Abychom vydrželi, uvažujme o Ježíši (Žd 3,1-6)

Nemusíte se hlásit, ale předpokládám, že mnozí z nás si dali nějaká novoroční předsevzetí a od některých z nich už stačili upustit. Začít s dietou není nic těžkého, ale nenechat toho, když před vás někdo postaví lákavý pokrm, to je práce! Pustit se do cvičení není problém, ale rozhýbat se, když na vás celé tělo křičí, že si pro dnešek zasloužíte pauzu, to už taková legrace není. Nebo vážněji: vstoupit do manželství je snadné. Jste mladí, zdraví, zamilovaní a říkáte si: „Jak bych se s tímhle úžasným stvořením mohl kdy nepohodnout?“ Jak ale víme my, kdo žijeme v manželství už léta, když na člověka začnou doléhat životní těžkosti, pak už udržení láskyplného manželského vztahu tak lehké není.

Totéž platí o křesťanském životě. Spolehnout se na Krista a získat darem věčný život je snadné. To je toho! V naší společnosti obvykle není nic obtížného vyznat svou víru v Ježíše tím, že se dáte pokřtít. Ve společnosti muslimské či hinduistické to může znamenat vzdát se rodiny a přátel, někdy snad i života. Ovšem v dnešní Americe je poměrně jednoduché dát se pokřtít. Na členství v místní církvi zpočátku není nic nepříjemného. Je skvělé patřit ke skupině vzájemně se milujících věřících.

Jak ovšem vědí ti z nás, kdo už křesťany nějakou dobu jsou, vydržet tak snadné není. Křesťanský život je neustálý boj proti silám temnoty a obětí je mnoho. Mnozí podlehnou hříchu. Další zanedbávají příležitosti, kdy mohou každý den trávit čas s Bohem, a postupně se tak nechají unést proudem. Postupně na sebe nasbírají nános světa, jako když se nám na autech během zimy, kdy se dají těžko mýt, nastřádají vrstvy špíny a soli. Netrvá dlouho a jsou od Pána velice daleko.

Jiní si napřed vedou aspoň na pohled docela dobře, ale pak ztratí svou počáteční lásku a spokojí se s jednotvárnou křesťanskou existencí. Další odpadnou kvůli zraněním, která jim způsobili druzí křesťané, když o nich šířili polopravdy nebo se k nim špatně chovali. Nejprve tvrdí, že Ježíše stále následují, ale hořkost vůči církvi, Kristovu tělu, si nakonec vybere svou daň. Nevydrží. Židovští křesťané začali dobře. Hned na začátku svého křesťanského života poznali velké utrpení a pronásledování. Mnozí z nich byli pro svou víru připraveni o majetek a snášeli to s radostí (10,32-34). Nyní ale byli v nebezpečí, že sklouznou nazpět k judaismu a nebudou dbát na své velké spasení v Ježíši Kristu (2,1-4). Proto je autor listu povzbuzuje, aby vydrželi.

Poselství naší pasáže jeho dopisu je prosté: Abychom vydrželi, uvažujme o Ježíši. „Uvažovat“ znamená přemýšlet o něčem na základě důkladného a trpělivého zkoumání. Ježíš toto slovo používá, když nám říká, abychom si všimli havranů a lilií (Lk 12,24.27). Havrany vídáme skoro každý den, ale obvykle se nepozastavíme, abychom o nich uvažovali. Ježíš poukázal na to, že nesejí ani nesklízejí, nemají stodoly ani spižírny, a Bůh je přesto živí. A uzavřel: „Oč větší cenu máte vy než ptáci!“ Proč mě to nenapadlo samotného? Protože jsem se nezastavil, abych o havranech uvažoval.

Uvažovat o něčem stojí čas a úsilí. Nedochází k tomu mimoděk, zvlášť pokud jste zaneprázdnění. Když tomu ale věnujete čas, obvykle se vám to bohatě vrátí. V Kalifornii jsme měli přátele, kteří navštívili národní park Yosemite, protože slyšeli naše ódy na to, jak je tam krásně. Pak nám řekli, že tam strávili hodinu. Podívali se na to a jeli pryč. Zůstali jsme úplně paf. Hodinu na Yosemite?

