Dva radikálové

Do úvodu tohoto čísla jsem vložil dva úryvky za kázání od dvou českých radikálů, Jana Želivského (1380–1422) a Jakoubka ze Stříbra (1371–1429). Byli to oba kněží a kazatelé, současníci, Pražané, radikálové, bratři v Kristu, i když nakonec stáli proti sobě jako nepřátelé, neboť Jakoubek ze Stříbra stál za předvoláním Jana Želivského před městskou radu, která ho ještě v tu hodinu odsoudila k smrti a okamžitě ho nechala popravit. 

Jan byl výmluvným kazatelem a svým kázáním dokázal pohnout davem, takže se snadno stal „hlasem lidu“. Mezi lety 1418–1422 byl několikrát vůdcem pražského lidu, který rád poslouchal Janovy důrazy na sociální spravedlnost. Byl také neúspěšným vojevůdcem, když bylo vojsko Pražanů pod jeho vedením rozprášeno u Mostu (1421). 

Jakoubek i Jan následovali učení Matěje z Janova a kladli velký důraz na chudobu kněží, na církev bez světské okázalosti a oba navazovali na Husa a jeho důraz na Boží slovo. 

Univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra patřil k blízkým přátelům Jana Husa. Podle dobového svědectví spolu studovali a bydleli společně na koleji. Byl mezi českými kazateli prvním, kdo začal prosazovat kalich pro laiky při Večeři Páně. Tento radikální krok, jímž se česká církev vzepřela totalitě Říma, dovedl až do praxe, když koncem října 1414 (v té době byl Hus v Kostnici) podnítil kněze Jana z Hradce, aby v kostele U svatého Martina ve zdi nedaleko Betlémské kaple uvedl kalich do praxe. Jakoubkův důraz na kalich našel své místo mezi Čtyřmi pražskými artikuly (přijímání podobojí, svobodné kázání Božího slova, zákaz světského panování kněží a trestání smrtelných hříchů), jejichž byl Jakoubek hlavním autorem. Je zván teologem husitského hnutí. Byl významnou postavou a sehrál důležitou roli v řadě jednání mezi husitskými svazy. I když se v mnoha názorech shodoval s radikálními tábority, vystupoval vždy za umírněné Pražany a v řadě sporů a hádek byl tím, kdo znesvářené strany dovedl smířit a pomohl jim najít jednotu. 

Na rozdíl od Jakoubka patřil Jan Želivský k radikálnímu křídlu husitského hnutí. Jeho radikální důrazy nenacházely mnoho ohlasu mezi pražskými měšťany, ale pražská chudina Jana milovala. Jako bývalý mnich dobře znal mnišský způsob života, který ostře kontrastoval s bídou širokých vrstev poddaných na venkově nebo městské chudiny. Tyto zkušenosti byly motorem jeho kázání a magnetem, který mnohé přitahoval. V kázání z dubna 1419 říká: „Vy, bratři, dobře víte, jak se nyní rozšířilo slovo Páně po celých Čechách a po Moravě, i jak na ně přední kněží žalují u králů a knížat, když říkají: „Tito lidé bouří prostý lid, začali v Praze, a přicházejí až sem, totiž až ke kurii římské nebo až do Kostnice anebo do Uher.“ Želivský byl horlivý kazatel Božího slova a dobře si uvědomoval jeho moc měnit lidské životy i celou společnost. 

Ale podobně jako Jakoubek byl i Jan mužem své doby a stejně jako Jakoubek neváhal volat rameno světské moci k nápravě věcí duchovních. Ani jeden z nich nebyl pacifista. Jan se dokonce v jednu chvíli postavil do čela husitského vojska. Jakoubek v čele vojska nikdy nestanul a dokonce zpočátku pochyboval o tom, zda je správné bránit se s mečem v ruce. Nakonec ho argumenty z Božího slova přesvědčily nejenom o tom, že křesťan může bránit svou rodinu, svůj domov i svou zem se zbraní v ruce, ale že se zbraní v ruce je možné (nikoliv nutné) bránit i Boží slovo (nikoli ho však takto šířit). 

Podobně jako Janu Husovi i těmto dvěma kněžím zazářilo světlo Božího slova a neomylně je začalo vyvádět z temnoty středověkého katolicismu a přitahovat je stále blíž k Pánu Ježíši Kristu. Jistě bychom našli celou řadu věcí, v nichž bychom se s nimi neshodli, ale jejich láska ke Kristu a touha věrně a svobodně zvěstovat Boží slovo v jazyce lidí, kteří ho poslouchají, nás staví na palubu jedné lodi. Tito věrní kazatelé a teologové jen lehce vyhlédli z temnoty, do níž v jejich době bylo ponořeno evangelium Pána Ježíše Krista, přesto však mají své trvalé místo na Sionu české církve. 

Oba muži měli své místo v Božím plánu v naší zemi. Oba byli kazatelé, kteří vykládali Boží slovo. Oba patří k těm, na které dnes již málokdo v našem národě vzpomene. Nejenom jejich dílo, ale i jejich jména upadla do zapomnění. Oba se zasloužili o šíření Božího slova a stali se těmi, kdo nás předcházeli ve víře. Jaké požehnání by tato země mohla zakoušet, kdyby zde byli teologové ochotní postavit na Boží slovo a ne na tradici, stát neochvějně a nepohnutelně jako Jakoubek ze Stříbra. Kolik proměněných životů bychom mohli vidět, kdyby zde byli horliví a radikální kazatelé, kteří používají meč Ducha správně a netupí ho lidskou falší a chytráctvím, kteří jsou ochotní pevně stát na svých přesvědčeních jako Jan Želivský. Kéž by Bůh vzbudil novou generaci takových teologů a kazatelů, kteří nebudou unášeni závany světa ani větry kdejakého učení, ale budou prosazovat svobodné kázání Božího slova. 

Žijeme v době, kdy dochází k omezování svobody slova a to se týká také Božího slova. Na sever od nás, ve Finsku, už několikátým rokem probíhá soud s bývalou ministryní vnitra a vyznávající křesťankou kvůli tomu, že na sociálních sítích ocitovala část první kapitoly listu Římanům, kde se mluví o Božím soudu a lidské zvrácenosti, v níž Bůh nechává hříšníky, kteří vzdorují pravdě. Dokonce i v naší zemi padly v tomto roce rozsudky za to, co lidé řekli. Zdá se, že je jenom otázkou času, kdy dojde i na Boží slovo. Zdalipak zde budou lidé, kteří budou ochotní nést svou kůži na trh kvůli tomu, co čtou v Písmu. Vždyť už dnes některými denominacemi hýbe samotná otázka toho, zda bychom měli označovat jako hřích to, co Bible označuje jako hřích.

Kéž by nám Pán vzbudil nové svědky, nové radikály, kteří se budou tak pevně držet Božího slova, všech jeho zaslíbení a především toho, který tato zaslíbení dal, Pána Ježíše Krista, že budou ochotni postavit se proti všem, kteří se Božímu slovu vzpírají, proti všemu modlářství dnešního náboženství materialismu a konzumu, proti všem zvrácenostem, jimiž ďábel dnešní svět oblažuje a mámí.