Vzhůru k nebesům (16)

Říjen.

Jsme doma společně zase jednou. Rozloučení s matkou bylo velmi bolestné. Každý rok jejího života nynějšího rozmnožuje její osamocenost a plní mne touhou, abych mohla ji poskytnouti přístřeší ve svém domě. Avšak přes takové úzkosti jak mám mnoho příčin býti šťastna! Malý náš Arnošt jest životem a duší v našem domě; zvuk jeho nožek cupajících vůkol a všecko jeho žvatlání jest nejsladší hudbou mému uchu, a jeho srdéčko jest plničké lásky a radosti, že ozařuje nás všecky jako sluneční paprsek. Stav maličké lepší se každým dnem, a je jednou z takových něžných, přitažlivých dušinek, které si činí nároky na každého lásku a náklonnost. Neviděla jsem ještě tak andělské tvářičky, jako je její. Otec sedává hodiny dívaje se na ni. Dnes pravil:

„Dcero Kateřino, tato milovaná maličká není míněna pro tento hříšný svět.“

„Tento svět však potřebuje, aby byl okrášlen takovým lásky hodným stvořeníčkem.“ odvětila jsem. „A děťátku nevedlo se ještě nikdy tak dobře jako nyní.“

„Nezakotvi svého srdce příliš hluboko na ní,“ řekl. „Cítím, že je příliš drahá i mně.“

„Avšak tatínku, dali bychom ji Bohu, kdyby o ni požádal. Jistě milujeme Jej více než ji.“

Avšak když jsem to řekla, ostrá bolest pronikla skrz na skrz mou duší a já jsem držela svou malou, hezoučkou dcerušku ve svém náručí, jako bych ji tu mohla zdržeti pro vždy. Je to snad jen má domněnka, ale mně se opravdu zdá, že otec začíná mne míti trochu rád. Od své poslední nemoci cítím k němu velikou náklonnost a soucit s ním, a on cítí, o tom nepochybuji, že mu skýtám něco, co nemůže poskytnouti mu ani Arnošt ani Marta, protože nebyli nemocni ani jediný den ve svém životě. Přála bych si, aby pohlížel více ku Kristu, a co On pro nás učinil a činí. Cesta spásy jest pro mne pohodlná stezka, úplně ozářená slávou Toho, jenž ji osvěcuje. Vidím své krátké dny života, vidím své hříchy, avšak cítím, jako bych byla ponořena do jako blesk skvoucí záře, která vychází přímo ze trůnu Božího a Beránkova. Zdá se mi, jako bych měla míti nějaké pochybnosti o svém spasení, avšak mohu sotva říci, že mám nějakou. Jak zvláštní, jak tajuplno jest to! A zde jest otec, o tolik starší, o tolik lepší než já, tápající ve tmách. Mluvila jsem s Arnoštem o tom. Odpovídá, že to děkuji svému vychování ve veliké míře a že moje matka je pokročilejší o 50 let nad svůj věk. Avšak tomu nemůže býti tak. Bylo to jen po letech bojů a modliteb, že Bůh dal mi tuto radost.

Dne 24. listopadu

Arnošt se mne včera tázal, vím-li, že Amálie přistěhovala se se svým mužem sem a že jest velmi nemocna.

„Přál bych si, abys ji šla navštíviti, miláčku,“ dodal. „Jest zde neznáma a potřebuje velice přítelkyně.“ Cítila jsem se velmi rozrušena. Ztratila jsem dřívější náklonnost k ní, a myšlenka, že se mám setkati s jejím mužem, byla trapná.

„Jest opravdu velmi nemocna?“ tázala jsem se.

„Ano. Jest úplně zlomena. Slíbil jsem jí, že ji navštívíš.“

„Máš ty ji v ošetřování?

„Ano; její manžel sám pro mne přišel.“

„Nemám chuti tam jíti,“ pravila jsem. „Bude to velmi nepříjemné pro mne.“

„Ano, miláčku, vím o tom. Avšak ona potřebuje přítelkyně, jak již jsem dříve řekl.“

Ustrojila jsem se s velikou nechutí a šla jsem. Nalezla jsem Amálii v domě bohatě zařízeném. Avšak bylo tam vše bez ladu a skladu. Ležela na posteli ve své ložnici; tři útlé dítky hrály si tam, jejich chůva seděla u okna při šití.

