Slepé oko, hluché ucho

Když jsem říkával v této místnosti, že kazatel musí mít jedno oko slepé a jedno ucho hluché, vzbudil jsem zvědavost několika bratří, kteří žádali vysvětlení. Zdá se jim totiž, stejně jako mně, že čím jsou naše oči a uši ostřejší, tím to je lepší. Dobře, přátelé, protože text je poněkud záhadný, máte mít jeho výklad.

Něco z mého názoru jasně vyjádřil Šalomoun v knize Kazatel (7,21): „Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok." To znamená „nepřikládej srdce ke všem vyřčeným slovům" - neber si je k srdci nebo nepřikládej jim váhu, nevšímej si jich nebo jednej, jako bys je neslyšel. Nemůžeš zastavit řeči lidí, a proto je nejlepší zavřít si uši a nevšímat si toho, co se mluví. Kolem je svět jalového tlachání, a kdo si toho všímá, bude mít dosti co dělat. Zjistí, že ani ti, kdo mu jsou nejblíže, o něm nepějí vždy chválu, a když pokárá nejvěrnější služebníky, ti v momentálním rozčilení vysloví prudká slova, která by neměl zaslechnout. Kdo ve chvilkovém roztrpčení neřekl o někom něco, čeho potom litoval? Je znakem velkorysostí zacházet s vášnivými slovy, jako by nikdy nebyla vyřčena. Když je někdo rozhněvaný, je moudré se mu vyhnout a odložit hádku, než se do ní zapleteme; a když jsme nuceni vyslechnout ostrá slova, musíme se snažit vymazat je z paměti a říci s Davidem: „Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu“ (Ž 38,14). Tacitus popisuje moudrého muže jako toho, který člověku, jenž mu spílal, odpověděl: „Ty jsi pánem svého jazyka, ale já jsem také pánem svých uší“ – můžeš říkat, co chceš, já chci slyšet jenom to, co si vyberu. Nemůžeme uzavřít své uši, jako to děláme s očima, neboť nemáme žádná ušní víčka, přece však lze možné uzavřít bránu ucha, jak to čteme o tom, kdo „si zacpe uši, aby neslyšel výzvu k prolévání krve" (Iz 33,15), aby tam nevniklo nic podloudného. Řekněme o běžném klevetění v obci a o ukvapených slovech rozhněvaných přátel: Neposlouchejte je, a když je musíte vyslechnout, neberte si je k srdci, vždyť i vy jste někdy mluvili nejapně a rozhněvaně a i teď byste byli v trapné situaci, kdybyste se měli zodpovídat za každé slovo, které jste pronesli, a to i o nejbližším příteli. Tak Šalomoun argumentoval, když uzavřel citovaný oddíl: „Sám v srdci víš, žes i ty častokrát zlehčoval druhé.“

Abych rozvedl svůj text, chci říci za prvé: až budete vstupovat do své služby, rozhodněte se, že začnete s čistým listem; buďte hluší a slepí k dlouhodobým sporům; které ve sboru přežívají. Jakmile nastoupíte kazatelskou službu, budou vás vyhledávat lidé, kteří se budou snažit zajistit si vás na svou stranu v rodinné hádce nebo ve sborové rozepři; buďte hluší a slepí k těmto lidem a ujistěte je, že věci minulé jsou pro vás minulými, a jako jste po svém předchůdci nezdědili kredenc, nehodláte jíst ani jeho vychladlé jídlo. Pokud bylo spácháno nějaké očividné bezpráví, dejte si práci a napravte je, ale pokud jde o pouhou hádku, vyzvěte hádající se stranu, aby s tím skončila, a řekněte jí jednou provždy, že s tím nechcete mít nic společného. Galliova odpověď vám bude dobrým vodítkem: „Kdyby šlo o nějaký přečin nebo dokonce zločin, náležitě bych vás, Židé, vyslechl. Poněvadž se to však týká sporů o slova či nějaká jména a váš vlastní zákon, vyřiďte si to sami mezi sebou. Tím se já jako soudce zabývat nebudu“ (Sk 18,14n). Když jsem přišel jako mladý muž z venkova do sboru New Park Street a byl zvolen za pastora, vyhledal mne záhy jeden muž, který opustil sbor, protože, jak řekl, s ním „zacházeli hanebně“. Jmenoval půl tuctu jmen, všechno byli přední členové sboru, kteří se chovali velice nekřesťansky k němu, ubohému trpiteli, který byl příkladem trpělivosti a svatosti. Z toho, co říkal o druhých, jsem poznal jeho charakter (způsob usuzování, který mne nikdy nezklamal), a rozhodl se, jak postupovat. Řekl jsem mu, že sbor byl v politováníhodném stavu a jedinou cestou z této spleti je, aby každý zapomněl na minulost a začal znovu. Řekl, že odstup roků nezměnil fakta, a já jsem odpověděl, že by změnil pohled člověka na ně, kdyby se za tu dobu době stal moudřejším a lepším. Avšak, dodal jsem, minulost odešla s mými předchůdci, takže by měl jít za nimi na jejich nová působiště a urovnat věci s nimi, já nechci posuzovat celou záležitost jen s jednou stranou. Poněkud se rozčílil, ale já jsem mu umožnil vypovídat se, dokud se nezklidnil, a pak jsme si podali ruce a rozešli se. Byl to dobrý člověk, avšak nepříjemný, takže se občas střetával s druhými velice nejapným způsobem, a kdybych byl přistoupil na jeho vylíčení a zabýval se jeho případem, nebylo by konce sporu. Jsem si naprosto jist, že jsem ve svém vlastním zájmu i pro zdar sboru zvolil nejmoudřejší cestu, když jsem uplatnil slepé oko na všechny spory z doby před mým příchodem. U mladého člověka, který přichází ze školy nebo z jiné farnosti, je vrcholem nemoudrostí, když se nechá ovlivňovat některou klikou a podplácet laskavostí a lichocením, aby se stal jejich straníkem a tak zničil sebe a polovinu svých lidí. Nevšímejte si stran a klik, ale buďte pastýři celého stádce a starejte se o všechny stejně. Požehnaní jsou ti, kdo působí pokoj, a bezpečnou cestou, jak působit pokoj, je nechat oheň hádek stranou. Nefanděte mu ani do něj nepřilévejte olej, ale nechte jej, aby vyhasl sám. Začněte svou službu s jedním slepým okem a jedním hluchým uchem.

