Samostatná církev

V tomto a v následujících dvou článcích se budeme zabývat otázkou církve. To je téma, které mám na srdci velmi dlouho, v podstatě po celý svůj křesťanský život. Rád bych v tomto tématu pokračoval i v dalších číslech časopisu. 

Zde se chci jenom kratičce podělit o pár myšlenek, které se týkají samostatné místní církve. Abychom mohli mluvit o samostatné, tedy nezávislé církvi (sboru) musí být splněny tři věci:

Především se taková církev musí řídit, spravovat sama. To znamená, že má mít své vlastní, místní starší, kteří vedou a spravují sbor, kteří sytí Boží lid Božím slovem a starají se o něj. Církev není řízena zvenčí, ale má své vlastní ustanovené vedoucí. Jak často se děje to, že přijde nějaký misionář, založí sbor, stane se jeho pastorem a mnoho dalších let dělá pastora. Takový sbor není nezávislý, protože až jednoho dne misionář odejde (a on obvykle odejde), sbor většinou rozpadne.

Druhá věc se týká služby v takové církvi, jejího růstu, reprodukce. Duchovní růst i početní růst musí vycházet zevnitř církve. Nezávislý sbor je schopen zajistit svou vlastní práci pro Krista. Pokud je v některých svých službách (dovnitř sboru i navenek) taková církev závislá na vnější pomoci, není to samostatná církev. 

Za třetí, samostatná, nezávislá církev je taková církev, která je schopná zaplatit si svůj vlastní provoz, tedy všechno, co potřeba pro práci sboru. Jak službu starších, kteří se věnují kázání a vyučování, tak své pronájmy a veškerou další činnost, kterou chce církev dělat. Novozákonní církev se starala o své služebníky, vysílala a podporovala další služebníky, pečovala o vdovy ze svého středu, pomáhala chudým a sirotkům. Křesťané obětavě dávali, aby jejich místní sbor mohl vzkvétat.