Později jsem četl historku o starém zřízenci rezervace, který v Yosemitu pracoval, i když mu už táhlo na devadesát let. Strávil poznáváním a obdivováním nádhery Yosemitu doslova celý život. Jednou se ho nějaká dáma z velkoměsta ve spěchu otázala: „Co byste dělal, kdybyste měl hodinu na to, abyste si prohlédl Yosemite?“ Pomalu po ní opakoval: „Hodinu na to, abych si prohlédl Yosemite…“ Odmlčel se a pak řekl: „Madam, kdybych měl na to, abych si prohlédl Yosemite, jen jednu hodinu, šel bych támhle k té kládě, sedl si na ni a brečel!“

Kolik času jste tento týden věnovali uvažování o velkoleposti Ježíše Krista? Bible ukazuje jeho vznešenou slávu na každé stránce. Mimochodem, Bible je naším jediným pramenem informací. Někteří křesťané si vymýšlejí vlastního „Ježíše“, který ale není tím Ježíšem, o němž mluví Bible. Jejich Ježíš nikdy nikoho nesoudí. Když zhřeší, což se stává často, jejich Ježíš je obejme a ujistí je, že všichni děláme chyby. Jejich Ježíš je miluje takové, jací jsou, což se jim zamlouvá, protože se nechtějí zabývat svými hříchy a pomocí sebekázně se cvičit ve zbožnosti. Potíž s jejich Ježíšem je ta, že to není Ježíš Písma!

A proto je zapotřebí, abychom viděli a zakoušeli Ježíše Krista prostřednictvím Božího slova. V tom máme lék proti tomu, abychom se nechali unášet proudem, a sílu k tomu, abychom vydrželi. Zapřísahám nejprve sám sebe, protože mám sám sklon nechat se unášet proudem, a zapřísahám i vás: Věnujme uvažování o Ježíši co nejvíce času!

1. Uvažujme o Ježíši jako o apoštolovi a veleknězi našeho vyznání.

„Naším vyznáním“ je míněn jak souhrn všech pravd křesťanství, kterému říkáme „víra“, tak souhlas našeho srdce s těmito pravdami. Skutečnosti, kterým věříme, stručně definují velká kréda a vyznání křesťanského učení. Skutečnost, že jim věříme, vyznáváme ústy a z celého srdce. Autor uvádí o Ježíši dvě pravdy, o kterých máme uvažovat:

A. Uvažujme o Ježíši jako o apoštolovi našeho vyznání.

Toto je jediné místo v Písmu, kde je pro Ježíše použit tento titul. Použití samotného jména „Ježíš“ soustřeďuje pozornost na lidství našeho Spasitele, které autor listu právě rozebíral ve druhé kapitole. Jako člověk, narozený z panny Marie, přišel Ježíš na zem, aby poslušně splnil konkrétní úkol, který mu dal Otec.

„Apoštol“ doslova znamená někoho, kdo je vyslán s pověřením. V Janově evangeliu se často říká, že Ježíše poslal Otec (J 3,17.34; 5,36-38 a jinde). Přišel, aby nám ukázal Otce a uskutečnil Otcův plán na naše vykoupení tím, že prolil svou krev. Ježíš řekl, že nic nedělá ze své vlastní iniciativy, ale že mu jde pouze o splnění vůle toho, kdo ho poslal (J 5,30).

Boha nemůžeme znát jinak než Ježíšovým prostřednictvím (Lk 10,22). Jediná možnost, jak se můžeme dozvědět o nebi a věčném životě, je ta, že Ten, kdo tam tráví věčnost, opustí svou tamní slávu a přijde nám tyto věci odhalit. Ježíš Otci říká: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali“ (J 17,6).

Inspirované záznamy o tom, co tito lidé viděli a slyšeli, jsou nám k dispozici v Novém Zákoně. Ježíš po vzkříšení svým učedníkům řekl: „… že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech“ (Lk 24,44). To jsou tři části, na které se dělí hebrejská Bible. A tak Nový i Starý zákon ukazuje na Ježíše, na toho, koho Bůh pověřil, aby ho ukázal lidem a vykonal jeho vůli.

