Zaslíbení zachránce (Gn 3,15)

Zaslíbení zachránce (Gn 3,15)

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, sestry a bratři, milí přátelé a hosté, svatí v Kristu. Dnes máme další příležitost společně uctívat Boha a radovat se z našeho Spasitele. To je jeden z těch hlavních důvodů, proč se každou neděli církev schází – a nemusí to být nutně neděle a nemusí to být jenom jednou za týden. Procházíme nyní společně knihu Skutků a četli jsme o první církvi, že „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,42). Je důležité zachovat nejenom obsah těch slov, ale také pořadí. Kdyby na prvním místě nestála pravda Božího slova, ale cokoliv dalšího z toho verše, vždycky nakonec dojdeme k tomu, že budeme ohýbat pravdu – buď na úkor společenství, nebo kvůli rituálu nebo kvůli společným modlitbám. Proto musí stát pravda Božího slova na prvním místě. Nicméně dobré vyučování můžeme dnes poslouchat každý sám, doma u svého počítače nebo chytré televize. A vím, že mnozí z vás to děláte, a sytíte se pravdou zdravého učení. A to je něco, co bychom mohli dělat sami, ale společenství a lámání chleba už o samotě udělat nejde. Když se učedníci shromáždili v horní místnosti, lámal s nimi Pán Ježíš chléb a pil víno. A Pavel napsal církvi do Korintu, že když se shromažďují, už to není společenství večeře Páně (1K 11,20). Církev se musí shromažďovat – jinak nemůže mít společenství. Tzv. virtuální (on-line) shromáždění je protimluv, a o on-line lámání chleba při Památce Páně se raději ani vyjadřovat nebudu.

I dnes jsme se shromáždili, abychom poslouchali Boží slovo, byli spolu, slavili památku Páně a modlili se. A dnes máme ještě další zvláštní příležitost k oslavě, protože si tradičně připomínáme narození Pána Ježíše Krista. Proto dneska nebudeme pokračovat ve výkladu knihy Skutků, ale půjdeme do Starého zákona a podíváme se na zaslíbení Mesiáše. Kdo mě znáte déle, víte, že nejsem zvlášť velkým přítelem tzv. křesťanských svátků a kázání u příležitosti těchto svátků. Kazatel má kázat Krista, ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. To je evangelium. Není potřeba ho balit do pozlátka. Ale můžeme použít tyto lidmi zavedené svátky k tomu, abychom nakonec oslavili Pána Ježíše Krista a zvěstovali evangelium. Minulý rok jsem si řekl, že bych chtěl vždy před Vánoci kázat na text ze Starého zákona, který ukazuje na zaslíbení Mesiáše. Nakonec všechna Písma mluví o Kristu (J 5,39). Hlavním tématem Starého zákona je Pán Ježíš Kristus a my se dnes podíváme na samotný začátek, na první zaslíbení, které Bůh dal lidem. Půjdeme do Genesis 3,15 a podíváme se na Boží plán, na Boží dílo a Boží spasení. Pojďme tedy na začátek Písma. Náš text začíná stvořením světa a člověka a následně pádem Adama a Evy. Bůh volá Adama k odpovědnosti a potom vynáší soud nad všemi provinilci, nad Adamem, Evou a nad svůdcem, hadem, satanem. A zde jsou slova, která jsou určena právě hadovi:

  • I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,14–15)

Nás zajímá hlavně druhá polovina patnáctého verše, kde je řeč o semeni ženy, které rozdrtí hadovi hlavu. To byl slib daný hadovi, nicméně Adam s Evou byli přítomni, takže slyšeli, co Bůh zaslíbil – že ďábel bude zničen, a stane se to skrze potomka ženy. To nás vede k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Boží plán

