Vaše povinnosti k vedoucím církve (Žd 13,17–19.22–25)

Vaše povinnosti k vedoucím církve (Žd 13,17–19.22–25)

„Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim…“ Vzhledem k naší kultuře a k tomu, že jsme baptisté, se na tento text nekáže snadno. Naše kultura je anti-autoritářská a postmoderní, a oba tyto postoje brojí proti poslušnosti či podřízenosti. Anglikánský kazatel John Stott napsal: „Za celou dlouhou dobu své historie se svět jen zřídkakdy, jestli vůbec někdy, stal svědkem tak rozsáhlé uvědomělé vzpoury proti autoritě.“ (J. Stott: Between Two Worlds [Eerdmans, 1982], s. 51.) Abych Stottovo tvrzení dokázal, zeptám se vás: když slyšíte slova autorita nebo podřídit se, co vás napadá? Jsou to pro vás vítaná, příjemná slova, nebo se naježíte a přejdete do střehu? Náš národ byl založen na vzpouře proti autoritě a jedním z našich prvních hesel bylo: „Nenechám po sobě šlapat!“ Jako národ máme odbojného ducha, který vyzvedává práva jednotlivce. Představa, že bychom se měli podřizovat autoritě, nám připadá slabošská!

Naše kultura je dále ovlivněna postmodernismem, který tvrdí, že absolutní pravda neexistuje a že každý má právo si „pravdu“ vytvářet či vykládat, jak uzná za vhodné. To znamená, že vaše „pravda“ je dobrá pro vás, ale já mám svou vlastní „pravdu“ a nikdy se nebudu cítit povinen podřídit se vaší „pravdě“. Můžete si věřit, čemu chcete, ale na druhou stranu musíte nechat mne, abych věřil, čemu chci já. Pravda není autoritativní. Já sám jsem autoritou svého života a moje „pravda“ slouží mým vlastním záměrům. Přidejte k tomu baptistickou filosofii řízení církevního sboru s rovností hlasů všech členů, a pak teprve budou s naším textem problémy! Správa baptistických sborů je příslovečně politická. Baptisté se s jinými baptisty rozcházejí kvůli poměrně nevýznamným otázkám.

Vypráví se dokonce vtip o baptistovi, který ztroskotal a uvázl na pustém ostrově. Když se konečně objevili zachránci, našli na ostrově tři budovy. „Na co je tahle budova?“ zeptali se. „Tady bydlím,“ odpověděl baptista. „Aha. A na co je ta druhá budova?“ „To je moje církev.“ „No dobře, a na co je teda ta třetí budova?“ „Jó, to je církev, kam jsem chodil před tím.“ Když se baptistům jejich církev nelíbí, ani je nenapadne, že by se mohli podřídit. Prostě si najdou nebo založí novou! Teď se ale dostáváme k verši Židům 13,17, který těmto silným vlivům odporuje: „Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim…“ Tyto příkazy jsou součástí inspirovaného Božího slova, takže jsou pro nás užitečné (2Tm 3,16), a proto se s nimi musíme vypořádat. Náš text je sice adresován členům církve, ale vyplývají z něj také určité povinnosti pro vedoucí církve. (Poněvadž příští týden jsou velikonoce, budeme se zabývat verši 13,20–21, kde je zmínka o zmrtvýchvstání. Na povinnosti církevních vedoucích se podíváme, dá-li Pán, o týden později.) Zbožné vedoucí církve jste povinni poslouchat a modlit se za ně.

1. Zbožné vedoucí církve jste povinni poslouchat.

Řecká slova přeložená jako „poslouchat“ a „podřizovat se“ znamenají poslouchat a podřizovat se! Jestli je mezi nimi nějaký rozdíl, spočívá v tom, že poslušnost vyjadřuje následování pokynů či příkazů, zatímco podřízenost zahrnuje postoj. Člověk může navenek poslouchat, a přitom uvnitř kypět hněvem; to ale není podřízenost. Podřízenost předpokládá ducha láskyplné spolupráce, který vyrůstá z důvěry. Věříte, že vašim vedoucím leží na srdci vaše nejlepší zájmy, a proto jdete s nimi. Autor nám nabízí dva důvody, proč bychom měli zbožné vedoucí církve poslouchat a podřizovat se jim:

