Klíče království

Co jsou klíče nebeského království a jaká je jejich moc?

Klíče nebeského království zaslíbil Pán Ježíš (hlava a král své církve) Petrovi, Mt 16,19. Kristus říká: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Protože jsou tato slova alegorická, jsou poněkud nejasná, a protože se týkají pocty a moci v církvi, jsou sporná; neboť kde není pocty (ani pýchy, která by ji sledovala), tam není sporu (Př 15,1). Není tedy příliš jednoduché vyložit učení o moci klíčů, ale je potřeba nějak objasnit slova tohoto textu, na nichž je tato moc postavena. Pět věcí vyžaduje určité vysvětlení.

1. Co je zde míněno nebeským královstvím?

2. Jaké jsou klíče tohoto království a jejich moc?

3. Jaké jsou úkony těchto klíčů, o nichž se říká, že svazují a rozvazují?

4. Co je tím předmětem, který má být svazován a rozvazován, co je míněno oním obecným označením „cokoli“?

5. Kdo je příjemcem této moci nebo komu je tato moc dána? Tobě dám klíče atd.

1. Za prvé: Královstvím nebes je zde míněno jak království milosti, kterým je církev, tak království slávy, které je vysoko v nebesích. Neboť když Kristus dává Petrovi klíče od nebeského království, předává mu tím nejen tuto moc svazovat na zemi (to jest v církvi na zemi; neboť mu vůbec nedal moc svazovat na světě; Kristovo království není z tohoto světa), ale dává mu také tuto výsadu: aby to, co svázal na zemi, bylo svázáno i v nebi. A protože se nebe liší od církve na zemi, musí se tím myslet království slávy.

2. Za druhé: Jaké jsou klíče nebeského království?

Klíče království jsou nařízení, která Kristus ustanovil, aby byla prováděna v jeho církvi, jako kázání Slova (což je jeho výklad a aplikace) a také vynášení ujištění a soudů; neboť výkladem a aplikací těchto nařízení se synům lidským otevírají nebo zavírají brány jak církve zde, tak i nebes na onom světě.

A z toho, že Kristus dává tyto klíče, vyplývá, že těm, kterým je dává, dává moc otevírat a zavírat brány obojího. A tato moc spočívá zčásti v jejich duchovním povolání (ať už jde o jejich úřad, nebo o jejich místo a řád v církvi) a zčásti v souladu a spolupráci s Duchem Kristovým, který dopomáhá ke správnému zacházení s těmito klíči, tj. s těmito nařízeními podle jeho vůle.

Navíc tyto klíče nejsou ani mečem, ani žezlem. Ani mečem, protože nepředstavují občanskou moc nad tělesným životem a smrtí, ani žezlem, protože nepředstavují vládcovskou nebo zákonodárnou moc nad církví, ale jsou to klíče správy a služby. Jako byl klíč od domu Davidova dán Eljakímovi, synu Chilkijášovu (Iz 22,22), který nastoupil po Šebnovi do jeho úřadu. A jeho úřad byl „správce domu“ (v. 15). A totéž slovo je použito v Gn 43,19.

3. Pokud jde o třetí věc, jaké jsou úkony těchto klíčů?

O těchto klíčích se zde říká, že svazují a rozvazují, což nejsou správné úkony hmotných klíčů; jejich úkony jsou totiž otevírání a zavírání, což dokazuje, že klíče, o nichž se zde mluví, nejsou hmotné klíče, ale metaforické. A přesto, že jsou to klíče, mají také moc otevírat a zavírat; neboť o Kristu, který má nad těmito klíči moc, se říká, že má klíč Davidův, aby otevíral a nikdo nemohl zavřít; aby zavíral a nikdo nemohl otevřít (Zj 3,5.7), z čehož vyplývá, že tyto klíče Kristova království mají takovou moc otevírat a zavírat, že jimi lze svazovat a rozvazovat, zadržovat a propouštět; při otevírání rozvazují a propouštějí; při zavírání svazují a zadržují; což se více ukáže ve čtvrtém bodě.

4. Čtvrtý bod tedy zní: Co je ono cokoliv, co má být svázáno a rozvázáno?

Text v Mt 16,19 neříká, že se jedná o cokoliv (jak by to papežové chtěli rozšířit), nejde tedy o jakoukoli přísahu nebo smlouvu nebo radu nebo zákon. Jako kdyby jakákoli přísaha věrnosti, nájemní nebo manželská smlouva atd., kterou papež potvrdí nebo zruší na zemi, měla být potvrzena nebo zrušena v nebi. Ne, to není klíč od království nebeského, ale klíč od propasti (Zj 9,1). Ale toto slovo cokoliv je zde uvedeno v středním rodě (nikoli v mužském rodě kdokoli), aby znamenalo jak věci, tak osoby. Věci jako hříchy, osoby jako ty, kdo je páchají. Neboť když náš Spasitel mluví o tom samém jednání, o těch samých klíčích (J 20,21), vysvětluje to takto: Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, a komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. Cokoli tedy na zemi svážete, znamená, čí hříchy na zemi zadržíte; a cokoli na zemi rozvážete, znamená, čí hříchy na zemi rozvážete. A toto svazování a rozvazování různých hříchů, ať už se jich dopouští kdokoli, se odehrává zčásti ve svědomí hříšníka a zčásti v jeho vnějším působení v církvi, což se obvykle vyjadřuje jinými termíny, buď in foro interiori, nebo in foro exteriori. Když je tedy hříšník na základě Božích nařízení prohlášen za vinného z hříchu, je jeho hřích zachován, jeho svědomí je pod jeho vinou svázáno a on sám je pod určitým církevním odsouzením podle míry a závažnosti svého provinění; a je-li jeho hřích ještě závažnější, je vyloučen ze společenství církve. Když však hříšník lituje svého hříchu a vyzná jej před Pánem a (je-li znám) také před Božím lidem, a potom je mu prostřednictvím vyučování a výchovy evangelia hřích odpuštěn a jeho svědomí je zbaveno viny za něj, a on sám má otevřený a volný vstup jak k zaslíbení evangelia, tak do bran svatého společenství církve.