To je první bod, který začíná daleko před třetí kapitolou, dokonce daleko před první kapitolou knihy Genesis. Bůh stvořil svět ke své slávě. První stvoření mělo posloužit druhému, novému, a to celé Boží slávě – k vyvýšení a oslavě Pána Ježíše Krista. Všechno mělo sloužit a má sloužit a slouží k Boží slávě, k oslavě Pána Ježíše. To je cíl celého stvoření. K tomuto cíli mělo posloužit úplně všechno. Proto Bůh stvořil svět – aby oslavil svého Syna. Proto Bůh stvořil člověka, aby se Boží syn stal tělem a aby zakusil smrt. Proto Bůh počítal s hříchem a s pádem člověka – nebylo pro něj žádným překvapením, když Adam s Evou neposlechli jeho slovo a jedli ze stromu poznání dobrého a zlého. Proto Bůh nechal satana, aby svedl Evu a Adama, aby byl sveden Evou – aby Boží syn byl oslaven na konci časů. Proto také můžeme číst v listu Galatským:

  • Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. (Ga 4,4–5)

Od samotného začátku to byl Boží plán, aby se Boží syn stal člověkem a aby byl Spasitelem světa, zachráncem hříšníků. Můžete se setkat s názorem, že Boží syn se měl stát Mesiášem a králem Izraelců, ale protože ho odmítli, nepřišlo požehnání skrze Izrael, ale Bůh přehodil výhybku na plán „B“ a vznikla církev. Ale když se podíváte už jen do knihy Genesis, uvidíte, že církev byla plánem „A“ od samotného počátku. Můžeme to vidět ve stvoření muže a ženy – žena je stvořena z muže a pro muže, je mu dána jako pomoc jemu rovná, a přece je mu podřízena, protože muž je hlavou ženy. Přesně totéž je řečeno o slavné nevěstě Pána Ježíše Krista, o církvi, která vznikla z Krista, z jeho prolité krve, z jeho oběti na kříži Golgoty, je tady pro Krista, slouží Kristu jako pomoc jemu rovná, protože je složená z lidí, jako on je cele a plně člověkem a vzorem dokonalého lidství, a je mu plně podřízena, protože on byl ustanoven svrchovanou hlavou církve. A tohle začíná v první kapitole první knihy Bible, ačkoliv teprve Nový zákon nám zjevuje, co přesně to znamená. Když se skrze Nový zákon a skrze zjevení Pána Ježíše Krista podíváme zpátky do Starého zákona, uvidíme Pána Ježíše skoro všude – všechno na něj ukazuje, všechno k němu vede. A spolu s ním se odhaluje krása jeho nevěsty.

Abrahamovi Bůh zaslíbil, že v jeho potomku dojdou požehnání všechny čeledi země (Gn 12,3). Tím požehnáním je Pán Ježíš Kristus, a že v něm docházejí požehnání všechny čeledi země, je jenom proto, že se stávají součástí Kristovy nevěsty, církve. Je to naplnění příkazu, který dal Pán Ježíš svým učedníkům, aby byli jeho svědky v Jeruzalémě, a v celém Judsku, v Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8), aby šli ke všem národům a činili mu učedníky a křtili je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učili je zachovávat všechno, co jim přikázal (Mt 28,18-20).

