Vytrvalost, pokoj a svatost (Žd 12,12-14)

Dne 20. října 1968 v sedm hodin odpoledne zůstalo na olympijském stadiónu v Mexico City už jen několik tisíc diváků. Ke stanovištím první pomoci odnášeli poslední vyčerpané maratónce. Mamo Wolde z Etiopie, který v tomto závodě na dvaačtyřicet kilometrů zvítězil, proběhl cílovou páskou už více než před hodinou. Ve chvíli, kdy se zbytek obecenstva zvedal k odchodu, uslyšeli ti, kdo měli místa v blízkosti maratónské brány, zvuk houkaček a policejních píšťalek. Všechny oči se obrátily k bráně. Na stadión dorazil osamělý muž v barvách Tanzanie. Jmenoval se John Stephen Akhwari. Byl posledním, kdo závod dokončil. Nohu, těžce zraněnou následkem pádu, měl zafačovanou a zakrvácenou; dokulhal těch posledních čtyři sta metrů do cíle, a při každém kroku zkřivil tvář bolestí. Přihlížející povstali s takovými ovacemi, jako kdyby byl zvítězil. Když Akhwari překročil cílovou čáru, pomalu opustil sportovní plochu. Vzhledem k tomu, že byl tak těžce zraněn a stejně neměl možnost získat medaili, se ho kdosi zeptal, proč ze závodu neodstoupil. „Moje vlast mne nevyslala na cestu dlouhou sedm tisíc mil1 proto, abych se zúčastnil startu závodu,“ odpověděl. „Vyslala mne na ni proto, abych závod dokončil.“ (Leadership [jaro 1992], s. 49.)

V křesťanském životě je dobré dokončení závodu vším. Když Pavlovi hrozila poprava, napsal Timoteovi: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“ (2Tm 4,7). Don Kistler k tomuto verši poznamenává (věstník Soli Deo Gloria Ministries, Inc., červen 2003): Když Pavel píše Timoteovi a myslí přitom na svou blížící se smrt, hodnotí svůj život a službu. Na rozdíl od společnosti, v níž žijeme, která oslavuje vítěze a poraženými pohrdá, posuzuje Pavel svůj život podle tří měřítek: bojoval dobrý boj, dokončil běh, zachoval víru. Pozoruhodné, že se vůbec nezmiňuje o vítězství – jen o tom, že bojoval, dokončil a zachoval! My máme silný sklon považovat se za neúspěšné, pokud nezaznamenáváme rekordy nebo nevítězíme tak přesvědčivě, aby se nám za naše výkony stavěly pomníky. Ale pro Pavla, který byl nejspíš tím největším křesťanem, jaký kdy žil, to byla čistě otázka vytrvalosti. Pavel, ten vítězil tím, že vydržel.

Autor Listu Židům se obával, že někteří z jeho čtenářů ze závodu vypadnou, protože těžce nesou Boží přísnou výchovu. Spojka „proto“ (12,12) souvisí s tím, co právě řekl, totiž že potřebují snášet Boží výchovu, protože vyvěrá z jeho lásky a slouží „k našemu užitku, abychom získali podíl na jeho svatosti“ (12,10 NBK). Vztahuje se také zpět k tomu, že se potřebujeme upírat zrak na náš největší vzor, na Ježíše, „který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž“ (12,2 KMS). Autor je (i nás) tedy vyzývá, abychom svůj křesťanský maratón běželi dál, abychom v závodě vydrželi až do cíle, navzdory únavě i všem zraněním, která jsme kdy utržili. Říká nám toto: Abychom v závodě křesťanského života doběhli až do cíle, musíme vydržet a usilovat o pokoj a svatost. Odstavec končí až veršem 12,17, ale z časových důvodů si verše 12,15-17 necháme na příště.

Náš text se zabývá třemi tématy: vytrvalostí (12,12-13), pokojem a svatostí (12,14).

1. Abychom v závodě křesťanského života doběhli až do cíle, musíme vydržet: nevzdávejte to (12,12-13)!

Izajáš 35,3 říká: „Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím.“ (srov. Jb 4,3-4.) Když běžec běží ze všech sil, doprovázejí každý jeho krok vehementní hyby rukou, zatímco když je vyčerpaný, visí volně podél těla. Těžce vyčerpanému běžci se podlamují kolena, takže ho jeho doprovod musí z tratě odnést. Tato představa tvoří pozadí našeho textu. Najdeme zde tři praktická ponaučení:

A. Každý skutečný věřící se vyznačuje vytrvalostí.

To je ona úžasná biblická pravda, že koho Bůh spasí, toho si také udrží. Písmo ji učí na mnoha místech; toto jsou tři oddíly z těch, které ji vyjadřují nejsilněji:

• … a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. (Fp 1,6)

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,27-30)

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,29-30)

Pavel tomuto tématu věnuje celý zbytek této slavné kapitoly. Na základě toho, že pro nás Bůh přinesl tu nejvyšší oběť a neušetřil svého vlastního Syna, dokazuje, že nás od jeho nesmírné lásky už nemůže odloučit vůbec nic. Je to úžasná jistota, kterou Bůh dává svým slabým dětem jako oporu v jejich zápasech.