Chtěl bych doporučit používání stejné schopnosti a zdůraznit její potřebu v oblasti financí ohledně vašeho vlastního platu. Jsou případy, zejména při budování nového sboru, kdy nemáte diákona, který by byl schopen ujmout se této funkce, a proto se můžete cítit povoláni, abyste to dělali sami. V tomto případě nebudete káráni a měli byste spíše být pochváleni. Mnohdy dílo ztroskotalo na tom, že kazatel nejednal jako svůj vlastní diákon a nenašel potřebné pozemské a duchovní prostředky vlastním úsilím. K těmto výjimečným případům nemám, co bych dodal, jenom to, že obdivuji zápasícího pracovníka a hluboce s ním soucítím, neboť je přetíženým a pravděpodobně méně úspěšným bojovníkem svého Pána, protože je zapleten do záležitostí vezdejšího života. Ve sborech, které jsou dobře situované a mají dosti prostředků, udělá kazatel dobře, když na všechno bude dohlížet, ale nebude se do ničeho plést. Když diákoni nejsou důvěryhodní, pak nemohou být diákony, jsou-li však hodni své funkce, jsou také hodni naší důvěry. Vím, že jsou případy, kdy jsou naprosto neschopní, a přece je třeba s nimi vycházet, a v tomto případě pastor musí otevřít oko, které by jinak zůstalo slepé. Než aby se spravování sborových fondů stalo skandálem, musíme s rozhodností zakročit. Nemáme-li však naléhavý důvod, abychom tak učinili, pak bychom raději měli věřit v rozdělení úkolů a nechat diákony, aby konali svou práci. Máme stejné právo jako jiní funkcionáři, abychom se zabývali finančními záležitostmi, budeme-li chtít, bude však dobré, když to co možná nejvíce necháme na jiných, pokud to chtějí dělat za nás. Je-li peněženka prázdná, žena nemocná a dětí mnoho, pak se kazatel musí ozvat, pokud ho sbor dostatečně nezaopatří; není však moudré, neustále lidem předkládat žádosti o zvýšení příjmu. Je-li kazatel málo placen a cítí, že by si zasloužil víc a sbor by mu mohl dát víc, měl by laskavě, nebojácně a rozhodně promluvit napřed s diákony, a pokud ti se toho neujmou, měl by to pak citlivým, věcným způsobem přednést bratřím, ne jako prosbu o milodar, nýbrž jako apel na jejich smysl pro čest, že „hoden je dělník své mzdy“ (Lk 10,7). Nechť rovnou řekne, co si myslí, protože na tom není nic, zač by se měl stydět, ale bylo by daleko více důvodů se stydět, kdyby potupil sebe a Boží věc tím, že by upadl do dluhů: Nechť proto o té věci mluví ve správném duchu se správnými lidmi a tak věc skončí a neuchyluje se k tajnému naříkání. Víra v Boha by měla překrývat naši starost o vezdejší věci a uschopnit nás, abychom praktikovali, co kážeme, totiž: „Nemějte starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete“ (Mt 6,3 nn). Někteří, kdo předstírali, že žijí z víry, měli velice mazaný způsob, jak rafinovaně získávat dary, ale vy budete buď žádat přímo, jako muži, nebo to necháte na křesťanském cítění svých lidí a nastavíte věcem a způsobům církevních financí slepé oko a hluché ucho.

Slepé oko a hluché ucho se velice dobře uplatní v souvislosti s místními klepy. Každý sbor a také každou obec a rodinu trápí jisté paní Grundyové, které pijí čaj a mluví jed. Nikdy si nedají pokoj, ale neustále slídí kolem, čímž značně otravují život těch, kdo jsou zbožní a upřímní. Není třeba hledat je daleko, stačí jenom sledovat jejich jazyk. Na čajových dýcháncích, schůzkách žen a jiných setkáních zaživa pitvají charakter svých bližních a samozřejmě horlivě zkouší svůj skalpel na kazateli, kazatelově ženě, kazatelových dětech, pomocnici kazatelovy ženy, šatech kazatelovy dcery a na tom, kolik nových stuh měla na sobě za posledních šest měsíců a tak dále až do nekonečna. Navíc určití lidé nejsou nikdy tak šťastni, jako když jsou „hluboce zarmoucení", takže musí říci kazateli, že pan A. je hadem v trávě, že se mýlí, když má tak dobré mínění o pánech B. a C., a že slyšeli zcela „náhodou", že pan D. a jeho žena se těžce pohádali. Pak následuje dlouhé povídání o paní E., která říká, že ona a paní F. zaslechly, jak paní G. řekla paní H., že paní J. měla říci, že pan K. a slečna L. vycházeli z kostela a slyšeli pana M. mluvit o tom, co stará N. řekla mladé O. o slečně P. Nikdy tyto lidi neposlouchejte. Dělejte to, co udělal Nelson, když přiložil slepé oko k dalekohledu a prohlásil, že signál nevidí, takže pokračoval v bitvě. Nechte ty lidi povídat a ani je neposlouchejte, dokud nebudou povídat proti někomu tolik, že se celá věc stane vážnou; pak bude dobré vzít je stranou a zcela vážně jim domluvit. Ujistěte je, že musíte mít jasná fakta, že vaše paměť není příliš dobrá, že musíte pamatovat na mnoho věcí, že se stále bojíte udělat chybu v takových věcech a že by měli být tak laskaví a napsat, co chtějí říct, takže celá věc vám bude jasnější a vy budete moci věnovat více času jejímu zvážení. Paní Grundyová to neudělá, má mnoho námitek proti jasným a konkrétním prohlášením; dává přednost planému povídání.