Bůh měl svůj plán, který počítal s plností času, s tím, že se naplní stanovený, určený čas, a Bůh pošle svého Syna, a ten Syn se stane člověkem. Jan řekl, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14). A v listu Židům čteme, že Otec dal Synovi tělo, aby na lidském těle byl potrestán hřích, aby se Boží syn stal jedním z nás, abychom byli spojeni tělem a krví. Boží syn se měl vyvýšit skrze své ponížení. Ale po něm vystoupil do slávy, odkud předtím sestoupil. Štěpán viděl slávu Božího syna, když viděl nebesa otevřená a Pána, jak stojí po pravici Boha Otce všemohoucího. Jan viděl Pánovu slávu a popsal nám něco z její nádhery v knize Zjevení. Nakonec Pán v celé své slávě sestoupí zpátky na zem, postaví zemi před soud a stvoří novou zemi a nové nebe, kde bude přebývat spravedlnost. Nyní zakoušíme plnost časů, protože Pán byl zjeven a trvá čas milosti, takže každý, kdo by vzýval jméno Páně, bude zachráněn. Každý může přijít k Pánu Ježíši, prosit ho milost, vyznat mu svou nevěru a vzpouru a bude spasen. Pán nikoho z těch, kdo k němu přijdou, nevyžene od sebe pryč. A potom přijde konec časů, kdy Pán sestoupí a dá nám nová těla a my už budeme navždy s ním. Budeme s ním na místě věčné blaženosti a slávy, budeme s ním tam, kde nebude žádný hřích ani bolest, ani žádné zlo a smrt. A Bůh nám setře každou slzu z očí. Budeme v jeho blízkosti a přítomnosti, budeme zakoušet útěchu od něj a jeho radost, budeme mít podíl na jeho svatosti a celou věčnost budeme poznávat jeho krásu a dokonalost, jeho lásku a ohromující majestát. To je Boží plán, který tady byl od počátku.

Takto to Bůh naplánoval před stvořením světa. A jestliže Bůh určil cíl, k němuž vše směřuje, potom musí být garantem cesty, musí se zaručit za každý detail na cestě k tomuto cíli. Bdí nad ním a vede všechno krok za krokem. To nám může být velikou útěchou zvláště v dnešních dnech, kdy žijeme ve zmatku, pod velkým tlakem, kdy se svět politicky, ekonomicky, společensky i nábožensky hroutí. Nemělo by nás to šokovat – možná jsme překvapeni, ale chápejme, že Bůh to má pod kontrolou a nad tím vším bdí. Bůh to vede ke svému cíli a tím je oslava jeho Syna a je tím také budování a výchova jeho svatých. Bůh nás má ve své ruce. To nás vede k druhému bodu dnešního kázání, k prvnímu zjevenému kroku, který má směřovat k oslavě Pána Ježíše Krista. Tím zjeveným krokem je náš text z Gn 3,15.

II. Boží dílo

Člověk zhřešil. Nechal se svést satanem. Jeho nevinnost je pryč. Místo ní je tady špinavý pocit viny, stud, strach, sobectví, snaha hodit vinu na někoho jiného, výmluvy – to všechno a mnoho dalšího jsou důsledky hříchu. Ale Bůh slíbil spasitele. Bůh slíbil hadovi, že to tak nezůstane věčně. Had nezůstane bez trestu a hřích nezůstane bez své mzdy. Ale ani Boží sláva nepřijde o svou oslavu: žena bude mít dítě, syna, a tento potomek ženy rozdrtí hadovi hlavu. Tady je hned na začátku Bible, na samotném začátku lidských dějin poprvé zaslíbeno evangelium. Je tady řečeno, že přijde někdo, potomek ženy, kdo přemůže ďábla a vrátí lidem naději, nastolí spravedlnost. Je to evangelium, které je jako maličké zrníčko, jako zrnko máku, u kterého jen obtížně můžete tušit, co z něho bude. Přesto je to paprsek naděje, který zazářil do temnoty pády, do temnoty důsledků hříchu, do prokletí, které znamenalo smrt, bolest, trápení, pot a dřinu. A některé detaily v Písmu naznačují, že Adam s Evou se této naděje chopili.

  • I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Gn 4,1)

Ze slov Evy by se mohlo zdát, že doufala, že se teď naplní slova, která slyšel od Boha had. Porodila syna – skrze bolest, skrze dlouhé čekání, skrze utrpení a slzy. Nyní tento její syn vyrůstá před jejíma očima. Spolu s dalším synem je Adam s Evou učí uctívat Boha – oba přinášejí Bohu oběti. A o Ábelovi nám Písmo jednoznačně dosvědčuje, že věřil. První člověk – čtvrtý jmenovaný v Písmu – o kterém můžeme jednoznačně a stoprocentně říci, že věřil Bohu a byl zachráněn z milosti skrze víru. Dá-li Pán a my budeme jednoho dne v nebi, bude tam spolu s námi také Ábel. Zrníčko evangelia začalo vyrůstat. Adam s Evou se jistě radovali a už se těšili, kdy to přijde, kdy dojde na ten okamžik, kdy jejich potomek rozdrtí hadovi hlavu.