Toto učení ovšem často bývá nesprávně chápáno a aplikováno. Někteří například touto pravdou uklidňují ty, kdo se přihlásili ke Kristu jako ke svému Spasiteli, ale nic nedosvědčuje, že Bůh změnil jejich srdce. Někdy se říkává: „Spasen jednou, spasen provždy.“ To je řečeno po pravdě, ale ta klíčová otázka zní: „Byl dotyčný opravdu jednou spasen?“ Podobenství o rozsévači učí, že je možné přihlásit se k víře, a dokonce i jevit určité známky nového života (jako zrno padlé na kamenitou půdu nebo do trní). Ale jenom ta zrna, která „s vytrvalostí přinášejí úrodu“ (Lk 8,15), jsou doopravdy spasena.

Vezměme si takového Johnnyho. Johnny přijal Krista na táboře, když mu bylo deset let. Nějakou dobu se všechno zdálo být v pořádku. Jako teenager se ale začal bouřit proti rodičům. Nejevil žádný zájem o Boží věci. Přestal chodit do církve, začal brát drogy a spát s každým děvčetem, které o to stojí. Vztekle se brání všem pokusům promluvit si o svém duchovním stavu. Zásadní otázkou je: „Byl Johnny doopravdy spasen? Svědčí něco o tom, že Bůh změnil jeho srdce?“ Pokud ne, bylo by chybu jednat s Johnnym, jako kdyby byl spasen. Rozhodnutí „přijmout Krista“ není nutně totéž co pravé obrácení, které Bůh doprovází proměnou srdce.

Jiný způsob, jak bývá toto učení nesprávně chápáno, spočívá v představě, že ten, kdo je doopravdy spasený, vytrvá ve víře automaticky a bez námahy. Takový člověk si mylně říká: „Protože mne Bůh svou milostí spasil a slíbil, že mne svou milostí udrží, nemusím pro své vytrvání nic dělat.“ Takové uvažování nebere zřetel na množství biblických oddílů, mimo jiné náš dnešní text, které nás nabádají, abychom se ze všech sil snažili vytrvat.

Když Petr nejprve jmenuje několik vlastností, které potřebujeme připojit ke své víře, uzavírá: „Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete. Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“ (2Pt 1,10-11). I když nás Bůh předem vyvolil ke spáse, musíme se usilovně snažit vytrvat ve zbožném životě. Bůh nás předem určil, abychom byli utvořeni v podobu Kristovu, ale vybral si také způsob, jakým toho chce dosáhnout, totiž ten, že vytrváme „v běhu, jak je nám uloženo“ (Žd 12,1). A to se neděje automaticky!

B. Abychom vytrvali v běhu, musíme se vypořádat s únavou a se zraněními.

Únava a zranění nás v tomto závodě na celý život nevyhnutelně potkají. Z toho plyne, že dokončit závod nebude snadné. Zásadní otázkou je: „Odpadnete kvůli potížím, nebo se s problémy vypořádáte a poběžíte dál?“ Pokud odpadnete, měli byste se přesvědčit, jestli jste doopravdy spaseni. Praví křesťané dokončí závod tak jako ten olympionik, o kterém jsem mluvil. Mohou vrávorat a každý krok je může neuvěřitelně bolet, ale oni přesto s pohledem upřeným na Ježíše překročí cílovou čáru. Nevzdají to proto, že jsou unavení nebo zranění. Jak už autor řekl: „Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce“ (Žd 3,14).

Ve skutečném závodě se běžec musí vypořádat jak s psychickými, tak s fyzickými překážkami. Pokud po duševní stránce propadne malomyslnosti, ztratí motivaci běžet dál. Po tělesné stránce si může vymknut kotník, mohou se mu udělat puchýře nebo ho mohou rozbolet klouby. Třeba bude muset zastavit u odpočívadla a vypořádat se s těmito problémy, aby mohl závod dokončit. Pak ale běží dál. Duchovně je to totéž. I v duchovní říši musíme bojovat s malomyslností, abychom si udrželi radost a naději. Pavel nám přikazuje: „… hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem“ (Ko 3,1-2). To může představovat nepřetržitý, ani na hodinu neutuchající zápas, podle toho, jak těžké jsou problémy, kterým čelíme!

