26. dubna

Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce … (Kaz 4,8)

Copak je pachtění osamělého jiné, než pachtění toho, kdo osamělý není? Což se jeden i druhý nemusí snažit od úmoru do úmoru? Je to přesně tak – oba se musejí lopotit a namáhat a oba spějí den za dnem ke svému konci. Oba jsou stejně pomíjiví a život obou je stejně namáhavý. Přesto však platí, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená starost je poloviční. Osamělý nemá žádné povzbuzení ve svém pachtění ani potěšení ve své bezútěšnosti. V tom je jeho úděl mnohem horší a jeho pachtění nebere konce, protože nemá, s kým se poděli to radost a na koho uvrhnout svou starost. Bůh stvořil člověka jako společenskou bytost, proto člověk nachází radost ve vztazích s dalšími lidmi a především ve vztahu se svým Stvořitelem a Vykupitelem.