Porušené svědomí

Pokud existuje nějaká oblast lidské duše, o níž by se dalo říci, že si zachovala původní Boží obraz, pak je to jistě svědomí. Takový názor byl skutečně široce rozšířen. Nemálo nejznámějších filozofů a moralistů tvrdilo, že svědomí není nic menšího než samotný božský hlas promlouvající v nejvnitřnější části naší bytosti. Aniž bychom snižovali velký význam a hodnotu tohoto vnitřního pozorovatele, ať už jde o jeho úřad nebo o jeho působení, je třeba důrazně prohlásit, že se takoví teoretici mýlí, že i tato schopnost neunikla celkové porušenosti naší bytosti. To je zřejmé z jasného učení Božího slova. Písmo hovoří o „slabém svědomí“ (1K 8,12), o lidech, kteří „mají vypálený cejch na vlastním svědomí“ (1Tm 4,2). Říká, že jejich „svědomí je poskvrněné“ (Tt 1,15), že mají „zlé svědomí“ (Žd 10,22). Podívejme se na tuto otázku blíže.

Ti, kdo tvrdí, že v přirozeném člověku je něco v podstatě dobrého, trvají na tom, že jeho svědomí je nepřítelem zla a přítelem svatosti. Zdůrazňují skutečnost, že svědomí přináší vnitřní přesvědčení proti špatnému jednání, konflikt v srdci kvůli hříchu, nechuť k jeho páchání. Upozorňují na faraonovo doznání hříchu (Ex 10,16) a na to, že Dareios byl „velmi znechucen“ kvůli jejich nespravedlivému jednání proti Danielovi, když musel Daniela odsoudit k uvržení do lví jámy (Dan 6,14). Někteří dokonce zašli až k tvrzení, že odpor k větším a hrubším zločinům – který se zpočátku objevuje u všech lidí – se liší jen málo nebo se dokonce vůbec neliší od konfliktu mezi tělem a duchem popsaného v Římanům 7,21–23. Taková sofistika se však snadno vyvrací. Především je sice pravda, že padlý člověk má obecnou představu o dobru a zlu a v některých případech je schopen rozlišovat mezi dobrem a zlem, ale dokud zůstává neobnovený, tento morální instinkt ho nikdy nepřiměje k tomu, aby si skutečně liboval v tom prvním nebo si skutečně ošklivil to druhé. Ať už v jakékoli míře schvaluje dobro nebo odsuzuje zlo, není to z žádného ohledu na Boha.

Svědomí je schopno pracovat pouze podle toho, jaké má světlo. A protože přirozený člověk nemůže rozeznávat duchovní věci (1K 2,14), je v tomto ohledu nepoužitelné. Jak slabé je jeho světlo! Podobá se spíše záblesku svíčky než slunečním paprskům - stačí jen k tomu, aby zviditelnilo temnotu. Kvůli zatemnělému stavu rozumu je svědomí hrozivě nevědomé. Když objeví to, co je nepříznivé, poukazuje na to velice slabě a neúčinně. Místo aby smysly usměrňovalo, většinou je mate. Jak pravdivé je to v případě necivilizovaných lidí. Svědomí jim dává pocit viny a pak je nutí k praktikování těch nejodpornějších a často nelidských obřadů. Podněcuje je k vymýšlení a šíření těch nejbezbožnějších zkreslených představ o božství. Jako balzám pro své svědomí často dělají ze samotných objektů svého uctívání vzory a ochránce svých oblíbených neřestí. Skutečnost je taková, že svědomí je tak žalostně poškozené, že není schopné plnit své povinnosti, dokud ho Bůh neosvítí, neprobudí a neobnoví.

Stejně chybné je i jeho fungování. Nejenže má špatný zrak, ale i hlas je velmi slabý. Jak silně by nás mělo kárat za naši šokující nevděčnost vůči našemu velkému Dobrodinci! Jak hlasitě by mělo protestovat proti hloupému zanedbávání našich duchovních zájmů a věčného blaha. Nečiní však ani jedno, ani druhé. Ačkoli nabízí určitou kontrolu vnějších a hrubých hříchů, neklade žádný odpor jemnějšímu skrytému působení vnitřní zkaženosti. Pokud nabádá k plnění povinností, ignoruje nejdůležitější a nejduchovnější část těchto povinností. Může být znepokojené, když nestrávíme denně obvyklou dobu v soukromé modlitbě, ale jen málo se zajímá o naši úctu, pokoru, víru a vroucnost v modlitbě. Lidé v Malachiášově době se provinili tím, že Bohu přinášeli závadné oběti, ale svědomí je kvůli tomu nikdy neznepokojovalo (Mal 1,7–8). Svědomí se může pečlivě zabývat plněním lidských nařízení nebo našich osobních sklonů, a přitom zcela zanedbávat věci, které přikázal Pán, jako tomu bylo u farizeů, kteří nechtěli jíst jídlo, dokud měli obřadně neumyté ruce, a přitom nedbali na to, co přikázal Bůh ((Mk 7,6–9).