B. Uvažujme o Ježíši jako o veleknězi našeho vyznání.

Tuto skutečnost už autor uvedl ve verši 2,17 a později se ji chystá dále rozvést. Zde se o ní zmiňuje jen mimochodem, a proto se o ní zmíním mimochodem i já. Apoštol naší víry přináší Boha dolů k nám; velekněz přináší nás vzhůru k Bohu. Přinesl svou krev na slitovnici jako oběť smíření za naše hříchy, čímž uspokojil nároky Božího spravedlivého hněvu, takže nyní jsme v jeho přítomnosti vítáni.

I když Písmo Mojžíše nikde nenazývá apoštolem, v podstatě v Izraeli tuto úlohu zastával. Bůh Mojžíše pověřil, aby vysvobodil jeho lid z egyptského otroctví. Mojžíš nebyl velekněz. Tuto roli dostal jeho bratr Áron. Ježíš v sobě spojuje obě funkce. Je naším apoštolem i veleknězem. Jeho příkazům se musíme podřídit jako příkazům z autority všemohoucího Boha. Musíme před Boha přicházet pouze prostřednictvím zásluh Ježíšovy krve. Uvažujme často a pozorně o Ježíši, apoštolovi a veleknězi našeho vyznání!

2. Uvažujme o Ježíši jako o tom, který je větší než Mojžíš.

Od verše 3,2 až do verše 3,6 autor rozvíjí myšlenku, že Ježíš je větší než Mojžíš. Abychom to pochopili, musíme si uvědomit, že v židovských představách nebyl nikdy nikdo větším vůdcem než Mojžíš. Byl pro ně tím největším člověkem v dějinách. Když byl miminkem, Bůh mu zázračně zachránil život. Bůh se Mojžíšovi ukázal v hořícím keři a poslal ho, aby vysvobodil jeho lid po čtyřech stech letech zajetí v Egyptě. Mojžíšovým prostřednictvím seslal Bůh pohromy na Egypt a rozdělil Rudé moře, aby Izraelce vysvobodil. Mojžíš v poušti uhodil do skály, aby vydala vodu. Vyšel na horu, kde hovořil s Bohem tváří v tvář a převzal od něj Desatero přikázání. Mojžíšovi Bůh dal podrobné instrukce, jak postavit svatostánek. Mojžíš napsal prvních pět knih Starého zákona, ve kterých Izraeli ukazuje, jak má žít v Boží přítomnosti.

Při jedné příležitosti zpochybňovali Mojžíšovo vedení dokonce i jeho bratr Áron a sestra Mirjam. Bůh sestoupil v oblakovém sloupu a řekl (Nu 12,6-8):

Poslyšte má slova: Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu. Ne tak je tomu s mým služebníkem Mojžíšem. Má trvalé místo v celém mém domě. S ním mluvím od úst k ústům ve viděních, ne v hádankách; smí patřit na zjev Hospodinův. Jak to, že se tedy nebojíte mluvit proti mému služebníku Mojžíšovi?

Když se oblak zvedl, Mirjam byla malomocná! Mojžíš se nad ní slitoval, prosil Boha, aby ji uzdravil a Bůh ho vyslyšel. V celé izraelské historii nebyl nikdo, kdo by byl větší nebo váženější než Mojžíš. Mojžíš ovšem nebyl dokonalý a autor listu se mohl zaměřit na jeho chyby. To ovšem neudělá. Místo toho nejprve ukáže, že:

A. Ježíš i Mojžíš byli oba věrní (3,2).

Autor s odvoláním na Nu 12,7 (LXX) dvakrát opakuje, že „Mojžíš byl věrný v celém Božím domě“ (3,2.5). Jak řekl Pavel v 1. Korintským 4,2: „Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“ (Je to stejné slovo i v řečtině.) Věrný člověk žije celý život, včetně svého vnitřního myšlenkového života, v soustředění na Boha. Pavel připomíná Tesalonickým (1Te 2,3-6), že k nim nepřišel s lichotkami nebo pod nějakou záminkou, protože by byl chtivý zisku. A dodává k tomu: „Bůh je svědek!“ Říká, že nemluví tak, aby se zalíbil lidem, „ale Bohu, který zkoumá naše srdce“. Věděl, že Bůh zná každou naši myšlenku i motiv. Nehrál to pro publikum. Snažil se těšit Boha vším, co dělal, ať na veřejnosti nebo v soukromí. To je klíč k věrnosti.

