Vedení

Zaujalo mě slovo, které se v listu Židům používá pro starší. Zde jsou tito muži nazýváni vedoucími (13,7.17.24). Zřídkakdy, pokud vůbec, jsem takové muže slyšel nazývat „vedoucími“. Proč tomu tak je?

Nejprve bychom si měli ujasnit, že „vedoucí“ v listu Židům skutečně označuje tytéž muže, které běžně nazýváme staršími, pastory, dohlížiteli nebo učiteli.

V listu Židům čteme, že tito vedoucí jsou muži, kteří (podobně jako učitelé) „mluvili slovo Boží“ k těmto židovským křesťanům – to znamená, že hlásali evangelium (13,17); kteří (podobně jako dohlížitelé) nad nimi bděli (13,17); a jejichž životní styl měl být příkladný (13,17; klíčová kvalifikace pro dohlížitele v 1 Timoteovi 3 a staršího v Titovi 1). Funkce a role těchto vedoucích v listu Židům jsou tedy stejné jako funkce a role starších/pastýřů/učitelů/dohlížitelů.

V Židům 13 je třikrát použito stejné slovo pro „vedoucího“, které se v tehdejších společnostech běžně používalo pro politické a vojenské vůdce. S tímto slovem se setkáváme i jinde v Novém zákoně. Napří­klad Lukáš (2,2) ho používá pro Quirinia jako místodržitele/vedoucího Sýrie. Zajímavé je, že Matouš (2,6) ho používá, když se Herodes snažil najít a zabít Ježíše, (konkurenčního) židovského krále, aby oznámil, že Ježíš bude vládcem/vedoucím, který bude pastýřem Božího lidu.

Toto použití slova „vedoucí“ přináší do našeho pojetí staršího další rozměr, nebo ne? Rozměr, který je podle mých zkušeností v našich církvích příliš často opomíjen: rozměr autority vedoucího. Pokud tento aspekt staršovstva zanedbáme, pak naše staršovstva nebudou biblická, budou jednostranná, nevyvážená a méně účinná. Stejně jako muži v této službě mohou být nazýváni učiteli, protože vyučují, dohlížiteli, protože bdí, a tak dále, jsou nazýváni vedoucími, protože vedou sbor.

A toto vedení se podobá vedení, které si spojujeme s králi minulosti nebo vojenskými vůdci. Energické, hnací, iniciativní a rozhodovací vedení. Takové vedení, které v evangeliích nacházíme u Ježíše. Výše jsme si u Matouše všimli, že jako zaslíbený král Izraele byl tento pastýř předpovězen jako takový vedoucí.

Ježíš nebyl pasivní. Nečekal, až se jeho učedníci rozhodnou, kam půjdou, nebo ano? Neprováděl hlasování ani nehledal konsenzus mezi učedníky, aby zjistil, co by chtěli dělat dál, nebo ano? Jeho vedení bylo dynamické. Posouval své apoštoly a širší okruh učedníků vpřed. Rozhodoval a přesvědčoval je, aby ho následovali, kamkoli je povede.

Vedl příkladem a učením, a proto v této části listu Židům najdeme slavné prohlášení z verše 13,8. Dřívější vedoucí (13,7) včera, stejně jako současní vedoucí dnes (13,17) učili a žili jako neměnný Ježíš. On byl, je a vždy bude naším příkladem vedoucího.

Proč tedy takové vedení nevidíme častěji? Možná proto, že se zaměřujeme na služebné vedení? Na základě Ježíšova výslovného učení (a samozřejmě také příkladu) – správně – vyučujeme služebnému vedení. V desáté kapitole Markova evangelia (a v paralelách) však Ježíš přináší toto učení v reakci na sebestřednou žádost Jakuba a Jana, aby měli nejlepší místa v nebi, odkud, jak si představovali, budou vlád­nout jako panovační pohanští vůdci, kteří panují nad ostatními lidmi.

Když je Ježíš napomíná, učí, že pravé vedení slouží druhým, jedná v nejlepším zájmu druhých a nehledá postavení a moc pro vlastní dobro. Ježíš neučí, že protože služebníci/otroci nerozhodují, neměli by rozhodovat ani křesťanští vedoucí! Jde o to, že vedoucí sice mají autoritu a měli by ji využívat, ale měli by ji využívat pro dobro druhých, pro dobro církve, které slouží. Jsou povoláni k tomu, aby uplatňovali autoritu tím, že budou činit rozhodnutí a projevovat iniciativu.

V listu Židům 13,17 je výslovně řečeno, že máme takové vedoucí/starší poslouchat a podřizovat se jim. Odkud mají tuto autoritu? V konečném důsledku samozřejmě od Ježíše Krista, našeho Krále, samot­ného velkého vedoucího pastýře. On však tuto autoritu deleguje na místní církve, které jsou zodpovědné za svou vlastní vládu a které zase tuto autoritu delegují na své starší.

V listu Židům 13,17 je příkaz „poslouchejte své představené“, což znamená, že máte svým vedoucím důvěřovat, spoléhat na to, že vás povedou, a proto je následovat. Naše poslušnost zahrnuje praktickou důvěru v tyto muže, kterým jsme svěřili autoritu. Naši starší by měli být muži, kterým můžeme důvěřovat, že budou činit správná rozhod­nutí – to znamená rozhodnutí ve prospěch církve, nikoliv ve svůj vlastní prospěch; muži, kterým důvěřujeme, že budou vyvíjet iniciativu, která nasměruje církev k novým postupům a novým směrům, které budou ku prospěchu nám, a nikoliv pouze jim. Takoví starší jsou také učiteli, kteří nás vedou podle Písma, pastýři, kteří střeží stádo, a dohlížitelé, kteří se starají o naše dobro. Ve vyváženém staršovstvu musí být přítomny všechny aspekty, které tyto různé tituly vystihují.

Jsou naši starší příliš bázliví? Příliš se obávají, že naštvou lidi, než aby rozhodovali a vedli? Nejsou lidé v našich sborech ochotni jim důvěřovat a přenechat jim rozhodovací pravomoc? Důvěra je důležitá, protože starší při dohledu nad sborem vidí, poznávají a pamatují si důležité faktory, o kterých mnozí ve sboru nevědí a neměli by vědět, důležité informace, které ovlivňují rozhodnutí.

Důvěra a ochota přenechat starším autoritu je důležitá také proto, že jsou našimi učiteli a zralými křesťany. Ani to neplatí pro všechny členy sboru. Ve sboru jsou jistě také zralí a schopní muži a ženy, včetně těch, kteří mohou učit. Moudří starší se od takových lidí učí a hledají u nich rady.

Celkově však sbor z definice nedisponuje takovou vyrovnanou kva­litou biblického poznání a zbožného života, jakou mají starší. Proto jsou starší nejvhodnější k tomu, aby rozhodovali za sbor a vedli ho. A proto by starší také měli vést. A proto by jim sbory měly důvěřovat a následovat je.

www.evangelical-times.org