Svědomí je žalostně neúplné. Přehlíží oblíbené hříchy a omlouvá ty, které nás nejvíce trápí. Všechny tyto pokusy omluvit naše viny vycházejí z neznalosti Boha, sebe sama a svých povinností. Jinak by svědomí vyneslo rozsudek viny. Svědomí se často spojuje s našimi žádostmi, aby podpořilo špatný skutek. Saulovo svědomí mu říkalo, že nemá přinášet oběti, dokud nepřijde Samuel, přesto, aby se zalíbil lidu a zabránil tomu, aby ho opustil, tak učinil. A když ho tento Boží služebník pokáral, král se snažil ospravedlnit svůj přestupek tím, že se Pelištejci shromáždili proti Izraeli a že se na ně neodvážil zaútočit dříve, než si nakloní Boha: „A tak jsem se opovážil zápalnou oběť obětovat sám“ (1S 13,8–12). Svědomí se bude snažit najít nějaký důvod, kterým by se uklidnilo a schválilo zlý čin. Dokonce, i když kárá některé hříchy, dokáže pro ně najít motivy a objevit pobídky. Tak když se Herodes chystal spáchat vraždu Jana Křtitele, která byla v rozporu s jeho přesvědčením, přišlo mu na pomoc jeho svědomí a vybídlo ho k činu s tím, že nesmí porušit přísahu, kterou složil před ostatními ((Mk 6,26).

Svědomí často přehlíží velké hříchy, zatímco ty menší omlouvá, jako když Saul tvrdě odsuzoval Izraelity za porušení obřadního zákona (1S 14,33), ale neštítil se zabít osmdesát pět Hospodinových kněží. Svědomí dokonce vymyslí argumenty, které podporují i ty nejnehoráznější činy; je tedy nejen jako zkažený advokát, který obhajuje zlou věc, ale i jako zkažený soudce, který ospravedlňuje bezbožníky. Ti, kdo se dožadovali Kristova ukřižování, tak činili pod záminkou, že je to správné a nutné: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího“ (J 19,7). Není divu, že Hospodin o lidech říká, že „říkají zlu dobro a dobru zlo, vydávají tmu za světlo a světlo za tmu“ (Iz 5,20). Svědomí nikdy nepohne přirozeného člověka k tomu, aby plnil povinnosti z úcty a vděčnosti Bohu. Nikdy ho neusvědčuje z těžké viny Adamova provinění, která leží na jeho duši, ani z nedostatku víry v Krista. Nechává hříšníky v klidu spát v jejich strašné nevíře. Jejich pokoj však není zdravý a pevný, protože pro něj není žádný důvod; je to spíše falešná jistota nevědomosti. Bůh o nich říká: „Ani jim nepřijde na mysl, že na všechny jejich zlořády pamatuji“ (Oz 7,2).

Obvinění svědomí jsou neúčinná. Nepřinášejí žádné dobré ovoce, nepřinášejí ani mírnost, ani pokoru, ani opravdové pokání, ale spíše obavu z Boha jako přísného soudce nebo nenávist k němu jako k nesmiřitelnému nepříteli. Nejenže jsou jeho obvinění neúčinná, ale často jsou i zcela mylná. Kvůli temnotě na rozumu se morální vnímání přirozeného člověka značně mýlí. Jak řekl Tomáš Boston o zkaženém svědomí: „Často se tedy podobá slepému a zuřivému koni, který divoce sráží sám sebe, svého jezdce i vše, co mu přijde do cesty.“[1] Děsivým příkladem je předpověď našeho Pána z Janova evangelia 16,2, která se opakovaně naplnila ve Skutcích: „Přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“ Stejně tak Saul z Tarsu po svém obrácení vyznal: „Také já jsem se ovšem domníval, že musím všemožně bojovat proti jménu Ježíše Nazaretského“ (Sk 26,9). Neobnovené svědomí je opravdu velmi nespolehlivým průvodcem.

I když je svědomí neobnoveného člověka probuzeno bezprostřední Boží rukou a zasaženo hlubokým a bolestným usvědčením z hříchu, zdaleka to duši nepohne k tomu, aby hledala Boží milosrdenství skrze Prostředníka, ale naplní ji to marností a zděšením. Jak prohlašuje Job 6,4, když člověka zasáhnou šípy Všemocného, jeho duch se napájí jejich jedem a řadí se proti němu hrůzy Boží. Dříve se tento člověk mohl velmi namáhat, aby potlačil obvinění svého vnitřního soudce, ale nyní už nemůže. Místo toho svědomí běsní a burácí a uvádí celého člověka do zoufalého zděšení, protože mu nahání hrůzu představa hněvu svatého Boha a jeho planoucího rozhořčení, které pohltí jeho protivníky. To ho naplňuje takovým zděšením a zoufalstvím, že místo aby se obrátil k Hospodinu, snaží se před ním utéct. Tak tomu bylo i v případě Jidáše, který, když si uvědomil hrůznou závažnost svého hanebného činu, vyšel ven a oběsil se. Farizeové v J 8,9 ukázali, že vina hříchu v přirozeném člověku způsobuje, že se spíše odvrací od Krista než k němu. „Zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém …“

Vůle není pánem, nýbrž služebníkem ostatních schopností, které vykonávají nejsilnější přesvědčení mysli nebo nejnaléhavější příkazy našich choutek; neboť ve vůli může být jen jeden dominantní vliv v jednom a tomtéž okamžiku. Původně spočívala dokonalost lidské vůle v tom, že se řídila vedením zdravého rozumu a podřizovala se vlivu správné autority. V Edenu však lidská vůle zavrhla to první a vzbouřila se proti tomu druhému; od té doby je v důsledku pádu vůle člověka pod kontrolou rozumu, který dává přednost temnotě před světlem, a sklonů, které touží po zlu více než po dobru. Proto se naše přání zaměřují na pomíjivé potěšení smyslů a malicherné dočasné zájmy, zatímco trvalým požitkům zbožnosti a bohatství nesmrtelnosti věnujeme jen malou nebo žádnou pozornost. Vůle přirozeného člověka je pokřivena jeho zkažeností, neboť jeho sklony tíhnou opačným směrem, než jakým se ubírají jeho povinnosti; proto je v naprostém zajetí hříchu, poháněn svými žádostmi. Neobnovení lidé nejenže nejsou ochotni usilovat o svatost, ale zarytě ji nenávidí.

Od chvíle, kdy vůle zradila Boha a vstoupila do služeb Satana, je zcela ochromena vůči dobru. Spasitel řekl: "Nikdo nemůže přijít ke mně, pokud ho nepřitáhne Otec, který mě poslal" (J 6,44). A proč člověk nemůže přijít ke Kristu vlastními přirozenými silami? Protože ho k tomu nejen nic neláká, ale Spasitel ho odpuzuje: Jeho jho je nevítané, jeho žezlo odpudivé. V souvislosti s duchovními věcmi se stav vůle podobá stavu ženy z Lk 13,11, která „byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit“. Je-li tomu tak, jak můžeme říci, že člověk jedná dobrovolně? Protože svobodně si vybírá zlo: „Svévolník je chtivý zlého“ (Př 21,10) a vždycky ho uskutečňuje, pokud mu v tom Bůh nezabrání. Člověk je otrokem své zkaženosti jako divoké hříbě; od nejútlejšího dětství se brání omezování. Vůle člověka je vždy ve vzpouře proti Bohu. Když Prozřetelnost zmaří jeho plány, místo aby se sklonil v pokorné rezignaci, neklidně vyvádí a chová se jako divoký býk v síti. Jedině Syn ho může učinit „svobodným“ (J 8,36), neboť „svoboda“ je jen tam, kde je Pánův Duch (2K 3,17).

Toto jsou důsledky lidské zkaženosti. Pád zaslepil mysl člověka, zatvrdil jeho srdce, znetvořil jeho city, poničil jeho svědomí, ochromil jeho vůli, takže v něm „není nic zdravého“ (Iz 1,6), a „nepřebývá v něm žádné dobro“ (Ř 7,18).

[1] Thomas Boston, The Whole Works of Thomas Boston, ed. Samuel M‘Millan, Vol. 8 (Aberdeen: George and Robert King, 1850), 82.