Ze srdce bych si přál, abychom dokázali zastavit klepy, domnívám se však, že to nebude možné, pokud lidstvo bude tím, čím je, neboť Jakub nám říká: „Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu“ (Jk 3,7n). Co nelze vyléčit, je třeba snášet, a nejlepší způsob jak to snášet, je to neposlouchat. Na jeden z našich starých hradů napsal dávný majitel tyto řádky:

Oni říkají. Co říkají? Ať to klidně říkají.

Citliví lidé by se toto motto měli naučit nazpaměť. Řeči lidí nikdy nestojí za povšimnutí a vy byste se o ně nikdy neměli zajímat, leč byste chtěli lkát nad zlomyslností a bezcitností těch, o kterých to často svědčí.

Mayow ve svém Jasném kázání (Plain Preaching) říká velice důrazně: „Kdybyste viděli, jak nějaká žena zabíjí farmářovy kachny a husy, aby získala jedno brko, viděli byste osobu, která jedná jako my, když o někom mluvíme zle kvůli potěšení, které pociťujeme ze zlých řečí. Potěšení, které pociťujeme, nemá cenu jediného brku, a bolest, kterou způsobíme, je často větší, než jakou cítí člověk při ztrátě svého majetku.“ Zařaďte tu a tam nějakou takovou poznámku do kázání, když se v okolí nebudou žádné zvláštní klepy vyskytovat, a ti citlivější z toho budou mít prospěch; o ostatních mám své pochybnosti.

Především se však sami nikdy nepřipojujte k pomluvám a požádejte svou ženu, aby se toho také zdržela. Někteří muži jsou příliš povídaví a připomínají mi mladého muže, kterého poslali k Sokratovi, aby se naučil řečnit. Když byl filozofovi představen, mluvil tak nepřetržitě, že Sokrates požadoval dvojitý poplatek. „Proč mám platit dvojnásobně?“ řekl mladík. „Protože tě musím naučit dvě vědy,“ odpověděl řečník, jednak, jak máš držet svůj jazyk na uzdě, a jednak, jak máš mluvit.“ První věda je těžší, ale snažte se v tom dosáhnout dokonalosti, nebo budete mnoho trpět a způsobíte si nekonečné potíže.

Vyvarujte se za každou cenu ducha podezřívavosti, který působí hořkost v životě některých lidí, a ke všemu, z čeho byste mohli vyvodit nelaskavé závěry, obracejte slepé oko a hluché ucho. Podezřívavost způsobuje, že člověk mučí sám sebe a špehuje druhé. Začněte podezřívat, a důvody k nedůvěře se kolem vás budou hromadit, přičemž vaše podezřívavost bude tvořit jejich největší část. Z mnohého přítele se stal nepřítel, když začal být podezříván. Nedívejte se proto kolem sebe očima nedůvěry ani nebuďte naslouchací s uchem nakloněným ke strachu. Pohybovat se po sboru a slídit po opozici jako hajný po králících je ubohým zaměstnáním a má většinou žalostné konce. Lord Bacon moudře doporučuje „prozíravou opatrnost při vyšetřování toho, co bychom neradi zjistili“. Když neobjevíme nic, co by nám pomohlo milovat druhé, pak bychom raději měli přestat vyšetřovat, neboť můžeme vytáhnout na světlo něco, co bude počátkem dlouholetých sporů. Nemluvím samozřejmě o případech, jež vyžadují cvik při pečlivém vyšetřování a odvážném uplatňování, ale mám na mysli spíše osobní záležitosti, kde tím, kdo nejvíce trpí, jste vy sami; zde je vždy nejlepší nevědět nebo nechtít vědět, co o vás řekli přátelé nebo nepřátelé. (Ti, kdo nás chválí, se pravděpodobně mýlí stejně jako ti, kdo nás haní, a jedny lze pokládat za vyvážení druhých, pokud vůbec stojí za to brát v úvahu soud lidí.) Máme-li souhlas svého Boha, potvrzený klidným svědomím, můžeme si dovolit být lhostejní k názorům ostatních lidí, ať chválí nebo haní. Nedojdeme-li k tomuto bodu, jsme dětmi a nikoli muži.

