Kristovo odpočinutí

• Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

Ve svém kázání na tato slova John Newton zdůraznil:

„Účinek evangelia lze přirovnat k útočištným městům v Izraeli. Bylo obecně ctí a výsadou, že měli takové Bohem ustanovené svatyně, ale skutečnou jejich hodnotu poznalo a pocítilo jen několik málo jedinců. Jen ti, kdo se ocitli v situaci, kvůli které byla tato města k dispozici, je dokázali řádně ocenit. Stejné je to s Kristovým evangeliem – je nejvyšší výsadou a ctí, kterou se národ, který ho vyznává, může chlubit, ale opravdově mu rozumí a oceňují jej pouze ty znavené a obtížené duše, které pocítily bídu své přirozenosti, jsou znaveny otročením hříchu a pochopily, že je porušený zákon pronásleduje jako krevní mstitel za starých dob. Jen toto pomyšlení je drží před upadnutím do naprostého zoufalství, totiž že Bůh milostivě poskytl lék skrze evangelium a že je Kristus vybízí: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“

Kdyby probuzené, usvědčené a rozrušené duše přijaly za vlastní plnou útěchu toho požehnaného pozvání a uposlechly jeho podmínky, jejich nářky by skončily. Avšak přetrvávající neznalost, vliv nevíry a opozice ze strany satana jim brání. Někteří prohlásí: „Nemám na to, abych přišel ke Kristu. Moje srdce je tak zatvrzelé, moje svědomí tak necitlivé, že nepociťuji břímě svých hříchů tak, jak bych měl, a to ani potřebu spočinout v Kristu.“ Ostatní řeknou: „Bojím se, že nedostačuji. V Písmu vidím a z kazatelny slyším, že se ode mě očekává pokání a že víra je absolutně nezbytná, pokud mám být spasen. Ale obávám se, že nevím, jestli je mé pokání upřímné a dostatečně hluboké a jestli je moje víra něčím víc, než vírou v historické události, než intelektuálním souhlasem se skutečnostmi v evangeliu.“

Od těch, kdo u něho hledali uzdravení, můžeme zjistit, co je myšleno pozváním, které Kristus nabízí těm, kteří usilovali o Boží přijetí a plnili jeho požadavky uvedené v Zákoně. Za prvé, byli přesvědčeni o jeho moci a ochotě a o své vlastní hluboké potřebě jeho pomoci. Tak je to se spasením. Hříšník musí být přesvědčen, že Kristus je ten, „který zachraňuje“, je připraven přijmout všechny, kdo jsou nemocní hříchem a chtějí být uzdraveni. Za druhé, zkusili jej. Nespokojili se se zprávami o jeho slávě, ale chtěli důkaz o jeho zázračné moci. A tak nestačí, pokud hříšník zvěst evangelia jen vezme na vědomí. Musí také Krista hledat a důvěřovat mu.

Ti, kdo hledali Krista coby lékaře duší, se k němu připojili a stali se jeho následovníky. Přijali ho jako svého Pána a Mistra, odmítli to, co bylo v rozporu s jeho vůlí (Lk 9,23.60), vyznávali poslušnost jeho pokynům a přijímali jeho napomínání. Někteří obdrželi konkrétnější pozvání, jako třeba Matouš, který seděl v celnici lhostejný ke Kristovým pobídkám až do chvíle, kdy mu řekl: „Následuj mne.“ (Mt 9,9) To slovo bylo doprovozeno mocí a získalo si jeho srdce, oddělilo ho od světských zisků v jediném  okamžiku. Jiní k němu byli přitahováni jeho Duchem méně otevřeně, jako třeba Natanael (J 1,46) a plačící kajícnice (Lk 7,38). Královský služebník nepřišel za Pánem s žádným jiným úmyslem než získat život pro svého syna (J 4,53), ale získal daleko více, než očekával – uvěřil a s ním celý jeho dům.

Tyto věci byly zaznamenány pro naše povzbuzení. Pán Ježíš není na zemi ve viditelné podobě, ale slíbil, že bude přítomen se svým Slovem, svými služebníky a svým lidem až do konce. Znavení hříšníci nemusejí podnikat složitou cestu, aby nalezli Spasitele, neboť on je vždycky blízko (Sk 17,27) tam, kde je kázáno jeho evangelium. „Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ‚Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?‘ – aby Krista přivedl dolů –‚ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?‘ – aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme.“ (Ř 19,6-8). Pokud nemůžeš přijít ke Kristu s měkkým srdcem a obtíženým svědomím, tak si k němu pojď pro ně.

