Proslaveni mírností

Milí přátelé v Kristu, jsem vděčný za to, že jsme se mohli sejít v tomto posledním dni roku 2023 k tomu, abychom společně uctívali našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. Dnes půjdeme k jednomu prostému, ale velmi mocnému verši z Písma, do listu Filipským:

• Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. (Fp 4,5)

Když jsem přemýšlel nad tím a modlil se za to, co by bylo nejlepší pro nás jako jednotlivce i jako sbor, čím shrnout uplynulý rok a jak se povzbudit do roku přicházejícího, stále více mi rezonoval tento text. V posledním půlroce mě Pán vede k tomu, abych se více zaměřoval na pokoj, z Božího slova ke mně hodně promlouvá o pokoji a stále znovu mi přicházejí na mysl verše jako například:

• Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. (Mt 5,9)
• A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. (Ř 14,19)
• Bůh nás povolal k pokoji. (1K 7,15)
• Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání … (Ga 5,22–23)
• Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14)
• Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj. (Jk 3,18)
• Odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. (1Pt 3,11)

Vidím to jako něco velmi důležitého v dnešní době. Asi to tak je v podstatě vždycky, že jako jednotlivci procházíme nejrůznějšími tlaky a těžkostmi, kdy potřebujeme více usilovat o pokoj, ale v současnosti jsou tyto tlaky v celé společnosti. Ve Zjevení čteme o jezdci, který byl vyslán, a obdržel moc odejmout zemi pokoj. A skutečně to vypadá, že v posledních letech Bůh odňal zemi pokoj. Vidíme nepokoj po celém světě. Doba kovidu ho vystavila na světlo a od té doby nepokoj pokračuje. Studie vědců Národního ústavu duševního zdraví v říjnu r. 2023 uvedla, že až 40 procent žáků devátých tříd základních škol vykazuje známky střední až těžké deprese, a 30 procent známky úzkosti. A i u dospělých došlo mezi lety 2011 až 2021 k dvacetiprocentnímu nárůstu depresí a úzkostí. Ale neměli bychom se tomu divit. Boží slovo to říká:

• „Nemají pokoj svévolníci,“ praví Hospodin. (Iz 48,22)

A když Pavel popisuje hloubku lidské zkaženosti, říká, že „nepoznali cestu pokoje“ (Ř 3,17). Proto chci, abychom dnes spolu přemýšleli o mírnosti, která úzce souvisí s pokojem a je od něj neoddělitelná. Mírnost, o které mluví Písmo, má svůj zdroj, svůj kořen, své základy právě v Božím pokoji, který převyšuje každé lidské pomyšlení a který prostupuje nejenom naše mluvení a naše jednání, ale také naše smýšlení a má dopad na naše postoje a na celý náš život. Podíváme se tedy především na to, že mírnost pochází od Boha a znamená to následovat Krista po jeho cestě a růst do jeho podoby. Dále se podíváme na to, že mírnost znamená vyhlížet Pána Ježíše Krista, očekávat ho, což také jinými slovy znamená čerpat od něj, být v něm a s ním. A nakonec se dostaneme k tomu, že mírnost znamená reprezentovat Krista, což je povolání každého křesťana. Křesťané mají být známí, proslavení svou mírností. 

I. Mírnost znamená následovat Krista

Podívejme se nejprve na to, co vlastně ta mírnost, o které mluví Písmo, znamená. To slovo je v originále použité jenom pětkrát v celém Novém zákoně, takže se můžeme rychle podívat na ta místa, abychom ze samotného Písma a ne z lidských výkladů a výmyslů viděli, jak Duch svatý používá toto slovo. A můžeme také porovnat nejrůznější překlady, protože i to nám ukáže na škálu významů, jak jim rozuměli jednotliví překladatelé Božího slova. I to nám může pomoci lépe porozumět tomu, co po nás Bůh chce, když nás slovy Pavla nabádá, aby naše mírnost byla známá všem lidem. S dodatkem, že Pán je blízko. Studijní překlad zde používá stejné slovo jako ekumenický, ale všechny ostatní překlady zde mají jiné slovo: umírněnost (Pavlík), ušlechtilost (Petrů), povolnost (Žilka), středmost (KRAL), vlídnost (B21). To je poměrně široký rozsah toho řeckého slova (epieikés). Dále Pavel toto slovo používá, když popisuje vlastnosti, které musí mít starší církve:

• … ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. (1Tm 3,3)

