Zamyšlení

Holubice, unavená svým putováním, se nakonec vrací do archy, která je jejím jediným místem odpočinku. Noe po celý den vyhlíží svou holubici a je připraven ji přijmout. Má sílu dosáhnout právě okraje archy, když Noe vztáhne ruku a přitáhne ji k sobě. Sama nevletěla přímo dovnitř, ale byla příliš vyděšená nebo unavená, než aby to udělala. Letěla, co jí síly stačily, a on pak vztáhl ruku a vtáhl ji k sobě. Stejně jako ona byla vtažena do archy, tak budeš přijat i ty, hledající hříšník, se všemi svými hříchy. Jen se vrať – to jsou dvě slova Boží milosti: „Vrať se.“

Seděli jsme u stolu Pánovy lásky a říkali: "Nic než nekonečno mě nemůže uspokojit. Jsem tak velký hříšník, že musím získat nekonečné zásluhy, abych smyl svůj hřích." Ale nechali jsme se očistit od hříchu a zjistili jsme, že zásluh je dost. Při slavnostní hostině posvátné lásky byl utišen náš hlad a my jsme zjistili, že nám zbývá ještě mnoho duchovního pokrmu. Ano, existují milosti, kterých jsme nedosáhli, existují oblasti blízkého společenství s Kristem, kterých jsme nedosáhli, a existují výšiny společenství, na které naše nohy nevystoupily. Na každé hostině lásky zbývá mnoho košů s úlomky. Velebme štědrost našeho slavného Vykupitele.

Životy některých Božích lidí nás naplňují svatým úžasem. Podivné a obdivuhodné jsou způsoby, které Bůh v jejich případech použil, aby našel své vlastní. Požehnáno budiž jeho jméno, že se nikdy nevzdává hledání, dokud nejsou vyvolení skutečně nalezeni. Nejsou lidem, který by byl dnes hledán a zítra zavržen. Spojení všemohoucnosti a moudrosti nepřinese žádné selhání. Budou nazváni „Vyhledávaná“ (Iz 62,12). To, že má být kdokoli vyhledáván, je nesmírná milost, ale to, že máme být vyhledáváni my, je milost nad veškeré pomyšlení! Nemůžeme pro to najít jiný důvod než Boží svrchovanou lásku a můžeme jen pozvednout srdce v úžasu a chválit Pána, že dnes nosíme jméno „Vyhledávaná“.

„Čí jsi?“ (1S 30,13). Dovol, abych ti, čtenáři, pomohl s odpovědí. Jsi „znovuzrozený“? Pokud ano, patříš Kristu, ale bez znovuzrození nemůžeš být jeho. Komu věříš? Ti, kdo věří v Ježíše, jsou synové Boží. Čí dílo konáš? Zcela jistě sloužíš svému pánovi, neboť ten, komu sloužíš, se stává tvým pánem. Jaká jsou tvá slova? Je to řeč nebeská nebo pozemská? Co ses naučil o svém pánovi? Jestliže jsi nějakou dobu sloužil Ježíši, bude o tobě řečeno totéž, co o Petrovi a Janovi: „Poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem“ (Sk 4,13).

„Ona řekla: ‚Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů‘“ (Mt 15,27). Moje hříchy jsou mnohé, ale pro Ježíše není nijak těžké je všechny odstranit. „Dát mi plné odpuštění hříchů je pro něj jenom maličkost, zatímco pro mne znamená přijetí odpuštění nekonečné požehnání.“ Ona žena doširoka otevřela svou duši, očekávala velké věci, a on jí naplnil svou láskou. Drahý čtenáři, udělej totéž. Velmi na něj naléhala, předložila mu své argumenty, a dokonce z jeho vlastní odpovědi. Cele se spolehla na jeho velikost a tak ho přemohla. Své vítězství získala skrze víru v něj. Její případ je příkladem víry, která přemáhá obtíže, a pokud chceme vítězit tak, jako ona, musíme jí napodobit.

Stejně jako Otec miluje Syna, tak i Ježíš miluje svůj lid. Miloval ho od nepaměti, a stejně tak Ježíš miluje nás. „Miloval jsem tě věčnou láskou“ (Jr 31,3). Můžete vystopovat počátek lidské náklonnosti; snadno najdete počátek své lásky ke Kristu, ale jeho láska k nám je proud, jehož pramen je skryt ve věčnosti. Bůh Otec miluje Ježíše beze změny. Křesťane, vezmi si to k svému potěšení: V lásce Ježíše Krista k těm, kdo v něm spočívají, není žádná změna. Včera jsi byl na vrcholu hory a říkal jsi: „Miluje mě.“ Dnes jsi v údolí ponížení, ale on tě miluje stále stejně.

