Podřízeni autoritám (Tt 3,1)

Máme před sebou text, který svým obsahem navazuje na sérii příkazů z první části druhé kapitoly. Tam jsme viděli různé skupiny lidí a způsob, jak mají oslavovat Boha ve svých životech. Na konci druhé kapitoly jsme potom viděli shrnutí všech důvodů, proč mají jednat právě takto. Aby Boží slovo nebylo zneváženo (Tt 2,5), aby o nás protivník nemohl povědět nic špatného (Tt 2,8), abychom ve všem dělali čest učení našeho Spasitele Boha (Tt 2,9). Jsme reprezentanty samotného Krista.

• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Skutečně záleží na tom, jak Boží lid žije, jak jedná, co dělá. A křesťané na Krétě to potřebovali slyšet. Když si přečtete celý list, jistě si všimnete, jak velký důraz je v něm kladen na dobré jednání, na dobré skutky. Pavel říká, že je pravdivé tvrzení, že Kréťané jsou lenivá břicha. Potom vysvětluje, že falešní křesťané, lidé, kteří svými ústy prohlašují, že znají Boha, to svým jednáním popírají a jsou neschopní jakéhokoliv dobrého skutku. Ale pravá víra se prokazuje v dobrých skutcích. V samotném závěru listu čteme:

• Ať se učí i naši lidé vynikat v dobrých skutcích, kde je jich naléhavě potřebí, aby nebyli neužiteční. (Tt 3,14)

Nejsme zachráněni kvůli tomu, co jsme dělali a děláme, ale to, co děláme, děláme proto, že jsme zachráněni. Bůh nás nezachránil kvůli dobrým skutkům, které jsme dělali, ale udělal z nás nové stvoření a připravil pro nás skutky, které máme v moci Ducha svatého konat (Ef 2,10). Dobré skutky nikoho do nebe nepřivedou, ale ani bez nich nelze – až na výjimky – do nebe vejít. Dobré skutky, správné jednání, jsou ovocem víry a jasným důkazem opravdové a živé víry. Jakub potvrzuje, že víra bez skutků je mrtvá (Jk 2,17.26). Ale na začátku musí být znovuzrození, tedy evangelium, zdravé učení, slovo pravdy. A to už jsme v kontextu našeho textu. Závěr druhé kapitoly mluví o vykoupení a posvěcení, mluví o proměňující Boží milosti. Tato proměňující Boží milost v křesťanovi působí, takže roste v horlivosti v dobrých skutcích. A dobré skutky budou vidět na prvním místě ve vztazích, které máme – v rodině, v církvi, ve společnosti.

• Titovi 3:1 Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. (Tt 3,1)

Pavel napsal tento dopis v době, kdy vládcem římské říše byl Nero, který nechal zavraždit svou matku a svého bratra, který inicioval první státní pronásledování křesťanů (k němu došlo až po napsání tohoto listu), muž známý svou krutostí a zvráceností. V lokální politice to nebylo lepší. Řekové, a po nich i Římané vládli tvrdě, pevnou rukou, striktními pravidly a neváhali si vynutit poslušnost násilím. Kdybychom žili v Pavlově době, možná bychom se dívali na dnešní společnost jako na naprosto změkčilou, zhýčkanou, rozmazlenou, slabou, nemohoucí, ubohou a upadající – a to vládami počínaje a křesťany konče. Pavel dobře věděl, co píše. Rozuměl Božímu řádu, který Bůh ustanovil. V listu Římanům to říká velmi jasně:

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. (Ř 13.1–2)

Není moci, leč od Boha. Tohle je něco, co bychom si měli vrýt do paměti. Bůh ustanovuje vládce a také je sesazuje. Používá k tomu nejrůznější okolnosti, používá k tomu různá státní zřízení, ale vždy je to Bůh, kdo dosazuje i sesazuje. Nemusí se nám líbit, kdo zrovna vládne, ale můžeme mít jistotu, že je to Bůh, kdo takovou vládu ustanovil. A křesťané mají takovou vládu poslouchat a podřizovat se jejím nařízením. To je souvislé vyučování Starého i Nového zákona. Křesťan má ctít v moci postavené, i všechny autority, které mu Bůh do života postavil. Starozákonní Izraelci se měli podle slov proroka Jeremjáše podřídit vládě krutého babylonského krále Nebúkadnésara. Dokonce Bůh říká:

• Nyní jsem všechny tyto země dal do rukou Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, svému služebníku; dal jsem mu i polní zvěř, aby mu sloužila. (Jr 27,6)

Máme dobře rozumět tomu, že to byl Boží soud nad neposlušností Izraelců, ale nic to nemění na principu podřizování se vládní moci. Nebúkadnesar byl nástrojem v Boží ruce, Bůh o něm mluví jako o svém služebníkovi. A všichni se mu měli podřídit, protože Bůh ho vyvýšil. To je biblický příkaz. Židé to řešili v době Pána Ježíše Krista – kladli si otázku, zda se mají podřizovat Římu, který je okupoval, zda mají platit daně císaři, což byl výraz podřízenosti a zároveň nástroj ekonomického útlaku. Někdy to tak mohou křesťané vnímat i dnes. V naší zemi máme více než 50% míru celkového zdanění (po započtení všech daní a odvodů, které jsou státu odvedené). To je víc, než platili otroci v Egyptě za Josefa. Je to v pořádku? Měli by křesťané platit daně takovému státu? Myslím, že odpověď, kterou dal Pán Ježíš farizeům na otázku, zda mají platit daň císaři, je jasná:

• „Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“ (Mt 22,19–21)

Ta odpověď jde mnohem dál, než kam směřovala otázka. Kde najdeme Boží obraz v tomto světě? Na člověku! Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Dejte tedy co je Boží Bohu a co je císařovo císaři. Znovu Pavel:

• Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,7)

Křesťané, žijte vzorně ve společnosti, do které vás Bůh postavil. Neměli byste být známí jako vzbouřenci nebo jako lidé, kteří nedodržují zákony země. Bůh ustanovil vládu a dal jí moc a nám přikázal, abychom se této  vládní moci podřizovali. Ale má to také své hranice, které jsou stanovené Písmem. Vím, že mnoho mužů by na tomto místě chtělo slyšet, že ta hranice se netýká dopravních předpisů a omezení rychlosti, ale není to tak. To patří k zákonům země, které mají křesťané zachovávat. Ale tu hranici najdeme v knize Skutků, kde Petr a Jan stanuli před židovskou veleradou a tito vládcové jim přikázali, že nesmí kázat o Kristu. Jaká byla jejich odpověď?

• Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. (Sk 4,19)

Zde je hranice, která je jasně daná. Pokud je něco v přímém rozporu s Božím slovem, s příkazem, který se týká křesťanů, potom se nemůžeme takovému světskému zákonu podřídit. Pokud by stát zakázal veřejné kázání evangelia, je naší povinností kázat dál, i když by to znamenalo problémy, sankce, uvěznění. Pokud by stát zakázal shromažďování k uctívání Boha, je naší povinností dál se shromažďovat, protože Boží slovo nám to přikazuje a my musíme poslouchat Boha a ne lidi. Možná přijdou takové zákony a potom musíme být moudří v tom, jak budeme jednat, protože to možná bude znamenat, že se budeme scházet tajně a na místech, z nichž vede více únikových východů, ale nikdy bychom neměli ustoupit od jasných požadavků Písma. Ale na druhé straně máme být poslušní vládní moci v těch věcech, které nejsou v rozporu se zjevenou Boží vůlí. Proto Pavel píše v tomto listě, aby se křesťané na Krétě podřizovali vládní moci. Zdá se, že to bylo pochopitelné a pro mnohé Řeky na Krétě to byl problém – a možná nejenom pro ně. Vzpomeňte si, co Pavel napsal o lidech, kteří byli v církvi na Krétě – je dost pravděpodobné, že mnozí z nich sice nebyli věřící, ale měli vliv na věřící – a byli to lidé, kteří lpěli na obřízce:

• Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi. (Tt 1,10)

Byli to lidé, kteří nechtěli jednat správně, nechtěli se podřizovat druhým, nechtěli se podřizovat vedoucím v církvi, nechtěli se podřizovat ani žádným dalším autoritám. Proto jim mám Titus tyto věci připomínat. Pro nás to musí znamenat, moji milí, že musíme být velmi pokorní a uctiví k bratrům a sestrám, když mluvíme o politice. Neměli bychom druhým vnucovat své politické přesvědčení ani se na ně dívat skrz prsty kvůli tomu, koho volí, nebo jak se dívají na politiku, ale měli bychom se spolu s nimi pokorně podřizovat vládní moci, ať již se nám líbí, či nikoliv. Důležitým vyjádřením podřízenosti a poslušnosti vůči vládní moci, je modlitba za tuto moc. O tom psal Pavel Timoteovi. Znovu připomínám, že psal s vědomím toho, že není vlády, leč od Boha a podívejte se se mnou, k čemu vede křesťany v Efezu a Timotea – za koho a za co se mají modlit:

• 1Tm 2:1-2 Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. (1Tm 2,1–2)

Prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání, tedy celá škála nejrůznějších modliteb za vládce a za všechny ty, kteří mají v rukou moc. Křesťan nežije v nějaké bublině, odtržený od reality tohoto světa, ale ačkoliv není ze světa, žije jako cizinec ve světě, do něhož ho Bůh postavil. Proto se zajímá o to, co se kolem něj děje a modlí se za to. A to znamená, že se má modlit také za ty, kteří mají v rukou moc. A všimněte si, kam směřují modlitby křesťanů – abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. Abychom mohli sloužit Bohu bez překážek a pronásledování. Nejde o to, abychom se měli dobře, abychom prosperovali, aby vládci zajistili kvalitní veřejné zdravotnictví a vzdělávání. To není věc vlády! Ale je věcí vlády, aby fungoval právní stát. Za to se máme modlit a za to, aby křesťanství nebylo ilegální. Abychom mohli žít klidným životem a věnovat se zbožnosti. Vždyť proto Kristus přišel, aby si posvětil svůj lid – abychom ho mohli pokojně uctívat a růst ve zbožnosti.