Autorovi zde šlo o to, že Ježíš i Mojžíš byli oba věrní. Srovnává je, místo aby je stavě do protikladu, protože ví, že jeho publikum si Mojžíše velice váží a protože sám Bůh Mojžíše chválí za jeho věrnost. Ve Exodu 35-40 je dvaadvacet zmínek o Mojžíšově věrnosti Bohu. (John MacArthur, Jr.: Hebrews [Moody Press], str. 82.) Ježíš byl samozřejmě věrnější než všichni ostatní včetně Mojžíše, protože neselhal ani jednou. Autor ale začíná tímto srovnáním. Teprve potom začne ukazovat, proč je Ježíš větší než Mojžíš.

B. Ježíš je hoden o to větší slávy než Mojžíš, o co je stavitel domu větší než dům sám (3,3-4).

Na tomto místě jde především o to, že Mojžíš, ačkoli byl velkým vůdcem, byl pouze členem Boží domácnosti, zatímco Ježíš je stavitelem celého domu. Verš 3:4 vysvětluje, že stavitelem všeho je Bůh. Ježíš je stavitelem Božího domu (3,3), a proto je Bohem. Jak autor řekl v úvodu listu, právě Ježíšovým prostřednictvím Bůh stvořil svět (1,2).

Autor tedy, aniž by sebeméně snižoval význam Mojžíše, který byl velkým vůdcem, říká v podstatě toto: „Ježíš je v úplně jiné kategorii! Mojžíš byl v Božím domě věrným vůdcem, ale Ježíš dům postavil. Jestli žasnete nad tím, jak se Izrael stal po čtyřech stech let v otroctví národem, a obdivujete, jak Bůh použil Mojžíše k tomu, aby je z Egypta vyvedl, žasněte ještě víc nad tím, že to byl Ježíš, kdo to všechno naplánoval! To on povolal Abrahama z Kaldejského Uru a slíbil mu, že v jeho potomstvu požehná všem národům. To on se ukázal Mojžíšovi v hořícím keři. To on putoval s Izraelem pouští v oblakovém a ohnivém sloupu. To on jim dal jíst manu a pít vodu ze skály (viz 1K 10,1-4). Je-li Mojžíš hoden úcty, je Ježíš ještě mnohem více hoden slávy. Proto nechoďte od Ježíše zpátky za Mojžíšem, protože to znamená odvracet se od samotného Boha k pouhému člověku.“

C. Mojžíš byl v Božím domě věrný jako služebník, ale Ježí je věrný jako Syn (3,5-6).

Řecké slovo přeložené jako „služebník“ se v celém Novém zákoně vyskytuje pouze zde. Pochází ze 4. Mojžíšovy 12,7 (ve znění LXX) a má významový odstín popisující někoho, kdo slouží dobrovolně. (G. Abbott-Smith: A Manual Greek Lexicon of the New Testament [Charles Scribner’s Sons], s. 108.) Kontrast spočívá v tom, že Mojžíš byl sice velký, ale přesto pouze služebník, zatímco Ježíš je Boží Syn, dědic všeho.

Jako služebník měl Mojžíš za úkol „dosvědčit to, co teprve bude vysloveno“ (3:5). Mojžíš ve všem, co napsal, vyhlížel Ježíše. Ježíš farizeům řekl: „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně“ (J 5,46). Mojžíš byl pouhý služebník, který připravoval cestu pro dědice, jímž je Ježíš. Argument tedy zní: „Nevracejte se k Mojžíšovi. Uvažujte o Ježíši, protože Ježíš je větší než Mojžíš.“

Nikdo z nás asi není v pokušení vrátit se k Mojžíšovi, ale snadno podléháme pokušení držet se dobrých věcí tak silně, že přicházíme o ty nejlepší. Někteří věřící zdůrazňují poslušnost. Poslušnost je určitě dobrá. Bůh nedopusť, abychom neposlouchali jeho slovo!

