásně kvetl. Ten text je k výstraze. I dal jim, čeho se jim chtělo, ale dopustil hubenost na duši jejich. Amen.

Pravděpodobně z 25. dubna 1909.