Zákon není určen pro spravedlivého (1Tm 1,5–9)

Máme před sebou další text z prvního Pavlova dopisu Timoteovi. Minule jsme viděli, že v Efezu se šířilo falešné učení, které vedle Písma šlo také k bájím a mýtům, a vedlo lidi ke zkoumání rodokmenů, k prázdnému filozofování, ústilo do roztržek a hádek. Nyní budeme pokračovat v popisu tohoto falešného učení, které měl Timoteus zastavit – respektive měl umlčet ty, kdo toto učení šířili. Ukážeme si, že se jednalo o lidi, kteří chtěli uvést křesťany do područí Mojžíšova zákona. Podíváme se na to, jaký je vztah mezi křesťanem a zákonem. Vidíme, že zde byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nevěděli, o čem mluví, nerozuměli tomu, jak je to se zákonem v životě křesťan a úplně se míjeli tím, co je hlavním cílem křesťanského vyučování: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči“ (1Tm 1,5–6).

I. Falešní učitelé (v. 5–7)

Pavel dále pokračuje v popisu jiného učení, které má Timoteus zastavit. Pavel ho žádal, aby nikomu nedovolil učit odchylným naukám (1Tm 1,3). V Efezu byli lidé, kteří učili v církvi – a chci to zdůraznit, že tento dopis je určený do církve, protože v církvi byli lidé, kteří učili věcem, které vedly k jalovému, prázdnému hloubání, vedly ke zbytečnému a marnému filozofování, vedly ke sporům a hádkám. Zdá se, že se jedná o stejný typ učení, s jakým se setkáváme jinde – totéž se dělo například na Krétě. Titovi Pavel napsal, aby se vyhýbal „hloupým sporům o rodokmeny, rozbrojům a hádkám o Zákon“, protože „jsou zbytečné a k ničemu“ (Tt 3,9). Totéž se dělo ještě o řadu let dříve v Antiochii, kam přišli „někteří lidé z Judska a začali bratry učit: ‚Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni.‘ Pavel a Barnabáš s tím nesouhlasili a dostali se s nimi do sporu“ (Sk 15,1–2). 

Učitelé zákona pronásledovali Pavla, kam se hnul a všude šířili stejné věci. Filipské Pavel varoval: „Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu ‚rozřízku‘! Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci“ (Fp 3,2–3). Chlubení se vnějšími věcmi, chlubení se tím, co se stalo na těle člověka – to bylo pro Pavla ohavností. Nazývá ty učitele, kteří se snažili dostat i do Pavlovy milované církve ve Filipech, psi. Pes – to byla skutečně hanlivá nadávka. V prvním století nešlo o žádného domácího mazlíčka, ale bylo to zvíře, které se živilo odpadky a mršinami, zvíře, které přenášelo nemoci, zvíře, které bylo Židům odporné. Ve svém pohrdání takto označovali také pohany. Pavel takto nazývá židovské učitele, učitele zákona a říká, že to jsou špatní dělníci, je to rozřízka, která vede lidi k rozdělení, ke svárům a rozbrojům. 

A když se vrátíme k našemu textu, vidíme, že tito lidé nejenom že byli v církvi, oni vzešli z církve. Byli mezi lidmi, kteří slyšeli evangelium. Viděli, že cílem vyučování je láska, ale co se stalo? Odchýlili se! Doslova je tam, že zbloudili, nebo sešli z cesty, dostali se na scestí a obrátili nebo odvrátili se k marnému mluvení. Vedou prázdné řeči! Žvaní! Žvaní z cesty, jsou mimo. Nejenom že to vede k jalovému hloubání, ale jejich učení je o prázdném mluvení. Pavlík to překládá jako nicotné povídání – prostě řeči o ničem, řeči, které se míjí cílem, jímž je láska. A nemůžeme se divit, že to tak je. Další verš nám dává ještě hlouběji nahlédnout nejen na charakter tohoto falešného učení, ale také za fasádu těchto učitelů: „Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví“ (1Tm 1,7).