Ať už mluvíme o aktivní nebo pasivní spravedlnosti Kristově, má to stejnou vůni. Jeho praktický život, jímž ctil Boží zákon a každé přikázání se třpytilo jako vzácný drahokam v dokonalém lesku jeho vlastní osoby, měl lahodnou příchuť. A právě taková byla i jeho pasivní poslušnost, když s neochvějnou podřízeností snášel hlad a žízeň, zimu a nahotu a nakonec byl připoután na strašlivý kříž, aby za nás vytrpěl Boží hněv. Tyto dvě věci jsou před Nejvyšším líbezné a pro jeho skutky a smrt, pro jeho zástupné utrpení a zástupnou poslušnost nás Pán, náš Bůh, přijímá.

Upřímnost srdce se projevuje vytrvalostí. Zpočátku může dojít k neúspěchu, ale horlivý pracovník si řekne: „Je to Pánovo dílo a musí být vykonáno. Můj Pán mi přikázal, abych to udělal, a v jeho síle to vykonám.“ Křesťane, sloužíš takto celým svým srdcem svému Mistru? Vzpomeň si na Ježíšovu horlivost! Přemýšlej, jaké bylo jeho srdce! Mohl říci: „Horlivost pro tvůj dům mě strávila“ (Ž 69,10). Když potil velké kapky krve, rozhodně nešlo o lehké břemeno, které musel nést na svých požehnaných ramenou, a když vyléval své srdce, nevynakládal na záchranu svého lidu nijak nepatrné úsilí.

Syn člověka – kdykoliv Pán pronesl tato slova, způsobil rozruch v hlavách Adamových dětí. Ježíš Kristus se nazýval Synem člověka, aby vyjádřil svou jednotu a svůj soucit se svým lidem. Těmito slovy nám připomíná, že je tím, ke komu můžeme přistupovat beze strachu. Protože je člověkem jako my, můžeme mu přinést všechen náš zármutek a všechny naše starosti, neboť to všechno sám zakusil. Jako Syn člověka sám trpěl, a proto je schopen nám pomoci a utěšit nás. Všechna sláva buď požehnanému Ježíši! Neustálé používání toho přelahodného jména, které říká, že jsme jeho bratři a blízcí příbuzní, se nám stává milou připomínkou jeho milosti, jeho pokory a jeho lásky.

„Buď mi oporou a budu spasen“ (Ž 119,117). Po modlitbě musíš také bdít a se svatou žárlivostí střežit každou myšlenku, slovo i čin. Nevystavuj se zbytečně nebezpečí, ale jsi-li povolán do akce, máš-li jít tam, kde létají šípy, nikdy se neodvažuj vyjít bez štítu, neboť ďábel se bude radovat, že se blíží chvíle jeho vítězství, že tě rychle srazí k zemi svými šípy a že tě zraní. I když nemůžeš být zabit, můžeš být zraněn. „Buďte střízliví, buďte bdělí“ (1Pt 5,8); nebezpečí může hrozit i v takové chvíli, kdy se ti bude zdát, že jsi v bezpečí. Dávej si proto pozor na své cesty a bdi na modlitbách. Kéž nás Duch svatý vede na všech našich cestách.

Spasitel byl „muž plný bolesti“ (Iz 53,3), ale každá přemýšlivá mysl objevila skutečnost, že v hloubi své duše ukrýval nevyčerpatelný poklad nejčistější nebeské radosti. Ze všech lidských pokolení nikdy nikdo neměl tak hluboký, čistý a trvalý pokoj jako Ježíš Kristus. Byl pomazán „olejem radosti nad své druhy“ (Žd 1,9). Jeho ohromná dobrota mu byla zdrojem nejhlubšího možného potěšení, protože v dobrotě je radost. V jeho životě nacházíme několik významných okamžiků, kdy je tato radost zjevná. „V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebes i země‘“ (Lk 10,21).