Ekumenický překlad a B21 zde překládají toto slovo slovem vlídný. Petrů, Žilka, KRAL a ČSP slovem mírný a Pavlík používá slovo umírněný. Anglický kazatel 18. století John Gill píše, že člověk, který je zde popsaný „trpělivě snáší všechny výtky a křivdy, snáší urážky a vzdává se toho, co mu náleží, místo aby se hádal a útočil; kdo je trpělivý ke všem lidem a není tvrdý k těm, kdo se provinili, ale je mírný, mírný a laskavý ve svých výtkách, pokáráních a napomenutích.“ Je to popis staršího církve, tedy zralého a zbožného křesťana. Je to vlastnost, ve které by měli růst všichni křesťané, protože všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli zralí. Ne všichni budeme stejně obdarovaní, ale toto není dar, nýbrž věc charakteru. A v tomto smyslu je použité toto slovo i na dalším místě: 

• Ať nikoho nepomlouvají, ať se nepřou, jsou mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně. (Tt 3,2)

Tady je napomenutí, které je určené všem křesťanům (v. 1). A znovu je tu škála českých překladů: umírnění (Pavlík), přívětiví (Petrů, KRAL), povolní (Žilka), laskaví (B21) a mírní (ČSP). 

Petr používá toto slovo, když mluví o pánech, jimž křesťané slouží. Někteří z nich mohou být dobří a mírní (1Pt 2,18, E, Petrů, KRAL, ČSP), vlídní (Žilka, B21), umírnění (Pavlík). Jako protiklad k takovým pánům uvádí pány zlé, tvrdé, zlostné, přísné. Tato místa nám ukazují, že v mírnosti se snoubí pokoj s milosrdenstvím, jemnost se shovívavostí. Křesťan by neměl být tvrdý, drsný, netolerantní a neshovívavý člověk. 

Poslední místo, kde je toto slovo v Novém zákoně použité, mluví o moudrosti. Jakub popisuje moudrost, která je shůry (Jk 3,17). Taková moudrost je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná – to je to řecké slovo, které je zde takto přeložené. Není bezohledná a bezcitná, ale je citlivá a laskavá. Tento text nám ukazuje, že mírnost souvisí nejenom s pokojem, ale také s moudrostí, a to obojí pochází od Boha. 

Také mírnost je od Boha. Taková mírnost odmítá odplácet stejnou mincí, projevuje ochotu ustoupit a trpělivě bere ohled na slabost a tápání, které jsou vlastní padlému stavu člověka, má porozumění pro to, že lidé chybují, hřeší a někdy dokonce provokují. Tato mírnost je součástí charakteru a jde ruku v ruce také s tichostí a laskavostí, s dobrotou a láskou. Můžeme to shrnout tak, že toto slovo popisuje člověka, který netrvá na každém právu a detailu nějakého zákona nebo zvyku, nýbrž je ústupný, mírný, laskavý, zdvořilý a tolerantní. Každý je rád v přítomnosti takového člověka. Není to farizeus, který cedí komára, ale přitom polyká nečistého velblouda (Mt 23,24), který odevzdává desátky z máty, kopru a kmínu (Mt 23,23), ale uvnitř je plný hrabivosti a chtivosti (Mt 23,25). 

Takový charakter je možné vybudovat jenom na cestě následování Pána Ježíše Krista. On je dokonale spravedlivý, svatý a čistý a současně je také plně milosrdný, soucitný a pokojný. On je pravda a on je také láska. On je ten, kdo má v ohavnosti falešné váhy a cinknuté závaží, ale on také odpouští hříšníkům, kteří se neodvažují kvůli své hříšnosti pozvednout oči vzhůru, bijí se do prsou a prosí o Boží milosrdenství a slitování. Pán Ježíš nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot (Mt 12,20). Je jako vinař z Pánova podobenství, za kterým přišel majitel vinice kvůli fíkovníku, který už po tři roky nevydal žádné ovoce. Majitel řekl vinaři, aby ho vyťal. Proč by měl kazit tu dobrou zem. Ale vinař mu řekl: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit“ (Lk 13,8–9). 

Chceme-li mít Pánovu mírnost, musíme znát jeho blízkost. A to se neobejde bez blízkého vztahu s Ježíšem Kristem. Jestliže někde vidíte opravdovou mírnost, můžete si být jisti, že tam najdete společenství s Kristem. A jestli chcete být mírní, jako byl náš Pán, nepůjde to bez toho, abyste s ním strávili čas – čas v Božím slově, čas na modlitbách, čas v rozjímání a připomínání si Božích slibů – ne čas připomínání si svých skutků nebo svých zásluh nebo poměřování se s druhými (pamatujte na toho farizea v chrámě, který se modlil modlitbu lepšočlověka, který není jako ten celník vzadu) – je to čas zaměření se na Krista a ne na sebe. Nejde o to pitvat se v sobě, ale spočinout v něm. A on v nás potom udělá svou práci. Jedním z výsledků, který je viditelný, je mírnost. 