Někteří se dětinsky pídí po tom, co si o nich myslí jeho přátelé, a když jeho názor obsahuje sebemenší prvek nesouhlasu nebo výtky, pokládají ho od té chvíle za nepřítele. Nejsme jistě papeži a nechceme, aby nás naši posluchači pokládali za neomylné! Známe lidi, kteří se docela rozzuřili při naprosto slušné a rozumné poznámce a pokládali upřímného přítele za odpůrce, který má radost, když najde nějakou chybu; toto zkreslení na straně jedné brzy vyvolalo hněv na straně druhé a vznikla roztržka. Jak mnohem lepší je velkorysé odpuštění! Musíte být schopni snést kritiku, jinak nejste připraveni být vedoucími sboru; a musíte nechat kritika na pokoji, aniž byste ho zařadili mezi své úhlavní nepřátele, jinak dokazujete, že jste slaboši. Nejmoudřejší je vždy prokazovat dvojnásobnou laskavost tam, kde s vámi někdo zacházel stroze, protože se domníval, že to je jeho povinností; je to možná čestný člověk a stojí za to ho získat. Kdo si o vašem mládí myslí, že se sotva hodíte jako pastoři, může se stát vaším nejodhodlanějším obhájcem, když uvidí, že rostete v milosti a pokračujete v kvalifikaci pro tuto práci. Proto ho nepokládejte za nepřítele jenom proto, že pravdivě vyjadřuje své pochybnosti; což vás vaše vlastní srdce neujišťuje, že jeho obavy nejsou tak docela nepodložené? Obraťte své hluché ucho k tomu, co pokládáte za jeho drsnou kritiku, a snažte se kázat lépe.

Lidé mohou být z lásky ke změně, zraněné pýchy, vlivem odlišného vkusu nebo z jiných důvodů nespokojeni s naší službou a pro nás je dobré, když o tom nic nevíme. Když zpozorujeme nebezpečí, nesmíme dát najevo své zjištění; místo toho bychom se měli snažit zlepšit své kázání v naději, že dobří lidé budou lépe syceni a zapomenou na svou nespokojenost. Jsou-li to opravdu velkorysí lidé, vznikající zlo pomine a nevznikne žádná nespokojenost; pokud vznikne, nesmíte jí vyprovokovat tím, že jí budete očekávat.

Kde jsem věděl, že existuje určitá nespokojenost se mnou, nedával jsem to najevo, pokud jsem k tomu nebyl přinucen, nýbrž jsem naopak s člověkem, který byl proti mně, jednal s co největší zdvořilostí a laskavostí, a o celé záležitosti jsem pak už nic neslyšel. Kdybych byl s tím dobrákem zacházel jako s odpůrcem, byl by udělal, co by mohl, aby zaujal místo, jež jsem mu přisoudil, a vyplnil je co nejlépe. Cítil jsem však, že jako křesťan měl právo nesouhlasit se mnou, když to pokládal za správné, a když tak činil, nesměl jsem se k němu stavět nelaskavě. Proto jsem s ním jednal jako s člověkem, který je přítelem mého Pána, když už ne mým, dal jsem mu určitou práci, která předpokládala důvěru, dbal jsem na to, aby měl pocit domova, a postupně jsem ho získal, aby se stal blízkým přítelem a spolupracovníkem. I ti nejlepší lidé mají někdy ostré lokty a říkají nelaskavé věci; sami bychom měli být rádi, když naši přátelé dokážou zapomenout, co jsme řekli, když jsme byli nevrlí a podráždění, a je kristovské jednat s druhými tak, jak bychom si přáli, aby oni jednali s námi. Nikdy bratru nepřipomínejte, že někdy o vás mluvil tvrdě. Když ho uvidíte ve Šťastnější náladě, nezmiňujte předešlou bolestivou událost; bude-li to člověk upřímného ducha, pak v budoucnu odmítne napadat pastora, který s ním zacházel tak laskavě, a je-li to hrubý člověk, je zbytečné se s ním hádat, a proto je lepší to přehlédnout.

Je lepší být stokrát oklamán než žít celý život v podezřívavosti. Ta je nesnesitelná. Lakomec, který o půlnoci zabezpečuje svou komnatu a slyší lupiče s každým padajícím listím, není nešťastnější než kazatel, který se domnívá, že se proti němu kují pikle a že se o něm šíří pomluvy. Vzpomínám na bratra, který měl dojem, že ho chtějí otrávit, a byl přesvědčen, že i židle, na které sedí, a šaty, které nosí, byly nějakou jemnou chemikálií nasáklé smrtí. Žil v neustálém strachu. Tak vypadá život kazatele, když nikomu kolem sebe nedůvěřuje. Podezřívavost není jen zdrojem neklidu, je to mravní zlo a ničí charakter toho, kdo ji chová. Podezřívavost u králů vyvolává tyranii, u manželů žárlivost a u kazatelů hořkost, takovou hořkost, která duchovně rozbíjí všechna pouta pastýřského vztahu, jako žíravina leptá duši služebníka a dělá z něho spíše prokletí než požehnání. Když vlivem tohoto hrozného zla zkysne všechno mléko lidské laskavosti v srdci člověka, hodí se spíše mezi detektivy než pro kazatelskou službu. Jako pavouk pak začíná spřádat své pletivo a vytváří síť chvějících se hrozeb, které všechny směřují k němu a varují ho před dotykem i toho nejnepatrnějšího komára. Sedí tu uprostřed, hromádka nervů a zranění, popudlivý a rozčílený, sebeobětující se mučedník, stavějící si kolem sebe roští na hranici a zřejmě ustrašený, že bude upálen. Ani nejvěrnější přítel není za takových podmínek důvěryhodný. Nejpečlivější snaha vyhnout se pohoršení nezajistí imunitu od nedůvěry, ale bude pravděpodobně vyložena jako úskok a zbabělost. Nedůvěřivý člověk ohrožuje společnost téměř stejně jako vzteklý pes, protože bez jakéhokoli důvodu kouše na všechny strany a na všechny strany prská pěnu své vztekliny. Je zbytečné se dohadovat s obětí tohoto bláznovství, protože se zvrácenou vynalézavostí převrátí každý argument a učiní z vašeho úsilí získat si důvěru další důkaz nedůvěry. Je smutné, že nemůže vidět špatnost svého bezdůvodného podezřívání druhých, zejména těch, kdo jsou jeho nejlepšími přáteli a nejpevnějšími zastánci Kristovy věci.

