Zamyšlení

Každý z nás má své vlastní dary a specifické projevy, ale jediný cíl, který má Bůh na mysli, je zdokonalení celého Kristova těla. Proto musíme přinést své duchovní vlastnictví, položit je k nohám apoštolů a rozdělit vše, co nám Bůh dal. Žádnou část vzácné pravdy si nenechávej pro sebe, ale mluv o tom, co víš, a vydávej svědectví o tom, co jsi viděl. Ať na misce vah ani na okamžik nepřeváží obtíže, temnota nebo případná nevíra tvých přátel. Vstaň a jdi na místo, které je ti určeno ke službě; tam vyprávěj, jaké velké věci Bůh ukázal tvé duši. I my musíme vydat své svědectví o Ježíši.

Ježíš za nás dal svou krev; co mu dáme my? Patříme mu my i všechno, co máme, neboť nás koupil do svého vlastnictví – můžeme se tedy chovat, jako bychom patřili sami sobě? Ó, kéž bychom se mu více odevzdali! A kéž bychom kvůli tomu měli více lásky! Požehnaný Ježíši, ty laskavě přijímáš i ten nejmenší upřímný projev náklonnosti! Přijímáš naše ubohé pozornosti a projevy lásky, jako by byly samy o sobě vzácné, ačkoli jsou ve skutečnosti jen jako kytice polních květin, kterou dítě přináší své matce. Odevzdáme ti prvotiny své úrody a odvedeme ti desátky ze všeho, a pak vyznáme: „Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou“ (1Kr 29,14).

„Rádi bychom viděli Ježíše“ (J 12,21). Nacházíš se, můj čtenáři, v tomto okamžiku v takovém stavu? Máš jen jedinou touhu, a tou je touha po Kristu? Pak nejsi daleko od nebeského království. Máš ve svém srdci jen jedno přání, a to, abys byl Ježíšovou krví obmyt od všech svých hříchů? Můžeš opravdu říci: „Dal bych všechno, co mám, abych byl křesťanem; vzdal bych se všeho, co mám a v co doufám, jen abych mohl pocítit, že mám zájem o Krista?“ Pak navzdory všem svým obavám buď dobré mysli; Pán tě miluje a ty brzy vyjdeš na denní světlo a budeš se radovat ze svobody, „kterou nám vydobyl Kristus“ (Ga 5,1).

Podívej se na svůj majetek, křesťane, a porovnej svůj úděl s údělem svých bližních. Někteří z nich mají svůj úděl na poli. Jsou bohatí a jejich úroda jim přináší zlatavé výnosy, ale co je úroda ve srovnání s tvým Bohem, který je Bohem úrody? Co jsou praskající sýpky ve srovnání s tím, jenž je hospodář a sytí tě nebeským chlebem? Někteří mají svůj úděl ve městě. Jejich bohatství je hojné a proudí k nim ve vytrvalém proudu, dokud se nepromění ve zlatou pokladnici, ale co je zlato ve srovnání s tvým Bohem? „Hospodine, tys můj úděl“ (Ž 119,57).

Láska, kterou první křesťané cítili k Pánu, nebyla tichým citem, který by skrývali v tajné komnatě své duše a o němž by mluvili jen tehdy, když se scházeli první den v týdnu a zpívali chvalozpěvy na počest Ježíše Krista Ukřižovaného. Byla to vášeň, která v nich však byla tak prudká a všepohlcující, že byla viditelná v jejich činech, zaznívala v jejich každodenních hovorech a byla vidět v jejich očích, dokonce i v těch nejobyčejnějších pohledech. Láska k Ježíši byla plamenem, který hořel v nitru a srdci věřícího člověka, a proto se svou vlastní silou propaloval do vnějšího člověka a zářil tam.

Jak blažené je cítit jistotu, že Pán je s námi na všech našich cestách a že se s námi snižuje do našich ponížení a vyhnanství! I za oceánem září láska našeho Otce jako slunce svou silou. Nesmíme váhat jít tam, kde nám Bůh zaslibuje svou přítomnost. „Nebojte se“ je Pánův příkaz a jeho božské povzbuzení pro ty, kdo se na jeho příkaz pouštějí na nová moře; božská přítomnost a ochrana zakazuje byť i jen jedinou nevěrnou obavu. Bez našeho Boha bychom se měli bát pohnout, ale když nám velí vyrazit, bylo by nebezpečné otálet. Čtenáři, jdi vpřed a neboj se.

