Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Dokončili jsme náš historický přehled a věřím, že jsme si všichni mohli všimnout, že vztah mezi církví a státem skutečně zaujímal velmi významné místo nejen v dějinách křesťanské církve, ale také v dějinách různých zemí, zejména britských ostrovů.

Otázky, které v tuto chvíli musí napadnout každého, jsou následující: Odkud se to všechno vzalo? Na čem to stojí? A jako křesťané se musíme ptát: Jaký vztah má celá tato historie k učení Písma? Jsme přesvědčeni, že všechno musíme zkoumat podle Písma, a že je správné, abychom to dělali. To je velká protestantská zásada a je to samozřejmě zásada, které učí sama Bible. Když jsme se tedy podívali na tuto velkou historii – velkou ve smyslu její obsáhlosti a významu, který jí byl dán, nikoli velkou v jiném slova smyslu – klademe si tuto otázku: Jak je vzhledem k biblickému učení možné, že k tomu všemu vůbec došlo?

Proto se obracíme k Písmu, a když to uděláme, zjistíme, že v Novém zákoně nic takového není – vůbec nic. Není tam nic o jednotě církve a státu, ani o tom, že by církev ovládala stát (jako v případě římského katolicismu), ani o tom, že by stát ovládal církev („erestianismus“). Pokud si přečtete uvedené verše ze 13. kapitoly listu Římanům nebo si vezmete 1. list Timoteovi 2 či 1. list Petrův 2, žádné takové učení tam nenajdete.

Verše 1 až 7 listu Římanům 13 jsou prostě výzvou členům církve v Římě, a tedy i jednotlivým křesťanům, členům kterékoli církve kdekoli, aby se podřizovali vyšším mocnostem a poslouchali je z důvodů, které uvádí apoštol, a není v nich nic dalšího. Stejné je to i s dalšími dvěma pasážemi, které jsou vždy citovány, když se o tomto tématu hovoří. Všechny tři oddíly se zabývají pouze postojem jednotlivého věřícího ke státu.

Toto učení bylo v té době zcela nevyhnutelné, protože všichni lidé, kteří četli Pavlovy dopisy, žili v zemích, které byly pod mocí Říma. Křesťané byli lidé, kteří se po znovuzrození scházeli v malých skupinkách v různých částech velké římské říše. Řím byl pohanskou mocností, která nejenže věřila v mnohá náboženství, ale dokonce zavedla celý pojem uctívání císaře, takže lidé byli vyzýváni, aby říkali: „Císař je Pán“. Bylo tedy zcela nemyslitelné, aby existoval jakýkoli náznak nějaké jednoty mezi církví a státem, nebo dokonce nějakého spojenectví či sdružení mezi církví a státem.

Nejenže neexistuje žádný přímý důkaz o jakékoli souvislosti, ale není zde ani nic, co by tuto myšlenku otevíralo – vůbec nic. V jiných oblastech se někdy stává, že ačkoli zde není žádné přímé učení, pojednává se o nějakém principu a je vidět, jak se později nějaká nauka vyvinula; ale zde není nic, co by jakkoli připravovalo mysl na to, co jsme viděli v případě římskokatolické církve nebo protestantismu.

Myslím, že to nikdo nemůže zpochybnit; to je to, co nacházíme v Novém zákoně. A jak jsem vám řekl na začátku tohoto historického přehledu, tento postoj zůstal takový až do doby, kdy Konstantin na počátku čtvrtého století připojil římskou říši k církvi.

Jak k tomu všemu vůbec mohlo dojít? Jak už jsme viděli, odpověď zní, že historicky to všechno začalo Konstantinem. Je však zřejmé, že křesťané hledali biblické ospravedlnění pro to, co dělali. Muži, které jsme citovali, zejména velcí protestanti – například lidé, o nichž jsem se zmiňoval v naší poslední studii – byli lidé Bible, kteří by se nikdy nespokojili s tím, že dělají něco, pokud by nevěřili, že pro to mají nějaké biblické opodstatnění. Jaké tedy bylo jejich zdůvodnění? A odpověď zní: tvrdili, že oprávněnost jejich pohledu na vztah mezi státem a církví vychází z učení Starého zákona.