„Neukřivdil bych ctnosti tak zkoušené nejmenším stínem pochybnosti. Nepatřičná podezřívavost je bídnější podlost i než podezřelá vina.“

Nikdo by neměl být obviňován za nějaké slovo; vládne-li však podezřívavost, pak se i mlčení stává zločinem. Bratři, vyhýbejte se této hrozné vlastnosti tím, že se vzdáte sebelásky. Pokládejte za nicotnost to, co si lidé o vás myslí nebo říkají, a starejte se jenom o jejich vztah s Pánem. Jste-li přirozeně citliví, nepěstujte tuto slabost ani nedovolte jiným, aby jí nahrávali. Což by to nebylo velkým ponížením vašeho úřadu, kdybyste si vydržovali armádu špehů, kteří by sbírali informace o všem, co vaši lidé o vás řekli? A přece se to tomu podobá, když dovolíte, aby vám jistí horlivci donášeli všechny místní drby. Vyžeň ta stvoření! Zoškliv si takové dělání zlé krve, takové žvanivé služky. Ti, kdo donášejí, budou také odnášet a jistě začnou kolovat drby také z vašeho domu a budou líčit každou poznámku, která padne z vašich úst, s množstvím vlastních dodatků. Myslete na to, že jako je přechovávatel kradeného zboží stejně zlý jako zloděj, tak posluchač klepů je podílníkem na této vině. Kdyby nebylo naslouchajících uší, nebylo by klevetivých jazyků. Budete-li kupci špatného zboží, poptávka vyvolá dodávku a továrny prolhanosti budou pracovat naplno. Nikdo nechce být tvůrcem lží, a přece ten, kdo chtivě naslouchá pomluvám a ochotně jim věří, vysedí mnoho mláďat a přivede je do aktivního života. Šalomoun říká: „Klevetník rozlučuje důvěrné přátele" (Př 16, 28). Vypustí se pomluva a vzbudí žárlivost, až „se objeví vzájemná chladnost a nikdo neví proč; každý se dohaduje, co může být důvodem. Tak se nejpevnější, nejdelší, nejvřelejší a nejdůvěrnější svazky, zdroj nejsladších životních radostí, rozbíjí snad navždy“. To je práce přímo hodná satana, nikdy by se však nemohla uskutečnit, kdyby lidé nežili v ovzduší podezřívavosti. Svět je z tohoto důvodu plný trápení, trápení, které je stejně velké jako zbytečné. To je vskutku bolestné! Campbell výstižně poznamenává: „Zničení starých přátelství je pro mne smutnější podívanou než podívaná na zničené paláce. Ukazuje srdce, kdysi rozzářené radostí, vychladlé a zpustošené a pronásledované ptáky zlých předzvěstí, které hnízdí v troskách.“ Podezřívavosti, jakou spoušť jsi natropila na zemi!

Učte se nevěřit těm, kdo nevěří svým bratřím. Podezřívejte ty, kdo vás chtějí přimět, abyste podezřívali druhé. Rozhodné odmítnutí všech těch klevetníků velice přispěje k potlačení jejich očerňujících snah. Matthew Pool říká ve své Cripplegate Lecture: „Obecná fáma už dávno ztratila svou reputaci a nevím o ničem, co by se ji v našich dnech snažilo obnovit; proto by se jí nemělo věřit. Jak málo nejrůznějších zpráv při podrobnějším zkoumání neodhalíme jako falešné! Já sám počítám s tím, že když uvěřím jedné zprávě z dvaceti, pak to je hodně. Zejména nedůvěřujte hanění a pošpiňujícím zprávám, protože ty se šíří nejrychleji a jsou příjemné většině lidí, kteří se domnívají, že jejich vlastní pověst nestojí nikdy na tak pevných základech, jako když je vybudovaná na troskách druhých.“ Protože lidé, kteří by vás chtěli přimět, abyste nedůvěřovali svým přátelům, jsou ubožáci, a protože podezřívavost jako taková je ubohou a trýznivou neřestí, umiňte si, že k tomu všemu obrátíte své slepé oko a hluché ucho.

Je také třeba říci slovo nebo dvě o moudrosti nikdy neposlouchat to, co nebylo určeno pro vás. Tajný posluchač je ubohý Člověk, o málo lepší než obyčejný donašeč. A toho, kdo říká, že něco zaslechl, je třeba pokládat za člověka, který měl zvážit, co měl udělat.

Jeremy Taylor moudře a správně poznamenává: „Nikdy neposlouchej u dveří nebo u okna, neboť kromě toho, že to zahrnuje nebezpečí a past, je to také vniknutí do soukromí bližního a odkrytí něčeho, co zakrývá proto, aby to nebylo odkryté.“ Je otřepaným příslovím, že tajní posluchači málokdy uslyší něco dobrého o sobě samých. Odposlouchávání je něco jako krádež, avšak ukradené věci nepůsobí zloději radost. Informace získané kradmým způsobem musí být, kromě krajních případů, spíše na škodu než ku prospěchu věci. Soudce může pokládat za vhodné získávat důkazy takovým způsobem, nedovedu si však představit případ, kdy by tak měl činit kazatel. Máme poslání milosti a pokoje; nejsme žalobci, kteří hledají usvědčující důkazy, nýbrž přátelé, jejichž láska přikryje množství hříchů. Nemáme mít slídivé oči Cháma, dávejme přednost zbožné citlivosti Šéma a Jefeta, kteří šli pozpátku a přikryli nahotu, kterou dítě zla oznámilo s posměchem.