Přitahuje nás do užšího společenství se sebou samým. Seděli jsme na prahu Božího domu a on nás zve, abychom vstoupili do hodovní síně a povečeřeli s ním. My však tuto poctu odmítáme. Existují tajné místnosti, které nám ještě nebyly otevřeny; Ježíš nás zve, abychom do nich vstoupili, ale my se držíme zpátky. Hanba našim chladným srdcím! Jsme jen ubohými milenci našeho líbezného Pána Ježíše, nehodíme se ani za jeho služebníky, natož abychom se stali jeho nevěstou, a přece nás povýšil, abychom byli kostmi z jeho kostí a tělem z jeho těla, abychom s ním uzavřeli slavnou manželskou smlouvu. V tom je láska!

Žádný křesťan není v bezpečí, když je jeho duše lenivá a jeho Bůh je od něj daleko. Každý křesťan je vždy v bezpečí, pokud jde o jeho postavení v Kristu, ale není v bezpečí, pokud jde o jeho zkušenost ve svatosti a společenství s Ježíšem v tomto životě. Na křesťana, který žije v Boží blízkosti, satan často neútočí. Teprve když se křesťan od svého Boha vzdálí, duchovně vyhladoví a snaží se živit marnostmi, nastává chvíle, kdy ďábel začíná se svým útokem. Někdy se sice může postavit tváří v tvář Božímu dítěti, které je aktivní ve službě svému Mistrovi, ale boj je většinou krátký. Ach, kéž bychom měli milost chodit pokorně se svým Bohem!

„Hospodin je světlo mé a moje spása“ (Ž 27,1). Tady se jedná o můj osobní zájem: „Mé světlo“, „moje spása“. Duše je o tom přesvědčena, a proto to směle prohlašuje. Do duše se při znovuzrození vlévá božské světlo jako předzvěst spásy. Kde není dostatek světla, které by odhalilo naši vlastní temnotu a přimělo nás toužit po Pánu Ježíši, tam není důkaz spásy. Po obrácení je náš Bůh naší radostí, útěchou, průvodcem, učitelem a v každém ohledu naším světlem. On je světlem uvnitř nás, světlem kolem nás, světlem, které se od nás odráží, a světlem, které se nám má zjevit. Kdo se tedy vírou upnul k Bohu, má ve svém vlastnictví všechna smluvní požehnání.

„Zkoumáte Písma“ (J 5,39). Řecké slovo „zkoumat“ zde znamená přísné, důkladné a pečlivé zkoumání, jakému jsou oddáni lidé, kteří hledají zlato, nebo lovci, když usilovně pátrají po zvěři. Nesmíme se spokojit s tím, že si povrchně přečteme jednu nebo dvě kapitoly, ale se svíčkou Ducha svatého musíme cílevědomě hledat hlubší význam Slova. Písmo svaté vyžaduje zkoumání – mnohé v něm lze poznat pouze důkladným studiem. Žádný člověk, který Boží knihu pouze prolistuje, z ní nemůže mít užitek; musíme kopat a dolovat, dokud nezískáme skrytý poklad. Písmo se dožaduje toho, aby bylo zkoumáno.

„Buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,9–10). Ať se vaše modlitby netýkají jen vašich vlastních hříchů, vašich vlastních potřeb, vašich vlastních nedokonalostí a vašich vlastních zkoušek, ale ať stoupají po hvězdném žebříku a stoupají až k samotnému Kristu. Když se pak přiblížíte ke krví potřísněné slitovnici, neustále pronášejte tuto modlitbu: "Pane, rozšiř království svého drahého Syna." Taková vroucně přednášená prosba povznese ducha veškeré vaší zbožnosti. Mějte na paměti, že upřímnost své modlitby prokážete tím, že se budete podílet na šíření Pánovy slávy.

„Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem“ (Iz 66,2). Pokud chceš vystoupit do nebe, musíš se sehnout. Neříkáme snad o Ježíši, že sestoupil, aby mohl vystoupit? (Viz Ef 4,9–10) Totéž musíš udělat i ty. Musíš se snížit, abys mohl stoupat vzhůru, protože nejlahodnější společenství s nebem mají pokorné duše a jenom ony. Bůh neodepře žádné požehnání důkladně pokořenému duchu. Pokora nás připravuje na požehnání od Boha veškeré milosti a uzpůsobuje nás k účinnému jednání s bližními. Ať už jde o modlitbu nebo chválu, ať už jde o práci nebo utrpení, opravdovou sůl pokory není nikdy možné použít přespříliš.