To je velmi důležitý bod; dovolte mi, abych ukázal, co říkám. Možná si vzpomínáte, že jsem citoval 23. kapitolu Westminsterského vyznání víry, kde se pojednává o otázce světské vrchnosti. Je nanejvýš zajímavé všimnout si, že na konci stránky jsou uvedeny biblické odkazy. To je pro Westminsterské vyznání charakteristické. Muži, kteří ho sepsali, nechtěli pouze něco tvrdit, ale uváděli biblické odkazy, aby ukázali, že to, co říkají, je odvozeno z učení Bible.

Kapitola pojednává především o povinnosti křesťanů poslouchat vyšší autority, a když se pustíte do zkoumání odkazů, zjistíte, že začínají samozřejmě Římanům 13,1–7 a že je citován také 1Pt 2,13–14.

Ve třetí části se autoři dostávají k povinnosti vrchnosti zasahovat do života církve. Dovolte mi připomenout, co se zde píše:

Světští služebníci si nemohou osobovat vysluhování Slova a svátostí nebo moc klíčů království nebeského, nebo jakkoliv, ani tím nejmenším způsobem, zasahovat do záležitostí víry. Mají však moc a povinnost zajistit, aby v církvi byla zachovávána jednota a mír, aby pravda Boží byla zachovávána čistá a celá, aby všechna rouhání a kacířství byla potlačována, aby všechna porušení či zneužití v uctívání a kázni byla předcházena či reformována, aby všechna Boží ustanovení byla řádně upevňována, prováděna a dodržována. 

I zde najdeme odkazy na Písmo, a co je opravdu zajímavé, je seznam citovaných veršů. Jsou to tyto texty: Iz 49,23; Ž 122,9; Ezd 7,23.25–28; Lv 24,16; Dt 13,5–6.12; 2Kr 18,4; 1Pa 13,1–9; 2Kr 23,1–26; 2Pa 34,33; 25,12–13; 19,8–11. A nakonec jeden - a pouze jeden – novozákonní odkaz, který ospravedlňuje toto učení o povinnosti vrchnosti pečovat o čistotu učení, čistotu slova apod.

Tím jediným odkazem z Nového zákona je Matouš 2,4-5, kde se popisuje, co se stalo těsně po narození našeho Pána. Ve druhém verši se dozvídáme o návštěvě mudrců u Heroda a ve třetím verši se píše: „Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém“ V tomto verši se píše o návštěvě mudrců u Heroda. Ve verších 4 a 5 pak čteme: „Svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: ‚V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka.‘“

To bylo vše, co autoři Westminsterského vyznání dokázali najít, a pokud z toho dokážete vyvodit to, čím se oni sami uspokojili, a čím dokázali, že vrchnost a stát mohou zasahovat do chodu křesťanské církve, pak se obávám, že se ve svých názorech rozcházíme. Nedovedu si představit cokoli slabšího. Jinými slovy, samotné Westminsterské vyznání víry jasně říká, že pro toto učení není v Novém zákoně žádný základ, a musíte jít zpátky do Starého zákona.

A pak si také vzpomeňte na pasáž z Belgického vyznání. I zde jsou všechny odkazy z pasáží Starého zákona. Teď jsem si všiml, že nedávno vyšla kniha, která shromažďuje všechna reformovaná vyznání šestnáctého století (Reformed Confessons of the Sixteenth Century, edited by Arthur Cochrane, SCM Press, 1966). A u příslušného oddílu Belgického vyznání, což je 36. oddíl, je v této knize poznámka pod čarou, která říká: „Tento oddíl, stejně jako odpovídající oddíly v ostatních reformovaných vyznáních, je formulován na základě teorie o propojení církve a státu“. A to je samozřejmě naprostá pravda. Všichni k tomuto problému přistupují s předpokladem, že taková unie existuje, a ti, kdo dnes věří ve státní církev nebo ve spojení státu a církve, jsou pochopitelně nuceni dělat přesně totéž.