Také si musíme uvědomit, že některé duchovní bitvy souvisí s fyziologickými problémy. Některé choroby a úrazy vyvolávají sklon k depresím. Někteří lidé jsou následkem biochemické nerovnováhy nebo zážitků z minulosti k depresím, malomyslnosti či hněvu náchylnější než jiní. Pokud je to váš případ, bude váš zápas o radost, kterou Bible slibuje všem, kdo žijí Duchem (Ga 5,22), náročnější.

Náš text vyzývá: „Vypořádejte se s duchovní únavou a zraněními, abyste kvůli nim nemuseli vypadnout ze závodu!“ F. F. Bruce píše: „Podvrtnutí a podobná zranění je třeba obvázat, aby celé společenství dokončilo závod beze ztrát.“ (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 363-364.) Verš 12,13 je pravděpodobně narážkou na Přísloví 4,25-27:

• Tvé oči ať hledí rovně, zpříma před sebe se dívej. Sleduj stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné. Napravo ani nalevo se neuchyluj, odvrať od zlého svou nohu.

Jinými slovy: „Neodchyluj se od trasy a neohlížej se po šalebných zkratkách. Prostě poslušně zůstaň na trati, kterou pro tebe vytyčil Bůh, aby se ti kulhavá noha, která tě rozbolela, úplně nevykloubila, ale naopak se uzdravila.“ Je nám slíbeno duchovní uzdravení, pokud vytrváme v poslušnosti. To znamená neustále se vypořádávat se svými postoji, a to tak, že budeme upírat zrak na Ježíše a na cílovou čáru, za níž už budeme navždy s ním.

Každý skutečný věřící se vyznačuje vytrvalostí. Abychom vytrvali, musíme se vypořádat s únavou a se zraněními. A za třetí:

C. Abychom vytrvali v běhu, musíme si v závodě navzájem pomáhat.

Autor pro tuto výzvu zvolil slova, která lze vykládat jak v individuálním, tak v kolektivním smyslu. Neříká: „Posilněte každý své vlastní zemdlené ruce a klesající kolena.“ Spíš má na mysli: „Posilněte zemdlené ruce a klesající kolena,“ ať už patří vám samotným nebo komukoli jinému. Některý bratr bude možná potřebovat, abyste při něm stáli a pomohli mu obvázat bolavé klouby. Slovo přeložené jako „stezky“ (KMS: „čiňte přímé stezky pro své nohy“) je odvozeno od slova, které znamená „vyjetá kolej“. V pozadí je představa, že za sebou jakoby zanecháváme koleje, ve kterých nás sledují druzí. Dejme si záležet na tom, aby náš život nevybočil z dráhy, a aby pak někdo jiný, kdo jde za námi, nesešel z trati a nebyl diskvalifikován.

Tento závod neběžíme sami a také nesoutěžíme mezi sebou. Všichni jsme v jednom týmu a musíme se navzájem povzbuzovat slovem i příkladem, abychom závod dokončili. „Jenže,“ řeknete třeba, „co to přesně je, ta dráha, po které máme běžet? Jak poznáme, kudy vlastně vede?“ Ve verších 12,14-17 autor ukazuje cestu, po které máme běžet. Prozatím se můžeme podívat jen na verš 12,14.

2. Abychom v závodě křesťanského života doběhli až do cíle, musíme usilovat o pokoj a svatost: držte se na dráze (12,14)!

Dráha vyžaduje usilovné plnění dvou největších přikázání. Usilovat „o pokoj se všemi“, to je druhé největší přikázání: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,39). Usilovat „o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“, to je první největší přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22,37). Ježíš tato dvě témata (v opačném pořadí) spojuje v Kázání na hoře: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,8-9).

Spojení usilování o pokoj a zároveň o svatost ukazuje, že nemáme o pokoj usilovat za každou cenu. Řečeno s Pavlem: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji“ (Ř 12,18). Jeho slova odrážejí realitu života v tomto padlém světě, konkrétně skutečnost, že někdy není možné žít v pokoji se všemi. Ten druhý někdy trvá na své zahořklosti a nenávisti a vy pro usmíření nemůžete udělat víc než to, co už děláte. Jindy by bylo k usmíření zapotřebí činit ústupky v rozporu s poslušností k Bohu, ať už v oblasti morálky nebo učení. Ani kvůli snaze o pokoj nesmíme obětovat osobní svatost nebo horlivost pro Boží pravdu. Ale kdykoli toho lze dosáhnout bez nezdravých kompromisů, znamená běžet závod, který leží před námi, usilovat jak o pokoj s druhými lidmi, tak o svatost před Bohem.