Buď v tomto směru odvážný, křesťane! Nebuď sklíčený, jako by tvé duchovní nepřátele nebylo možné zničit; patříš Kristu a hřích na tebe nemá právo.

Jsi schopen nad nimi zvítězit, ne však svými vlastními silami – i ti nejslabší z nich by na tebe byli až příliš velcí – ale můžeš a zvítězíš nad nimi skrze Beránkovu krev. Neptej se: „Jak je mám porazit, vždyť jsou větší a mocnější než já?“ Jdi k silnému pro sílu, pokorně čekej na Boha a mocný Bůh Jákobův jistě přijde na pomoc. Pak budeš zpívat o vítězství skrze jeho milost.

Pro naši duši je nesmírně prospěšné povznést se nad tento současný zlý svět k něčemu vznešenějšímu a lepšímu. Bylo by dobré, kdyby obyvatelé údolí mohli často opouštět své příbytky mezi bažinami a horečnatými mlhami a vdechovat osvěžující vzduch na výšinách. Právě k takovému výstupu vás nyní zvu. Kéž nám Duch Boží pomáhá opustit mlhy strachu a horečky úzkosti a všechny neduhy, které se shromažďují v tomto pozemském údolí, a vystoupit na hory očekávané radosti a požehnání. Kéž Bůh Duch svatý přetne provazy, které nás drží zde dole, a pomůže nám vystoupat vzhůru.

Umírání ve víře jednoznačně odkazuje na minulost. Dávní svatí věřili předchozím zaslíbením a byli si jisti, že jejich hříchy jsou díky Božímu milosrdenství smazány. Umírání ve víře souvisí s přítomností. Tito svatí si byli jisti svým přijetím u Boha; těšili se z paprsků jeho lásky a spočívali v jeho věrnosti. Umírání ve víře se týká budoucnosti. Zesnuli s důvěrou, že Mesiáš jistě přijde. Vaše cesta milosti je cestou víry a váš zrak vás zřídkakdy rozveselí; taková byla i cesta těch nejzářivějších a nejlepších.

Jestliže máme bázeň před Pánem, můžeme očekávat včasné zásahy, když je náš úděl nejhorší. Andělé se od nás nedrží stranou kvůli bouřkám ani jim nebrání temnota. Serafové nepovažují za ponížení navštívit nejchudší z nebeské rodiny. Jestliže jsou návštěvy andělů v běžných časech vzácné, v našich nocích plných bouří a zmítání budou časté.

Milý čtenáři, nacházíš se v této chvíli uprostřed soužení? Požádej o zvláštní pomoc. Ježíš je andělem smlouvy, a pokud nyní upřímně usiluješ o jeho přítomnost, nebude ti odepřena. To, co tato přítomnost přináší, je potěšení srdce.

Moudrost je skutečnou silou člověka a pod jejím vedením nejlépe naplňuje smysl své existence. Moudré zacházení se záležitostmi života přináší člověku nejbohatší potěšení a představuje nejušlechtilejší náplň pro jeho síly, a proto díky němu nachází dobro v nejplnějším slova smyslu. Bez moudrosti je člověk jako hříbě divokého osla, které pobíhá sem a tam a plýtvá silami, které by bylo možné využít užitečným způsobem. Moudrost je kompas, podle něhož má člověk kormidlovat po bezcestné pustině života; bez ní je opuštěnou lodí, hříčkou větrů a vln. Člověk musí být v takovém světě, jako je tento, obezřetný, jinak nenajde nic dobrého, ale bude zavlečen do nesčetných neduhů.

Náš Pán Ježíš si svou smrtí nevykoupil právo jen na část z nás, ale na celého člověka. Ve svém utrpení počítal s posvěcením nás celých: ducha, duše i těla. Úkolem znovuzrozené přirozenosti, kterou Bůh dal obnovenému srdci, je uplatňovat práva Pána Ježíše Krista. Má duše, nakolik jsi Božím dítětem, musíš si podmanit celý zbytek sebe sama, který ještě zůstává nepožehnaný. Musíš podřídit všechny své síly a vášně stříbrnému žezlu Ježíšovy milostivé vlády a nikdy nesmíš být spokojená, dokud se ten, který je králem skrze vykoupení, nestane králem také skrze milostivou korunovaci a nebude v tobě svrchovaně kralovat.