Jenže ti, kdo zdůrazňují poslušnost, k ní někdy začínají přidávat věci, které přesahují Boží slovo, a upadají do zákonictví. Honí se za maličkostmi, a zapomínají na to hlavní. Prosazují lidské zákony a normy, jako by byly závazné pro všechny křesťany. Pyšní se tím, že je dodržují, a na ty, kdo to nedělají, se dívají spatra. Ježíš se postavil proti farizeům, kteří puntičkářsky dávali desátky i z koření do své kuchyně, a přitom nedbali „na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost“ (Mt 23,23).

Setkal jsem se také s lidmi, kteří zdůrazňují znalost Bible nebo správnou teologii, a to jsou opět velice důležité věci. Pokud nás ale naše biblické a teologické znalosti nevedou k tomu, abychom lépe znali a uctívali Ježíše Krista a abychom se mu ve svých srdcích úplněji podřídili, vyměnili jsme to nejlepší za něco dobrého. A jestli jsme na své velké znalosti pyšní a na ty, kdo nejsou tak osvícení jako my, se díváme svrchu, jsme už úplně vedle. Pravé poznání Ježíše jako nejvyššího vládce vede k pokoře, ne k pýše.

Uvažujme tedy o Ježíši! Abychom vydrželi ve zkouškách a pokušeních křesťanského života, uvažujme o Ježíši jako o apoštolovi a veleknězi našeho vyznání. Uvažujme o Ježíši jako o tom, který je větší než Mojžíš.

3. A uvažujme o tom, co Ježíš udělal z nás.

Je významné, jak autor čtenáře oslovuje:

A. Ježíš z nás udělal „svaté bratry“ (3,1 KMS, NBK).

Slovo „bratří“ odkazuje nejspíš k verši 2,11, kde se Ježíš nestydí nazývat svůj lid svými bratry. Vyjadřuje náš blízký vztah se svým Spasitelem. I přívlastek „svatí“ souvisí s tímto veršem, v němž se říká, že Ježíš je tím, kdo posvěcuje, a my těmi, kdo jsou posvěcováni.

Sloveso „posvěcovat“ je odvozeno od slova překládaného jako „svatý“, které označuje ty, kdo byli ze světa vyhrazeni pro Boha. Apoštol Pavel Boží lid často oslovuje jako „svaté“. „Svatí“ nepředstavují žádnou mimořádnou kategorii křesťanů, kteří si zaslouží zvláštní uznání. Všichni, kdo znají Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, jsou svatí čili „svatí bratři“.

Pojem posvěcení či svatosti je používán ve třech významech. Smysl, o kterém nyní mluvíme, je ten, že ve chvíli, kdy jsme byli spaseni, jsme byli jednou provždy vyhrazeni pro Boha. Další smysl je průběžné posvěcování v podobě růstu ve zbožnosti. A konečně, až v budoucnosti spatříme Ježíše, budeme posvěceni zcela a navždy, takže už nikdy nezhřešíme. Budeme-li mít na paměti naše současné postavení svatých bratří, pomůže nám to odmítat pokušení a žít jako lidé vyhrazení Bohu.

B. Ježíš z nás udělal účastníky nebeského povolání (3,1 KMS, NBK).

V Listu Židům se slovo „nebeský“ objevuje vícekrát, než v kterékoli jiné knize Nového zákona (šestkrát: 3,1 [povolání]; 6,4 [dar]; 8,5 [svatyně]; 9,23 [věci]; 11,16 [vlast]; 12,22 [Jeruzalém]). „Ve všech případech je ‚nebeské‘ srovnáváno s ‚pozemským‘ a ve všech případech je ‚nebeské‘ tím, co je vyšší, jako skutečnost v porovnání se svým stínem.“ (Donald Guthrie: Hebrews, Tyndale New Testament Commentaries [IVP/ Eerdmans], s. 97.) Naše povolání je nebeské v tom smyslu, že přichází z nebes a v nebesích vrcholí. Iiniciativa pohází od Boha, který nás volá, abychom byli jeho „vyvolanými“ (ekklésia, řecké slovo pro „církev“). Být účastníky nebeského povolání znamená, že se musíme soustředit na nebesa a na požehnání, která nám tam Bůh slíbil dát, a ne na pozemské věci.