A. Usilujte o pokoj se všemi.

Se „všemi“ zahrnuje všechny ty, kdo jsou v církvi, ale také všechny ty, kdo jsou mimo církev, i když vás třeba pronásledují. Jak řekl Ježíš: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují“ (Lk 6,27-28). To nejsou slova, která by bylo snadné uposlechnout! Týkají se žen, jejichž manželé je urážejí. Týkají se křesťanů, jejichž příbuzní se jim pro jejich víru vysmívají nebo je provokují ve snaze přimět je, aby popřeli své svědectví. Týkají se věřících teenagerů, jejichž bezbožní rodiče je častují nadávkami. Týkají se křesťanů, kteří spolupracují s lidmi, kteří je kvůli jejich víře nenávidí a za jejich zády o nich rozšiřují lži.

Snad nejtěžší je ale uposlechnout tato slova v situaci, kdy vám křivdí druzí křesťané. Od světa čekáme, že bude jednat tak, jak jedná svět. Když nás nevěřící urážejí nebo pomlouvají, řekneme si: „No, co by člověk nechtěl – od nevěřících.“ Když to ale udělají křesťané, jsme v šoku! Od pohanů něco takového čekáme, ale od svých křesťanských bratří ne! Ale stává se to pořád a je to jeden ze satanových nejúčinnějších nástrojů na zneškodňování nových věřících: zařídit, aby o novém věřícím někdo z církve šířil nějaké ošklivé řeči nebo mu řekl něco necitlivého, a pak už jen sledovat, jak vypadne ze závodu!

Autor ovšem říká, že nemáme vypadnout, ale usilovat o pokoj se všemi. „Usilovat“ je silné slovo. Příslušné řecké sloveso má v určitém kontextu dokonce význam „pronásledovat“. Znamená to jít za pokojem se stejným odhodláním, s jakým lovec štve svou kořist. Vyjadřuje to soustředěné úsilí. Nestane se to náhodou. Když nás někdo zraní, nejradši bychom se stáhli a lízali si rány. Chtěli bychom kolem sebe – a hlavně mezi sebou a tím bídákem – postavit ochrannou hradbu, aby se to už nikdy neopakovalo. Udržovat si odstup od toho, kdo nás zranil, i od každého, kdo ty jeho jedovaté lži poslouchal. Vůbec se s nimi nebavit. Ale autor listu nám říká: „Usilujte o pokoj s tímto člověkem!“

Není to poprvé ani naposledy, co nám Nový zákon říká, abychom usilovali o pokoj. V Římanům 14,19 říká Pavel: „A tak usiluj[e]me o to, co slouží pokoji a společnému růstu.“ Podle řady rukopisů to má být dokonce příkaz: „A tak usilujme…“ I Petr (v 1Pt 3,10-11) říká (a cituje přitom Ž 34,13-15) tomu, kdo chce milovat život a vidět dobré dny: „… odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.“ Ve 2. Timoteovi 2,22 nabádá Pavel Timotea: „Vyhýbej se mladické prudkosti, usiluj o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce.“

Řídíte se tímto příkazem? Snažíte se usilovat o pokoj s těmi, kteří vás zranili, místo abyste se stáhli a hýčkali si své zraněné pocity? Začněte od členů své nejbližší rodiny. Manželé a manželky, usilujete o pokoj se svými protějšky, když řeknou nebo udělají něco, co vás zranilo? Rodiče a děti, snažíte se vyjasnit si nedorozumění a rozhněvaná slova? Pak to rozšiřte na svou církev: přicházíte za těmi, kdo vám ublížili, ve snaze křivdy odstranit?

Nechoďte za nimi s postojem: „Já mám pravdu a ty ses choval jako totální idiot.“ Jděte v pokoře, s otázkou: „Urazil jsem tě nějak? Nechci, aby mezi námi zůstalo něco v nepořádku. Můžeme si to vysvětlit?“ Obvykle to není ta nejpříjemnější část závodu, ale taková je trasa, kterou nám Bůh vytyčil: Usilujte o pokoj se všemi.