II. Mírnost znamená očekávat Krista

Ukázali jsme si, co mírnost znamená, jak jí máme rozumět. Ukázali jsme si, že abychom byli mírní, musíme být v Pánu, v jeho blízkosti, čerpat od něj, učit se z jeho Slova, následovat ho a hledat ho. A podívejte se, co říká náš text – mluví se tu o tom, že Pán je blízko. Je to trochu zvláštní věta. Nikoliv sama o sobě, ale je zvláštní, v jakém kontextu ji Pavel použil a proč ji vložil právě sem. Předchozí verš mluví o tom, že se máme radovat. Tak začíná čtvrtá kapitola. A třetí končí tím, že očekáváme příchod Pána Ježíše Krista. Proto se máme radovat. Potom (Fp 4,2–3) Pavel napomíná Euodii a Syntyché, dvě ženy, které měly mezi sebou nějaký spor, a vede je k tomu, aby se usmířily. A znovu připomíná křesťanům, aby se radovali v Kristu. A dodává, že máme být mezi lidmi proslaveni svou mírností, přinášením pokoje a požehnání mezi ostatní. Jak pokračuje? 

• Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,6–7)

V jakém slova smyslu je tedy Pán blízko? Je to povzbuzení nebo varování? Je to povzbuzení k radosti a mírnosti? Buďte všude známí svou mírností, svou laskavostí a dobrotou, protože Pán je blízko a z jeho plnosti můžeme čerpat a dávat druhým? Nebo je to napomenutí? Možná to tak ve světle sporu Euodie a Syntyché opravdu je. Dejte si pozor na to, jak žijete, křesťané, protože Pán je blízko. Není daleko od nikoho z nás. Nemůže dělat, že nevidí naše spory, rozdělení, hádky, povýšenost, přezíravost, pýchu, sobectví, lpění na titěrnostech, kvůli nimž jsme ochotni poslat druhé do ohnivého pekla! Pozor na takové jednání, na takové smýšlení, na takový postoj! Pán je blízko. 

Nebo je to pomocná ruka, která se k nám natahuje, když se na nás valí všemožné starosti a možná také těžkosti, které pramení z našich sporů a hádek s druhými a Pán nás chce povzbudit, abychom se nebáli vložit všechno na něj, protože on je blízko, on ví dobře o tom, v jaké jsme situaci, jaké bezpráví, křivdy nebo pronásledování zakoušíme, a chce, abychom věděli, že je blízko. Že u něj můžeme hledat útěchu i pokoj. Že k němu musíme jít, protože není vzdálený, a kromě toho, je každý den blíž k tomu, že znovu přijde na tento svět. On je blízko. Jeho příchod je blízko – každý den je o den blíž. A i když neznáme přesný čas jeho příchodu, chceme být připraveni  a nechceme být zastiženi jako ti, kdo byli nevěrní, jako ti, kdo zakopali své hřivny, jako ti, kdo místo toho, aby sloužili svým spoluslužebníkům, je začali bít a nedávali jim to, co je spravedlivé. Chceme slyšet z Pánových úst ta úžasná slova: „Dobře, služebníku věrný, vejdi do radosti svého Pána.“ A proto si musíme připomínat, že Pán je blízko, abychom neustále žili ve světle jeho brzkého příchodu. Jenom to nás totiž udrží v bdělosti, jenom to nám umožní zapírat sebe sama, brát na sebe kříž, který se nám vůbec nechce nést – ale když víme, že Pán je blízko, ještě na krátký na okamžik se zakousneme a opřeme se do toho. Jsme jako závodníci v cílové rovince. To, že cíl je na dohled, neznamená, že mohu přestat závodit – je to přesně naopak! Nyní musím vynaložit ještě víc úsilí, napnout všechny své síly, opřít se do toho, protože jsem vběhl do cílové rovinky. Pán je blízko. Ještě krátký čas a budeme s ním, v jeho svaté a slavné přítomnosti. A nezáleží na tom, jestli se dočkáme jeho příchodu nebo ne. Protože důležité je, že je blízko. A právě odtud čerpáme všechnu svou sílu pro život v tomto světě. 