Mimochodem je tady pěkná ilustrace chození s Pánem, chození ve víře. Eva slyšela zaslíbení a přijala ho do svého srdce, přemýšlela o něm ve své mysli. Otěhotněla a každý den nepochybně myslela na Boží slova. Každý den přemýšlela, jestli to bude zaslíbený syn, jestli to bude TEN potomek. A potom se narodil syn – to bylo určité naplnění naděje. Ale byl maličký, děťátko, kojenec. Musel vyrůst. Jak dlouho to bude trvat? Ale věřila tomu slibu, který jí Bůh dal, věřila, že získala Hospodina. Připomínala si to, když se dívala na to, jak Kain roste a stává se mužem. Podobným způsobem chodíme s Pánem, žijeme ve víře. Přijímáme jeho slovo – a není to zrníčko, ale je to nepřeberně pestrá, hutná, sytá a dokonalá strava, je to celé evangelium zjevené Písmem. Čteme Boží slovo, ukládáme ho ve své mysli a ve svém srdci, přemýšlíme o něm a každý den si ho připomínáme, zkoumáme, jak ho máme vztahovat do svého života, s nadějí vyhlížíme, jak Bůh bude dál jednat, důvěřujeme zaslíbením, která nám Pán daroval, a krok za krokem jdeme vstříc Pánu. 

Eva nakonec prožila velmi hořké zklamání, když Kain zabil svého bratra Ábela. To je mimochodem další obraz, který ukazuje na Pána Ježíše Krista. Věřící byl zavražděn nevěřícím. Jeho vlastní bratři, tedy ve smyslu lidé, protože je poutalo tělo a krev, ho vydali a rukama pohanů ho zavraždili venku za branou, „na poli“. Eva musela trpět – nejenom, že byl zavražděn její vlastní syn, ale byl zabit svým starším bratrem, a kromě toho, její naděje na vysvobození z důsledků hříchu vzala za své. Nemůžeme říci vůbec nic o její další víře. Nevíme, zda pochopila, že k vykoupení dojde později nebo ne. Ale Boží slovo říká o všech svědcích víry, že osvědčili svou víru ve zkouškách, ale:

  • … nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. (Žd 11,39–40)

Možná bychom to mohli vztáhnout i na Evu, ale ruku do ohně bych za to nedal. Přesto zůstal Boží slib. A ten slib začal krok za krokem růst, maličké zrníčko evangelia se začalo rozbalovat. V šesté kapitole Genesis se objevuje muž jménem Noe, což znamená „odpočinutí“. Skrze archu, kterou on připravil, byl zachráněn svět – sice šlo jenom o jednu rodinu, osm lidí a zvířata od každého druhu, ale přesně to znamenalo, že byl svět zachráněn. A vzpomeňte si na slova Pána Ježíše Krista:

  • Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

Ježíš je ta archa – ta skutečná archa, která zachraňuje. V něm je pravé odpočinutí. A Noemovi přišel Abraham, který dostal zaslíbení. Abraham, který byl mužem víry, který byl připravený obětovat svého milovaného jediného syna Bohu. A vzpomeňte si na slova, která řekl svému synovi, když se ho Izák ptal, kde je oběť, kterou jdou obětovat, před tím, než Abrahama napřáhl nůž, aby svého jediného syna přinesl jako krvavou oběť Bohu:

  • Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné. (Gn 22,8)

