Jan Kalvín (1509–1564)

Jan Kalvín (1509–1564) byl reformátor z francouzsky mluvícího švýcarského města Ženeva. Narodil se ve francouzském Noyonu v Pikardie, což byl kraj známý svými protikatolickými náladami (odtud máme české slovo pikarti, jimiž byli označováni heretici). Jeho otec byl právník v církevní službě, a přál si pro svého syna církevní kariéru, takže poslal svého syna na studium teologie. Během svého studia teologie a následně práv, kam se Kalvín rozhodl jít, se seznámil s učením Martina Luthera a v roce 1533 se pravděpodobně pod vlivem svého bratrance Roberta Olivetana obrací ke Kristu. Takřka okamžitě se stává velmi horlivým stoupencem reformace. Kvůli pronásledování všech, kteří se odvrátili od katolictví, však musel utéci z Paříže a později opustit Francii úplně. Během svých cest, kdy kázal evangelium v jižní Francii, Itálii a ve Švýcarsku, napsal a na jaře roku 1536 (ještě před dovršením svého sedmadvacátého roku života) vydal své nejznámější dílo – Instituci (Učení křesťanského náboženství), které v předmluvě věnoval francouzskému králi Františkovi I. V podobě z roku 1536 se jedná o celkem stručný souhrn křesťanského učení, jakýsi manifest reformace. Nicméně Kalvín na tomto díle nepřestal pracovat a po celý zbytek svého života ho neustále doplňoval a rozšiřoval, takže čtvrté vydání Instituce je přibližně čtyřikrát rozsáhlejší než původní text. Máme tak v rukou první reformační systematickou teologii, která má svým čtenářům dodnes co říci.

Půl roku po vydání Instituce se Kalvín ocitá v Ženevě, skrze kterou jenom prochází. Jeho přítel a průvodce na cestě prozradil jeho totožnost ženevskému reformátorovi Farelovi, který Kalvína přesvědčil, aby zůstal v Ženevě a pomohl zde s reformací církve. Kalvín zde vypracoval reformační řád pro bohoslužby církve i pro celé město (občanský řád), pravidelně kázal a vyučoval. Po četných sporech s městskou radou byl ovšem po dvou letech práce i s Farelem z města vykázán.

Uchýlil se do Štrasburku, kde působil reformátor Martin Bucer. Zde se staral o sbor francouzských emigrantů, studoval, učil na univerzitě, psal a věnoval se čilé korespondenci s reformátory z celé Evropy. Se vší pravděpodobností to byla nejšťastnější léta jeho života.

Po vyhnání reformátorů ze Ženevy se o místo v Ženevě opět hlásí Řím. Na jaře roku 1539 napsal kardinál Sadoleto, známý svým odmítavým postojem k reformaci, dopis do Ženevy, kterým chtěl její obyvatele přivést zpět k římskému katolictví. Protože ženevští radní nevěděli, co dělat, požádali Kalvína, zda by jim v této záležitosti nepomohl. Kalvínova brilantní odpověď patří k nejlepším obhajobám reformace vůbec. Kalvínův dopis Sadoletovi na straně jedné, a stále se zhoršující situace v Ženevě na straně druhé, vedly městskou radu k tomu, aby nakonec povolala Kalvína zpět do Ženevy. V roce 1541 Kalvín oficiální nabídku rady přijal.

Když se první neděli po návratu do Ženevy postavil za kazatelnu, mnozí očekávali, že se obrátí proti těm, kteří ho vyhnali z města. Místo toho Kalvín navázal na oddíl z Matouše, na který kázal naposledy před svým vyhnáním z Ženevy a pokračoval ve výkladu evangelia. Jako kdyby si jen na čas odskočil a nyní pokračoval dál.

Kalvín kázal v Ženevě v neděli dvakrát a každý druhý týden v pracovní dny každý večer (to je průměrně osmnáct kázání měsíčně!). V týdnu se věnoval Starému zákonu a v neděli Novému zákonu nebo Žalmům. Ke kázání nepoužíval žádné poznámky, kázal z textu buď hebrejského Starého zákona nebo řeckého Nového zákona - text na kazatelně překládal do francouzštiny a následně ho po oddílech vykládal. Jeho kázání zapisoval placený stenograf těsnopisem a potom je přepisoval zase zpět do běžného písma.

Během následujících patnácti let v Ženevě tak Kalvín vyložil řadu starozákonních knih a z Nového zákona evangelia, Skutky, listy Korintským, Galatským, Efezským, Tesalonickým a pastorální epištoly. K většině biblických knih napsal také komentáře, které jsou skutečným pokladem křesťanské církve. Snoubí se v nich vynikající práce vykladače Písma s pastýřským srdcem a velkou teologickou hloubkou. Již skoro pět set let oslovují celé generace křesťanů. K nejlépe hodnoceným patří jeho komentář Janova evangelia, Skutků a pastorálních epištol.

Jeho korespondence zahrnuje více než 4000 dopisů (včetně korespondence s představiteli české Jednoty bratrské), takže ovlivnil myšlení mnoha lidí na celém kontinentu. Během Kalvínova působení se z Ženevy stalo skutečné centrum reformace. Roku 1559 založil akademii, kde se vzdělávali kazatelé z celé Evropy (mimo jiné také někteří z překladatelů Bible kralické z Jednoty bratrské). Kromě toho vyhledával mezi francouzskými utečenci, jichž byla Ženeva opravdu plná, muže schopné učit, které potom soukromě připravoval ke službě a posílal zpět do Francie, kde kázali evangelium a zakládali mnohé sbory. 

Kalvín zemřel sužován mnoha nemocemi v květnu 1564 v necelých 55 letech. Až do své smrti pracoval – upoután na lůžko a trápen bolestmi, stále diktoval poznámky svému sekretáři. Poslední dny strávil v takřka nepřetržité modlitbě, která z velké části obsahovala texty Žalmů.