A. Zbožné vedoucí byste měli poslouchat proto, že bdí nad vaší duší a budou se z toho zodpovídat Bohu.

Bůh pod svou nejvyšší autoritu ustanovil autority různých úrovní. Smyslem veškeré autority je poskytovat ochranu a přinášet požehnání těm, kdo jí podléhají. Bůh ustanovil autoritu občanské vlády, aby poskytovala ochranu a přinášela požehnání občanům dbalým zákonů; aby je chránila před těmi, kdo by je chtěli poškodit nebo podvést. Koná-li vláda svou práci, pak trestá zločince, případné agresory udržuje v patřičných mezích a lid může žít v míru. Nakolik jsou představitelé státu zkorumpovaní či nedbalí, natolik občané trpí.

V rodině postavil Bůh do autority manžela podřízeného Kristu, aby poskytoval ochranu a přinášel požehnání své manželce a dětem. Manžel má zajišťovat potřeby své rodiny (1Tm 5,8), chránit ji před fyzickým a duchovním nebezpečím a žehnat jí tím, že ji vede po Božích cestách. Není-li manžel zbožný a využívá-li svou autoritu k vlastním sobeckým cílům, pak tuto autoritu, kterou mu svěřil Bůh, zneužívá a bude se Bohu ze svých hříchů zodpovídat.

V církvi ustanovil Bůh starší či pastory (pastýře), aby o stádo pečovali (Sk 20,28; 1Pt 5,1–4). Nemají v církvi panovat, ale jít stádu příkladem (1Pt 5,3; 2K 1,24). Na žádné úrovni není autorita ustanovených vedoucích absolutní. Každý vedoucí se bude zodpovídat Bohu!

Náš text hovoří o vedoucích v množném čísle. Z Nového zákona je zřejmé, že starších, kteří spravují místní církev, má být větší počet (Sk 14,23; 20,17; Tt 1,5). Vícečlenné vedení je pojistkou proti zneužívání autority. Když všichni starší místní církve řeší určitou otázku biblicky a s modlitbou a když všichni souhlasí, nebude jejich závěr neomylný, ale se slušnou pravděpodobností bude správný. U všech otázek by měl být ponechán prostor pro diskuzi založenou na biblických principech (Sk 15), když ale starší dosáhnou shody, měla by se církev podřídit jejich vedení, pokud není ve zřejmém rozporu s Písmem v některém zásadním bodě učení.

Z textu je patrné, že církev by se měla podřizovat zbožným vedoucím. Vedoucí, kteří svou pravomoc zneužívají, by měli být pokáráni a odvoláni z úřadu (1Tm 5,19–21). Jak postřehl Jan Kalvín, „apoštol hovoří pouze o těch, kteří věrně vykonávají svůj úřad, neboť ti, kteří nemají než samu hodnost, ba kteří pastýřské hodnosti užívají pro záměr církev zničit, zasluhují pramálo úcty a ještě méně důvěry.“ (J. Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker], Židům 13,17, s. 352-353.)

Než opustíme téma poslušnosti a podřízenosti vedoucím, rád bych vysvětlil konkrétněji, co to neznamená a co to znamená. Za prvé to neznamená vedoucí slepě následovat a na nic se neptat. Pochybuji, že by to byl problém většiny lidí, ale hromadná sebevražda stoupenců Jima Jonese v sedmdesátých letech ukazuje, že se to problémem může stát, když jsou lidé svedeni zlým vůdcem. Ani v církvi, která se snaží řídit Biblí, není na tom, že zkoumáme Písma, abychom zjistili, zda je určité učení zdravé (jako berojští židé v případě Pavlova učení ve Skutcích 17,11), nic špatného, ale je to naopak správné. O svých kázáních budu rád s kýmkoli diskutovat, pokud vám jde o to, abyste se věrně podřizovali tomu, co učí Bible. Nejsem neomylný!