A hle, zde je ten beránek, který snímá hříchy světa – Ježíš! Abrahamův vnuk Jákob prorokuje o potomkovi jednoho ze svých synů, Judy, že bude vládnout navěky. Mojžíš mluví o prorokovi, který bude větší než on. Skrze soudce Bůh posílal vysvobození Izraeli, aby v Davidovi dal svému lidu krále, který byl podle jeho srdce. S ním také uzavřel smlouvu, že jeho potomek usedne na trůn a bude kralovat navěky. Ve druhé kapitole Skutků Petr připomíná tuto smlouvu a říká, že Ježíš naplnil ta slova a stal se králem Izraele. Vládne na nebi i na zemi.

Všichni proroci ukazují stále jasnější a přesnější věci, které se týkají zaslíbeného potomka ženy, který rozdrtí hadovi hlavu. Mluví o tom, kde se narodí, komu se narodí, co bude dělat, jak bude vypadat, jak bude trpět, jak musí zemřít, jak na sebe vezme hříchy svého lidu, jaká bude jeho skutečná identita:

  • Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ (Iz 9,5)

To je Pán Ježíš Kristus – děťátko v plenkách položené do jeslí (Lk 2,12). Celý Starý zákon na něj ukazuje, vede k němu, mluví o něm, oslavuje ho. A Nový zákon ho zjevuje v plnosti. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Boží spasení

Byl zaslíben zachránce, potomek ženy, který rozdrtí ďáblovi hlavu. Ten byl prorokován, stále více údajů na něj ukazovalo. Zákoníci v době narození Ježíše, za krále Heroda Velikého, když přišli mudrci z východu a ptali, kde se má narodit veliký král, velmi jasně věděli, že se narodí v Betlémě. Ale tam se ukázali jenom mudrci, pastýři, kteří v okolí pásli svá stáda a setkali se s nebeskými anděly, a později vrazi dětí – žádní zákoníci nepřišli. I když věděli, kde se má narodit, a přišli lidé, kteří tvrdili, že se narodil, nechalo je to chladnými.

Mudrci přinesli dary a klaněli se, pastýři se přišli poklonit a vzdát Bohu chválu za spasení, které Bůh připravil. „Simeon s Annou plakali a Pána Boha chválili, že přišlo lidem na zemi dnes spasení.“ Bůh poslal svého Syna, aby vykoupil hříšníky. Z ženy se narodil Spasitel. Narodil se, jako se rodí lidé, ale byl počat Duchem svatým. Po své matce byl z Davidova rodu (Lk 3,23-38), po svém adoptivním otci, Josefovi, byl z linie králů (Mt 1,1-16). Potomek Davida, dědic trůnu, král Izraele. Podle těla byl cele člověkem a zůstal jím až dodnes i po celou věčnost. Bůh sám na sebe vzal lidské tělo. Žasněte nad tím, moji milí, protože tady se odehrává div nad divy. Náš rozum na to nestačí, ani úsilí všech teologů nebude dostatečné, nehledě na to, že většina z nich nevěří tomu, že Ježíš se narodil z panny a byl počat Duchem svatým (to je trend v naší zemi, a nejenom zde). Přesto obdivuje Boží dokonalost, která se nám zjevila v Božím synu, který je plně člověkem a plně Bohem. Když se naplnil stanovený čas, narodil se z ženy, a až nebeský Otec určí čas, přijde znovu, aby uzavřel čas a skončil s časem. Dnes si připomínáme jeho narození, ale stejně jako každou neděli chceme slyšet o jeho díle, o spasení, které nám přinesl. Už jako malé dítě byl svědectvím o spasení:

  • … vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy.“ (Lk 2,28–31)