Pavel tady jasně pojmenovává problém – jde o učitele zákona. Jedná se o lidi, kteří učí a chtějí učit zákon. Jsou to podobní učitelé zákona, s jakými se můžeme setkat v evangeliích v době pozemské služby Pána Ježíše Krista. Nejsou to titíž lidé, ale jsou to lidé, kteří uvěřili tomu, že Kristus je onen zaslíbený Mesiáš. Jsou to lidé, kteří vyznávají Krista – přinejmenším někteří z nich. Lukáš popisuje takové lidi ve Skutcích, když se Pavel rozhodl jít do Jeruzaléma při té příležitosti, kdy byl zatčen. Setkal se tam s Jakubem, který patřil mezi starší Jeruzalémské církve, setkal se se všemi staršími, vyprávěl jim, co všechno Bůh dělá mezi pohany. Starší Pavla vyslechli a „chválili Boha. Potom řekli Pavlovi: ‚Pohleď, bratře, kolik tisíc židů uvěřilo v Krista, a všichni jsou nadšenými zastánci Zákona‘“ (Sk 21,20). 

Dopis Timoteovi byl napsaný až po tomto setkání. Ale všimněte si toho, co se dělo v Jeruzalémě – veliké množství Židů uvěřilo a horlivě, nadšeně zachovávali Mojžíšův zákon, byli horliteli pro zákon (ČSP) nebo horliví milovníci zákona. Tady to vypadá, že něco nehraje, něco nesedí. Když toto čteme, měli bychom se zastavit, protože zde zjevně něco není v pořádku. O několik kapitol dříve a o nějakých deset až patnáct let před tímto setkáním proběhlo jiné setkání v Jeruzalémě, kde se Pavel setkal s týmž Jakubem a se staršími Jeruzalémské církve a také s apoštoly. Tehdy – stejně jako o několik let později – tam byli farizeové, kteří uvěřili v Mesiáše Ježíše. „Tu povstali někteří bratří z farizeů a prohlásili: ‚Pohané musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon‘“ (Sk 15,5). Pohanům – včetně těch efezských – se musí nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon. To bylo motto farizeů, kteří uvěřili v Krista. Chtěli přivést pohany k Mojžíšovu zákonu a důkazem jejich poslušnosti a podřízenosti zákonu měla být obřízka – znamená na těle. Proti tomu se postavil jak Pavel, tak Petr se slovy: „Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše“ (Sk 15,10–11).

Když křesťané z řad farizeů chtěli vložit na pohany zákon, chtěli, aby žili podle Mojžíšova zákona, jinými slovy, chtěli, aby se stali Židy, protože Kristus byl židovským Mesiášem, apoštolové řekli, že tak to být nemá. Apoštolové dobře rozuměli tomu, jaké místo má mít zákon v životě křesťana, proto řekli, že není správné, aby na křesťany bylo vloženo břemeno, které nemohli unést otcové – zde se myslí na všechny starozákonní předky až do doby apoštolů, a dokonce je to břemeno, které nemohou unést ani apoštolové. Petr říká – toto břemeno nemohli unést naši otcové a nemůžeme je unést ani my. O nějakých deset nebo patnáct let později, ve Skutcích 21, vidíme Jeruzalém plný křesťanů z řad Židů, kteří jsou nadšenými milovníky zákona! A co říkají o Pavlovi, jaké bylo jejich obvinění Pavla? „O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků“ (Sk 21,21).