Hrozný záchvat kašle způsobil, že nemohla mluviti hodnou chvíli. Posléze sebrala se tak dalece, že mne mohla přivítati. Obejmula mne a vypukla v pláč.

„Ó Katuško,“ štkala, „byla bys mne poznala, kdybychom se byly potkaly na ulici? Nenacházíš mne hrozně přejinačenou?“

„Změnila jsi se,“ odvětila jsem, „avšak já také!“

„Ano; nevypadáš silná. Ale tys nikdy nebyla. A jsi hezká, jakos byla dříve, kdežto já ó, Katuško, pamatuješ se, jaké jsem mívala buclaté, běloučké ruce? Podívej se na ně nyní!“

Při tom ohrnula rukávy, ubohé dítě. Právě v tu chvíli uslyšela jsem kroky na chodbě, a její muž loudal se do pokoje kouře.

„Jdi pryč, Karle.“ pravila netrpělivě. „Víš, jak tvé kouření dráždí mne ke kašli.“

Vytáhl svou ruku ke mně s klidnou tváří člověka, který uvykl na úspěch a popularitu.

Pohlédla jsem na něho s odporem, který jsem nedovedla zatajiti. Těch několik roků, co jsme se rozešli, změnilo ho tak úplně, že jsem se nanejvýš zhrozila při pohledu na jeho již odulou tvář a vzezření, jež mluvilo o životě horším než spustlém.

„Jdi pryč, Karle,“ opětovala Amálie.

Vrhl sebou do jedné pohovky bez nejmenší pozornosti k ní, a pořád ještě obraceje se ke mne řekl. „Na mou věru, jste hezčejší než kdy jindy, a —“

„Navštívím tě někdy jindy, Amálko,“ řekla jsem vynakládajíc na to všecku svou důstojnost, kterou mohla jsem směstnati ve své malé postavě, a zvedla jsem se k odchodu.

„Neodcházejte, Katuško!“ volal vstávaje. „Neodcházejte. Přál bych si pohovořiti si pěkné o starých časích.“

„Katuško“, skutečně! Jak se to opovážil? Odešla jsem planouc hněvem a pokořením. Jest možno, že jsem kdy milovala takového muže? Že jsem tvrdohlavě chtěla blažiti a milovati jej a bolest působiti tak své drahé matce po celý rok! Ó, z jaké to beznadějné bídy vysvobodil mne Bůh, vychvátil mne z hlubokosti mé pošetilosti!

Dne 2. prosince

Arnošt praví, že nyní mohu jíti navštívili Amálii bezpečně, protože její muž vymkl si nohu v kotníku a jest tak upoután ve svém vlastním pokoji. Proto tam jdu. Avšak jsem si jista, že řeknu něco nerozumného nebo nevědomého, a přála bych si, abych mohla najíti nějaký správný důvod nejíti tam. Doufám, že Bůh půjde se mnou a naučí mne, jaká slova mám mluviti.

Dne 2. prosince

Nalezla jsem Amálii ještě v horším stavu než při své první návštěvě, a ona přijala mne zase s pláčem.

„Jak jsi dobrá, že přicházíš tak brzo,“ začala „Neobviňovala jsem tě, žes utekla tehdy; drzost Karlova byla hanebná. Pravil, když jsi odešla, že vidí, žes ještě nepozbyla urážlivosti své, avšak vím, že cítil, žes mu ukázala oprávněnou nelibost a nic více.“

„Nikoliv, byla jsem opravdu rozhněvána,“ odvětila jsem. „Shledávám, že cesta k dokonalosti vede vzhůru, avšak sklouznu zpět tak často, že někdy již zoufám, zda kdy dosáhnu vrcholu.“

„Copak říká doktor o mně? ptala se. „Domnívá se, že jsem těžce nemocna?“

„Dovolím si tvrditi, že ti poví určitě, co si myslí,“ odpověděla jsem, „jestliže ho za to požádáš. To jest jeho zásada při všech jeho nemocných.“

„Kdybych se mohla zbaviti toho kašle, vzpamatovala bych se brzy zase,“ pravila. „Několik dní cílila jsem se zcela svěží a zdráva. Však kdyby to nebylo pro mé ubohé dětičky, nestarala bych se, jak to vše skonči. Pro život, jakým mne vede Karel, nedělám si mnoho vyhlídek do budoucnosti.“

„Zapomínáš, že chůva tvých dítek jest v pokoji,“ šeptala jsem.

