Funkce starších

Stanovili jsme si několik základních zásad týkajících se postavení starších a nyní se musíme trochu podrobněji zabývat jejich funkcemi. Přitom se musíme mít na pozoru, abychom si nevytvořili nějaký vzor, který bychom se následně snažili „napasovat“ na konkrétní osoby. O tomto způsobu uvažování jsme již hovořili. Pokud začneme spíše s dary a talenty, které nám Bůh dal, než s předem danými specifikacemi, budeme otevřeni flexibilitě. To znamená, že rozdělení práce bude vycházet především z darů a schopností každého staršího. Nikdo nebude nucen pokoušet se o práci, pro kterou se nehodí. Pokud Pán některému z vedoucích nedal určité dary, je možné udělat určité věci. Církev by se měla modlit za to, aby byli lidé těmito dary obdarováni. Mezitím se nabízí otázka, co vlastně Pán chce, abychom dělali, pokud nám tyto dary nedal? Odpovědí může být, že tato cesta služby není v daném okamžiku nutná. Pokud je odpověď taková, že práce je životně důležitá a musí být vykonána, pak je možné někoho požádat, aby se o tento úkol pokusil a zajistil si modlitební podporu a pochopení církve. Za těchto okolností se mohou projevit skryté schopnosti nebo Pán může dát potřebný talent.

Ideálem je dokonalý soulad mezi potřebami církve a dostupnými dary pro vedení. Jedním ze způsobů, jak nahlížet na potřeby, které se musí starší snažit pokrýt, je přirovnat církev k její budově. Čísla na obrázku představují:

1. Lidé přicházející do sboru v důsledku evangelizace, růstu rodin a stěhování lidí do okolí. Zde jsou potřebné dary pro evangelizaci, tvorbu evangelizační literatury, poradenství pro hledající (individuální nebo skupinové), poradenství pro mladé rodiny.

2. Nově obrácení lidé. Zde jsou potřeba dary určené k přípravě lidí na křest a členství v církvi a k výchově v počátcích jejich křesťanského života.

3. Hlavní tělo církve. Zde jsou potřebné dary vyučování a kázání, navštěvování a pastorace lidí všech věkových kategorií; vedení bohoslužeb; dohled nad všemi skupinami, knihovnou, prodejem knih, hudbou a shromážděními sboru.

4. Podpora misií a vysílání lidí na práci do jiných částí Spojeného království a světa. Mimo jiné je zde zapotřebí daru povzbuzování.

5. Lidé na odchodu z církve z důvodu odpadnutí, kázně, nespokojenosti nebo prostě přestěhování do jiného města. Zde je žádoucí trpělivost s problematickými lidmi a pochopení pro morální a sociální problémy.

Ať už se staršovstvo rozhodne rozdělit si práci jakkoli, tato analýza ukazuje hlavní oblasti, které je třeba zvážit. Vždy musí existovat nějaké cíle a v Efezským 4,11–13 nám Pavel říká, jaké jsou hlavní cíle. Nejprve říká, že pastýři a vedoucí mají „připravovat Boží lid k dílu služby, k budování Kristova těla“. To znamená, že mají v této práci připravovat všechny členy. Nebudou dělat všechno sami, ale využijí vhodné lidi v církvi jako učedníky a vyškolí je pro budoucí vedení. Členové mají být také povzbuzováni a podporováni v každodenním svědectví o Pánu mezi svými přáteli a sousedy.

Starší musí jít členům příkladem v evangelizační horlivosti. Starší by měli být aktivní ve svém osobním svědectví a jejich modlitby ve sboru by měly odrážet lásku k lidem, kteří jsou odloučeni od Boha a na cestě k věčné zkáze. Vedoucí nebudou bráni vážně, když budou naléhat na členy, aby horlivě vydávali každodenní svědectví o Pánu, pokud sami nebudou dobrým příkladem. Také by měli povzbuzovat ty, kteří v církvi mají schopnost vyhledávat neobrácené lidi a mluvit s nimi. Tuto zodpovědnost mají všichni křesťané, ale někteří jsou pro takovou práci obzvláště nadaní a měli by být pro ni připravováni a ustanoveni.

Může být vhodné uspořádat vzdělávací kurzy nebo povzbudit členy, aby se zúčastnili vzdělávání v oblasti poradenství, vedení, práce s dětmi a mládeží, vedení skupin atd. Církev se má „budovat v lásce podle toho, jak je každé části dáno“ (Ef 4,16) a povinností starších je tento proces umožnit.

Druhý cíl Pavel zdůrazňuje slovy „až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ To znamená pomáhat každému členu růst v lásce, ve víře, ve svatosti a v podobnosti Kristu a připravovat je na vstup do věčné slávy. Tohoto cíle má být dosaženo vyučováním, osobním poradenstvím a rozvíjením účinného duchovního společenství mezi členy.

Starší musí vést církev a k tomu potřebují věnovat čas modlitbě a rozjímání, hodnocení práce jako celku a plánování směřování a dlouhodobé budoucnosti církve.