Nejenom pohané nejsou vázáni Mojžíšovým zákonem, ale ani znovuzrození Židé. To bylo Pavlovo učení – to je evangelium, které vysvobozuje nejenom z moci hříchu, ale také z područí zákona a z moci zákona. Pro Židy z řad farizeů to bylo něco, co jenom těžko chápali a co nemohli přijmout. Proto vidíme – nejenom ve Skutcích, ale i v epištolách, že Pavel musel neustále čelit tomuto učení – stále přicházeli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nechápali svá vlastní slova, nerozuměli tomu, co s takovou jistotou prohlašovali. Pavel o těchto učitelích říká, že jsou to učitelé jiného učení, jiného, než jaké křesťané v Efezu přijali od Pavla, jiného, které se liší od „zdravého učení podle evangelia slávy požehnaného Boha“. To nebylo evangelium, které tito učitelé přinášeli, to nebylo učení, které by vedlo ke spasení a k růstu v lásce, ale úplně se míjelo cílem křesťanského vyučování, bylo to svou podstatou jiné, tedy falešné učení, které vedlo k prázdnému mluvení, které vedlo k pýše těch, kdo ho šířili, vedlo jalovému hloubání, k roztržkám a hádkám, bylo to učení, které svádělo křesťany k tomu, aby dali na vnější věci a přestali stavět na tom, co je podstatné. 

„Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření“ (Ga 6,15). To je evangelium! Kdo je v Kristu, je nové stvoření! Kdo je v Kristu, už není otrokem hříchu ani otrokem zákona. Kdo je v Kristu, je mrtev hříchu a právě tak, kdo je v Kristu, je mrtev pro zákon (Ř 7,4)! Ale tito falešní učitelé v Efezu nechápali svá vlastní slova, nechápali to, s takovou jistotou a s důrazem prohlašovali. Co prohlašovali? Že křesťané z Židů i pohanů jsou zavázáni žít podle Mojžíšova zákona. Ale Pavel na to odpovídá:

II. Zákonné užívání zákona (v. 8)

„Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně…“ (1Tm 1,8). Boží slovo nám tady ukazuje několik věcí, které se týkají zákona a které stojí v pozadí toho, co učili tito učitelé jiného, odchylného učení v Efezu. 

Zákon je dobrý

Problém samotný nebyl v zákoně – problém byl ve falešných učitelích. Kdyby byl problém v zákoně, Pavel by jednoduše přikázal Timoteovi, aby odstranil zákon. Ale on mu přikázal odstranit ty, kdo učí odchylné nauky. Pavel s jistotou prohlašuje: „Víme!“ Víme, že zákon je dobrý. „Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7,12). A to je něco, k čemu musíme říci jenom ‚Amen!‘ Zákon je dobrý, protože jeho autorem je Bůh. Na zákoně samotném není nic špatného, nic nespravedlivého. Pavel říká, že zákon je svatý. Zákon byl dán s oslňující slávou „takže synové Izraele nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář“ (2K 3,7). Když Bůh dal Izraeli zákon, tedy když uzavřel s Izraelci smlouvu, stalo se tak s velikou slávou. Na hoře Sinaj se Izraelci museli tři dny posvěcovat, museli si vyprat šaty a očistit se, nikdo se nesměl přiblížit k hoře, ani člověk ani zvíře. Hora byla zahalena oblakem a Bůh promlouval za velikého hřmění a zvuku polnic. Lidé se třásli a v hrůze volali na Mojžíše, aby s Bohem mluvil on sám, protože oni jinak zahynou, jestliže budou dál poslouchat Boží hlas. To byla veliká, ohromující a ohlušující sláva v okamžiku, kdy Bůh s Izraelci uzavřel svou smlouvu a dal jim svůj zákon. Na Sinaji Bůh dal Izraeli smlouvu a na Sinaji jim Bůh dal svůj zákon. Slova smlouvy byla slova zákona. Mojžíš vystoupil na horu Sinaj „a byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání“ (Ex 34,28).

Mojžíšův zákon! Tohle je vlastní, nejvlastnější jádro Mojžíšova zákona – desatero přikázání, slova smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem. Desatero je shrnutím požadavků Staré smlouvy, smlouvy skutků, kterou Bůh dal Izraeli na hoře Sinaj. Smlouva a zákon zde jdou ruku v ruce a nelze je od sebe oddělit. Je to smlouva, která byla uzavřena s Izraelem a je to zákon, který byl dán Izraeli. Bůh „oznámil své slovo Jákobovi, nařízení svá a soudy Izraeli. Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly“ (Ž 147,19–20). Zákon byl dán výlučně Izraeli. Žádný jiný národ zákon nedostal. Proto apoštol v listu Římanům s touhou po spasení Izraelců říká, že to jsou „Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus“ (Ř 9,4–5).