Pokud jde o názory na vás a poznámky o vás, učiňte si slepé oko a hluché ucho základním pravidlem. Veřejní činitelé musí snášet veřejnou kritiku, a protože veřejnost nelze pokládat za neomylnou, musí veřejní činitelé snášet kritiku, která není ani fér, ani příjemná. Všem čestným a spravedlivým poznámkám musíme věnovat pozornost, avšak k hořkému soudu předsudků, malichernému šťourání světáků, hloupým projevům ignorantů a prudkým denunciacím odpůrců můžeme bezpečně obrátit hluché ucho. Nemůžeme očekávat, že s námi budou souhlasit ti, jež usvědčujeme svým svědectvím z jejich oblíbených hříchů; jejich chvála by dokazovala, že jsme se minuli cíle. Přirozeně se snažíme, abychom dosáhli souhlasu u svých vlastních lidí, členů svých církví a přívrženců našich sborů, a když zpozorujeme, že nejsou našimi velkými obdivovateli, jsme v pokušení dát se odradit nebo se zlobit; v tom je léčka. Když jsem se chystal opustit svou vesnickou farnost a jít do Londýna, jeden ze starých mužů se modlil, abych byl „osvobozen od bečení ovcí“. Nedovedl jsem si představit, co tím myslel, ale záhada je teď jasná a já sám jsem se naučil takto se modlit. Příliš velké uvažování o tom, co řekli lidé, jestli to je pochvala nebo pohana, není pro nás dobré. Když přebýváme na výšinách s „velkým Pastýřem ovcí“, měli bychom se málo starat o všechno zmatené bečení kolem nás, avšak když se staneme „tělesnými a chodíme jako lidé“, nebudeme mít mnoho pokoje, budeme-li naslouchat tomu a onomu, čím na nás každá ubohá ovce bude bečet. Docela dobře může být pravda, že jste byli minulou neděli dopoledne neobvykle nudní, avšak nebylo třeba, aby paní Clacková přišla a řekla vám, že si to myslel diákon Jones. Je velmi pravděpodobné, že poté, co jste celý předchozí týden strávili někde na cestách, vaše kázání bylo řiďoučké, ale vůbec není třeba, abyste obcházeli lidi a zjišťovali, zda si toho všimli, nebo ne. Nestačí, když v tom nemá pokoj vaše svědomí! Snažte se v budoucnu být lepší, ale nechtějte slyšet všechno, co si o tom povídají Jack, Tom a Mary. Na druhé straně jste byli při posledním kázání vysoko na koni a končili jste zvukem fanfár, teď vás zajímá, jaký dojem jste vyvolali. Potlačte svou zvědavost; neudělá vám dobře to zjišťovat. Když se stane a lidé budou souhlasit s vaším úsudkem, pak to jenom podnítí vaši ubohou ješitnost, a budou-li to vidět jinak, pak vás v jejich očích poškodí vaše honba za jejich chválou. V každém případě jde o vás samé a to je příliš chabé téma, než abyste se jím znepokojovali. Buďte muži a neshazujte se tím, že budete hledat pochvalu jako malé děti v nových šatech, které říkají: „Podívejte se na moje hezké šatičky!“ Nezjistili jste ještě, že lichocení je stejně škodlivé, jako je příjemné? Zjemňuje mysl a činí vás citlivějšími vůči pomluvám. A stejně jako chvála je pro vás příjemná, tak vás kárání bude bolet. Kromě toho je zločinem nechat se malichernými úvahami o svém malém já odvádět od svého velkého cíle oslavovat Pána Ježíše, není-li k tomu jiný důvod, bude to mít velký vliv na vás. Pýcha je smrtelným hříchem a poroste, aniž byste si půjčovali sborový kropicí vůz, abyste ji křísili. Zapomeňte výrazy, jež podněcují vaši domýšlivost, a když zjistíte, že se těšíte na škodlivé lichotky, vyznejte v hluboké pokoře svůj hřích. Payson byl silný v Pánu, když napsal své matce: „Má drahá matko, nesmíš říci jediné slovo, které by vypadalo jako náznak toho, že se domníváš, že rostu v milosti. Neunesu to. Všichni lidé zde, přátelé i nepřátelé, se spikli, aby mne zničili. Jistě, satan a mé srdce jim při tom pomáhají. A když i ty se připojíš, pak se obávám, že všechna studená sprcha, kterou Kristus může vylít na mou pýchu, nezabrání tomu, aby se nerozhořela v ničivý plamen. Tak jistě, jako mi někdo lichotí a hladí mě, můj nebeský Otec mě musí bičovat, a je nevyslovitelnou milostí, že přichází, aby tak činil. Jistě, mohu snadno uvést sto důvodů, proč bych neměl být pyšný, ale pýcha nedá na rozum ani na cokoliv jiného než na pořádný výprask. I v této chvíli to cítím jako svědění v konečcích prstů a jako snahu vést mé pero.“ Vím něco o tomto skrytém bičování, které náš dobrý Otec sesílá na své služebníky, když vidí, že se nadmíru vyvyšují, a proto připojuji své naléhavé varování proti hýčkání vašeho těla, když nasloucháte chválám svých nejlepších přátel. Jsou nerozumní a vy se jim musíte vyhýbat.