Některé sbory zjistily, že když bylo ustanoveno více starších a diákonů, došlo k omezení některých služeb ve sboru. Starší a diákoni vidí stále více možností, jak prospět církvi v rozvoji jejích služeb. To následně pohlcuje veškerý jejich volný čas. Možná byli vedoucími v nedělní škole nebo pracovali s mládeží a nyní jsou tyto skupiny ochuzeny o jejich pomoc. Neexistují jednoduchá řešení, musíme být realisté. Žádný sbor nemůže dokonale naplnit všechny své služby; může být nutné, aby se starší a diákoni nadále věnovali jiné práci, pro kterou jsou vhodní, dokud nebude k dispozici další schopná pomoc. To může znamenat, že jejich práce starších nebo diákonů utrpí, zejména pokud mají také vlastní rodiny, o které se musí starat. Pro tyto situace musí mít celá církev modlitební pochopení. Je dobré představovat si ideální církev, ale idealismus jednoho člověka může být příčinou zhroucení jiného. Ve všech těchto věcech musíme neustále „obnovovat svou mysl“ (Ř 12,1–2).

Jak dlouho mají starší sloužit církvi? Měli by odejít do důchodu? V Novém zákoně rozhodně není žádný důvod k tomu, aby starší v určitém věku odešli do důchodu. Takové rozhodnutí může být oprávněné pouze tehdy, když o starších uvažujeme jako o osobách, které zastávají nějaký úřad, a pak můžeme mluvit o „funkčním období“. Být starším je služba, a dokud je člověk schopen tuto službu vykonávat, je stále Božím darem pro církev. Jak však jeho síly s přibývajícím věkem nebo zdravotním stavem slábnou, měl by být postupně zbavován odpovědnosti. Tato zásada se nejsnáze uplatňuje v situaci pluralitního staršovstva, kdy ostatní starší mohou postupně přebírat práci, kterou dříve vykonával stárnoucí bratr. Problémy však vznikají tam, kde dominuje jeden člověk a káže ještě dlouho poté, co jeho síly začaly upadat. Často se stává, že církev, kterou pomáhal budovat, začne ztrácet půdu pod nohama. Pokud byl tento muž kazatelem po mnoho let, může mít jeho odchod do důchodu nebo smrt zničující dopad na církev a ostatní musí začít budovat sbor znovu. Já osobně jsem měl takovou starost, abych se nestal překážkou Pánova díla, že jsem odešel ze služby v 65 letech. Cítil jsem, že mám pro to biblickou oporu v Numeri 8,25! Nyní jsem pod vedením ostatních, aby mě používali tak dlouho, dokud to budou považovat za správné před Pánem.

Neexistují žádná pravidla o tom, jak dlouho by měl starší, který káže, pokračovat ve službě v jednom sboru. Vliv na to má mnoho faktorů, dary a schopnosti daného člověka, stav církve a vztah mezi ním a církví. Krátká působení nejsou obecně příliš konstruktivní. Těžko se mi věří, že člověk může odvést hodnotnou práci za méně než pět let, ale zdá se, že některým mužům dochází dech už dříve.

Starší, který káže, by se neměl stěhovat do jiné církve jen proto, že „se cítí být povolán“. Jeho vlastní touhy a Pánovo jednání s jiným sborem mohou naznačovat změnu, ale je třeba velmi pečlivě zvážit, jaký dopad na sbor bude mít, když takový starší pocítí, že musí jít jinam. Sbor sám musí dostat příležitost vyjádřit svůj názor spolu s plnohodnotnou diskusí mezi vedoucími obou sborů. Jednostranné rozhodnutí ze strany staršího je velmi nerozumné. Všichni zúčastnění se musí podřídit Pánu a je zapotřebí mnoho modliteb a zkoumání srdce.

Někdy může být třeba, aby církev staršího zbavila jeho odpovědnosti. Důvodem k takovému kroku může být neplnění jeho služby, duchovní úpadek, nedostatek lásky k církvi, pastorační necitlivost, odklon od pravého učení, morální selhání nebo vážný pokles v plnění biblických požadavků na staršího. Když je starší obviněn z nějakého pochybení nebo nesprávného chování, je třeba dbát na to, aby se věc řešila čestně a bez zastírání. Zároveň však musí být starší chráněn před zlomyslnými pomluvami a zlovolným pomlouváním. „Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků“, a mohli bychom dodat „spolehlivých svědků“. Ale také „ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní“ (1Tm 5,19-20).

Na druhou stranu může starší cítit, že je nutné se vzdát svých povinností, a to z mnoha důvodů. Může se domnívat, že okolnosti, v nichž se nachází, jsou překážkou nebo že již není schopen dobře vykonávat svou práci. Nedostatek požehnání v církvi může způsobit, že ho to odradí. Lidé ho již nemusí podporovat, nebo se dokonce může objevit odpor vůči jeho službě. Žádná z těchto věcí by však neměla být důvodem k tomu, aby člověk rezignoval bez konzultace se svými spolupracovníky.