Jak nezávislým na vnějších okolnostech může Duch svatý učinit křesťana! Jak jasné světlo může zářit v našem nitru, když je venku tma! Jak pevní, šťastní, klidní a pokojní můžeme být, když se svět otřásá v základech a pilíře země se hroutí! Ani sama smrt se všemi svými strašnými dopady nemá moc utlumit hudbu křesťanského srdce. Naopak, činí tuto melodii lahodnější, jasnější, nebeskou, až nakonec svým posledním laskavým činem, který může smrt učinit, přetaví pozemské napětí v nebeský chór, časnou radost ve věčnou blaženost!

Jsme tak malí, že kdyby Bůh projevil svou velikost bez shovívavosti, byli bychom rozšlápnuti. Ale Bůh, který se musí sklonit, aby viděl nebe, a sklonit se, aby viděl, co dělají andělé, obrací svůj pohled ještě níže, hledí na pokorné a zkroušené a činí je velkými.

„Jeho dobrotivost mne zvelebila“ (2S 22,36 KRAL). Jak úžasná je naše zkušenost s Boží dobrotou! Jak jemné je jeho napravování! Jak laskavé je jeho vyučování! Jak něžně nás vede! Křesťane, rozjímej o těchto věcech. Ať se probudí vděčnost, ať se prohloubí pokora, ať se oživí láska, než skončí dnešní den.

Na všech našich toulkách nás stále sleduje bdělý pohled Věčného Strážce - nikdy se nevzdálíme od Pastýřova oka. V našich bolestech nás nepřetržitě pozoruje a neunikne mu žádná rána. V našich útrapách zaznamenává všechnu naši únavu a do své knihy zapisuje všechny zápasy svých věrných. Tyto Pánovy myšlenky nás obklopují na všech našich cestách a pronikají do nejhlubšího nitra naší bytosti.

Milý čtenáři, je ti to drahé? Pak se toho drž. Pán žije a myslí na nás; to je příliš cenná pravda, než abychom se o ni nechali lehkovážně připravit. Pokud na nás Pán myslí, je vše v pořádku a my se můžeme radovat navěky.

Modlitba někdy postává jako prosebník u brány, dokud Král nevyjde, aby naplnil její lůno požehnáním, které hledá. Je známo, že když Pán dává velkou víru, prověřuje ji dlouhým prodléváním. Dopouští, aby se hlasy jeho služebníků vracely do jejich uší jako odražené od měděného nebe. Nezodpovězené prosby nezůstávají nevyslyšené. Nakonec tvá žádost přece jen zvítězí. Nemůžeš se spokojit s tím, že chvíli počkáš? Nebude čas tvého Pána lepší než tvůj čas? Zanedlouho se ti k potěšení tvé duše zjeví a nechá tě odložit žíněné roucho a popel dlouhého čekání a obleče tě do šarlatu a jemného plátna dokonalého naplnění.

Je pro nás dobré, když jsou modlitby týkající se našich bolestí spojeny s prosbami, které se týkají našich hříchů, když jsme pod Boží rukou a nejsme zcela pohlceni svou bolestí, ale pamatujeme na svá provinění proti Bohu. Je také dobré, když se jak zármutek, tak hřích přenesou na stejné místo. David přinášel svůj zármutek Bohu, a právě tak mu vyznával svůj hřích. Všimněte si tedy, že své bolesti musíme přinášet Bohu. I své malicherné bolístky můžeš uvalit na Boha, neboť on má spočítané vlasy na tvé hlavě, stejně jako svá velká trápení můžeš svěřit Bohu, neboť on má ve své dlani celý oceán.

Pokud jsme vyučeni Velkým učitelem, následujeme ho. I v tomto temném prostředí nacházíme dobro. Kde se však nachází taková moudrost? Mnozí o ní snili, ale nevlastnili ji. Kde se ji naučíme? Naslouchejme hlasu Pána, neboť on nám to tajemství oznámil. Zjevil synům lidským, v čem spočívá pravá moudrost, a my o ní máme tato slova: „Blaze tomu, kdo doufá v Hospodina“ (Př 16,20). Nejlepší způsob, jak moudře vyřešit nějakou záležitost, je důvěřovat Hospodinu. To je spolehlivý klíč k nejsložitějším labyrintům života.

