Schopný pastýř (Tt 1,9) I.

Schopný pastýř (Tt 1,9) I.

Doba čtení: 7 minut
2. 2. 2016

Dneska máme před sebou devátý verš první kapitoly, kterým se přehoupneme do druhé poloviny této kapitoly. Je to verš, který je v mnoha ohledech klíčový.

  • [Starší, biskup má být] pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce. (Tt 1,9)

Před námi je verš, který je návodem na řešení problémů současné církve. List Titovi je zhutnělá, koncentrovaná teologie, která se projevuje v praxi církve i jednotlivců. A verš, který je před námi, je přesně takový.  Kromě toho tento verš odpovídá na problémy, s nimiž se potýká současná křesťanská církev – a to nejenom u nás, ale i všude jinde ve světě.

Jsou tady čtyři věci, jejichž důsledná aplikace do života církve by církev rázem proměnila v živou, Boha oslavující, čistou a krásnou Kristovu nevěstu. Což se obvykle nedá říci o viditelné církvi, jak ji známe ze svého okolí. O které čtyři věci se jedná? 1. Tento text je o starších, kazatelích, pastorech, biskupech, dohlížitelích, vedoucích – to všechno jsou v Božím slově synonyma. Podle Písma nejde o různé skupiny lidí, ale jde o jednu skupinu – nejčastěji se používá slovo starší, a proto budu toto slovo používat i já. Náš text popisuje druhou nejdůležitější věc, která se týká starších.

2. Tento text je o zdravém učení. Spolu s biblicky kvalifikovanými staršími je zdravé učení nedostatkovým zbožím v současné církvi. Zásadní problém je – stejně jako u biblicky kvalifikovaných starších – že po tomto zboží není mezi křesťany žádná poptávka. Vždycky bylo vzácné, ale v současné době, mezi současnými křesťany není ani žádané. Nikoho nezajímá zdravé učení. Nikdo ho nechce.

3. Tento text mluví o povzbuzování ve zdravém učení. To je moderní slovo a můžete ho slyšet všude v církvi. Ale koncept, který za tím stojí, obvykle znamená říkat lidem hezké, dobré věci – v podstatě takové, které chtějí slyšet. To není povzbuzování, o kterém je tady řeč. Povzbuzování ve zdravém učení je něco naprosto jiného.

4. Tento text mluví o usvědčování odpůrců. Toto je podle mě skutečný kámen úrazu současného křesťanství. Souvisí to se vším výše uvedeným – s charakterem a schopnostmi starších, tedy s biblickou kvalifikací starších, s poznáním toho, co je to zdravé učení – pokud není definované zdravé učení, potom nelze napomínat odpůrce, protože žádní odpůrci nebudou. Proč se ekumenické a charismatické hnutí tolik brání přesnějšímu teologickému vymezení? Tady je ten důvod.

Starší

Pavel v doprovodu Tita navštívil Krétu potom, co byl propuštěn z vězení v Římě – o tomto vězení víme ze Sk 28. Na Krétě se Pavel setkal s křesťany, s církví, která si v ničem nezadala s tou dnešní. V církvi byl obrovský zmatek – jak co se týče učení, tak také co se týče jednání.

Byli zde lidé, kteří učili špatné věci – rozvraceli celé rodiny, nerozlišovali, kdo je a kdo není křesťan, zabývali se nekonečnými rodokmeny, způsobovali rozdělení v církvi, byli zde sektáři, lidé nebyli vedeni k tomu, aby sloužili druhým, ale starali se jen o sebe.

  • Ať se učí i naši lidé vynikat v dobrých skutcích, kde je jich naléhavě potřebí, aby nebyli neužiteční. (Tt 3,14)

Starší jsou klíčem

V takové situaci ponechal apoštol Pavel Tita s tím, že mu dal potřebné instrukce, co a jak má dělat. Podívejte se do pátého verše:

  • Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. (Tt 1,5)

Pavel ponechal Tita na Krétě s jasným úkolem. Dal mu přesné instrukce – jak jsem ti nařídil. Ale kromě toho mu znovu píše dopis, kde mu všechno toto opakuje. Nebyla to Titova první velká mise, jak se někteří domnívají – již dříve udělal mnoho pro korintské křesťany (2K 8,16). Pavel napsal Titovi tato slova jako povzbuzení pro něj osobně a napsal mu je také proto, aby potvrdil Titovu pravomoc, autoritu udělat všechny tyto věci na Krétě.