B. Usilujte o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.

Některé překlady (jako NASB) používají slovo „posvěcení“. Jde tu o mravní čistotu, jak zevnější, tak vnitřní. Řeč je o srdci, které je postupně stále více ve shodě s Božími normami čistoty či svatosti. Jak zdůraznil Ježíš v Kázání na hoře, mravní čistota musí začínat na úrovni srdce. Bůh vnímá jako smilstvo nejen samotný tělesný úkon, ale i chtíč v srdci (Mt 5,27-30). Ježíš naznačil, že pokud člověk nesoudí svůj chtíč na úrovni myšlenek, skončí v pekle celé jeho tělo! O tom mluví náš text, když říká: „svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“. Jinými slovy: když nerostete v posvěcení (v čistotě), nedostanete se do nebe!

To je něco, co je nezbytné objasnit, a to ze dvou hledisek. Za prvé: Neznamená to, že si nebe vysloužíme svým spravedlivým jednáním. Bible říká daleko víc než dost jasně, že nebe je dar, který Bůh dává zdarma všem, kdo se spoléhají na Krista jako na Spasitele a Pána (Ř 6,23). Za druhé: Neznamená to, že by kdokoli mohl být již v tomto životě dokonale svatý či posvěcený v tomto životě. Někteří křesťané učí, že věřící mohou dosáhnout stavu dokonalé bezhříšnosti nebo naprostého posvěcení v tomto životě. Bible ale říká jasně, že dokud žijeme, musíme bojovat s hříchem, který v nás přebývá (Žd 12,4; Ga 5,16-17; Ř 8,12-13). Co tedy náš text znamená? Znamená, že ti, kteří se z Boží milosti ve svém srdci znovu narodili, poběží po dráze čistoty či svatosti (1K 6,9-11; Ef 5,3-11; Ko 3,5-10; 1J 3,7-10). Možná, že hřeší často, ale v hříchu nezůstávají. Nenávidí ho, vyznávají ho, odvracejí se od něj a bojují proti němu duchovními zbraněmi, kterými je vyzbrojil Bůh (Ef 6,10-20). Instalují do svých životů bezpečnostní zařízení, která jim pomáhají vyvarovat se hříchu. Obnovují svou mysl Písmem6 a uchovávají Boží slovo v srdci, aby proti němu nezhřešili (Ž 119,11). Je to honba na celý život, ale bez ní nikdo nemůže spatřit Pána. Nedostane se do nebe!

Nebe je místo absolutní svatosti. Bůh je svatý, je obklopen svými svatými anděly, kteří si zaclánějí tváře a provolávají: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů…“ (Iz 6,3). Také Boží svatí jsou v nebi dokonale svatí, a už nikdy nezhřeší. Pokud už nyní neběžíte po dráze svatosti, sotva byste se mohli na tak svatém místě cítit ve své kůži – nemluvě o tom, že byste to celé pokazili! A proto každý, kdo byl díky Ježíšovu kříži vysvobozen z moci hříchu a zachráněn před soudem, touží svého Pána, který za něj zemřel, potěšit usilováním o svatost.

Závěr

Florence Chadwicková byla první žena, která přeplavala Lamanšský průliv oběma směry. 4. června 1952 se pokusila doplavat z ostrova Catalina k pobřeží Kalifornie. Náročnost této trasy spočívá nejen ve vzdálenosti, ale také v tom, že zdejší voda je ledově studená. Aby to měla ještě těžší, padla na celou oblast hustá mlha, takže pevninu neviděla. Po patnácti hodinách ve vodě, ani ne půl míle před cílem Chadwicková svůj pokus vzdala. Později řekla reportérovi: „Víte, nemám v úmyslu se vymlouvat. Ale kdybych ten břeh viděla, možná bych to dokázala.“ (Our Daily Bread č. 11, 1981.)

Naší odměnou je to, že zanedlouho přijde den, kdy spatříme Pána. Prozatím k němu máme upírat zrak vírou. I když je trať závodu obtížná, nevzdávejte to. Vydržte a usilujte o pokoj se všemi a o svatost před Bohem!

Otázky k diskuzi

1. Pokud jsou pravými věřícími pouze ti, kdo vytrvají, jak poznáme – dříve než zemřeme ve víře – jestli je naše víra pravá?

2. Uveďte některé biblické způsoby, jak se vypořádat s únavou v křesťanském závodě.

3. Jak poznáme, jestli máme o pokoj usilovat tak, že někomu promineme to, čím se proti nám provinil, nebo tak, že se tento problém pokusíme řešit v rozhovoru s ním?

4. Náš oddíl říká, že bez svatosti „nikdo nespatří Pána“. My ovšem v tomto životě nikdy dokonale svatí nebudeme. Jak to máme uvést do souladu? Kdy je člověk dost svatý na to, aby mohl přijít do nebe?