Tyranie narativů
Výkladový slovník Merriam-Webster definuje narativ jako „způsob prezentace nebo pochopení situace nebo řady událostí, který odráží a podporuje určitý názor nebo soubor hodnot“. Žijeme v době narativů. Stačí si zapnout zprávy, podívat se na Twitter nebo si poslechnout rychlé a krátké argumenty, kterými se mnozí ohánějí. V rámci Kristova těla to neplatí o nic méně. Omezujeme se na krátké zvukové úryvky, snadno formulované názory a stále více se necháváme unášet narativy událostí, jednotlivců a postojů, s nimiž se setkáváme. Pokud si toto připustíme, zjistíme, že právě v rámci tohoto lpění na narativech se ocitáme v pasti jistého druhu tyranie. Aby bylo jasno, rozlišuji mezi narativy a promyšlenými teologickými postoji, systémy teologického učení a biblického chápání. Narativy jsou jejich opakem. V narativech jsme jednoduše vtaženi do hnutí, které si jako svůj prapor vyvěsí tu či onu věc, a zanedlouho se narativ stane optikou, skrze kterou se díváme na jakékoli související téma. A právě tato situace způsobuje, že se jako jednotlivci i jako skupiny ocitáme pod jejich tyranií.
Rád bych poukázal na pět způsobů, kterými jsme jako věřící postiženi, když se staneme obětí tyranie narativů. A těchto pět oblastí je nebezpečných pro naše duchovní zdraví i zdraví druhých.
Za prvé, když máme tendenci držet se nějakého narativu a nekompromisně ho přijímat jako optiku, skrze kterou se díváme, riskujeme, že otupíme svou vlastní schopnost slyšet hlásané Boží slovo. Mám na mysli toto. Pokud musí jinak evangelium hlásající a Písmem se řídící služebník sestavovat kázání tak, aby bylo přijatelné pro narativy jeho věřících, otupuje se tím kázání Slova. Kazatelé jsou stále častěji nuceni kázat o aktuálních narativních tématech a pravděpodobně jsou také v pokušení zjemňovat svá vlastní slova tak, aby je slyšeli konkrétní jednotlivci nebo skupina osob v jejich sboru. Copak už není prostor pro odvážné a přímé hlásání Slova, a to jak ze strany posluchačů, tak ze strany kazatele? A co ty, příteli? Vytváříš si systém filtrů, které tvůj pastor musí úspěšně splňovat, než v daný den Páně přijmeš Slovo? Pokud váš pastor káže například o manželství, musí chodit po špičkách kolem všech otázek, které s ním souvisejí a pro které jste zapálení, abyste ho vůbec slyšeli? Pokud bude kázat o určité pasáži a nezmíní se o etnické příslušnosti, pohlaví, moci a privilegiích atd., uslyšíte ho? A stává se vám, že se na konci kázání neustále obáváte, že nebyly pokryty všechny možné situační prvky související s vaším přijatým příběhem? Pokud ano, možná jste pod tyranií narativu.
Za druhé, narativy nás nutí k tomu, abychom soudili druhé, často tím, že je zařadíme na opačnou stranu problému. Pokud nekriticky přijmeme nějaký postoj a používáme ho jako jednoduchý narativ, můžeme zbytečně předem odsoudit jednotlivce jen proto, že do našeho narativu nezapadá. Uvažujme: „Ten a ten říkal o ekonomice tohle, takže musí patřit k jednomu procentu nejbohatších!“ „Ten a ten nezmínil tento aspekt práv ve své zprávě, která se zabývá etnickou otázkou, takže musí být rasista!“ „Tak a tak si troufli mluvit o rolích v církvi nebo o manželství, proto určitě nerozumějí hnutí #metoo.“ A tak to jde dál a dál. Jsou naše rozhovory jako bratrů a sester v Kristu tak povrchní, že nám stačí narativy, abychom měli veškeré podklady, které potřebujeme k odsouzení jednotlivců?
Za třetí, narativy nás postupem času činí stále cyničtějšími. Nejprve se pro nějakou záležitost nadchneme. Pak se jí začneme věnovat do hloubky. Stále více se díváme na svět optikou tohoto problému, a když se zdá, že ostatní pro ni nejsou tak zapálení jako my, odrazuje nás to. Znechucení přechází v cynismus a zanedlouho považujeme celou církev 21. století za beznadějnou. Přitom tento cynismus může mít více společného s tím, co vidíme na sociálních sítích, než s naší vlastní místní církví.
Za čtvrté, narativy nás časem připraví o hluboké studium a reflexi.. Pokud dovolíme médiím, naší mysli atd., aby nás stále více cvičily v přijímání narativů, přestaneme před tím, než své názory zakotvíme do přesvědčení, hluboce přemýšlet. Naše doba, a to i v Kristově těle, je poznamenána nedostatkem hlubšího studia věcných pramenů. Při vytváření názorů se stále více spoléháme na stručné myšlenky druhých. Mnoho dnešních vysokoškolských studentů sotva ví, co je to primární pramen, a ti z nás, kteří už mají tato léta za sebou, se stále častěji snaží něco potvrdit, protože to zapadá do narativu, který zastáváme. Stále více ztrácíme schopnost hluboce přemýšlet a uvažovat o problémech, zejména o těch, které se týkají něčeho většího než krátkého tweetu nebo příspěvku na Facebooku. Místo toho se zdá, že dnes převládá házení malých narativních prohlášení bez ohledu na jakékoli nuance.
A konečně, což souvisí se všemi výše uvedenými oblastmi, jsme v dnešní době pod tyranií narativů, protože v Kristově těle narůstá počet rozdělení kvůli narativům. Už to nejsou dobře napsaná, časem prověřená vyznání víry a konfese, které určují hranice, jimiž na někoho pohlížíme, ale nyní máme kromě různých denominačních rozdílů i rozdělení kvůli řadě narativů. Přestali jsme někdy přemýšlet nad tím, že bratr nebo sestra, kterému jsme právě vynadali na Twitteru, je mnohem víc než jen krátký příběh, který jsme si s ním spojili? Kolik táborů potřebujeme? A když někdo řekne pravdu, rozdělíme se kvůli ní, protože není řečena nebo napsána způsobem, který chceme, nebo podle narativu (narativů), který (které) tolerujeme a po kterém (kterých) toužíme? Nebo se s někým rozdělíme proto, že tvrdí něco, co není řečeno způsobem, který odpovídá naší subjektivní zkušenosti? Co je však ještě horší, tato tyranie je hnacím motorem většiny kázání, očekávání členů a nedostatku lásky v našich církvích.
Bratři a sestry, držíte se biblické pravdy ze všech sil, nebo jste přijali narativ, který se tváří jako neochvějná pravda? Stále více si uvědomuji potřebu více číst, než udělám čáru, která dosud nebyla patrná v historických vyznáních. Stále více si uvědomuji, že potřebuji číst více primárních zdrojů neboli údajů z první ruky oproti přijímání údajů ze sekundárních zdrojů, které přicházejí s narativy. Stále více si uvědomuji, že je třeba říkat méně než více, když toho o osobě nebo postoji, který mi připadá odlišný od mého, mnoho nevím. Podle 1. listu Korintským 13 v rámci Kristova těla láska „věří“. Co když nám v tom ale náš narativ... brání?
Přidat komentář