Rozumný přítel, který vás bude neustále týden co týden napomínat, bude pro vás daleko větším požehnáním než tisíc nekritických obdivovatelů, když budete mít dost rozumu, abyste snášeli jeho chování, a dost milosti, abyste za to byli vděční. Když jsem kázával v Surrey Gardens, jeden neznámý, velice schopný kritik mi posílal týdenní seznam mých chyb ve výslovnosti a jiných prohřešků proti mluvě. Nikdy neuvedl své jméno a to byla moje jediná výtka vůči němu, protože mne zanechal v dluhu, který jsem nemohl vyrovnat. Využívám této příležitosti, abych vyznal, jak velice mu jsem zavázán, neboť s geniální vytrvalostí a s očividnou snahou pomoci mi neúnavně zapisoval všechno, o čem se domníval, že jsem řekl nesprávně. Při těchto korekturách se někdy sám mýlil, avšak z větší části měl pravdu a jeho poznámky mi pomohly vidět mnoho chyb a vyvarovat se jich. Těšil jsem se s velkým zájmem na jeho týdenní poznámky a věřím, že jsem díky nim lepší. Kdybych byl opakoval nějakou větu z neděle o dva nebo tři týdny předtím, byl by napsal „viz stejný výraz v tom a tom kázání“ a uvedl číslo a stranu. Při nějaké příležitosti poznamenal, že příliš často cituji slova „Nic v své ruce nenesu“, a dodal: „Jsme dostatečně informováni o prázdnotě vašich rukou.“ Někteří mladí lidé by se možná tak tvrdou kritikou nechali odradit, ne-li popudit, ale byli by velice pošetilí, neboť by svým odporem proti takové kritice odhodili cennou pomoc pro to, aby pokročili dál. Upřímný, dobře míněný úsudek nelze koupit za peníze, a když jej můžeme dostat zdarma, pak toho využijme do krajnosti. Nejhorší je, že z těch, kdo vyslovují svůj úsudek, jen málokteří jsou k tomu kvalifikováni a my budeme otravováni bláznivými, nepřístojnými poznámkami, dokud k nim neobrátíme slepé oko a hluché ucho.

Při nepravdivých obviněních proti vám mějte ve většině případů, hluché ucho. Na neštěstí lháři ještě nevymřeli a podobně jako Richard Baxter a John Bunyan můžete být nařčeni ze zločinů, kterých se vaše duše hrozí. Nedejte se tím překvapit, neboť tyto zkoušky postihly ty nejlepší z lidí a ani váš Pán neunikl jedovatému jazyku prolhanosti. Téměř ve všech případech je nejmoudřejší nechat takové věci zajít přirozenou smrtí. Velká lež, kterou necháme bez povšimnutí, je jako velká ryba na suchu, mrská sebou a zakrátko se utluče k smrti. Reagovat na ni znamená poskytovat jí její živel a pomáhat jí k delšímu životu. Lži většinou mají důkaz o své převrácenosti samy v sobě a ubodají se k smrti. Některé lži mají zvláštní zápach, který každému čestnému nosu prozradí jejich prohnilost. Pokud vás vyvedou z míry, pak se jejich záměr zčásti zdaří, avšak vaše tiché vytrvání je zklamáním pro zlomyslnost a přináší vám částečné vítězství, které Bůh, jenž má péči o vás, brzy obrátí v úplné vysvobození. Váš bezúhonný život bude nejlepší obranou a ti, kdo jej vidí, nedopustí, abyste byli tak snadno odsouzeni jak to vaši pomlouvači očekávají. Jenom se varujte bojovat svůj vlastní boj, a v devíti z deseti případů vaši žalobci svou zlovůlí nesklidí nic než mrzutosti a pohrdání druhých. Žalovat pomlouvače je zřídkakdy moudré. Vzpomínám na jednoho milého Kristova služebníka, který byl v mládí velmi citlivý, a když byl falešně nařčen, zažaloval dotyčného člověka u soudu. Byla mu nabídnuta omluva, která odvolávala každý bod obvinění a byla naprosto dostatečná, avšak ten dobrý člověk trval na tom, aby byla vytištěna v novinách, a výsledek ho usvědčil z jeho nemoudrosti. Mnoho lidí, kteří by se jinak nebyli dozvěděli o pomluvě, se ptali, co to znamená, a začali to komentovat, zpravidla s poznámkou, že jistě udělal něco pošetilého, co vedlo k takovému obvinění. Dal se slyšet, že co bude živ, už by se nikdy znovu neuchýlil k této metodě, neboť cítil, že mu veřejná omluva ublížila víc než pomluva sama. Když jsme v pozici, která nás činí vhodným terčem pro ďábla a jeho spojence, je nejlepší obhajovat svou nevinnost mlčením a nechat svou pověst na Bohu. Jsou však výjimky z tohoto obecného pravidla. Když jsou proti někomu vznesena jasná, konkrétní, veřejná obvinění, je povinen na ně reagovat, a to co nejjasnějším a nejotevřenějším způsobem. Odmítnout jakékoli vyšetření v takovém případě prakticky znamená doznat vinu, a ať to zdůvodníme jakkoli, veřejnost zpravidla pokládá odmítnutí odpovědi za důkaz viny. Při pouhých nesnázích a mrzutostech je zdaleka nejlepší zůstat pasivní, když však celá věc nabude vážnějších rozměrů a náš žalobce nás vyzve k obhajobě, jsme povinni odpovědět na jeho útoky poctivým konstatováním skutečnosti. V každém případě je třeba hledat radu u Pána, jak se vyrovnat s pomlouvačnými jazyky, a nakonec se prokáže nevina a usvědčí pomluva.