5. Pátý bod, který je třeba vysvětlit, zní: Komu je dána tato moc klíčů? 

Text říká: „Tobě, Šimone Petře, synu Jonášovu“, kterému Kristus žehná a prohlašuje ho za blahoslaveného po jeho svatém vyznání Krista, Syna živého Boha, a při téže příležitosti mu slibuje, že jeho samotného i jeho vyznání použije jako nástroj k položení základů své církve a že mu také dá klíče od své církve, aby ji dobře uspořádal a řídil. Ukázalo se však, že je velmi zajímavou otázkou, za koho má být Petr považován jako ten, kdo obdržel tuto moc klíčů, zda za apoštola, nebo za staršího (neboť starším také byl, 1Pt 5,1), nebo za věřícího, který vyznává svou víru před Pánem Ježíšem a svými spolubratry. Protože nám záleží na pokoji stejně jako na pravdě, nepřikláníme se k jednomu z těchto výkladů více než k druhému. Vezměme kterýkoli z nich, a nebude to na překážku našemu záměru, které je popsaný dále, ačkoli (budeme-li důslední a otevřeně řekneme, co si myslíme) smysl slov bude nejúplnější, když všechny tyto pohledy radostně spojíme dohromady. Když budeme Petra považovat nejen za apoštola, ale i za staršího, ano, i za věřícího, který vyznává svou víru, můžeme to všechno pospojovat. Neboť každému z nich je dána jiná moc, apoštolovi, staršímu, věřícímu. Petr byl tím vším a přijal všechnu moc, kterou Kristus dal kterémukoli z nich nebo všem dohromady. Neboť jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal Petra (stejně jako kteréhokoli apoštola) a dal mu veškerou moc, právě tak jako každému služebníkovi církve a církvi jako celku (J 20,21). Takže Augustin se nespletl, když řekl, že Petr dostal klíče jménem církve. Na základě uvedeného místa v Matoušovi 16,19. však nemůžeme zpochybnit ani žádnou další moc, ať už starších, nebo společenství církve, než jaká je jim výslovněji udělena v jiných textech Písma. 

Na těchto dalších místech Písma se pak ukazuje: Za prvé, že Kristus dal moc zadržovat nebo odpouštět hříchy (tj. moc svazovat a rozvazovat, celou moc klíčů) všem apoštolům právě tak jako Petrovi (J 20,21.23). Za druhé se také ukazuje, že apoštolové svěřili vládu a řízení každé církve starším této církve (Žd 13,17; 1Tm 5,17). Tudíž dal Kristus moc klíčů také jim. Za třetí se dále ukazuje, že Kristus dal moc klíčů také Tělu církve, tedy celému společenství spolu se staršími. Pán Ježíš totiž předává moc svazovat a rozvazovat apoštolům neboli starším spolu s celou církví, když se sejdou v jeho jménu a společně se shodnou na odsouzení provinilce (Mt 18,17–18). Jestliže hříšník (říká Ježíš) neposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník, to znamená, ať je vyloučen z církve. Toto odsouzení, které je učiněné celou církví, Pán potvrzuje tímto příslibem moci klíčů: „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ 

Ačkoliv se na tomto místě liší názory presbyterních a kongregačních bohoslovců ohledně toho, co je míněno pojmem církev („oznam to církvi“), zda staršovstvo (či presbyterie) nebo místní sbor (kongregace), všichni se shodují v tom (a je to shoda v pravdě, kterou hledáme), že žádný provinilec nemá být vyloučen z církve, leč se souhlasem sboru, přinejmenším v tom smyslu, že místní sbor: 1. Souhlasí s rozsudkem, a 2. Následně ho skutečně vykoná tím, že se od takto usvědčeného a odsouzeného provinilce odvrátí. Domníváme se, že tento souhlas a soulad kongregace, který je nezbytný pro moc a platnost odsouzení, je určitou součástí užívání moci klíčů.

Když tedy Kristus řekl Petrovi: „Dám ti klíče království nebeského“, Petr přijal plnou moc klíčů na místě a ve jménu všech, kteří přijali jakoukoli část moci klíčů, ať už apoštolů, starších nebo církve. Neboť i kdyby zde byl jako jediný apoštol, nic to nemění na tom, že jako on tam přijal moc, tak i ostatní apoštolové přijali tutéž moc buď tam, nebo jinde. A stejně také starší každé církve přijali, pokud ne tam, tak jinde, moc náležející k jejich úřadu; a podobně každá církev nebo sbor vyznávajících věřících přijal opět tu část církevní moci, která jim náleží.