„Je tíha tvého jha tím, co tě nutí prohlásit, že k němu nemůžeš? Pak popřemýšlej nad tím, že nejde o činnost, ale o spočinutí. Tvrdil by člověk: Jsem tak obtížen, že se nemohu od svého jha oddělit. Jsem tak unavený, že nemohu ani stát nebo si lehnout, ale musím se přinutit pokračovat? Velikost tvého břímě není zdaleka překážkou, ale právě tím důvodem, proč bys měl jít okamžitě ke Kristu, neboť jen on je schopen tě ho zbavit. Ale možná si myslíš, že nejsi hoden. Ptám se tě tedy, v jakém stavu bys šel? Pokud bys šel jako bezmocný nehodný hříšník bez vlastní spravedlnosti, beze vší naděje, kromě té, která vzchází z hodnoty, díla a Slova Kristova, pak přicházíš správně. Není jiné cesty, jak bys mohl být přijat. Občerstvil a posílil by ses, smyl bys ze sebe své vlastní hříchy, osvobodil by ses od svého břemene a pak bys přišel k němu, aby pro tebe udělal to samé? Kéž ti Pán pomůže uvidět bláhovost a nerozumnost tvé nevíry.“ (John Newton)

V Písmu neexistuje slib, že Bůh odmění lhostejné, váhavé, netečné hledače. Naopak prohlásil:

• Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. (Jr 29,13)

On určil čas pro každého, koho přijímá. Věděl, jak dlouho čekal ten chudák u rybníka (J 5,6), a když přišla jeho hodina, uzdravil ho. A tak usiluj o to, abys byl takto nalezen – tam, kde se káže jeho Slovo, a pečlivě ho zkoumej v soukromí svého pokoje. Hodně se modli. Mluv s jeho lidmi a je možné, že se k tobě připojí neočekávaně, jako ke dvěma učedníkům na cestě do Emauz.

„… a já vám dám odpočinout.“ Jaké prohlášení! Žádný pouhý člověk, nehledě na to, jak je zbožný a duchovní, by toto nemohl slíbit. Abraham, Mojžíš nebo David nemohli pobízet znavené a obtížené, aby k nim přišli, s ujištěním, že jim dají odpočinutí. Udělit odpočinutí duše jinému je mimo moc i toho nejvyššího stvoření. Dokonce ani svatí andělé nejsou schopní udělovat odpočinutí jiným, neboť jejich vlastní odpočinutí závisí na Boží milosti. A tak tímto svým slibem Kristus prokázal svou jedinečnost. Ani Konfucius ani Buddha ani Mohamed nikdy nic takového nevyřkli. Nebyl to vůbec pouhý Člověk, kdo vyslovil tato slova: „„Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Byl to Boží syn. Učinil člověka, a proto ho může obnovit. Je Vládcem pokoje a jako takový je schopen dát odpočinutí.

Je-li Kristus tím jediným, kdo může udělit duši odpočinutí, pak mimo něho neexistuje pravé odpočinutí. Tvor ho nemůže poskytnout. Svět ho nemůže zprostředkovat. Nemůžeme ho vyrobit. Jedna z nejsmutnějších věcí na světě je vidět, jak se neobrácení marně snaží najít štěstí a uspokojení v materiálních věcech. Nakonec všichni zjistí, že jsou to rozpukané cisterny, které neudrží vodu. Sledujte je, jak se obracejí na kněze nebo kazatele, jak se kají nebo postí, čtou a modlí, jen aby zjistili stejně jako marnotratný syn, když „začal mít nouzi“, že mu nikdo nic nedá (Lk 15), nebo se podívejte na chudou ženu, která „podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.“ (Mk 5,26). Všichni neobrácení, vzdělaní i nevzdělaní, zjišťují, že „nepoznali cestu pokoje“ (Ř 3,17).

Máme být za co vděční, když si skrze zkušenosti uvědomíme, že nikdo kromě Krista nemůže prokázat bezmocným hříšníkům žádné dobro. To je pro člověka tvrdá lekce a my se ji učíme jen pomalu. I když to není na první pohled patrné, ďábelská pýcha našich srdcí z nás dělá soběstačné až do chvíle, kdy nás Boží milost pokoří. Je to součástí laskavého díla Ducha svatého, že nás zbavuje naší závislosti na stvoření, že pod námi podkopává všechny naše berličky a uschopňuje nás vidět, že Ježíš Kristus je naší jedinou nadějí.

• V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,12)

Přesně toho byla obrazem holubice vyslaná Noem.

• Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. (Gn 8,9)

Není bez významu, že jméno „Noe“ znamená „Odpočinutí“ (Gn 5,29), a jen tehdy, když byla holubice nucena vrátit se k němu, se jí dostalo odpočinutí. Tak je to i s hříšníkem.

Jaké je toto odpočinutí, které Kristus dává všem, kdo k němu přicházejí?