A když Pavel píše svůj list církvi do Efezu, píše pohanům, a připomíná jim, aby pamatovali na to, že před svým obrácením „opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě“ (Ef 2,12). 

Izraelci měli účast na smlouvách, jim byl svěřen zákon – nejenom desatero, ale celý zákon, ne jenom pět knih Mojžíšových, které jsou často také nazývané zákonem (často v sousloví „zákon a proroci“ nebo „zákon, spisy a proroci“), ale o celém Starém zákoně můžeme mluvit jako o zákoně. To je zákon, který je kladen do protikladu k evangeliu. To je zákon, který je dobrý, svatý, spravedlivý – a my můžeme s jistotou prohlásit, že to víme. Přesto vidíme, že:

Zákon je možné užívat nesprávně

„Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně…“ (1Tm 1,8). Doslova zde stojí, že zákon je dobrý, je-li užíván zákonně, tedy zákonným způsobem, jestliže je používán v souladu se záměrem, s nímž byl vytvořen. V České republice máme např. zákon o námořní plavbě (č. 61/2000 Sb.), ve kterém je napsáno hodně věcí, které se týkají lodí, přepravy zboží, fungování lodní posádky, atd. Je to dobrý zákon? Ano. Je to lidský zákon, takže není svatý ani dokonale spravedlivý. Zákon o námořní plavbě mluví o tom, co se děje při havárii lodi – určuje povinnosti velitele lodi, majitele lodi, majitele nákladu, atd. A teď si představte, že budete mít auto na parkovišti a někdo do vás nacouvá. Zavoláte policii a policista vám řekne, že je to jasné a podle zákona o námořní plavbě jste jako velitel vozidla zodpovědný za to, co se stalo. Je to problém zákona o námořní plavbě? Vůbec ne! Ale je to naprosto špatná aplikace tohoto zákona. Na pozemních komunikacích platí vyhláška o provozu na pozemních komunikacích, nikoliv zákon o námořní plavbě. Zákon může být použit nesprávně, dokonce nezákonně, jak říká náš text. 

A všimněte si, že je zde řečeno, že zákon je dobrý pokud! Je dobrý, jestliže je používán zákonně, správně, čímž se Pavel v následujících verších. Naproti tomu falešní učitelé používali zákon nesprávně. Používali zákon tak, že to vedlo k jalovému hloubání, prázdnému mluvení, vedlo to k pýše, která je zjevně vidět v tom, že říkali, s jistotou tvrdili věci, kterým nerozuměli. Tito falešní učitelé dělali v oblasti učení to, co se na jiných lidech projevovalo v jejich jednání, takže se lidé tvářili jako zbožní, ale svým jednáním to popírali (2Tm 3,5). Učitelé odchylných nauk v Efezu mluvili jako zbožní, ale obsah jejich slov ukazoval na to, že ve skutečnosti zbožní nejsou – nevědí, co mluví, přestože jsou o tom skálopevně přesvědčení a s jistotou svá slova a své nauky vyhlašují. Pavel říká, že to je prázdné mluvení. Skutečná zbožnost se pozná podle souladu jednání a mluvení. Pavel o těchto lidech znovu mluví v závěru svého prvního listu Timoteovi v kontextu správného jednání a říká: „Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení“ (1Tm 6,3–5).

Jakým způsobem se tedy tito lidé podle Pavla odchylovali od správného používání zákona, od pravé zbožnosti? 

III. Zákon není pro spravedlivého (v. 9a)

„Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého“ (1Tm 1,8–9). Zákon není určen pro spravedlivého! To jasně ukazuje, co tito učitelé v Efezu dělali – chtěli, aby ti, kdo byli ospravedlněni z víry nyní zachovávali zákon! Je tady řeč o spravedlivých – a spravedliví jsou ti, kdo jsou ospravedlněni. Do protikladu k nim jsou postaveni lidé nezákonní, bezbožní, zlí, nespravedliví. Tito spravedliví, o nichž je tady řeč, jsou křesťané. Zákon není určen pro křesťany, pro spravedlivé. Zákon s nimi nemá nic co do činění. Je tady slovo, které se používalo v právnické terminologii a které říká, že zákon neplatí pro spravedlivého, není pro něj určen, není na něj položen, nespočívá na něm. Zákon je určen pro bezbožného. 