Někteří kazatelé byli zlomeni na duchu, vypuzeni ze svého místa a zraněni na duchu tím, že si všímali místních skandálů. Znám výborného mladého muže, jemuž jsem předvídal úspěšnou životní dráhu, který se však dostal do velkých potíží, protože napřed dovolil, aby z toho byla potíž, a potom dělal všechno, aby tomu tak bylo. Přišel ke mně a stěžoval si, že má velkou mrzutost; a celá mrzutost se od počátku do konce týkala toho, co půl tuctu žen řeklo o jeho chování po smrti jeho ženy. Byla to skutečně přílišná prkotina, aby se tím zabýval – nějaká paní Q. řekla, že by se nedivila, kdyby se kazatel oženil se služebnou, která tehdy byla v jeho domě; jiná si vyložila její slovo tak, že by si ji údajně měl vzít, a třetí s určitou zlomyslností našla ve slovech hlubší význam a udělala z toho obvinění. A co bylo nejhorší, ten milý citlivý kazatel se snažil celou věc vystopovat a obvinil nějakých dvacet lidí z toho, že o něm šíří pomluvy, a dokonce některým z nich pohrozil soudem. Kdyby se za to byl modlil v soukromí anebo nad tím mávl rukou, bylo by z celého povídání nevzešlo žádné zlo. Ale tento milý bratr se nedovedl potýkat s pomluvami moudrým způsobem, protože neměl to, co vám vážně doporučuji – slepé oko a hluché ucho.

Milí bratři, slepé oko a hluché ucho vám pomůže ve vztahu k jiným sborům a jejich pastorům. Jsem vždycky potěšen, když se některý bratr plete do věcí jiných a sám si při tom spálí prsty. Proč si nehledí svého a dělá biskupa v diecézi jiného? Členové církví mne často žádají, abych se zapojil do jejich domácích sporů. Pokud však za mnou nepřijdou s oficiálním pověřením, abych byl jejich rozhodčím, odmítám to. Alexander Cruden si sám dal jméno „Napravovatel" a já jsem mu tento titul nikdy nezáviděl. Potřeboval bych zvláštní pomazání, kdybych měl někoho uschopnit, aby urovnával všechny spory v našich sborech, a zpravidla se o to nejvíce pokoušejí ti, kdo toho jsou nejméně schopni. Ve většině případů je zasahování, jakkoli dobře míněné, chybou. Vnitřní neshody v našich sborech jsou jako hádky mezi mužem a ženou: Když celá věc dospěje k tomu, že je třeba ji řešit, pak se zakročující strana stane obětí jejich společné zlosti. Do domácího rozbroje bude zasahovat jen pan Zelenáč Nezkušený, protože muž samozřejmě neschvaluje a žena, která utržila tolikeré rány, řekne: „Nechte mého muže na pokoji; má právo mě bít, jak chce.“ Jakkoli je nepřátelství svářících se manželů velké, zdá se být zapomenuté při odporu proti vetřelcům. A tak ve velice nezávislé denominaci baptistů bude člověk mimo sbor, který v nějakém sporu zasáhne, jistě tím nejhorším. Nemyslete si, že jste biskupem všech okolních sborů, ale spokojte se s tím, že dohlížíte na Lystru, Derbe nebo Tesaloniku či který sbor byl svěřen vaší péči, a nechejte Filipy a Efez v rukou jejich vlastních pastorů. Nevzbuzujte nespokojence, aby nacházeli chyby na svém kazateli nebo aby vám donášeli zvěsti o špatnostech v jiných sborech. Když se setkáte s ostatními kazateli, nesnažte se je poučovat; oni znají své povinnosti, jako vy znáte své, a váš úsudek o jejich způsobu jednání je pravděpodobně založen na kusé informaci, pocházející ze zaujatých zdrojů. Nezarmucujte své bližní svou všetečností. Všichni máme dost co dělat doma a je moudré se stranit všech sporů, které se nás netýkají. Jedno ze světských přísloví nám radí, abychom své špinavé prádlo prali doma, a já bych k tomu dodal doporučení, abychom nenavštěvovali sousedy, dokud je jejich prádlo v mydlinkách. To je správné vůči našim přátelům a nejlépe to zachová pokoj. „Chytá psa za uši, kdo se rozlítí ve sporu, který se ho netýká" (Př 26,17) – pes ho nejspíše kousne a málokdo ho bude litovat. Bridges moudře poznamenává, že „náš požehnaný Pán nám dal lekci Boží moudrosti. Řešil spory ve vlastní rodině, když ho však žádali, aby se zapletl do sporu, který se ho netýkal, odpověděl: ‚Kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?‘ (Lk 12,14)“. Samozvaní soudci si získají jen málo úcty; kdyby byli schopnější soudit, měli by menší sklon to dělat. Mnohý malicherný spor ve sboru rozdmýchali ve velký oheň kazatelé zvenčí, kteří neměli ponětí o spoušti, kterou způsobili; vyslovovali jednostranné úsudky a tak podněcovali oponující osoby, které se cítily jisté, když mohly říci, že s nimi okolní kazatelé souhlasí. Mojí radou je, abychom se připojili k těm, kdo „nic nevědí“, a nikdy se k žádné záležitosti nevyslovovali, dokud nevyslechneme obě strany; a navíc, abychom se ze všech sil snažili vyhýbat se zprávám od jedné nebo druhé strany, když se nás ta věc netýká.

Není to dostatečné vysvětlení mého prohlášení, že mám jedno oko slepé a jedno ucho hluché a že jsou tím nejlepším okem a uchem, které mám?

Lekce pro mé studenty III., Lekce 9