Křesťan a volby: Podřízenost autoritám a ústavní odpovědnost

V předchozích dílech série Křesťan a volby jsme si pojmenovali tři základní důvody, proč by se věřící člověk neměl stranit veřejného života:

1. Stav stvoření a padlý svět: Žijeme v padlém světě a stejně jako musíme v potu tváře dobývat chléb, musíme kultivovat i společnost kolem nás, aby neupadala do chaosu či totality.
2. Přikázání lásky k bližnímu: Záleží nám na lidech kolem nás, a proto nemůžeme být lhostejní k tomu, v jakém prostředí žijeme.
3. Výzva k činění dobra: Písmo nás jasně vede k tomu, abychom činili dobře všem – což zahrnuje i odpovědnou péči o naši obec či město.

Dnes se podíváme na čtvrtý důvod, který bývá v církevních kruzích často diskutován, a ne vždy správně pochopen: jde o otázku podřízenosti vládním mocím a autoritám.

Kdo je skutečnou vládní mocí v naší zemi?

Apoštol Pavel v 13. kapitole dopisu Římanům vyzývá křesťany, aby se podřizovali vládním mocím. Mnohdy se však tento text vykládá zjednodušeně, jako by od nás vyžadoval slepou poslušnost vůči jakémukoli aktuálnímu rozhodnutí představitelů státu. Musíme si ale položit zásadní otázku: Kdo je tou vládní mocí v naší zemi dnes?

Nežijeme v absolutistické monarchii ani v císařství, kde král vlastnil svoje poddané. Žijeme v ústavní republice a zastupitelské demokracii. Nejvyšší autoritou a „králem“, jemuž podléhají všichni občané i politici, je Ústava.

Členové vlády či poslanci nejsou naši páni – jsou to úředníci a administrátoři, kterým byla moc pouze dočasně propůjčena. A samotná Ústava jasně stanoví, že zdrojem veškeré státní moci je lid. Tedy my všichni.

Jestliže nás Písmo vyzývá k podřízenosti autoritám a zákonům země, pak podřídit se ústavnímu pořádku znamená přijmout i odpovědnost, kterou nám tento řád dává. Být pasivní a vyhýbat se volbám znamená odmítat roli, kterou nám právní řád i Boží prozřetelnost v této společnosti svěřily.

Komu přenecháme správy věcí veřejných?

Někteří křesťané mají tendenci dělit život na „duchovní“ a „světský“ s tím, že politika je špinavá záležitost, do které by se věřící neměl plést. Ponechat volební rozhodování jiným ale v praxi znamená přenechat odpovědnost těm, kteří nezpovídají Boha a nerespektují jeho řád.

Přenecháme správu společnosti těm, kdo:

• prosazují ničení nenarozeného lidského života,
• otvírají dveře eutanazii pod záminkou soucitu,
• zpochybňují a rozbíjejí rodinu a přirozený řád stvoření,
• ruší základní hodnoty, na kterých stojí lidská důstojnost?

Stáhnout se z veřejného prostoru z pohodlnosti nebo lhostejnosti není projevem duchovnosti. Je to zanedbání naší odpovědnosti.

Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží

Pán Ježíš nám dal jasný příkaz: „Dejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Jako křesťané nemůžeme tuto druhou část příkazu ignorovat a tvářit se, že se nás týká jen to nebeské.

Využít své volební právo, přemýšlet nad tím, komu svěříme zastupitelský mandát, a podílet se na správě společnosti je konkrétním naplněním Kristova slova v podmínkách moderní demokracie. Je to naše ústavní i křesťanská povinnost.

Těmito čtyřmi důvody – od stvoření, přes lásku k bližnímu a konání dobra, až po ústavní podřízenost autoritám – jsme uzavřeli základní otázku, proč má křesťan jít k volbám.