Kdy je úkolem církve poslechnout a podřídit se? Samozřejmě se všichni musíme podřídit tehdy, když vedoucí vyučují Boží pravdu, zejména pokud jde o zásadní body učení a základní příkazy víry. Pak to není autorita vedoucích, ale Boží autorita, které se musíme podřídit.

Pokud jde o oblast, kde se zbožní křesťané mohou v názorech rozcházet, musíme si navzájem dovolit zdvořile nesouhlasit. Podřízenost zbožným vedoucím ale znamená, že vést proti mně opozici, když se mnou nesouhlasíte v méně podstatné věci, by byla neposlušnost vůči Bohu.

Úřadu těch, kdo učí Boží slovo, je třeba prokazovat vážnost. Titovi Pavel napsal: „Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. Nikdo ať tebou nepohrdá“ (Tt 2,15). Přehlížet Tita by znamenalo přehlížet Boha, jehož slovo Titus kázal.

Zažil jsem dvě konkrétní situace, kdy se členové sboru měli podřídit, i když to pro ně mohlo být těžké. V jednom případě z doby mé služby v Kalifornii měl do našeho městečka přijet přednášet velmi oblíbený spisovatel. Problém byl ten, že tento muž opustil manželku kvůli jiné ženě. Sbor, který navštěvoval, mu uložil výchovný trest, on jim ale řekl, že na to nemají právo, a pokračoval se svou populární službou. Řekli jsme v církvi, že si jako starší nepřejeme, aby lidé od nás chodili na jeho přednášku, protože by svou účastí dali najevo, že jeho hřích schvalují. Později jsem se ke svému zármutku doslechl, že několik našich členů tam stejně bylo. Myslím, že neuposlechli verš Židům 13,17.

Druhá taková situace se týkala církevní kázně v případě jedné vdovy z církve, která se provdala za nevěřícího. Věděla, že je to hřích, a protože byla vedoucí naší modlitební služby, mohl špatný příklad jejího hříchu pokoušet jiné neprovdané ženy. Když ji ale starší vyloučili ze společenství, některé ženy v církvi s ní nadále společenství udržovaly – v rozporu s celou kapitolou 1. Korintským 5 a v neposlušnosti vůči starším.

Kázeň ve sboru je složitá věc, protože ve sboru jsou vždycky lidé, kteří mají k potrestanému člověku osobní citové vazby. Vždycky se najdou někteří, kteří ho litují a naléhají na ostatní v církvi, aby jednali milostivě a milosrdně, a neodsuzovali ho. Ale aby byla kázeň účinná, musí být prosazována jednotně. Pokud s členem potrestaným vyloučením ze společenství někteří členové nadále společenství udržují, podrývá to výchovnou hodnotu tohoto trestu. Je to totéž, jako když při sobě nedrží rodiče při výchově dětí. Děti rychle poznají, že si mohou beztrestně dělat, co si zamanou, protože táta s mámou se neshodnou. Poslušnost vůči vedoucím církve je tedy zvláště důležitá, pokud je církev nucena výchovně potrestat člena, který zhřešil.

B. Zbožné vedoucí byste měli poslouchat proto, že způsobíte-li jim trápení, přivodíte si trápení.

Verš Židům 13,17 říká, že z poslušnosti vůči zbožným vedoucím církve vám plyne užitek. Neposlouchat je „by vám nebylo na prospěch“. Bůh ustanovil autoritu k ochraně a požehnání. Když neposloucháte zbožné vedoucí církve, kteří vám zvěstují Boží slovo, ve skutečnosti neposloucháte Boha, což má vždy závažné následky (Ga 6,7–8). Znovu se tu předpokládá, že tito vedoucí jsou svědomití lidé, kteří žijí s Bohem.

Duchovní děti nám mohou podobně jako naše děti tělesné působit nezměrnou radost stejně jako nezměrný žal. Každému pastýři dávají lidé z jeho stáda mnoho příležitostí jak k radosti, tak k povzdechům. Apoštol Pavel napsal Tesalonickým: „Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří?“ (1Te 3,9; viz též 2,19–20.) Apoštol Jan napsal: „Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě“ (3J 4). Zato když se Galatští odklonili od pravdy, Pavel tím trpěl (Ga 1,6; 4,19). Korintským psal „ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami“ (2K 2,43). Pavel se nestaral o svůj vlastní prospěch a o svou pověst, ale o jejich prospěch a o Boží slávu. Zavdáváte-li svým pastýřům příčinu k povzdechům, je to proto, že vědí, jakou škodu způsobí vaše neposlušnost vám i Kristovu jménu.

