25. října

Jmění, jehož nabyli, bylo totiž tak značné, že nemohli sídlit pospolu, a země, v níž pobývali jako hosté, jim nemohla pro jejich stáda stačit. (Gn 36,7)

Bůh si vybral nevěřícího člověka, aby se stal výstrahou pro věřící. Z jeho života se máme učit o tom, co to znamená lehkovážnost, co znamená dívat se na vnější věci a nepátrat po vnitřních, co to znamená nestřežit srdce. Boží milost je naprosto zásadní. Ale Ezau jí pohrdl. Dostal milosti skutečně hodně. Bůh mu požehnal materiálně. Bůh požehnal jeho rodině, takže se rozmohl a stal se z něj veliký národ. Ale pro Ezaua tyto věci nic neznamenaly. Připadalo mu to tak nějak samozřejmé, normální. Jako by nebylo zač děkovat a vzdávat Bohu chválu. Jeho srdce nebylo touto Boží milostí proměněno. Jeho srdce se neupínalo k Bohu, který dává svou milost, ale celý jeho život ukazuje na svět, který hrál první housle v Ezauově životě.