„Ó, já nemyslím na Karolínu. Ona zná, jak mne Karel zanedbává, není-liž pravda, Karolíno?“

Karolina měla dosti šetrnosti, aby se stavěla, že neslyšela tuto otázku, a Amálie pokračovala:

„To začalo brzy po naší svatbě. Chodíval s jinými děvčaty právě tak, jako to činil dříve; když jsem s ním o tom mluvila, smával se tomu právě tak klidným sobě přirozeným způsobem, avšak nevěnoval žádné pozornosti mým přáním. Potom když jsem začala přísněji, řekl mi, pokud on mne nechává na pokoji, abych dala i jemu pokoj. Myslila jsem, když přišlo naše první dítě, že bude poněkud střízlivější; avšak on si přál chlapce, kdežto přihodilo se, že to bylo děvčátko. A že jsem byla nešťastna a tolik naříkala, činilo to ubohé robátko mrzutým; to ho připravovalo o spánek v noci, takže se odstěhoval na noc do jiného pokoje. Potom vídala jsem ho méně než dříve, ačkoliv tu i tam míval malé záchvaty lásky, kdy sliboval, že bude se zdržovati více doma, a jednal se mnou s větší šetrností. Měli jsme potom zase dvě děvčátka – dvojčátka, a pak chlapečka. Karel zdál se býti zcela zamilován do něho, a zdálo se, že se skutečně polepšil, ačkoliv ještě býval pryč drahně času s řadou lenivých mladých lidí, kouře, pije víno, a dělaje nevím co ještě jiného. Jeho strýc dával mu příliš mnoho peněz, a on neměl nic jiného na práci než utráceti je.“

„Nesmíš mi již vyprávěti více nyní,“ pravila jsem. „Počkej, až budeš silnější.“

Ošetřovatelka vstala a dala ji něco, co zdálo se, že ji občerstvilo. Šla jsem se podívati na malé dívenky, které byly velmi hezká, přibledlá stvořeníčka, velmi klidné a vyspělé ve svém chování.

„Odpočinula jsem si nyní,“ pravila Amálie, ta činí mi to dobře vypovídati se ti, protože vidím, že ti je mne líto.“

„Ba jest vskutku!“ řekla jsem.

„Když byly našemu hošíkovi tři měsíce, dostala jsem tento děsný kašel. Karel mne zpočátku velmi plísnil pro můj kašel; říkal, že jest to jen zvyk, který jsem si přivlastnila, a že se musím z něho vyléčiti. Potom počal maličký churavěti a churavěti – a čím více chřadl on, tím více jsem chřadla já. Posléze dítě zemřelo.“

Tady propukla ubohá oběť v pláč, a já jsem jí stírala slzy její tak rychle, jak padaly, jsouc vděčna, že se může vyplakati.

„Potom,“ pokračovala po chvíli, „Karel, zdálo se, že ztratil poslední jiskřičku příchylnosti ke mně. Zdržoval se mimo dům více než dříve; a jednou, když jsem ho prosila, aby nezanedbával mne a mé dítky tolik, odpověděl, že byl dobře vyplacen za to, že nedodržel závazku s tebou; že máš takovou sílu charakteru, a —“

 „Amálko.“ přerušila jsem ji, „neopakuj takových věcí. Ty mne jen trápí a pokořují.“

„Nuže,“ vzhlédla unaveně, „to jest, kam mne konečně přivedl. Jsem nemocna a zlomena v srdci, a starám se velmi málo, co ze mne bude.“

Nastalo dlouhé mlčení. Přála jsem si zeptati se jí, zdali by chtěla, když pozemská útěcha již přestala, hledati skrýše v lásce Kristově. Avšak, bojím se, že mám chorobný strach před tím, abych se ucházela o důvěru jiných. Poklekla jsem posléze a políbila ubohou, uvadlou líci.

„Ano, já věděla, že cítíš se mnou,“ pravila. „Jedinou radostnou myšlenku měla jsem, když se rozhodl Karel, že se přestěhuje sem, že tě uvidím.“

„Žije tvůj strýc také zde?“ zeptala jsem se.