V otázce náboženství nelze zastávat dva protichůdné názory. Je-li Bůh Bohem, služ mu a dělej to důkladně. Je-li však tento svět bohem, služ mu a nemusíš se ohánět žádným náboženstvím. Pokud považuješ věci tohoto světa za to nejlepší, služ jim. Pamatuj si však, že je-li tvým Bohem Hospodin, nemůžeš současně milovat i baala; buď budeš sloužit jednomu, nebo druhému. „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24). Jestliže sloužíš Bohu, bude Pánem on. Pokud však začneš sloužit ďáblu, nebude trvat dlouho a bude pánem on, a „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“. Ach! Buď moudrý a nemysli si, že se ti dva mohou míchat dohromady.

Kdykoliv máme tu výsadu jíst chléb, který Ježíš dává, jsme uspokojeni plnou a lahodnou chutí. Když je Ježíš hostitelem, žádný host neodejde s prázdnou. Naše hlavy jsou uspokojené pravdou, kterou Kristus zjevuje. Naše srdce jsou naplněná Ježíšem. Naše naděje uspokojena – vždyť s kým bychom byli v nebi než s Ježíšem? A naše touhy jsou uspokojené, protože co víc bychom si mohli přát než znát Krista a být nalezeni v něm? Ježíš naplňuje naše svědomí, dokud není v naprostém pokoji, naše rozhodování jistotou svého učení, naše vzpomínky připomínáním si toho, co udělal a naše představy vyhlížením toho, co ještě musí udělat. 

Náš Mistr neustále používal titul „Syn člověka“! Kdyby chtěl, mohl o sobě vždy mluvit jako o Synu Božím, Otci věčnosti, Podivuhodném, Rádci, Knížeti pokoje; ale hle, Ježíšova pokora! Raději se nazývá Synem člověka. Poučme se od našeho Spasitele o pokoře. Ježíš miloval lidství natolik, že ho s potěšením ctil. A protože to je vysoká pocta – vskutku největší důstojnost lidství – že Ježíš je Synem člověka, zvykl si toto jméno vystavovat na odiv, aby si takříkajíc zavěsil královské medaile na hruď lidství a ukázal Boží lásku k Abrahamovu potomstvu.

Není to nic neobvyklého; je to obecné pravidlo v celém světě – lidem, kteří dělají svou práci celým srdcem, se daří, zatímco ti, kteří se do práce pouštějí s polovičním srdcem, téměř jistě neuspějí. Bůh nedává úrodu zahálčivým lidem, leda úrodu bodláčí, ani se mu nelíbí posílat bohatství těm, kdo nechtějí kopat na poli, aby našli jeho poklad, který je tam ukrytý. Všeobecně se uznává, že chce-li člověk prosperovat, musí být pilný v podnikání.

Ve zbožnosti je to stejné jako v jiných věcech. Chceš-li, aby se ti dařilo v práci pro Ježíše, ať jde o práci vykonávanou srdcem, a dělej ji z celého srdce.

Přestože je zástup u Hospodinova stolu tak nesčetný, jako je množství hvězd na nebi, každý dostane svou porci masa. Přemýšlejte o tom, kolik milosti je potřeba pro jediného svatého – je jí tolik, kolik jí i na jeden jediný den nemůže poskytnout nikdo jiný než sám Nekonečný. Přesto Pán neprostírá svůj stůl jednomu svatému, ale mnoha a není to na jeden den, ale na mnohá léta. Hosté na hostině milosti jsou uspokojeni – ba, víc než to, jsou „nasyceni hojností“ (Ž 36,9 B21) – nikoliv obyčejnými věcmi, ale tím nejtučnějším ze samotného Božího domu. Taková slavnost je zaslíbena věrným slibem každému ze synů člověka, který složí svou důvěru do stínu Hospodinových křídel.

Čtenář nepochybně zažil pokušení spoléhat se na věci, které jsou vidět, místo aby se opíral pouze o neviditelného Boha. Křesťané často hledají pomoc a radu u člověka a maří tak vznešenou prostotu svého spoléhání na Boha. Není snad pro Boží dítě, které se stará o časné věci, vhodný tento oddíl? Pak bychom se nad ním měli na chvíli zastavit. Spoleháš-li se na to, že tě zachrání Ježíš, jedině Ježíš, ale proč se tedy trápíš? „Kvůli mým velkým starostem.“ Není snad psáno: „Na Hospodina slož svoji starost“ (Ž 55,22)? „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu“ (Fp 4,6).