Vzpomínám si, že jsem četl článek o těchto otázkách od člověka, kterého dobře znám a který je dobrým evangelikálním křesťanem. V tomto článku skutečně použil tato slova: „Pochopitelně bychom neočekávali, že se Nový zákon bude tímto tématem zabývat.“ Co je to za tvrzení! Tady jsou křesťané ve dvacátém století, kteří stojí před celým problémem vztahu mezi církví a státem, přemýšlejí, co je na tom pravdy, a je jim řečeno: „Pochopitelně bychom neočekávali, že se Nový zákon bude tímto tématem zabývat.“ Vysvětluje, že Nový zákon nám nepomáhá kvůli římské říši, ale pak dodává: „Jakmile se objevil Konstantin, vrátili jsme se opět ke starozákonnímu postoji.“

A existuje jeden poměrně známý spisovatel, laik a člen církve, který dokonce říká, že děkuje Bohu za příchod Konstantina, protože se nyní můžeme vrátit ke starozákonnímu vztahu mezi církví a státem.

Taková prohlášení lze samozřejmě učinit pouze tehdy, když jejich důsledky nejsou promyšlené. Ve skutečnosti se tímto říká, že náš Pán a apoštolové k tomu nemají vůbec co říci, že nám nepomohou, ale díky Bohu nám pomáhá Konstantin a římská říše.

Způsob, jakým používáme Starý zákon, je velmi zajímavým a důležitým tématem, a to nejen v otázce církve a státu, ale také v celé záležitosti křtu dětí, což je učení, které je založeno především na starozákonním učení o smlouvě, a v otázce zavádění obřadů a rouch do církevních bohoslužeb, jako je tomu v římskokatolické církvi a episkopálních církvích. O tom se samozřejmě hodně píše ve Starém zákoně s jeho popisy kněžských a velekněžských oděvů, ale to je jediné zdůvodnění pro tento druh praxe. V Novém zákoně o tom není vůbec nic. A samozřejmě úplně stejný problém se objevuje u otázky, zda se mají zpívat chvalozpěvy, nebo jen žalmy – což je opět tvrzení, které je založeno výhradně na Starém zákoně. Jde tu tedy o princip, který se týká poměrně široké škály témat.

Jediný biblický argument, na kterém je možné stavět spojení mezi církví a státem, se tedy nachází ve Starém zákoně. Říká se, že dějiny Izraele toto spojení dokazují a že králové a kněží v Izraeli byli v tomto vztahu.

Zdá se mi však, že odpověď zní: v případě synů Izraele, Božího lidu ve Starém zákoně, je samozřejmě faktem, že církev a stát se skládaly ze stejného lidu. O izraelském národě mluví Štěpán ve své řeči k sanhedrinu ve Sk 7,38 jako o „církvi na poušti“. Toto není vůbec žádný problém, na tom se všichni shodnou, ale musíme si všimnout, že i v případě Izraele existoval velmi zřetelný rozdíl mezi světskými a náboženskými, mezi úředníky církve a úředníky státu. Ačkoli jde o stejný lid, existují dvě sféry, a to je zjevné v celém Starém zákoně. Existují případy králů, kteří na sebe vzali funkce povolené pouze kněžím a byli za to strašlivým způsobem potrestáni, což ukazuje, že i zde existoval rozdíl.

Naše skutečná odpověď ovšem zní, že případ Izraele byl jedinečný. Bůh si tam povolal a vytvořil lid, počínaje Abrahamem. Byli jeho lidem, byli národem a zároveň jeho uctívači. Ale vše, co vidíme ve Starém zákoně, bylo prozatímní; bylo to přípravné. Když jdeme do Nového zákona, je jistě naprosto zřejmé, že nyní jsme dospěli k naplnění v Kristu, a to staré už neplatí.

Jeden verš to říká zcela jasně a kategoricky. Je to Matouš 21,43, kde sám náš Pán říká: „Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Zde je jeho verdikt nad tímto národem – že Boží království mu bude odňato a dáno národu, který „ ponese jeho ovoce“, a tím není, jak je z celého Nového zákona naprosto zřejmé, nikdo jiný než křesťanská církev. Fyzický izraelský národ byl Božím národem, ale už ne.