Z pátého verše vidíme, že cestou k zavedení pořádku a stability do církve je ustanovení starších. Bůh nechce církev, která by byla chaotická a kde by si každý dělal, co se mu zlíbí. Titus měl dát věci do pořádku. V originále to slovo znamená nedostatek, nebo když něco chybí, když je někde nějaká potřeba. Nedostatkem církve na Krétě byla naprostá absence starších. Ale nestačí mít nějaké starší – od šestého verše Pavel říká, že:

Starší musí mít předepsaný charakter

Ukazovali jsme si dvě velké oblasti – starší musí být milující pastýř a musí to být laskavý pastýř. Je zde položen velký důraz, jak na ono musí, tak na jednotlivé vlastnosti jako takové. Znamená to, že kdo nesplňuje tyto požadavky Písma, nesmí být starším církve. To je docela vážná věc – protože nekvalifikovaný starší, starší, který neodpovídá biblickým požadavkům, je horší, než žádný starší. Moderní pragmatické smýšlení nám říká opak, ale není tomu tak.

Když chybí starší v církvi, tak bude církev v chaosu, jako byly církve na Krétě (přečtěte si list – 46 veršů – a uvidíte sami). Když jsou v církvi nekvalifikovaní starší, tak dochází mnoha daleko závažnějším věcem:

1. Je podkopávaná autorita Božího slova. Boží slovo je znevažováno. Jak je znevažováno? Jestliže ustanovíme starší, kteří nemají biblickou kvalifikaci, říkáme tím, že Boží slovo není závazné. Boží slovo sice něco říká… ALE my to vidíme jinak… A jestliže takto k Bibli přistupujeme v otázce starších, proč by totéž neplatilo o krádeži, smilstvu, homosexualitě, vraždě, potratu, falešném učení… Je mnohem nebezpečnější ustanovit starší neodpovídající Písmu, než nemít žádné!

2. Nekvalifikovaní starší jsou – sice potenciální, nicméně velmi pravděpodobní – vlci v rouše beránčím. Starší jsou ti, kdo vedou, kterým byla svěřena autorita nad stádem. To je důvod, proč Ježíš říká, že kdo chce být velkým, musí být služebníkem všech (Mk 10,43). Muž, který nemá charakter předepsaný Písmem, nemůže stát v takovém postavení. Dříve nebo později dojde k tomu, že své postavení zneužije. Manipulace, duchovní zneužívání, sexuální hříchy, finanční machinace – to jsou nejčastější hříchy lidí v církvi, kteří vedou, ale jejichž charakter neodpovídá jejich postavení. Je lepší nemít starší, než mít špatné starší!

Když v církvi nejsou starší, tak je v ní zmatek. Když jsou starší, kteří neodpovídají biblickým požadavkům, je v ní zmatek také a kromě toho dochází k daleko horším věcem:

  • … Diotrefés, který si osobuje právo být mezi nimi první, nás neuznává. Proto až přijdu, ukážu na jeho jednání, jak nás zlomyslně pomlouvá; a na tom nemá dost - ani bratry nepřijímá, a těm, kdo je chtějí přijmout, v tom brání a vylučuje je z církve. (3J 9-10)

Starší musí mít Písmem předepsaný charakter. Neznamená to, že bude dokonalý. Ale pozitivní vlastnosti, které jsou ve verších 6-8 u něj musí být ve zjevné, nikoliv potenciální míře. A negativní vlastnosti by naopak měli být pouze v potenciální a nikoliv zjevné míře. Charakter je po Božím povolání k této službě skutečně tím nejdůležitějším kritériem. Ale není to jediné:

Starší musí mít předepsané schopnosti

Tady se dostáváme k našemu dnešnímu verši. Starší musí mít vlastnosti, tedy charakter, ale starší musí mít také schopnosti. Musí něco také umět. Jak v 1Tm 3,2 tak zde je mezi vlastnostmi uvedena jedna schopnost – schopnost učit. V 1Tm 3,2 je slovo, o němž někteří učenci říkají, že znamená jak schopnost učit, tak také schopnost se učit – tedy být poučitelný. Úplně se s tímto názorem neztotožňuji, protože kdo není schopný se učit, kdo je nepoučitelný, nenapomenutelný, je podle Písma hlupák. A hlupák není ani rozvážný, ani zdrženlivý, ani zbožný. Kromě toho Titovi 1,9 je naprosto jasný text, který ukazuje, co to znamená, že starší má být schopný učit.

Když se podíváte do 1. Timoteovi 3, tak uvidíte, že schopnost učit je tím, co v zásadě odlišuje staršího od diákona, protože popisovaný charakter je v obou případech v podstatě totožný. Diskutuje se také o tom, zda diákonkou může být žena, což v případě starších Písmo vylučuje. Ale i zde vidíme souvislost s vyučováním – starší je ten, kdo v církvi vyučuje.

Náš text ukazuje na dvě stránky schopnosti učit – schopnost předat zdravé učení takovým způsobem, aby to vedlo k růstu věřících, k jejich víře a nakonec také k lásce, což cílem vyučování (1Tm 1,5). Na druhé straně to znamená obhájit zdravé učení a to nejenom pasivně, ale tak, že to usvědčí protivníky. 

Přidat komentář