Zbožné vedoucí církve byste tedy měli poslouchat, protože nad vámi bdí a protože jinak si přivodíte trápení.

C. Zbožné vedoucí byste měli poslouchat, když vám předkládají výzvy Božího slova.

Ve verši 13,22 autor říká: „Prosím vás, bratří, přijměte toto slovo napomenutí; píšu vám jen krátce.“ Někdo si možná řekne, že dopis o třinácti kapitolách není zrovna krátký, ale on se dá nahlas přečíst za čtyřicet osm minut. Na to, o jak závažném tématu pojednává, to není tak zlé! Autor třikrát naznačil, že by mohl říct mnohem víc, ale že se drží zpátky (5,11; 9,5; 11,32). (Tenhle problém mi není cizí!) Spojení „slovo napomenutí“ označuje kázání (Sk 13,15: „slovo povzbuzení“). Takže byste měli vydržet poslouchat i kázání, které trvá skoro hodinu, a snažit se jím řídit!

Sloveso „přijmout“ je ve 2. Timoteovi 4,3 přeloženo jako „snést“. Ve verši 4,2 Pavel Timoteovi ukládá hlásat slovo Boží, což zahrnuje usvědčování, domluvy a napomínání, a potom dodává: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.“

Důvodem, proč musíme zdravé učení přijímat, snášet či vydržet, je to, že zdravé učení se často staví proti tomu, jak uvažujeme nebo žijeme, a ukazuje nám odlišnost Božích cest („usvědčování“ ve 2Tm 3,16; 4,2). Mnoho pastorů se chce zavděčit lidem, a tak se zdráhají zvěstovat „celou Boží vůli“ (Sk 20,27 NBK). „Učení o vyvolení vyvolává příliš mnoho sporů,“ říkají si, a tak se mu v kázáních vyhýbají, i když Bible to učí k našemu duchovnímu prospěchu. Nebo přejdou mlčením náš text, který mluví o poslušnosti a podřízenosti vůči vedoucím církve, protože by to mohlo příliš mnoho lidí rozhněvat. Nechce se jim zabývat vedoucí úlohou mužů v církvi a v rodině, protože to rozčiluje feministy. A zanedlouho se Bible stane sbírkou otřepaných a ochočených frází, které každému dovolují, aby si žil tak, jak se mu líbí.

Vedoucí musí samozřejmě napomínat trpělivě a laskavě. Musíme lidem dopřát čas, aby se v rámci svého růstu v Kristu s náročnými pravdami vyrovnali. Duchovní zrání, stejně jako zrání tělesné a citové, nějakou dobu trvá. Vy jako posluchači ovšem musíte na své straně snášet napomínání svých duchovních vedoucích, chcete-li v Kristu růst. Když s něčím nesouhlasíte, nekrčte nad tím rameny. Vraťte se k Písmu a přesvědčte se, jestli je to pravda. Pokud ano, podřiďte se jí ne jako slovům lidí, ale jako slovu Božímu (1Te 2,13).

Jeden pastor si udělal průzkum a zjistil, že „většina lidí se žádným významným způsobem na návštěvu církve nepřipravuje“. Napsal: „V průměrné církvi se za své setkání s kázáním modlí méně než polovina věřících. Méně než třetina se modlí za svého pastora nebo za jeho přípravu. I když je oddíl zřetelně oznámen týden předem, jenom jeden z pěti lidí si udělá čas, aby si ho před příchodem do církve přečetl.“ (Michael Fabarez: Preaching that Changes Lives [Thomas Nelson Publishers], s. 153.)

Pokud chcete „vydržet“ slovo napomenutí, které vám každý týden přináším, rád bych vás povzbudil k modlitbě za to, aby vám Bůh otevřel srdce pro svou pravdu. Modlete se za mne, abych jak při kázání samotném, tak už při jeho přípravě zůstával věrný textu Písma. A najděte si během týdne čas, abyste si oddíl prošli sami a zauvažovali nad tím, jak se týká vašeho srdce. Účinnost mého kázání nezávisí jen na tom, jak kvalitně kážu, ale také na tom, jak kvalitně nasloucháte. Dokonce i Ježíš, ten největší kazatel, který kdy kázal, své posluchače vyzýval: „Proto dávejte pozor na to, jak posloucháte“ (Lk 8,18 NBK). Vaší první povinností vůči zbožným vedoucím církve je poslouchat je, a to v první řadě znamená poslouchat Boží slovo, které vám zvěstují.

2. Za zbožné vedoucí církve jste povinni se modlit.

„Modlete se za nás“ (13,18). Je poučné, že apoštol Pavel často prosil o modlitby. V Římanům 15,30–32 prosí čtenáře o přispění v boji modlitbami za to, aby byl zachráněn před těmi, kdo neposlouchají víru, aby jeho služba byla pro svaté přijatelná a aby je pak mohl s radostí navštívit, dá-li Bůh. V Efezským 6,19 prosí o modlitby, aby mohl směle zvěstovat evangelium, kdykoli otevře ústa. Já bych neřekl, že zrovna Pavel potřeboval takové modlitby, ale on ano! V Koloským 4,3-4 prosí o modlitby, aby Bůh otevřel dveře slovu a aby ho dokázal jasně vysvětlit. (Zase nemám dojem, že by pro Pavla byl problém vysvětlit evangelium jasně!) V 1. Tesalonickým 5,25 prosí prostě: „Bratři, modlete se za nás“ (NBK). Ve 2. Tesalonickým 3,1–2 prosí o modlitby, aby se Boží slovo rychle šířilo a bylo oslaveno a aby byl zachráněn před zlými a zvrácenými lidmi. Ve Filemonovi 22 vyjadřuje naději, že bude Filemona díky jeho modlitbám brzy moci navštívit.

Když si potřebu modliteb tolik uvědomoval apoštol Pavel, o kolik víc je potřebujeme my ostatní, kteří se snažíme sloužit Pánu! Jak Pavel zvolal: „Ale kdo je k takovému poslání způsobilý?“ (2K 2,16). V našem textu autor zmiňuje dvě oblasti pro modlitby za vedoucí:

A. Modlete se za vedoucí, aby si v bitvě ve všem uchovali dobré svědomí.

Pokud jde o pozadí autorovy poznámky ve verši 13,18, nezbývá nám než se pokusit o informovaný odhad. Nejspíš to ovšem bylo něco v tomto smyslu: Autor právě řekl několik věcí, které nebyly jednoduché. Střetl se se zastánci tradic, kteří se nechtěli vzdát svých židovských obyčejů, i když by přitom rádi dále následovali Krista. Řekl jim: „Tohle nejde! Pokud se vrátíte zpátky k judaismu nebo se ho pokusíte směšovat s vírou v Krista, bude vás čekat vás Boží soud, protože jste evangelium zředili.“ Tradicionalisté se přeli se zbytkem církve: „To už zašel příliš daleko! Podle něj to, čím se už od Mojžíše řídili naši otcové, už dál neplatí.“ Autor tu v podstatě říká: „Chápu, že pro vás moje učení bylo těžko stravitelné, a prosím vás, abyste se za mne modlili, protože jsem si jistý, že mám před Bohem dobré svědomí a že všechno, co jsem řekl, jsem řekl ve prospěch Boží pravdy a vašeho duchovního dobra.“

Každý pastýř, který je věrný Bohu, musí čas od času říci nebo udělat něco, co nevyhnutelně někoho v církvi urazí. Často to bývají zastánci tradic: „Takhle jsme to nikdy nedělali!“ Někdy řeknou, že si vůbec neváží minulosti. Někdy ho obviní, že působí rozbroje. Někdy se pokusí vymyslet nějaký kompromis, jen aby nemuseli opustit své zamilované názory a zvyklosti, i když to znamená ústupky od biblické pravdy. Pod takovým tlakem někteří pastýři kapitulují a dopustí, aby se v církvi provozovala politika. Modlete se za své vedoucí, aby zůstali pevní a zachovali si dobré svědomí před Bohem, který zkoumá srdce (1Te 2,3–5).

B. Modlete se za vedoucí, aby byli vysvobozeni z okolností nebo z nesnází, které nemohou ovlivnit.

Autor čtenáře prosí, aby se modlili ještě více, aby jim byl o to dříve navrácen (13,19). Nevíme, jaké okolnosti mu bránily, aby je navštívil, ale bylo to něco, s čím nemohl nic dělat. Mohl to být zdravotní problém nebo cokoli jiného. Možná, že jeho kritikové v této židovské církvi říkali: „Kdyby mu na vás opravdu záleželo, už by tu touhle dobou byl osobně!“ Mám dojem, že pastor bývá často kritizován prostě za to, že mu není dáno být všudypřítomný! Autor je však touží navštívit, a tak je žádá o modlitby. Jeho prosba ukazuje, že Bůh je větší než jakákoli situace, které čelíme, a že modlitba je tím, co nám dává přístup k Boží moci. Modlitba není jen zdvořilé gesto vyjadřující bratrský zájem. Bůh modlitbu ustanovil jako jeden ze způsobů, jimiž na svůj lid vylévá svou moc a požehnání. Modlitba nám ukazuje, že nejsme zdatní pracovníci, kteří od Boha potřebují jen sem tam trochu postrčit. Dokud Bůh nejedná, jsme naprosto nedostateční, a on se rozhodl jednat prostřednictvím modliteb. Kdyby se více lidí pravidelněji modlilo za své pastory, možná, že by se méně církví rozpadalo a méně lidí by z církví odcházelo kvůli malichernostem.

Závěr

Doufám, že si mnozí z vás vezmou k srdci dvě prosté aplikace. Za prvé, připravujte se v srdci na shromáždění církve: Udělejte si někdy během týdne, třeba v sobotu večer, čas, abyste se za mne (nebo za kohokoli, kdo bude kázat) modlili. Modlete se, aby vaše srdce bylo vnímavé k Božímu slovu a ochotné se mu podřídit. Věnujte pár minut tomu, abyste si přečetli text, na který se bude kázat, v jeho kontextu a rozjímali o něm. Modlete se za účinnost kázání v tištěné podobě, v audiozáznamu a na webových stránkách.

Za druhé, modlete se za mne, abych si udržel dobré svědomí před Bohem a abych kázal jeho pravdu bez kompromisů. Modlete se za mne, když kážu, aby símě Božího slova našlo v srdcích úrodnou půdu. Modlete se proti neshodám, které se příležitostně vyskytnou. Modlete se za jednotlivce, o nichž víte, že zápasí s hříchem.

Charles Spurgeon se při jedné ze svých návštěv kontinentu setkal s americkým kazatelem, který mu řekl: „Už dávno se s vámi toužím setkat, pane Spurgeone, abych se vás mohl zeptat na pár maličkostí. V naší zemi mají lidé mnoho různých názorů na tajemství vašeho obrovského vlivu. Byl byste tak hodný, a řekl mi, co si tom myslíte vy sám?“ Spurgeon chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Moji lidé se za mne modlí.“ (Iain Murray: The Forgotten Spurgeon [Banner of Truth], s. 44.) I když nikdy nebudu mít tu moc ani obdarování jako Spurgeon, rád bych vás poprosil o totéž: modlete se za mne!

Otázky k diskuzi

1. Proč zní myšlenka poslušnosti vůči vedoucím církve tak protivně? Kde jsou meze této poslušnosti?

2. Na jakém základě lze oprávněně (z biblického hlediska) opustit církev?

3. Uveďte několik správných a nesprávných způsobů, jak hodnotit kázání.

4. Dáte si závazek, že se budete modlit za své pastýře a že budete své srdce připravovat na to, aby přijímalo kázané Boží slovo?

 

Přidat komentář