Někteří lidé, kteří následují učení Jana Kalvína, vykládají tento oddíl tak, že zákon není určen pro spravedlivého, protože spravedlivý žije podle zákona. To samo o sobě nedává valný smysl. Zákon není určen pro spravedlivého, protože spravedlivý jedná podle zákona. Stejně tak bychom mohli říct, že dopravní předpisy nejsou určené řidičům, protože řidiči podle nich jezdí. To nedává smysl. Ale kromě toho to také odporuje tomu, co říká celý kontext – pokud by to bylo tak, jak to tvrdil ženevský reformátor, proč by potom Pavel chtěl po Timoteovi, aby zakázal těmto lidem učit tyto věci? Jestliže spravedlivý žije podle zákona, proč potom zakazovat lidem, kteří kážou, že spravedlivý má žít podle zákona, aby to kázali? Co ale říká Pavel? Že zákon není určen pro spravedlivého! Mohli bychom to říci také jinak v souvislosti s ilustrací, kterou jsem zmínil před chvílí – zákon o námořní plavbě není určen pro řidiče aut. Jsou to dvě naprosto odlišné věci, dvě naprosto odlišné kategorie, které nemůžeme spojit dohromady. Zákon, Mojžíšův zákon, abychom byli úplně přesní, není normou pro život spravedlivého, pro život toho, kdo žije z víry, kdo byl ospravedlněn, nikoliv na základě skutků, ale na základě víry ve vzkříšeného Krista. 

Život spravedlivého, život křesťana není veden a určován zákonem vytesaným do kamenných desek. Čím tedy je určován život křesťana? V sedmé kapitole listu Římanům popisuje Pavel práci zákona – zjevit hřích, přivést ke smrti. A ve třetí kapitole druhého listu Korintským Pavel mluví o tom, že smlouva vytesaná do kamenných desek, která byla uzavřena s oslňující slávou, sloužila smrti (2K 3,7) a vedla k odsouzení (Ř 7,9–10). To je popis člověka ze sedmé kapitoly listu Římanům, na něhož byl vložen zákon a kterému přikázání, které je dobré, svaté a spravedlivé, přineslo smrt. Skrze přikázání byl oživen hřích, takže hříšník zoufale volá: „Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ A potom dodává: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ (Ř 7,25). Proč? Protože nyní už „není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha…“ (Ř 8,1–2). Zákon Ducha – Ducha svatého, Ducha života, oživujícího Ducha, který byl vložen do našich srdcí skrze novou smlouvu uzavřenou v Kristu a skrze Krista. „Zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti“ (Ř 8,2).

Křesťane, byl jsi Ježíšem Kristem osvobozen od zákona hříchu a smrti, tedy od zákona vytesaného do kamenných desek. Proto tady čteme, že zákon není určen pro spravedlivého. To bylo něco, co ti, kdo chtěli být považováni za učitele zákona, vůbec nechápali. Nerozuměli tomu, co Bible říká o nové smlouvě zpečetěné Kristovou krví, o novém srdci, které je poslušné, protože je řízené Duchem svatým, který v nás přebývá, a nikoliv vnějším zákonem. Proto také Pavel pokračuje a říká, že „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha“ (Ř 8,3–4). 