Pane, procházej se se mnou během tohoto příjemného večera po zahradě a vyučuj mě moudrosti víry.

Boží vševědoucnost nepřináší bezbožnému člověku žádné potěšení, ale Boží dítě zahrnuje útěchou. Bůh na nás stále myslí a nikdy od nás neodvrací svou mysl, neboť by bylo strašné existovat byť jen na okamžik mimo pozornost našeho nebeského Otce. Jeho myšlenky jsou vždy něžné, láskyplné a dalekosáhlé a přinášejí nám nesčetná dobrodiní. Pán vždy myslel na svůj lid, proto je tu jeho vyvolení a smlouva milosti, kterou je zajištěna jeho spása. Vždy na ně bude myslet, z čehož plyne jejich vytrvalost, díky níž budou bezpečně dovedeni až k jejich konečnému odpočinku.

Kratičký čas strávený na zemi učiní nebe skutečně nebem. Odpočinek neučiní nic tak lahodným jako předchozí námaha. Až budeme přivítáni na trůnech těch, kdo přemohli svět, bude naše vítězství mnohem zjevnější při pohledu na naši rozbitou zbroj a zjizvený vzhled. Kdybychom nestrávili krátkou chvíli dole, nemohli bychom mít plné společenství s Kristem, protože on byl pokřtěn křtem utrpení mezi lidmi a jestliže my s ním máme sdílet jeho království, musíme být pokřtěni stejným křtem. Společenství s Kristem je tak vznešené, že i ten nejhlubší zármutek je jenom nepatrnou cenou za jeho zajištění. 

Bůh Otec nekonečně miluje Syna, a právě tak Syn miluje svůj lid. Buďte si jisti, že Kristus s vámi půjde i do hrobu a že až z něj opět vystoupíte, bude vaším průvodcem po nebeských výšinách. Kromě toho Otec miluje Syna bez jakékoli míry a Syn obdařuje stejně nezměrnou láskou své vyvolené. Celé Kristovo srdce je oddáno jeho lidu. "Miloval nás a vydal sám sebe za nás" (Ef 5,2). Jeho láska je láska, která přesahuje poznání. Ach, máme vskutku vzácného Spasitele, který miluje bez omezení, beze změny, bez začátku a bez konce, tak jako Otec miluje jej!

Bůh Otec nekonečně miluje Syna, a právě tak Syn miluje svůj lid. Buďte si jisti, že Kristus s vámi půjde i do hrobu a že až z něj opět vystoupíte, bude vaším průvodcem po nebeských výšinách. Kromě toho Otec miluje Syna bez jakékoli míry a Syn obdařuje stejně nezměrnou láskou své vyvolené. Celé Kristovo srdce je oddáno jeho lidu. "Miloval nás a vydal sám sebe za nás" (Ef 5,2). Jeho láska je láska, která přesahuje poznání. Ach, máme vskutku vzácného Spasitele, který miluje bez omezení, beze změny, bez začátku a bez konce, tak jako Otec miluje jej!

V této hodině církev očekává, že bude kráčet v souladu se svým Pánem po trnité cestě. Skrze mnohá soužení si razí cestu ke koruně. Nést kříž je jejím úkolem, a přesto má církev hlubokou studnici radosti, z níž nemůže pít nikdo jiný než její vlastní děti. Uprostřed našeho Jeruzaléma jsou skryté zásoby vína, oleje a obilí, z nichž se Boží svatí neustále posilují a sytí. Někdy, jako tomu bylo v životě našeho Spasitele, máme svá období intenzivní radosti, neboť je tu řeka, která „svými toky oblažuje město Boží“ (Ž 46,5). Ačkoli jsme vyhnanci, radujeme se ze svého Krále; ano, v něm se nesmírně radujeme.

Holubice, unavená svým putováním, se nakonec vrací do archy, která je jejím jediným místem odpočinku. Noe po celý den vyhlíží svou holubici a je připraven ji přijmout. Má sílu dosáhnout právě okraje archy, když Noe vztáhne ruku a přitáhne ji k sobě. Sama nevletěla přímo dovnitř, ale byla příliš vyděšená nebo unavená, než aby to udělala. Letěla, co jí síly stačily, a on pak vztáhl ruku a vtáhl ji k sobě. Stejně jako ona byla vtažena do archy, tak budeš přijat i ty, hledající hříšník, se všemi svými hříchy. Jen se vrať – to jsou dvě slova Boží milosti: „Vrať se.“