Společenství s Kristem je zaručeným lékem na každou nemoc. Ať už se jedná o hořkost žalu, nebo o přílišnou pozemskou rozkoš, úzké společenství s Pánem Ježíšem zbaví jedny hořkosti a druhé rozkoše. Žij blízko Ježíše, křesťane, a je vedlejší, zda žiješ na hoře slávy, nebo v údolí ponížení. Žiješ-li blízko Ježíše, jsi přikryt Božími křídly a pod tebou je věčná náruč. Ať ti nic nebrání v posvátném společenství, které je vybranou výsadou duše zasnoubené s Nejmilejším.

Existuje doba vyhrazená slabosti a nemoci, kdy budeme muset oslavovat Boha utrpením a ne vážnou činností. Neexistuje ani jeden okamžik, kdy bychom mohli doufat, že unikneme ostrým šípům utrpení. Ani jeden z našich nečetných dnů není uchráněn před bolestí. Milovaný čtenáři, nevkládej své touhy do pozemských věcí, ale hledej ty, které jsou shůry. Zde žerou moli a krade zloděj, ale tam jsou všechny radosti trvalé a věčné. Cesta bolesti je cestou domů. Pane, učiň z této myšlenky polštář pro mnohou unavenou hlavu!

Nespokojte se s občasným rozhovorem, ale neustále se snažte zůstat s ním ve společenství, neboť jen v jeho přítomnosti máte útěchu i bezpečí. Ježíš by pro nás neměl být přítelem, se kterým jsme občas v kontaktu, ale tím, s nímž chodíme stále. Máš před sebou obtížnou cestu – hleď, poutníku do nebe, abys nešel bez svého průvodce. Musíš projít ohnivou pecí – nevcházej do ní, dokud nebudeš mít jako Šadrak, Méšak a Abednego za společníka Božího Syna. Ježíše budete potřebovat v každé situaci. Držte se blízko svého nejlepšího Přítele a on vás občerství a povzbudí.

Slovy nelze vystihnout, jak je Pán Ježíš pro svůj lid vzácný. Milý čtenáři, co by sis bez něho počal uprostřed pokušení a starostí tohoto světa? Co by sis bez něho počal ráno, když se probouzíš a očekáváš svůj každodenní zápas? Co bys dělal večer, když se vracíš domů vyčerpaný a unavený, kdyby mezi tebou a Kristem nebyly dveře společenství? Požehnáno budiž jeho jméno, on nedopustí, abychom svůj úděl snášeli bez něj, neboť Ježíš nikdy neopouští své vlastní. Přesto ať myšlenka na to, jaký by byl život bez něho, zvýrazňuje jeho vzácnost.

„Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše“ (1Kr 17,16). Ty, milý čtenáři, máš své každodenní potřeby, a protože přicházejí tak často, máš sklon obávat se, že džbán s moukou bude jednoho dne prázdný a olej v lahvi dojde (viz 1Kr 17,14). Buď si jistý, že podle Božího slova se tomu tak nestane. Každý den, i když přináší své trápení, přinese svou pomoc. I kdyby ses měl dožít více let než Metuzalém a i kdyby tvých potřeb bylo tolik jako písku na mořském pobřeží, Boží milost a slitování pokryjí všechny tvé potřeby a ty nikdy nepoznáš skutečný nedostatek.

Tak jako Boží Duch sestoupil na Pána Ježíše, Hlavu, sestupuje v určité míře i na údy jeho těla. Jeho sestoupení na nás probíhá stejným způsobem, jakým sestoupil na našeho Pána. Často je v něm zvláštní rychlost, a jakmile si to uvědomíme, jsme nad všechna očekávání poháněni vpřed a do nebe. Působení Ducha Božího na propastnou tůni nejprve vyvolalo řád a život a v našich srdcích způsobuje a podporuje nový život a světlo. Požehnaný Duchu, jako jsi spočinul na našem drahém Vykupiteli, tak spočívej i na nás od této chvíle až navěky.

Požehnaný Pane Ježíši, buď se mnou, zjev se mi a zůstaň se mnou celou noc, abych, až se probudím, byl stále s tebou. Připomínám si, že holubice přinesla v ústech utrženou olivovou ratolest, památku minulosti a proroctví budoucnosti. Nemám snad i já nějaké potěšující svědectví, které bych přinesl domů? Nějaký příslib a závdavek dobroty, která má ještě přijít? Ano, můj Pane, předkládám ti své vděčné poděkování za něžná milosrdenství, která se obnovují každého rána a každý večer jsou čerstvá (Pl 3,22–23). Nyní, prosím, vztáhni svou ruku a vezmi svou holubici do své náruče.