Z čeho se skládá křesťanská církev? Na rozdíl od církve ve starém uspořádání se již neomezuje na jeden národ, není ztotožňována s určitým přirozeným národem, ale zahrnuje jednotlivé lidi povolané ze všech národů, jazyků a kmenů a přivedené do tohoto nového těla, tohoto nového národa. To je zásadní novozákonní obraz. A protože všichni tito lidé byli shromážděni z různých národů a odděleni od nich, je zřejmé, že od tohoto okamžiku nelze o církvi uvažovat v žádném národním smyslu. Ve všech národech existují tato shromáždění, tyto skupiny lidí, které jsou církvemi.

Je tedy jistě násilím vůči Písmu, když se vracíme ke Starému zákonu a jedinečné civilizaci izraelského národa a následně ji zavádíme do křesťanských církví v Novém zákoně, nebo, chcete-li, do novozákonní dispensace. Takový postup je nejen zmatením, ale jistě i násilím vůči samotnému Písmu. Starý zákon prostě nelze přenést do Nového právě tímto způsobem. Stará dispensace měla svou funkci, kterou bylo v konečném důsledku přivést na svět Mesiáše, který „pocházel z rodu Davidova“ (Ř 1,3), ale ve chvíli, kdy přišel, začal fungovat nový princip, který vedl ke vzniku církví ve všech možných národech světa.

Zdůrazňuji tedy, že od příchodu našeho Pána a jeho dokonaného díla přestalo existovat spojení mezi církví a státem, které je patrné ve Starém zákoně. To lze v novozákonním učení ukázat mnoha způsoby. Najdete zde toto učení našeho Pána: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Lk 20,25).

Lidé k němu přišli a ptali se: „Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ – to byla ta otázka.

Řekl jim: „Ukažte mi denár.“ Když minci ukázali, zeptal se: „Čí má obraz a nápis?“ 

Odpověděli: „Císařův.“

Řekl jim: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Lk 20,22–25).

To je to, co děláte s penězi; to je to, co děláte se svou duší: dvě různé sféry.

Náš Pán však postupoval ještě dále. V Janovi 18,36 říká Pilátovi Pontskému: „Mé království není z tohoto světa.“ To je zcela jasné. Otázka zněla: „Jsi král?“ a toto byla odpověď našeho Pána.

V Matoušově evangeliu 20,25–28 pak čteme: „Ježíš si je zavolal a řekl: ‚Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.‘“

Veškeré učení našeho Pána o jeho království – království nebeském, království Božím – skutečně potvrzuje tento zásadní rozdíl; jeho království již nelze ztotožňovat s národním státem.

Ve starozákonní době se člověk stával členem církve, izraelského národa, přirozeným narozením; narodil ses jako Izraelita a z toho důvodu jsi byl obřezán. Nyní se však nacházíme ve zcela jiné situaci. Do Božího království vstupujete nikoli v důsledku příslušnosti k určitému národu, nikoli v důsledku přirozeného narození, dokonce ani ne proto, že vaši rodiče byli křesťany, ale znovuzrozením. Náš Pán to říká Nikodémovi velmi jasně: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. … Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,3.5). Je to něco výhradně duchovního. Celé království má duchovní charakter, a jak nám ukazuje mnohé učení, je řízeno svými vlastními služebníky.

Když si přečtete 2. a 3. kapitolu Pavlova prvního listu Timoteovi, uvidíte tento kontrast. Apoštol začíná ve 2. kapitole tím, že nám říká, abychom se modlili „za krále a všechny, kdo mají v rukou moc“, a tak dále. To je stát. V další kapitole pak přichází na řadu služebníci v církvi a mezi těmi dvěma skupinami není žádný vztah. O těchto věcech je třeba přemýšlet a zabývat se jimi duchovním způsobem. Apoštol totiž v 1. Korintským 6 kárá Korinťany za to, že své osobní spory řeší před světskými soudy. Místo toho, říká, by si měli najít někoho v církvi, a dokonce – pokud by to bylo nezbytné – by bylo lepší, kdyby i ten nejmenší v církvi řešil jejich spor, než aby ho řešili před světskými soudy. „Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni rozsuzovat takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života! Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími?“ (1K 6,1–5).

Tohle je tedy argument. Jestliže se nemáme obracet na veřejné soudy ani v soukromých, osobních sporech mezi křesťany, o co méně se máme obracet na soudy v takových věcech, jako jsou modlitební knížky nebo otázky učení. Taková myšlenka je zcela v rozporu s celým učením a duchem Nového zákona.