„Ano; odstěhoval se sem první, a to byla příčina, která ponukla Karla, abychom se sem stěhovali také. Ten jest velmi laskav ke mně.“

„Ano, tak jest,“ pravila jsem, „a Bůh jest laskav také, není-liž pravda?“

„Laskav a nechá mne v nemoci a v ošklivosti u Karla? Katuško, jak tak můžeš mluviti?“

Odpověděla jsem opakujíc dva řádky z písně, již jsem měla tak ráda:

Jsi laskav, i když těžkosti mne vedeš, tvá kázeň dobrá, dovedeš mne k cíli!

„Nestarám se mnoho o písně,“ pravila. „Když jest jeden zdráv a všecko se mu daří zcela podle chuti, jest krásné chodit do kostela a zpívat; spolu s jinými. Avšak člověk nemocný jako jsem já, není tak lehké, aby byl pobožný.“

„Avšak není to právě doba vhodná vzhlédnouti ku Kristu o útěchu?“

„Co je platné vzhlížeti někam o útěchu?“ pravila rozladěně. „Počkej, až budeš ty nemocna a zlomena v srdci, a uvidíš, že budeš cítiti, že zvláště ráda činíš něco jiného, než právě vy vzdychati a vyplakati svůj život.“

„Byla jsem nemocna a vím, co znamená strast,“ odpověděla jsem. „A jsem ráda, že to vím. Neboť naučila jsem se znáti Krista v této škole, a vím, že může On potěšiti, když již nikdo jiný nemůže.“

„Ty jsi pořád ten starý podivín,“ odpověděla. „Nikdy jsem nepředstírala, že ti rozumím polovici z toho, co říkáš.“

Viděla jsem, že jest unavena, a proto jsem odešla. Ó, jak jsem si přála po celou cestu domů, abych byla schopna ukázati jí na Krista tak, jako On se ukázal mně!

Dne 24. října.

Otec říká, že se mu nelíbí kázání dr. Cabota. Domnívá se, že není dosti dogmatické, a že nekáže dosti k hříšníkům. Avšak já mohu pozorovati, že na něho má již svou působnost, a že počíná přemýšleti o Bohu, kterak se zjevil v Kristu, daleko více než dříve. Vede se mnou nekonečné rozhovory o svých i mých zamilovaných předmětech, a ačkoli nemohu nikdy říci, jakou stezkou jsem se brala, abych dospěla k určitému závěru, opravdovost mého usvědčování činí na něho dojem neobyčejný. Obávám se, že se do všeho, co mluvíme, míchá také hodně marnivosti, a pak, když přirovnám svůj život se svým vlastním ideálem povinnosti, divím se, že se vůbec odvažuji otevříti ústa a že na sebe beru úkol pomáhat jiným.

Děťátku našemu nevede se zcela dobře. Dívati se na takové malé, slaboučké, útlé stvořeníčko, kterak trpí, rozdírá mou duši na kusy. Myslím, že by mne méně skličovalo vydati ji Bohu právě, jaká jest nyní, než dívati se, jak žije život v pouhé nemoci. Avšak snažím se cítiti, jako dovedu i říkati: buď vůle Tvá! Malý Arnošt jest opravdový obraz zdraví a krásy. Má dosti živosti pro dvě dítky. Se svou sestřičkou budou činiti opravdu zajímavý kontrast, až povyrostou, jeho oheň a živost budou povzbuzovati ji, a její útlost bude mírniti jej.

Dne 1. ledna 1841

Každý den přináší s sebou své vlastní povinnosti a svá vlastní naučení. Jak to, že dělám tak malé pokroky, když je tomu tak? Jest to zázrak pro mne, proč dovolí Pán Bůh, aby takové povahy jako moje, poskvrňovaly jeho církev. Proto mohu jedině počítati s myšlenkou, že to bude veliká čest jeho jménu, dosáhnu-li někdy dokonalosti, neboť jistě nebylo nikdy před tím shromážděno horšího materiálu ku stavbě chrámu Ducha svatého. Kéž by přišel čas, kdy ti, kteří mne znali jako nezralou, dětinnou, nedokonalou, by hleděli na mne s úžasem říkajíce: „Jak divné věci učinil s ní Bůh!“ Kdybych věděla, že takový čas nikdy nepřijde, chtěla bych zalézti do podzemních skrýší země.