V Kristu samotném je naše spasení. On rozdrtil ďáblovi hlavu na kříži Golgoty. Nestalo se to hned po jeho narození, ale bez jeho narození bychom zde neměli ani jeho kříž. A jeho kříž je znamením vítězství. Na kříži porazil každou mocnost a slávu a slavil nad nimi vítězství. Na kříži na sebe vzal naše viny, a protože mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23), zemřel místo nás. Původce života se poddal moci smrti. Jeho nebeský Otec na něj vylil všechen svůj hněv, který Bůh schraňoval pro nás. Jeho lidský život byl zmařen. Zemřel v těle, a byl pohřben přesně tak, jak to Písmo určilo. Dostal hrob boháče. Ale třetího dne byl hrob nalezen prázdný. Pán rozdrtil hadovi hlavu, když se dobrovolně a ochotně poddal smrti. A jeho pata byla rozdrcena, když byl připit na římský kříž. Šel na kříž a nechal se ukřižovat. Naplnil slova Písma, slova daná prvním lidem, Adamovi a Evě.

Ale byl svatý a smrt ho nemohla udržet ve své moci – třetího dne vstal z mrtvých a dokázal právoplatnost své oběti. Svým vzkříšením ukázal, že Otec přijal jeho oběť za nás, že jeho oběť je dostatečná a není už třeba přinášet žádné další oběti. Vstal z mrtvých, žije a kraluje. A volá každého člověka k pokání a k víře v něj samotného. On je jedinou cestou k Otci, bez něho se nedá přijít k Otci, jenom skrze něj.

Milovaní, jsme blahoslavené pokolení a žijeme v blahoslavené době – a je jedno, co se aktuálně děje kolem nás. Jsme blahoslavení, protože známe našeho Pána. David o něm vyhlašoval veliké věci v Žalmech, ale neznal ho. Ještě neměl ani trochu jasno, o kom že to mluví. Ale my ho známe. Proto jsme tak blahoslavení na straně jedné, ale na straně druhé – nikdo nemá výmluvu, protože Boží syn byl zjeven. Slovo se stalo tělem. Ten, který rozdrtil hadovi hlavu, je náš Pán Ježíš Kristus. Každý, kdo v něj věří, má život věčný.

Eva se nedočkala naplnění slibu, který Bůh dal hadovi. Ale my jsme se dočkali. My vcházíme doširoka otevřenou branou přímo k našemu nebeskému otci. Můžeme, protože ten, který rozdrtil ďáblovi hlavu, nás předchází na své pouti – je naší nebeskou kotvou, a když se ho pevně držíme, dovede nás domů, do nebeského přístavu. V těchto dnech si připomínáme jeho narození, ale tato připomínka se neobejde bez jeho kříže a jeho vzkříšení. A to je dobře, protože to je evangelium. Kdybychom toto vynechali, vynechali bychom to nejdůležitější. Kdyby zůstal v jesličkách, jak je často zobrazován, nikdy bychom se nesešli ke společnému uctívání. Nikoliv jeho narození, ale jeho kříž zachraňuje hříšníky a vysvobozuje nás před přicházejícím Božím hněvem. Ale kdyby nebylo jeho narození, nikdy bychom se nedostali ke kříži. Kdyby nebyl člověkem ve všem jako my, nemohl by na sebe vzít břemeno našich hříchů. Už by nemohl být vysvoboditel, už by nemohl nést naše břemena.

Bratři a sestry, myslete na to v těchto dnes, kdy se nás valí ze všech stran různé křesťanské písně, které mluví o narození Krista. Připomínejte si tyto věci, kdykoliv k tomu budete mít příležitost, kdykoliv uslyšíte někde vyhrávat některou z těch nádherných duchovních písní o narození Pána Ježíše Krista. Myslete na jeho dokonalé lidství, myslete na vykoupení, které nám získal svou krví na kříži. Spoléhejte na Pána a choďte s ním každý den. Tak bude oslaven ve vašich životech. Spoléhejte na jeho slovo, i kdyby to mělo být jen nepatrné zrníčko, ale postavme na něm svou víru a radujme se v Pánu. Amen.

Přidat komentář