Dovolte mi, abych vám uvedl další příklady Pavlova učení. Mluví o „bohu tohoto světa“ a píše: „Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl“ (2K 4,3–4). Na začátku 2. kapitoly listu Efezským pak říká: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“

To je život neznovuzrozených na rozdíl od života znovuzrozených, kteří, když se stanou občany Božího království, vstoupí do oblasti, která je zcela odlišná od oblasti státu. A samozřejmě na konci 3. kapitoly listu Filipským je ve 20. verši obrovské prohlášení: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ Pavel píše jako římský občan, ale říká, že naše skutečné občanství je v nebi. Takto Pavel píše o církvi. Ačkoli patří k pozemskému království, to nebeské občanství je pro něj mnohem důležitější.

To je tedy rozdíl, který se objevuje v celém Novém zákoně. Nepřemýšlíte o církvi jako o tom, co je spojené se státem, nepřemýšlíte o tom, že se skládá ze stejných lidí, z jakých se skládá stát a že je se státem takříkajíc srostlá. Ne, jsou to lidé, kteří jsou shromážděni, jsou to „povolaní“. Pavel na začátku svého listu Galatským říká: „Který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku“ (Ga 1,4).

Taková je celá atmosféra Nového zákona a samozřejmě v poslední knize Bible, v knize Zjevení, je to vidět ještě jasněji. Vezměte si například kapitoly 13, 17 a 18, kde vidíte tento velký kontrast – Boží království, církev, a nad tím a proti tomu na druhé straně státy světa. A ve 13. kapitole je jistě nádherný obraz právě této záměny mezi církví a státem, kde slova „šelma“ a „obraz šelmy“ atd. odkazují na světskou moc, která předává svou moc moci duchovní, církvi, která se pak stává „obrazem šelmy“, a vykonává stejný druh moci. To je jistě dokonalý popis toho, čeho jsme svědky v případě římské církve a v dobách degenerace i v protestantismu. Tento velký kontrast je pro nás znovu vykreslen ve Zjevení 17 a 18, kde vše končí velkou bitvou.

Mým argumentem je, že nejen konkrétní výroky v Novém zákoně jsou zcela v rozporu s učením, které je předkládáno římskými katolíky a které bylo aktuální po prvních 150 až 160 let protestantismu, ale také že celý duch Nového zákona je zcela proti tomuto pojetí. V Novém zákoně se vždy setkáváte s protikladem mezi přirozeným a duchovním a v celém Novém zákoně je znovuzrození považováno za naprosto zásadní. Proto, pokud se řídíme Novým zákonem, nikdy nemůžeme mít něco takového jako státní církev. Myšlenka, aby se církevní záležitosti nebo církevní učení, například modlitební kniha, přenesly do světského parlamentu, kde většina nejsou křesťané, a aby o nich rozhodovali, je něco, co je, opakuji, jistě zcela nemyslitelné, pokud se skutečně řídíte učením Nového zákona. Jak jsme tedy viděli, jediný způsob, který lidé najdou, aby se to pokusili ospravedlnit, je citovat různé pasáže ze Starého zákona.

Ne, ne; nevěřící nemohou rozumět duchovním věcem – jsou v této oblasti naprosto neschopní. Ať jsou jakkoli vzdělaní, jakkoli skvělí, nemohou se k duchovním věcem vyjádřit. Abyste těmto věcem rozuměli, musíte být znovuzrození. „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1K 2,14). „Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy“ (1K 2,8). Není zde tedy vůbec žádný prostor pro státní církev nebo křesťanský národ.

„Ale,“ řeknete možná, „co ta představa, kterou měli někteří protestanti o křesťanském knížeti nebo křesťanském vládci?“

No dobře, připusťme, že panovník, král, kníže, prezident nebo cokoli chcete, může být náhodou křesťan. To je možnost a díky Bohu se to často stalo. Ale stále je křesťanem jen jako jednotlivec. Není křesťanem jako hlava státu. To je úplně jiná funkce. A pokud využívá své moci, postavení a výsad jako hlava státu k tomu, aby ovlivňoval své vlastní postavení a postavení ostatních v křesťanské církvi, porušuje onu pasáž z Matouše 20,25–28, kde náš Pán říká, že v jeho království je všechno úplně jinak než ve státě. Tam velký člověk vládne ostatním, ale zde je to služebník, kdo se počítá, a velkým se staneš tím, že budeš služebníkem.