„Řecké slovo vyjadřuje něco více než jen odpočinutí nebo pouhé uvolnění po námaze. Zahrnuje také občerstvení. Osoba znavená dlouhým nošením těžkého jha nebude potřebovat jen jeho odstranění, ale také jídlo a občerstvení, aby byla obnovena jeho duševní i fyzická síla. Takové je odpočinutí evangelia. Nejenže ukončuje naše neplodné namáhání, ale nabízí také sladkou občerstvující srdečnost. Ve víře se nenachází jen pokoj, ale také radost.“ (John Newton)

To je duchovní spočinutí, uspokojující odpočinek, „odpočinutí pro duši“, jak v tomto textu prohlašuje Spasitel. Je to odpočinutí, které svět nemůže dát, ani odejmout. Při popisu podstaty tohoto odpočinutí můžeme rozlišovat mezi jeho současnými a budoucími podobami. Co se týče těch současných:

Za prvé, je to záchrana z toho marného a únavného hledání, které pohlcuje hříšníka předtím, než Duch otevře jeho oči, aby uviděl svou bláhovost, a pohne ho k tomu, aby hledal pravá bohatství. Je žalostné vidět ty, kdo jsou stvořeni pro věčnost, jak mrhají svou energií potulováním se od jednoho objektu k druhému a hledají to, co je neuspokojí, jen proto, aby je opakovaná zklamání usmrcovala. Tak je to se všemi, dokud nepřijdou ke Kristu, neboť on napsal o všech potěšeních tohoto světa:

• Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. (J 4,13)

Například Šalamoun, který měl všechno, po čem by srdce mohlo prahnout, a své touhy uspokojoval v plnosti, zjistil, že: „… hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.“ (Kaz 1,14). Z tohoto trápení ducha osvobodil Kristus svůj lid, neboť prohlásil:

• Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky… (J 4,14)

Za druhé, je to zmírnění a utišení obtíženého svědomí. Jen ten, kdo byl usvědčen Duchem svatým, oceňuje, co to znamená. Když člověk musí vykřiknout:

• „Neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží.“ (Jb 6,4,

když kletba porušeného Božího zákona burácí v našich uších, když vnitřně vnímáme Boží hněv a hrůza budoucího soudu padá na naši duši, pak to způsobuje nepopsatelná muka mysli. Když Duch vypůsobí v srdci to pravé dílo, zvoláme:

• „Neboť na mě dopadly tvé šípy, těžce na mě dopadla tvá ruka. Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně.“ (Ž 38,2-3)

Když poprvé zříme nádhernou Boží lásku k nám a jak odporně jsme mu odplatili, dotkne se nás to. Když skrze víru přijdeme ke Kristu, pak se to všechno změní. Když ho vidíme, jak umírá na našem místě a že už pro nás není žádné odsouzení, nesnesitelné břímě padá z našeho svědomí a dostáváme pokoj, který převyšuje všechno porozumění.

Za třetí, je to odpočinutí od vlády a moci hříchu. A opět jen ti, kdo jsou předmětem jeho milosti, mohou mít účast na tom, co se tím myslí. Neznovuzrození se nezajímají o Boží slávu a je jim jedno, zda ho jejich jednání těší. Nemají ponětí o hříšnosti hříchu a neví, jak zcela nad nimi hřích panuje. Jen tehdy, když Boží Duch osvítí jejich mysl a usvědčí jejich svědomí, uzří strašlivost svého stavu, a jen tehdy, když se pokoušejí obnovit své cesty, jsou si vědomi moci svého vnitřního nepřítele a své neschopnosti se s ním vypořádat. Marně hledáme záchranu v předsevzetích a vlastní síle. I tehdy, když jsme obnoveni a začínáme chápat Evangelium, i tehdy jde na čas (často velmi zdlouhavý) spíše o boj než o odpočinutí. Ale jak vyrůstáme sami ze sebe a učíme se žít v Kristu a bereme svou sílu z něj skrze víru, získáváme odpočinutí i v tomto ohledu.

Za čtvrté, existuje odpočinutí od našich vlastních skutků. Když si věřící čím dál jasněji uvědomuje dostatečnost Kristova dokončeného díla, začíná skrze zkušenosti vnímat, že je zachráněn ze Zákona, a chápe, že mu již nemusí sloužit. Jeho poslušnost už nenáleží zákonu, ale evangeliu, už není poslušný ze strachu, ale z vděčnosti. Neslouží Pánu v otrockém duchu, ale v laskavém duchu. To, co bylo dříve břemenem, je nyní potěšením. Už se nesnaží zajistit si Boží přízeň, ale jedná v poznání, že Boží úsměv na něm již spočívá. To ho neučiní lhostejným, ale naopak to v něm vyvolá úsilí oslavovat toho, kdo dal svého jediného syna jako oběť. A tak poddanství dává prostor svobodě, otroctví synovství a dřina odpočinutí. A duše spočívá na neměnném Kristově slovu a následuje ho stále skrze světlo i temnotu.

Existuje také budoucí odpočinutí převyšující cokoliv, co lze zakusit zde, ačkoliv i ty naše nejlepší úvahy o slávě, jež čeká na Boží lid, jsou nedokonalé.

Za prvé, v nebi bude dokonalé odpočinutí od veškerého hříchu, neboť tam nevstoupí nic, co by mohlo znesvětit nebo porušit náš pokoj. Co to znamená, že budeme zachráněni od pokušení, které v nás přetrvává, nedokáže popsat žádný jazyk. Čím bližší je chození věřícího s Pánem a čím intimnější je jeho obecenství s ním, tím hořčeji nenávidí to něco v sobě, co neustále bojuje proti jeho touze po svatosti. Proto apoštol zvolal:

• Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Ř 7,24)

My však neponeseme toto břímě až za hrob.

Za druhé, budeme osvobozeni od pohledu na hřích ostatních. Naše srdce se už nerozbolí zlem, které zaplavuje tuto zemi. Stejně jako Lota v Sodomě nás zarmucují rozhovory bezbožných.

„Kdo z těch, kdo má alespoň nějakou lásku k Pánu Ježíši, alespoň jiskru pravé svatosti, nějaké ponětí o hodnotě duše ve svém srdci, hledí na to, co se mezi námi děje, a netřese se? Jak otevřeně, drze, téměř všeobecně se porušují Boží zákony, jeho evangelium je nenáviděno, jeho trpělivost pokoušena a jeho moci se vzdoruje.“ (John Newton)

Bylo-li tomu tak před dvěma sty lety, co by řekl tento pisatel, kdyby se stal svědkem nejen současné podlosti bezbožného světa, ale také pokrytectví křesťanstva? Když věřící vidí, jak je Pán zneuctíván v domech těch, kdo se tváří jako jeho přátelé, jak často si pomyslí:

• Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde. (Ž 55,6)

Za třetí, bude zde nekonečné odpočinutí od všech vnějších trápení, neboť v nebi nikdo nebude činit Božímu lidu zle. Svatí už nebudou žít uprostřed bezbožného lidu, který ho sice možná aktivně nepronásleduje, avšak jejich přítomnost jen vlažně toleruje. I když jsou utrpení nutná, a jsou-li pro nás posvěcená, jsou také přínosná, přesto je bolestné je nést. Přichází však den, kdy tyto zkoušky nebudou už nezbytné, neboť jemné zlato bude očištěno od strusky. Životní bouře budou za námi a osudem věřícího bude už napořád nerušený klid. A kde nebude žádný hřích, tam nebude ani žádný zármutek.

• … jejich Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. (Zj 21,3-4)

Za čtvrté, bude to odpočinutí od satanových svodů. Kolikrát se mu daří rušit zdejší odpočinutí věřících! Kolikrát mají důvod prohlásit spolu s apoštolem: „Satan mi v tom zabránil.“ Usiluje o to, aby jim různými způsoby zabránil v účasti na veřejných prostředcích milosti, aby jim zabránil ztišit se nad Slovem a v modlitbě. Ďábel nesnese pohled na štěstí Kristova lidu, a tak se snaží neustále rušit jejich radost. Jeden z důvodů, proč to Bůh dovoluje, je, aby se mohli připodobňovat své Hlavě. Když byl zde na zemi, ďábel ho neustále pronásledoval. I když se věřící blíží k hodině odchodu z tohoto světa, jejich veliký nepřítel se snaží je okrást o jistotu, ale už je dále nemůže stíhat. Když jsou mimo tělo, jsou u Pána, navždy mimo dosah svého pronásledovatele.

A konečně, odpočinou od neuspokojených tužeb. Když se člověk skutečně narodí z Ducha, chce se navždy vypořádat s hříchem. Touží po dokonalé podobnosti Kristu a po neporušeném společenství s ním. Ale takové tužby nejsou v tomto životě uskutečnitelné. Naopak, stará přirozenost ve věřícím se neustále staví do opozice té nové, a přivádí ho do zajetí zákona hříchu (Římanům 7,23). Ale smrt dovoluje konečnou úlevu od přetrvávajících porušení a on je učiněn „sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí.“ (Zj 3,12). V ráno vzkříšení bude tělo věřícího proměněno v podobu těla jeho slávy (Fp 3,21) a tužby jeho duše se v plnosti uskuteční. Změna od milosti ke slávě bude stejně tak radikální jako změna od přirozeného k milosti.

Přeložila Julie Petrecká.