Všecko mám, co by nadchnouti mne mohlo k plnému se Pánu oddání. Požehnaný vliv mé drahé matky pociťuji vždy. Od ní jsem si přivlastnila zalétati k Bohu v každé nesnázi a věřiti ve vyslyšení modliteb. Potom mám úzké obecenství s věrným mužem a opravdovým křesťanem. Arnošt vůbec nezná mého zmítání; jest vždy klidný a dovede se opanovati. Jest to částečně jeho přirozená povaha; však studoval bibli více než kterou jinou knihu, jeho vědomí povinnosti jest ustáleno, protože jest čerpáno odtud, a jeho stálý styk s nemocí a utrpením odhalil mu život tak, jak jest. Jak mi posloužil velice! Bůh mu žehnej za to!

Potom mám svého Jakuba. Pobýti půl hodinky s ním přivádí k nadšení. Žije v takovém obecenství s Pánem Ježíšem, že jest ustavičně na výsluní a jeho štěstí přispívá dokonce k osvěžení této rozhárané domácnosti; není tu ani jedné duše, která by neměla něco z jeho radosti.

A pak jsou tu mé děti! Moje drahé, roztomilé dítky! Pro ně jsem ustavičně nucena snažiti se po lepším, světějším životě; co chci, aby ony byly, musím státi se sama.

Tak vstupuji do nového roku neznajíc, co přinese, ale jistě s tisíci příčinami k díkům, k radosti a k naději.

Dne 16. ledna

Zas jeden zoufalý pokus proměniti v soulad nesouzvuky v mé domácnosti, a zas jeden neúspěch. Arnošt zapomněl, že jest to náš svatební den, což mne velice bolelo a trápilo, zvláště, protože přijal pozvání na oběd mimo dům. Pokaždé očekávám něco od života, čeho nikdy nedosahuji. Jest tomu tak s každým? Jsem také velmi znepokojena o Jakuba, zdá se, že zmáhá se v něm záliba po společnosti Luciině. Jsem si zcela jista, že by ho nemohla učiniti šťastným. Jest možno, aby nevěděl, jakým jest znamenitým mladým mužem, a že může míti, koho mu libo? Jest snadno, aspoň v theorii, přenechati Bohu utvářeti náš vlastní osud, i osud našich přátel; avšak když dojde k určitému případu, zdá se nám, že můžeme pomoci Jeho soudům svým ubohým rozumem. Nuže, musím jit k Němu s touto novou úzkostí, a svěřiti budoucnost svého milovaného bratra Jemu, budu-li moci.

Pokusím se získati si důvěru Jakubovu. Není-li to Lucie, kdo nebo co ho činí tak zamyšleným a vážným, přece však zvlášť šťastným?

Dne 17. ledna

Učinila jsem pokus vypátrati, zda-li to není pouhá moje domněnka o Lucii. Jakub se směje a vyhýbá se mým otázkám. Avšak přiznává se, že velmi vážná záležitost zaměstnává jeho myšlenky, o které nepřeje si mluviti nyní. Kéž mu žehná Bůh v tom, cokoli to jest!

Dne 1. května

Moji útloučké, malé Uny první narozeniny. Díky Bohu, že nám ji svěřil na jeden rok! Kdyby si ji Pán vzal odsud, radovala bych se přece, že tento život byl spojen s naším a měl působnost na něj. Ano, právě takové bezmocné nemluvňátko, má všude patrnou působnost na celou domácnost: jaká to podivná myšlenka!

Odevzdala jsem tohoto drahého miláčka svého jejímu i svému Spasiteli; žijíc nebo umírajíc jest Jeho.

Dne 13. prosince

Zdá se, že není mým úkolem na zemi psát deník; mé zaměstnané ruce nalézají tolik jiné práce! A někdy, když jsem obzvláštně rozhořčena pokoušena jsouc bouřlivými prvky, jež tvoří mou domácnost, neodvážila jsem se nalézati zalíbení v zapisování věcí, na něž třeba zapomenouti.

Jak si přeji žíti v míru se všemi lidmi, a jak jsem nedůtklivá při cizím zasahování do vychovávání svých dítek! Kdybych měla kdy žíti v domácnosti staršího bratra jako stará panna, jakým asi bych to byla vzorem shovívavosti, něhy a sesterské milující laskavosti!