Pokud se tedy král dožaduje zvláštního postavení v křesťanské církvi, protože je král, je povinností církve mu říci, že musí zaujmout své místo jako všichni ostatní. Všechna rozdělení a rozdíly, které jsou uznávány navenek, nesmí být uznávány uvnitř. Proto nám Jakub ve druhé kapitole svého listu říká, abychom nedělali rozdíl mezi člověkem, který přichází se zlatým prstenem na ruce, a člověkem, který přichází špatně oblečený. Nemáte dělat takové rozdíly, jste v jiné sféře. To vše ukazuje, jak je celá představa o spojení církve a státu, nebo dokonce o spojenectví či sdružení mezi nimi, zcela v rozporu s jasným učením Nového zákona.

A já bych vám chtěl tento argument ještě více přiblížit tím, že vám ho předložím takto: existuje velmi důležitý praktický argument, který můžeme odvodit z historie, abychom podpořili toto učení, které je tak jasné v Novém zákoně. Když jsem uvedl stručný historický přehled, mohli jste si všimnout, co se stane, když se lidé přestanou řídit novozákonním učením? Především ve středověku existovala strašlivá tyranie římskokatolické církve. Nikdy neexistovala větší tyranie než tato – dokonce ani komunismus není horší – a stále se vyskytuje všude tam, kde tato církev může bezpečně vykonávat svou moc. Pokud přijmete toto učení o spojení církve a státu a dáte církvi takovou moc, toto bude výsledek.

Pak ale pokračujte v argumentaci: Jindřich VIII. se nikdy nestal skutečným protestantem, ale zemřel jako římský katolík. Změna, kterou provedl, spočívala v tom, že se ustanovil nejvyšším správcem církve i státu, a jeho služebníci, dokonce i lidé jako Cranmer a další, byli ochotni se tomu podřídit. Nikdy to neměli udělat a jsem ochoten věřit, že někteří z nich z toho byli velmi nešťastní. Ale udělali to a za Jindřichovy vlády to bylo do jisté míry v pořádku, i když pronásledoval některé z nejlepších protestantů, muže jako byl biskup John Hooper z Gloucesteru.

Za vlády Eduarda VI. to bylo mnohem lepší a protestanti, kteří tuto zásadu přijali, si samozřejmě mysleli, že je to úžasné, a věřili, že to všechno půjde podle jejich představ. Naneštěstí pro ně však Eduard VI. zemřel ve velmi mladém věku a nastoupila královna Marie I., která byla římskou katoličkou. Marie se tak mohla obrátit proti protestantům a říci, že to oni sami dali panovníkovi nejvyšší pravomoc v záležitostech týkajících se církve. Jediné, co Marie udělala, bylo, že převzala pravomoci, které si Jindřich VIII. za souhlasu těchto protestantských vůdců přisvojil. A samozřejmě kvůli tomu museli nést hrozné následky. Ale lidé jako Cranmer a další neměli v daném okamžiku vůbec žádný argument, který by mohli vznést proti královně Marii. To jim sice došlo, přesto se s touto chybou nikdy zcela nevypořádali, protože i když na trůn nastoupila Alžběta I., řešila se znovu právě tato otázka, a všechna čest mužům, kteří proti tomu bojovali. Byli však poraženi a někteří z nich se provinili strašlivou slabostí.

Již jsem připustil, že po politické stránce se toho dalo říci hodně, a jsem ochoten připustit, že tito církevní představitelé čelili velkým těžkostem, ale kéž by se v těchto věcech drželi biblického učení, novozákonního rozlišování! Jenže oni to neudělali. Alžběta tyranizovala církev a řada zbožných lidí v důsledku toho snášela mnohá utrpení. Jakub I. zašel ještě dál, Karel ještě dál a skončilo to občanskou válkou a stětím Karlovy hlavy.

