1. března

Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. (Kaz 2,19)

Dobrý zanechá dědictví vnukům, ale ani u nich není jisté, zda budou moudří či pošetilí. Přesto je jisté, že se zmocní všeho, k čemu se člověk ve své moudrosti klopotně dopachtil. A pokud to nebudou vnuci, bude to někdo jiný, u něhož je ještě méně jisté, že bude moudrý. To je koloběh života i lidského namáhání, který Šalomoun sleduje i sám zakouší a všímá si jeho marnosti a pomíjivosti. Do hrobu si člověk nic s sebou nevezme (a i kdyby si vzal, bude mu to k ničemu), takže všeho, co člověk vlastníma rukama vytěžil, se zmocní někdo jiný. Proto je třeba si skrze víru v Pána Ježíše Krista ukládat poklady v nebesích, kde je rez neničí a mol nežere, kde přinášejí věčné užitky.