Kristus vás miloval nikoliv až tehdy, kdy jste se narodili na svět, ale jeho zalíbení bylo v lidských synech dříve, než vůbec nějací lidští synové existovali. Často na ně myslel; od věků do věků k nim upínal své city (viz Jr 31,3). Jsem si jist, že by mě nemiloval tak dlouho, kdyby nebyl neměnným milovníkem. Kdyby se mě mohl nabažit, už dávno by se mě nabažil. Kdyby mě nemiloval láskou hlubokou jako život a silnou jako smrt, dávno by se ode mě odvrátil. Ach, je to radost nad všechny radosti, vědět, že jsem jeho věčným a nezcizitelným dědictvím, které mu dal jeho Otec.  

„Jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“ (Mich 5,2). Pán Ježíš předstupoval jako zástupce svého lidu před trůn dávno předtím, než se objevil na jevišti času. Bylo to „odpradávna“, kdy uzavřel smlouvu se svým Otcem, že za svůj lid zaplatí krví za krev, utrpením za utrpení, agónií za agónii a smrtí za smrt. Bylo to „ode dnů věčných“, kdy se vydal bez reptání. Jeho „vystoupení vzhůru“ jako našeho obhájce bylo „ode dnů věčných“. Zastav se, má duše, a žasni! V Ježíšově osobě vystupuješ vzhůru „ode dnů věčných“.

Když se nejvíc zdá, že Bůh opouští svou církev, jeho srdce vůči ní zůstává vřelé. Historie nám dokládá, že kdykoli Bůh použije metlu k potrestání svých služebníků, vždy ji poté zlomí, jako by se mu tato metla, která působí jeho dětem bolest, hnusila. „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí“ (Ž 103,13). Jeho rány nejsou důkazem nedostatku lásky. Možná se obáváte, že vás Hospodin pominul, ale není tomu tak. Tomu, kdo počítá hvězdy a nazývá je jejich jmény (Ž 147,4), nehrozí, že by zapomněl na své vlastní děti. Zná tvou situaci tak důkladně, jako bys byl jediným tvorem, kterého kdy stvořil, nebo jediným svatým, kterého kdy miloval. Přistupte k němu a naleznete pokoj.

Jsou chvíle, kdy se Boží služebníci vyhýbají svým povinnostem. Jaký je však důsledek? Ztrácejí pocit přítomnosti Boží lásky a příjemného požitku z ní. Když posloucháme našeho Pána Ježíše tak, jak by věřící měli, náš Bůh je s námi, a i když máme proti sobě celý svět, pokud je s námi Bůh, co na tom záleží? Jakmile však začneme couvat a hledat své vlastní výmysly, jsme na moři bez lodivoda. Pak můžeme jen hořce naříkat a vzdychat: „Ach, můj Bože, kam ses poděl? Jak jsem mohl být tak pošetilý a ztratit jasnou záři tvé tváře? To je příliš vysoká cena! Dej, ať se vrátím ke své věrnosti, abych se mohl radovat z tvé přítomnosti.“

Nemusíš si vyrábět svůj vlastní kříž. Tvůj kříž je pro tebe připraven a předurčen Boží láskou a ty ho máš radostně přijmout. V tento den tě Ježíš vyzývá, abys poddal svá ramena jeho lehkému jhu. Ježíš byl nositelem kříže; vede vás po cestě plné strastí. Lepšího průvodce si jistě nemůžeš přát! A jestliže on sám nese kříž, jaké vznešenější břemeno by sis mohl přát? „Via Crucis“ je cesta bezpečí; neboj se kráčet po jejích trnitých stezkách.

Je to dřevěný kříž a člověk ho může nést, neboť Muž bolesti si vyzkoušel, jaké je to břemeno. Vezmi svůj kříž a z moci Božího Ducha si ho brzy zamiluješ.

„Hospodin je pomalý k hněvu, avšak velký v moci“ (Nah 1,3 ČSP). Jeho velikost nám přináší milosrdenství. Milý čtenáři, v jakém stavu se dnes nacházíš? Dokážeš v pokorné víře pohlédnout na Ježíše a říci: „Můj zástupce, ty jsi má skála, má naděje“? Pak se, milovaný, neboj Boží moci, neboť nyní, když je ti odpuštěno a jsi přijat, nyní, když ses ve víře uchýlil ke Kristu jako do svého útočiště, tě Boží moc nemusí děsit více, než štít a meč bojovníka děsí ty, které miluje. Spíše se raduj, že ten, který je „velký v moci“, je tvým Otcem a Přítelem.