Takhle to tedy v praxi dopadá, jakmile se od tohoto biblického učení odchýlíte, a to nejen v římském katolicismu, ale úplně stejně i v protestantismu. Takže toto nám pomáhá pochopit vývoj celého principu svobodné církve. Kromě toho však platí, že pokud zaměňujete církev a stát, vždy to vede k poškození evangelia a jeho hlásání. Vždy to má za následek újmu na čistotě evangelia.

Buďme v těchto věcech spravedliví; svobodné církve se dopouštějí stejné chyby, když zaměňují církev a stát. Proč si myslíte, že pracující lid, dělnické třídy, jak se jim říká, jsou v současné době mimo církev? No, neváhám odpovědět, že – a mohl bych dokázat, co říkám – je to proto, že v devatenáctém století nonkonformisté, tedy svobodné církve, upadli do stejného omylu a pasti. Učinili tak sice trochu jiným způsobem, ale princip je naprosto stejný.

Například majitel podniku – místního mlýna nebo továrny – nebo jeho ředitel byl zpravidla hlavním diakonem v místní církvi a do jejího života přenášel to, co dělal ostatních šest dní v týdnu ve svém podniku. A tak dělnické třídy začaly ztotožňovat křesťanství s kapitalismem, se statusem quo. Říkali: „Církve jsou proti nám.“ A to byla velmi často pravda, prostě proto, že církve, místo aby se držely čistoty novozákonního učení, dovolily, aby se do církve dostaly světské rozdíly.

Nezáleží na tom, zda je to král nebo kníže, plutokrat, milionář nebo manažer, nezáleží na tom, kdo to je a jakou podobu má jeho moc, nesmí mu být dovoleno, aby tento pohled a postavení vnášel do křesťanské církve. V okamžiku, kdy tak učiní, je kázání evangelia ohroženo. A často bylo takto kompromitováno a církev působila dojmem, že je tu jen proto, aby podporovala, podpírala a zdůvodňovala status quo, že stojí na straně privilegií proti obyčejným lidem. Opakuji, že tyto věci nemůžete míchat, aniž byste zkompromitovali své evangelium a čistotu jeho zvěstování.

A nejen to, míchání těchto dvou oblastí vždy vede k pokrytectví. Když se všichni ve farnosti považují za křesťany, nutně se objeví pokrytci; když se všichni v národě považují za křesťany, je pokrytectví zcela nevyhnutelné; a to bylo po staletí prokletím. Když se církev nestará o čistotu, ale dovoluje přijímat lidi proto, že jsou dětmi určitých rodičů nebo že mají nějaké světské postavení, pak vám nezbude nic jiného než pokrytectví.

Tento postoj se rozšířil v protestantismu stejně jako v římském katolicismu. Lidé získali významné postavení v církvi nebo člověk čte Písmo ne proto, že je křesťan, ale proto, že je místním statkářem nebo příslušníkem nějaké profese, a je považován za vzdělaného člověka, který umí dobře číst. To je jediný důvod, proč se přihlásí ke čtení Písma. Nelze se tedy divit, že to vedlo k pokrytectví a že lidé na to reagovali tak, že církev a celé její poselství zavrhli? To jsou důsledky toho, když se vám nepodaří zachovat toto rozlišení.

Ale v současné době a v tomto stavu, který trvá již mnoho let, se myšlenka státní církve v této nebo jakékoli jiné zemi stala prostě směšnou. Proč? Protože existuje množství denominací a církví. V okamžiku, kdy máte více než jednu církev, státní církev automaticky zaniká. Pokud by všichni křesťané patřili k jedné církvi, pak, ačkoli je to špatně, lze povrchně chápat jisté ospravedlnění státní církve. Ale v okamžiku, kdy se rozdělíte na různé frakce, denominace a seskupení, je státní církev nejen špatná, ale stává se i drzostí. Proč by měla být státní církví jedna konkrétní denominace a ne jiná? Do takové situace jsme se však dostali v důsledku toho, že se naši předkové v těchto otázkách neřídili učením Nového zákona a místo toho se nechali vést určitými tradicemi, které zdědili po svých otcích.

Prozatím to musíme nechat být. Kéž nám Bůh otevře oči pro tyto věci v tomto období změn a přechodu, kterým procházíme, kdy máme všechny tyto věci opět ostře před očima. Poučme se z minulosti. Především se poučme z toho, že se máme vždy držet biblického učení.

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti 

Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky