V Ježíši Kristu je všechno
Jedním z největších biblických principů je tvrzení, že v samotném Ježíši Kristu je naprosto všechno, co je potřeba k životu a ke zbožnosti (2Pt 1,3-4).
Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“ (Gn 12,18–19)
Bůh nás nikdy nezapře. A i když Boží slovo říká, že kdo zapře Pána před lidmi, toho i on zapře před svým Otcem (Mt 10,33), musíme rozumět tomu, že nejde o jedno selhání, protože jinak by Abraham nebyl otec věřících, ale jde o postoj zapírání Pána, jde o snahu sedět na dvou židlích, sloužit dvěma pánům, líbit se světu i Bohu. Ale kdo chce být přítelem světa, nemůže se líbit Bohu, ale stává se nepřítelem Božím (Jk 4,4). Bůh zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Vždycky nás pozvedne, abychom znovu šli k Pánu, abychom mu vyznali své hříchy, abychom byli obnoveni, očištěni, abychom se vrátili zpátky na jeho cestu, ze které jsme sešli.
Jedním z největších biblických principů je tvrzení, že v samotném Ježíši Kristu je naprosto všechno, co je potřeba k životu a ke zbožnosti (2Pt 1,3-4).
Apoštol Pavel psal Korintským (2K 5,17): „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.“ O nezbytnosti vnitřní duchovní obnovy mluví též Pán Ježíš. Nazývá ji znovuzrozením. Toto slovo se často užívá, ba řekněme to přímo, i zneužívá. Mluví se mnoho o znovuzrození a přece je jeho vlastní podstata a jeho vznik tajemstvím, jako je a zůstává tajemstvím podstata a vznik života vůbec.
Bůh je hoden veškeré slávy. On je Pán a Bůh. Vidíme Pána Ježíše Krista, Beránka, který jediný je hoden přijmout zapečetěnou knihu a rozlomit její pečetě. Je to Beránek, který svou krví Bohu vykoupil lidi, ze všech kmenů, jazyků, národů a ras … (Zj 5,9). Jan ukazuje na to, kdo je ten Beránek, který byl obětovaný. Náš verš je chválou a oslavou tohoto Beránka a my se podíváme na slávu Beránku, na oběť Beránka a na vyvýšení Beránka.
Ve svém předchozím článku (zde) k tomuto tématu jsem se zabýval otázkami, které nám měly pomoci porozumět vládním nařízením ve světle Písma. V tomto článku se chci zaměřit na to, co jsem v uplynulém roce slyšel hned několikrát – neposlechnout nařízení vlády je možné jenom tehdy, když vláda církvi zakazuje kázat evangelium. Ve všech ostatních případech je potřeba, aby se křesťané podřídili a přijali všechno, co jim vláda ukládá. Skutečně je to tak? Opravdu stanovuje Písmo tuto hranici?
Náš pohled se dnes zaměří na Ezaua – muže, který byl prosáknut světem. Vrátíme se zpátky k událostem z Ezauova života a podíváme se na charakter tohoto muže. Duch svatý nám dává Ezaua jako negativní příklad.
Autor Listu Židům povzbuzuje své čtenáře, aby vytrvale běželi závod, který mají před sebou (12,1). Potřebovali se trpělivě podrobovat Boží přísné výchově, aby nezmalomyslněli a neodpadli ze závodu. Než toto téma zcela opustí, chce jim (a také nám) ještě ukázat, že neběžíme jako jednotlivci, kteří závodí mezi sebou, ale jako tým.