Pět mýtů o duchovním zneužívání: 4. „Duchovní zneužívání není tak škodlivé jako jiné druhy zneužívání, takže bychom si s tím neměli dělat příliš velké starosti“

Nyní se dostáváme k mýtu č. 4: „Duchovní zneužívání není tak škodlivé jako jiné druhy zneužívání, takže bychom si s tím neměli dělat příliš velké starosti.“ (Předchozí články autora zde)

Při výzkumu pro svou připravovanou knihu jsem byl trochu překvapen, když jsem zjistil, kolik lidí si myslí, že škoda způsobená duchovním zneužíváním je až na druhém (nebo dokonce třetím) místě za jinými druhy zneužívání (ať už fyzickým nebo sexuálním).

Někteří dokonce zdá se považovali tvrdé chování pastorů za jednu z těch „politováníhodných“ věcí, které se stávají, ale nejsou až tak závažné. Je to prostě nevyhnutelná součást církevního života, kterou by lidé měli být ochotni „překonat“.

Bohužel se tento druh postoje někdy promění v další tvrzení, že ti, kdo se stali oběťmi takového zneužívání, jsou pravděpodobně jen příliš citliví na legitimní projevy pastorační autority. Možná jsou prostě ovlivněni naší progresivní, protiautoritářskou kulturou. Dělají z komára velblouda.

Aby bylo jasno: někteří lidé v církvích jsou skutečně příliš citliví. Někteří se zdají být uraženi prakticky čímkoli. A ve své knize zdůrazňuji, že to, že se někdo cítí uražen nebo zraněn, není samo o sobě důkazem zneužívání.

Zároveň si myslím, že příliš mnoho případů podezření na zneužívání je smeteno ze stolu pod záminkou, že oběti jsou „příliš citlivé“. Stejně jako pouhé tvrzení, že pastor se dopouští zneužívání, ještě neznamená, že tomu tak skutečně je, platí i to, že pouhé tvrzení, že oběti jsou příliš citlivé, ještě neznamená, že tomu tak skutečně je.

Domnívám se tedy, že je zapotřebí nové posouzení povahy škod způsobených duchovním zneužíváním, aby bylo možné tento jev lépe pochopit. Moje kniha se tímto tématem zabývá podrobněji, ale zde je několik stručných postřehů.

1. Mnoho obětí duchovního zneužívání záměrně nepatří k progresivním církvím

Aby bylo jasno: k duchovnímu zneužívání dochází ve všech druzích církví, teologických tradicích a denominacích. Většina případů, které jsem zkoumal, se však netýkala progresivních církví. Naopak, často se jednalo o církve, které byly poměrně ortodoxní a tradiční.

Kromě toho se mnoho obětí k těmto církvím připojilo právě proto, že souhlasily s jejich základními teologickými přesvědčeními a s jejich přístupem ke kázání, uctívání a pastorační službě.

Dalo by se asi předpokládat, že oběti byly progresivní navzdory církvi, kterou navštěvovaly, a v té tradiční církvi se ocitly možná jen náhodou. To je jistě možné. Ale není to vzorec, který jsem pozoroval.

Místo toho jsem viděl řadu lidí, kteří se k dané církvi připojili s velkým nadšením kvůli její teologii a vizi. A teprve později, po tom, co se stali obětí zneužívání, odešli zklamaní a zdrcení tím, co se jim přihodilo. Hloubka jejich bolesti ostatně odpovídala hloubce jejich předchozího zápalu pro vizi té církve. Kdyby se s ní neztotožňovali, nebolelo by to zdaleka tolik.

2. Fyzické/sexuální zneužívání není jediným druhem zneužívání, které způsobuje škodu

V minulých generacích mnoho církví zacházelo se zneužíváním podobně jako lidé, kteří hrají pouliční basketbal: „Žádná krev, žádný faul.“ Pokud nedošlo ke zjevnému fyzickému ublížení, nebylo to vůbec považováno za zneužívání. Lidé se prostě museli otužit.

Naštěstí se od té doby mnoho změnilo. Dnes je jak mezi biblickými, tak i sekulárními poradci všeobecně uznáváno, že nefyzické formy zneužívání (jako je emocionální zneužívání) jsou reálné a mohou způsobit vážné škody.

Jako jeden z příkladů lze uvést bestseller Bessela van der Kolka z roku 2015, Tělo sčítá rány (česky 2021), který představuje fascinující výpravu do vztahu mezi traumatem a jeho projevy v lidském těle. Van der Kolk poznamenává, že „emocionální týrání a zanedbávání může být stejně devastující jako fyzické týrání a sexuální obtěžování“ (s. 109).

3. Duchovní zneužívání způsobuje specifické druhy újmy

Zatímco emocionální zneužívání obecně může způsobit újmu, duchovní zneužívání je obzvláště škodlivé, protože je pácháno osobou, která má nad obětí duchovní autoritu. Jedna věc je, když se k vám váš šéf v práci chová krutě a ponižujícím způsobem, ale zcela jiná věc je, když se k vám tak chová váš pastor.

Koneckonců, pastor by měl být tím, kdo vede, povzbuzuje a pečuje o své ovečky. Měl by být oporou. Když se tedy ukáže, že právě pastor je tím, kdo se k ovečkám chová tvrdě, panovačně nebo despoticky, může to mít obzvláště zničující dopad.

Není to o moc jiné než týrání dětí. Pokud má dítě zlomenou ruku, protože upadlo při hraní basketbalu, je to jedna věc. Ale pokud má dítě zlomenou ruku, protože ho rodiče bijí, je to něco úplně jiného. Může se jednat o stejné fyzické zranění, ale ne o stejné emocionální zranění. A to proto, že ten, kdo vás měl chránit (rodič), je ten samý, kdo vám ubližuje.

Z těchto důvodů má duchovní zneužívání na oběti celou řadu dopadů. Může vést k hněvu, pocitu hanby, depresi, úzkosti a fyzickým či zdravotním problémům, které odpovídají příznakům podobným posttraumatické stresové poruše (PTSD): vysoký krevní tlak, nespavost, bušení srdce a další.

Může však dojít i k mnohem závažnějšímu poškození mezilidských vztahů a duchovního života. Oběti duchovního zneužívání jsou někdy ze svých církví vyloučeny za to, že vyjádřily obavy ohledně pastora, a jsou odříznuty od společenství a vztahů v křesťanské komunitě, na jejichž budování tak tvrdě pracovaly (stačí si přečíst, co se stalo těm, kteří se postavili proti Marku Driscollovi).

Kromě toho takové zneužívání často ničí duchovní život člověka a vede ho k tomu, že začne zpochybňovat velkou část toho, čemu věří. Právě proto je duchovní zneužívání jedinečným druhem zneužívání. Páchá ho Bohem ustanovený vůdce (pastor) za účelem, který Bůh určil (např. zakládání sborů, šíření evangelia), s podporou Bohem ustanovené instituce (církve) a je namířeno proti samotnému Božímu lidu (členům sboru). Duchovní škody mohou být obrovské.

Jaké jsou tedy důsledky této diskuse pro službu v místních církvích? Pochopení škody způsobené duchovním zneužíváním by mělo mít dva účinky. Za prvé by v nás mělo vzbudit hluboký soucit s těmi, kteří takto trpěli. Měli bychom „plakat s těmi, kdo pláčí“ (Ř 12,15). Musíme si uvědomit, že tito lidé jsou Kristovy ovečky, naši bratři a sestry v Kristu, z nichž mnozí jsou právě teď někde venku a pravděpodobně hledají nový církevní domov, kde by mohli najít odpočinek a uzdravení.

Za druhé, což je možná nejdůležitější, pochopení škod způsobených duchovním zneužíváním poskytuje motivaci k tomu, aby se s tím něco udělalo. Jakmile si člověk sedne a promluví s oběťmi a uvidí škody, které toto zneužívání napáchalo, bude motivován udělat vše, co je v jeho silách, aby mu zabránil.

A právě proto jsem napsal svou knihu. Modlím se za to, aby ji církve využívaly jako užitečného průvodce nejen k zastavení duchovního zneužívání v současnosti, ale také k tomu, aby se mu v budoucnu předešlo.