Křesťan nežije podle zákona, ale žije podle Ducha. Nežije podle toho, co přichází zvenčí, tedy podle vidění, ale žije z víry. Spravedlivý z víry bude živ (Ab 2,4). Křesťanova spravedlnost nepochází ze zákona a z plnění požadavků zákona, ale pochází z moci Ducha svatého a z dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Proto je také psáno, že „Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří“ (Ř 10,4). Křesťan je ten, kdo zemřel zákonu. „Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu. Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona“ (Ř 7,4–6)ů

Zákon není určen pro spravedlivého! Proč? Protože spravedlivý žije z víry, jeho spravedlnost je víry v Krista. Kristus je naší spravedlností, moudrostí i posvěcením (1K 1,30). Kristus je svatý v našich srdcích. Jestliže jste v Kristu, je vaším zákonem Kristus. Není to Mojžíšův zákon, ale je to evangelium, co řídí náš život. Není to jakýsi morální zákon, nebo Boží zákon, jak se někteří lidé snaží nazvat neměnné desatero (které hned vzápětí změní), který by měl určovat náš život, ale je to Kristovo evangelium, které je určující pro náš život. Je to zdravé učení podle evangelia slávy našeho Boha (1Tm 1,11), které je základem života spravedlivého, života křesťana. Toto motivuje náš život, usměrňuje ho a řídí – a kam ho vede? 

„Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1Tm 1,5). Spravedlivý z víry bude živ, z víry byl ospravedlněn, a proto je nazván spravedlivý. Proto není zákon určen pro spravedlivého! Co to znamená pro naše každodenní životy? Můžeme tedy bez jakýchkoliv výčitek hřešit? Tohle je naprosto přirozená reakce na zvěst o ospravedlnění z milosti skrze víru. Jak na to Boží slovo odpovídá? Máme dále hřešit? „Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?“ (Ř 6,2). Zemřeli jsme hříchu a hřích už dále není tím určujícím faktorem, který by řídil náš život. Úplně stejně jsme zemřeli také zákonu, a proto už ani zákon není tím určujícím faktorem, který by řídil náš život. Ale když tedy není zákon, nebo chcete-li desatero normou pro náš život, je tady nějaká jiná norma? Ano, je! Tou normou je Kristus sám. Je to Pán Ježíš Kristus a je to zdravé učení podle evangelia slávy našeho Boha. 

Podívejte se na to, co udělal – vzal zákon, desatero, a z vnější normy, přenesl normu dovnitř, do srdce člověka. Zákon řekl: „Nezcizoložíš!“ – to jsou slova vyrytá do kamenných desek. Co na to Kristus? „Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28).  Nejde jenom o ten vykonaný akt smilstva – a jenom ten mohl být podle zákona souzen a spravedlivě odsouzen. Ale zákon není určen pro spravedlivého, protože taková vnější norma je příliš, skutečně příliš nízká pro opravdové Boží dítě, které je posvěceným chrámem Ducha svatého. Pán Ježíš se dívá k srdci. To, co ve staré smlouvě působilo zvenku, v nové smlouvě působí zevnitř. A nejde o přikázání staré smlouvy, ale jde o novou smlouvu. „Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku“ (Žd 8,13).

Změna smlouvy znamená také změnu kněžství a změnu zákona. Nyní jsou všichni účastníci smlouvy, tedy všichni, kdo jsme znovuzrození z Ducha svatého, kněžími krále. Jste-li v Kristu, jste svatým kněžstvem a sloužíte Bohu. Sloužíte mu v novotě života, protože váš život je skryt v Kristu. Sloužíte mu ve svatosti života, protože vaším posvěcením je Kristus. Sloužíte mu se vší spravedlností, protože Kristus je vaší spravedlností. Krista nelze srovnávat se zákonem. Nelze ho vyměňovat za zákon. Spravedlivý nežije podle zákona, ale jeho životem je Kristus. On je centrem celého křesťanského vyučování, on je hlavním tématem Božího slova, on je určujícím faktorem života křesťanů. On si nás zamiloval a dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy, miloval nás jako první, abychom nyní i my mohli milovat jeho a druhé. A to je cíl našeho vyučování – láska. Proto Pavel napsal: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona“ (Ř 13,8–10). Zákon není určen pro spravedlivého a cílem našeho vyučování je láska. Jak k ní dospějeme? Nikoliv skrze zákon, ale skrze zdravé učení podle evangelia slávy našeho Boha.

„Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila, a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen“ (1Tm 1,12–17).