Křesťan a volby I - Má křesťan volit?

Křesťan a volby I - Má křesťan volit?

Doba čtení: 5 minut
30. 9. 2021

Za pár dní proběhnou v naší zemi další volby, tentokrát do parlamentu. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jaký by měl být vztah křesťana k volbám a v širším slova smyslu k politice, tedy k věcem veřejným jako takovým. Často totiž slýchám, že křesťané by se o politiku neměli moc zajímat, protože jde o tělesné, neduchovní věci, že křesťané by se měli víc starat o zbožnost a svatost, než o to, kdo a jak vládne. Vždyť je to přece Bůh, který vládne nade vším, který vlády ustanovuje a sesazuje (Da 2,21), který „nakloní královo srdce jako vodní toky, kam se mu zlíbí“ (Př 21,1). Lidé také namítají, že stejně jeden hlas nic nezmění, a navíc ani není, koho volit, protože všichni ti lidé jsou hříšníci a nejsou věřící, a i kdyby byli, tak je politika zkazí.

Myslím si, že takový postoj není správný, dokonce bych řekl, že je až troufale hříšný. Vykazuje totiž znaky ignorance, lhostejnosti, nezodpovědnosti a pokoušení Boha. Se stejným postojem může někdo přistoupit i k modlitbě: „Proč bych se měl za něco modlit, když Bůh stejně ví, jak to dopadne a udělá to tak, jak se mu líbí. Co na tom zmůže moje modlitba?“ Ale modlitba je tím prostředkem, který nám Bůh určil a který používá k tomu, aby jednal v tomto světě. A kdyby nic jiného, Bůh nám přikazuje, abychom se modlili – a to stačí. I kdybychom nerozuměli vůbec ničemu jinému, tohle je naprosto dostatečné k tomu, abychom se modlili.

Na rozdíl od modlitby nám Bůh nikde v Bibli nepřikazuje, abychom volili své vládce nebo abychom chodili k volbám. Nicméně máme v Písmu dostatek textů, které mluví o naší společenské angažovanosti a zodpovědnosti. Naše občanství je v konečném důsledku nebeské (Fp 3,20), ale máme také občanství pozemské a to obojí má své důsledky, k obojímu patří práva a povinnosti. Křesťané rádi využívají práva, která jim přináší to, že jsou občany této země. Nechtěli by být občany Číny, Somálska, Íránu nebo Korejské lidově demokratické republiky. Protože kdyby jimi byli, žádná práva by jako křesťané neměli. Nemohli by svobodně vyznávat svou víru, shromažďovat se ke společnému uctívání, vlastnit Bibli, vychovávat své děti v Pánově bázni, mít společenství s dalšími křesťany, poslouchat kázání na internetu, vydávat, prodávat nebo kupovat křesťanskou literaturu atd.

Máme se modlit za své vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc (1Tm 2,1–2). Ale jak se někdo může modlit za své vládce a v moci postavené, když ho nezajímá ani to, jak se jmenují, natož co dělají? Stále ještě žijeme v demokratické společnosti, což znamená, že se podílíme také na tom, kdo je v moci postavený, takže se máme modlit nejenom za ty stávající mocné, ale také za ty, kdo přijdou po nich.

Kdybychom žili v absolutistické monarchii nebo v diktatuře, měli bychom to v tomto ohledu mnohem jednodušší, ale Bůh nás postavil do této doby a do této společnosti. A naší zodpovědností je, abychom v tomto současném kontextu hledali způsoby, jak máme naplňovat jeho vůli. Křesťané by měli být vzornými občany své země. Rozumíme tomu, že lidská vláda (a v tomto smyslu nezáleží na tom, zda je demokraticky zvolená nebo dědičně předávaná nebo dokonce silou uzurpovaná) je Bohem ustanovenou vládou (viz Ř 13,1–14). V těch oblastech, které byly světské vládě Bohem svěřené, je naší zodpovědností se vládě podřizovat. Máme konat to, co je dobré a správné, což mimo jiné znamená, že bychom měli také plnit svou volební občanskou povinnost. Nemyslím si, že to tak je vždycky a ve všech režimech. Pokud by volby nebyly svobodné nebo by byly jenom takovou pokryteckou fraškou, aby se navenek zachovalo zdání demokracie, jako tomu bylo například za minulého režimu, mám za to, že křesťané by se na takovém podvodu podílet neměli. Pokud zde ale svoboda je, potom by se křesťan, jako dobrý správce všeho, co mu bylo svěřeno, měl podílet na fungování demokracie. Z hlediska občanského je to jeho právo, z hlediska biblického je to jeho povinnost.

Možnost podílet se na volbách můžeme chápat také jako projev lásky k bližním, protože takto může křesťan prosazovat to, co je dobré, pravdivé a spravedlivé, což je způsob, jak vyjádřit lásku k bližním. Tohle je něco, co vyžaduje svědomitou a zodpovědnou přípravu. Podobně jako v případě modliteb za vládce, i zde je potřeba investovat čas a úsilí do poznání názorů, programů a činů. Křesťané by se neměli podílet (ani svým hlasem) na něčem, co přímo odporuje Božímu slovu (např. manželství pro lidi stejného pohlaví – viz Gn 2,24, Ř 1,26–27), co je nemorální (např. hmotná podpora lidí, kteří nechtějí pracovat – viz 2Te 3,10) nebo dokonce zlé (např. změna pohlaví).

Právo podílet se na fungování demokratické společnosti je jednou z mnoha hřiven, které nám Bůh svěřil. Není to největší hřivna ani ta nejdůležitější. Přesto je to výsada, kterou neměly mnohé generace před námi a kterou nemají křesťané na mnoha místech současného světa. Služebník líný a špatný byl ten, který svou hřivnu zakopal, protože si nechtěl špinit ruce a vkládat úsilí do něčeho, co mu přišlo v podstatě zbytečné. Kéž takto nenaložíme s hřivnou své občanské zodpovědnosti.

Rozumíme tomu, že Bůh má všechny věci pod svou kontrolou, ale to přece neznamená, že se nás to nijak netýká, že nemáme dělat nic pro to, abychom naplňovali jeho vůli. Každý jednotlivec nějakým způsobem ovlivňuje okolní společnost. Každý volič se do nějaké míry podílí na tom, podle jakých zákonů se bude řídit země, v níž žije – zda bude vládnout hřích, který je národům pro potupu (Př 14,34) nebo radost, která vládne tam, kde jásají spravedliví (Př 28,12). Nemůžeme být lhostejní k tomu, jak bude vypadat místo, kde žijeme, kdo zde bude vládnout, jaké zákony bude prosazovat, co se budou učit naše děti a zda budou žít v dostatku nebo budou zadlužené. A je jasné, že volby nejsou tím jediným místem, kde se na tom můžeme podílet, ale že jde o každodenní život v pravdě a spravedlnosti, v pojmenovávání věcí pravým jménem, jde o život ve světle, tedy ve vztahu s Pánem Ježíšem Kristem v každodenním hledání jeho vůle a nesení jeho kříže.

Přidat komentář