Řešení problému falešných křesťanů (Tt 1,10-12) III.

V předchozích dvou článcích (II.) jsme viděli znaky falešných křesťanů, jak je popisuje Pavel v listu Titovi. Viděli jsme, že v církvích na Krétě bylo mnoho lidí, kteří sice vyznali Krista, ale jejich vyznání bylo falešné – nebyli skutečnými křesťany. Totéž se děje i dnes, a nejenom na Krétě, ale i v naší zemi. Jaké je řešení tohoto problému?

Už jsem to zmínil na začátku – řešení je jenom ve dvou věcech: (1.) ve vyučování zdravého učení a k tomu patří nastavení zrcadla, které jsme udělali, když jsme prošli jednotlivé znaky falešných křesťanů, a (2.) v kázni, v přísném napomínání. Jsou to věci, které jdou ruku v ruce. Prostou věc, kterou popisuje Pavel na zač. v. 11, mají starší udělat, jakmile se takový člověk objeví v církvi:

• Těm je třeba zavřít ústa. (Tt 1,11)

Bible tady mluví velice syrově – je tam doslova řeč o zacpání úst. Umlčet někoho můžeme různými způsoby, ale zacpat někomu ústa? To je velice konkrétní a drsné. Přesto je to jediný způsob, jak jednat s lidmi, kteří žvaní, svádějí druhé, lžou. Nesmíme jim dovolit mluvit. Byl to úkol pro Tita a byl to také úkol pro nově ustanovené starší. Ovšem i zacpat ústa máme s milostí, s láskou a s pokorou. Timoteovi Pavel připomínal:

• Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2Tm 2,23-26)

Tato slova jsou zpravidla úzce spojená s kázní. Život věřícího není chaotický nebo nepředvídatelný, ale je to život, který je soustředěný na Pána Ježíše Krista. Jedině k Němu se upíná.

Slova určená Timoteovi – nepouštět se do hloupých sporů, nehádat se, být laskavý a trpělivý, jsou zodpovědností každého z nás, a to i přes to, že většina z vás nejste staršími sboru. Pokud nejste ustanovení starší, potom není vaším úkolem zacpávat ústa druhým. Přesto má každý svou zodpovědnost.

Je zodpovědností sboru jako celku a samozřejmě starších, koho nechá stát na kazatelně, kdo bude vyučovat, koho bude církev poslouchat. Je zodpovědností i povinností sboru vybírat a ustanovovat své starší podle kritérií Písma a ne podle kritérií světa či přání a tužeb lidí.

A vedle toho je také pro každého křesťana důležité, aby sám sebe zkoumal podle Písma. To je totiž tou největší službou, kterou může dělat ve svém sboru. Jenom z opravdových a zdravých křesťanů může být složená zdravá a Krista následující církev. Jenom tehdy, když jako jednotlivci porosteme v pochopení toho, kdo je a kdo není křesťan, budeme tady mít církev, která bude zdravá a ne chaotická a rozvrácená, jako byla církev na Krétě a jak to mnohdy vidíme také kolem nás v naší zemi.

Můžeme si velmi jednoduše položit otázky jako: Jak vypadá mé mluvení? Co říkám a jak? Podřizuji se nebo se bouřím? Buduji nebo spíš rozvracím? Co za mnou zůstává – je to lepší, než to bylo nebo je to poušť? Jaké je mé chování? Jak je to s mojí aktivitou a pílí? Jaká je má motivace?

To všechno jsou otázky, jimiž jsme se zabývali. To je zrcadlo Písma, kterým na sebe hledíme. To je zrcadlo Písma, které nás usvědčuje. A je to zrcadlo Písma, které nás nakonec vede zpátky k evangeliu a k nohám Pána Ježíše Krista.

• … odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. (Žd 12,1-2)