V době apoštola Pavla nebyl na zemi ráj, ale podle jeho vlastních slov nastaly zlé časy (2Tm 3,1nn). Proto se náš pohled upíná ke Kristu a k jeho příchodu. Když se totiž zaměříme na něj, na Pána samotného, na jeho slávu, na jeho velikost, na jeho svatost, spravedlnost, na jeho dílo na kříži Golgoty a na jeho soud, který bude následovat po jeho druhém příchodu, nemůžeme už dál žít v tvrdosti, v nemírnosti, nemůžeme chtít dál vyvyšovat sebe. Takhle budeme proměňováni jeho mocí. 

Ale musíme sem zařadit také varování. Dnes je mnoho křesťanů, kteří řeší otázku Pánova druhého příchodu, přesto na nich nevidíme příliš mnoho mírnosti – opak je mnohem častěji pravdou. Když nevěříte všem detailům přesně tak, jako oni, tak vás rychle odsoudí a leckdy dokonce tak, že vás jsou schopni označit za nevěřící. To není vyhlížení Pánova blízkého příchodu, to není uvědomění si toho, že Pán je blízko – to je lpění na detailech a lidská pýcha, které jsou schované za zbožnou frází druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Je to tentýž problém, jaký měli farizeové, jak jsem o tom mluvil před chvílí. Víte, že Pán je blízko? Skutečně si to uvědomujete? Všechnu tu slávu a všechnu tu moc a s ní spojenou hrůzu soudu? Pán Ježíš je blízko a přijde brzo, ale ne tak, jako při svém prvním příchodu. 

Tehdy přišel do světa, aby hledal a spasil, co zahynulo. Ale s jeho druhým příchodem skončí čas milosti pro všechny, kdo v něj neuvěřili, a nastane hodina soudu. Bůh buď milostiv jejich duším. Kéž by Bůh byl v tomto směru milostiv i nám. Kéž bychom byli lidmi, kteří vyhlížejí brzký příchod Pána Ježíše Krista a těší se na něj. Takoví budou skutečně vynikat svou mírností mezi všemi lidmi, budou jí proslavení, protože jejich životem bude skrz na skrz pronikat Pán Ježíš Kristus. Což nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Mírnost znamená reprezentovat Krista

Viděli jsme, že mírnost znamená následovat Pána Ježíše Krista, protože nikde jinde a u nikoho jiného se nemůžeme naučit takové mírnosti, jaké se naučíme u něj. Mírnost také znamená vyhlížet Krista, očekávat jeho druhý příchod. Takže mírnost je otázkou naší vůle, když se vydáváme na cestu následování Ježíše. Mírnost je také otázkou naší víry, když vyhlížíme druhý příchod Pána. A mírnost je také věcí našeho jednání – má být známa všem lidem, což ukazuje na to, že se musí projevovat praktickým způsobem. A v tomto smyslu reprezentujeme Pána Ježíše. 

Podívejme se tedy nejprve na rozsah našeho jednání – týká se všech lidí. To je rozsah našeho působení. Není zde žádná skupina, které by se to nemělo týkat – třeba skupina šéfů v práci, nebo manželů nebo manželek, rodičů, učitelů, některých spolužáků nebo některých spolupracovníků či spoluobčanů. To, k čemu nás tady vede Boží slovo, se týká všech lidí. Není žádná skupina lidí, kterou bychom mohli pomlouvat (třeba katolíci nebo liberálové), nebo se kterou bychom se mohli hádat (třeba svědkové Jehovovi), kde bychom nemuseli být mírní nebo se nemuseli chovat vlídně. Vaše mírnost ať je známa všem lidem! To je rozsah našeho jednání. To cíl naší misie. Pán nás posílá, abychom „šli do celého světa a kázali evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15).

Toto je rozsah našeho poslání. Jaký je obsah našeho poslání? K čemu nás vede tento verš? Mohli bychom ho shrnout slovy, že máme být těmi, kdo působí pokoj. Tomu má odpovídat všechno naše jednání. Žádné pomluvy, žádné rozepře, mírnost a vlídnost. Přesně to je způsob jednání Pána Ježíše Krista. Izajáš o něm prorokoval a Pán ta slova naplnil. Slova, která budu číst, byla prorokována o Kristu a byla naplněna na něm, ale za těmi slovy můžeme úplně stejně vidět také Boží děti, protože o nich platí, že kdo říká, že v Kristu zůstává, musí žít tak, jak žil Kristus (1J 2,6):

• Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. A v jeho jménu bude naděje národů. (Mt 12,18–21)

To je Pán Ježíš Kristus. Ale to je také popis života křesťana. To je mírnost a laskavost v praxi. Moji milí, ta slova nás usvědčují a zahanbují. Ta slova odhalují hloubku naší hříšnosti a zkaženosti. Právem Písmo popisuje naše ústa jako „hrob otevřený“ (Ř 3,13–14). Právem musel Pavel napsat křesťanům na Krétu a spolu s nimi také nám: „Ať nikoho nepomlouvají!“ (Tt 3,2).

Jak ubohá jsme to stvoření! Jak těžko ovládáme svůj jazyk. „Ať se nepřou“, dosl. ať jsou pokojní, nebojovní. Nejen, že nemáme vyhledávat konflikty, ale máme je smiřovat, tedy působit pokoj. V knize Přísloví čteme, že je šest věcí, které Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností (Př 6,16–19). Tou sedmou je ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry. Opakem je smířlivost, mírnost. To slovo varuje před hádavostí.

• Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. (2Tm 2,24–25)

Vaše mírnost! Čím jste známí mezi lidmi? Je to mírnost? To slovo muselo být pro tvrdé Řeky na Krétě, stejně jako pro Římany ve Filipech, což bylo místo, kam odcházeli mnozí vysloužilí legionáři. Byli zvyklí bojovat, prosazovat se, jejich vzorem byla autorita, moc, síla, dneska bychom řekli ostré lokty. Ale mírnost? Jemnost? Laskavost? Vlídnost? Možná jim to znělo přímo odpudivě! Nicméně nesmíme zaměňovat mírnost za zbabělost nebo ušlápnutost. Dobrým vzorem nám může být Mojžíš, který se směle postavil faraonovi, ačkoliv je psáno, že byl nejpokornějším ze všech lidí. Vzorem je nám Pán Ježíš, který byl tichý a pokorného srdce a přece si upletl bič a vyhnal směnárníky a prodavače z chrámu. Byl odvážný a silný, nedovolil znesvěcovat Boží dům, ale zároveň byl jako beránek, který se nechal odvést na porážku. Na něj se musíme dívat a od něj se musíme učit. Laskavost, vlídnost, dobrota, tichost, mírnost, pokoj, láska – to je ovoce Ducha svatého (Ga 5,26), což je velkou nadějí pro každého z nás. Kdyby to totiž bylo na nás, budeme naprosto zoufalí. Ale dobré skutky jsou ty, které působí Bůh skrze nás mocí svého Ducha. Skrze Boží slovo, skrze církev, skrze okolnosti, lidi, situace pracuje v našich životech a pomalu proměňuje náš charakter. A před oči nám staví vzor Pána Ježíše Krista, podle něhož potom jednáme.

Víme, že s náboženskými pokrytci Pán Ježíš někdy (ale ne vždycky) jednal tvrdě a byl ochoten jim říct takové věci, které si za rámeček nedali. Ale přesto nebyl známý jako revolucionář nebo odbojník, tvrďák nebo pan neústupný či nekompromisní. Jeho mírnost byla známá všem lidem, proto ho všichni neustále vyhledávali, proto toužili po jeho přítomnosti, proto ho chtěli vidět jako malý Zacheus, nebo se s ním setkat, i kdyby to mělo být pod rouškou tmy, jako to udělal Nikodém. 

Moji milí, modleme se za to, abychom v tom roce, který je před námi, byli známí svou mírností, aby u nás lidé nacházeli otevřené ucho i srdce, laskavé slovo a pravdu vyřčenou v lásce, která je přivede k Pánu Ježíši Kristu. V tomto světě nic takového není. Je to přesně naopak – v tomto světě je mnoho tlaků, hádek, rozporů a rozkolů, mnoho věcí, které vedou k tomu, že se lidé hroutí. Kéž jsme těmi, kteří přinášejí pokoj, neboť ti, kdo ho rozsévají, sklidí u Boha ovoce spravedlnosti (Jk 3,18). 

Jak kdo rozsévá, tak bude sklízet. Tak jako zemědělec nemůže čekat, že sklidí řepu, když zasel obilí, tak ani mi nemůžeme očekávat, že budeme žít pokoji, když nepůsobíme pokoj. My sami tolik toužíme setkávat se s mírností, nemáme rádi hádky, tvrdost, střety, konfrontace. Proto nečiňme druhým to, co nechceme, aby činili oni nám (Mt 7,12).