C. Ježíš z nás udělal svůj dům (3,6).

Slovo „dům“ je v tomto odstavci použito sedmkrát. Označuje metaforicky Boží lid, ve kterém Bůh přebývá (Ef 2,19.22; 1Tm 3,15; 1Pt 2,4-5). Bible Božím domem nikdy nenazývá budovu církve. Božím domem je Boží lid. Může se setkávat ve stodole nebo na poli nebo v něčím domě nebo v budově postavené zvlášť pro tento účel. Tato budova ovšem není svatá: svatý je Boží lid! My máme být společně budováni v chrám, posvěcený v Pánu, v duchovní příbytek Boží (Ef 2,21-22).

To všechno je velice potěšující, ale nyní autor dodává jedno ze svých nepříjemných varování: „… pokud si … zachováme smělou jistotu a radostnou naději.“ (Spojení „až do konce“ pravděpodobně není původní a bylo na toto místo doplněno podle verše 3,14; Bruce Metzger: A Textual Commentary on the Greek New Testament [United Bible Societies], 2. vyd., s. 595.) Tuto podmiňovací vedlejší větu vysvětluje F. F. Bruce (Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 59):

Tvrzení, že zkouškou pravosti křesťanského života je vytrvání v něm, se nikde v novém zákoně neopakuje tak často a tak naléhavě … [jako v Listu Židům]. Učení o vytrvání svatých až do konce s sebou jako důsledek nese prospěšné učení, že svatí jsou ti, kdo až do konce vytrvají.

Pokračuje odvoláním na podobenství o rozsévači, v němž semeno padlé na skalnatou půdu napřed rychle vzešlo, ale pak na slunci uvadlo a uschlo, protože nemělo dost hluboké kořeny. Ježíš vyložil, že mluví o těch, kdo Boží slovo napřed s radostí přijímají, ale pouze na krátký čas, a „když pak přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadají“ (Marek 4:17). Jak vysvětluje Bruce, přesně toho se autor Listu Židům obává u svých adresátů. Proto opakovaně zdůrazňuje nezbytnost smělé jistoty a radostné naděje.

Závěr

Křesťanský život není sprint na sto metrů. Je to maratón. Maratónský běh je pojmenován podle Marathónu, kde se Řekové v rozhodující bitvě střetli s Peršany. Kdyby byli bitvu vyhráli Peršané, o slávě Řecka by nikdy nikdo neslyšel. Navzdory strašlivé převaze nepřítele zvítězili Řekové. Jeden z řeckých vojáků běžel ve dne v noci, celou cestu až do Athén, aby tam zprávu oznámil. Přiběhl přímo k představitelům města a vydechl: „Radujte se, zvítězili jsme!“ Splnil tak svůj úkol a vykonal svou práci, načež zemřel vyčerpáním. (William Barclay: The Letters to Timothy, Titus, and Philemon [Westminster Press], s. 210-211.)

Je výmluvné, že ve svém posledním dopise Timoteovi Pavel nerekapituluje, kolik lidí přivedl ke Kristu, kolik sborů založil nebo kolik evangelizačních projektů zorganizoval. Říká prostě: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“ (2Tm 4,7). Bojoval a doběhl – vydržel! Chceme-li se zařadit mezi takové jako on, věnujme uvažování o Ježíši co nejvíce času!

Otázky k diskuzi

1. Proč je důležité stavět své chápání Ježíše pouze na Bibli, a ne na osobní zkušenosti nebo populárních představách?
2. Uveďte některé praktické důsledky faktu, že je Ježíš apoštolem našeho vyznání.
3. Uveďte některé praktické důsledky faktu, že je Ježíš větší než Mojžíš.
4. Mnozí křesťané jsou vůči církvi zahořklí a dávají přednost uctívání „mimo“ církev. Proč to není v souladu s Božím záměrem?