Zamyšlení

Bez něj nemůžeme dělat nic (viz J 15,5), ale díky jeho všemohoucí síle lze dosáhnout těch nejneobyčejnějších výsledků. Vše závisí na tom, zda svou moc projeví, nebo skryje. Vzhlížíme k němu, jak v případě našeho vnitřního života, tak v případě naší vnější služby, vždy s uctivou důvěrou, která mu právem náleží? Neutíkáme příliš často před jeho voláním a nejednáme nezávisle na jeho pomoci? Pokořme se dnes kvůli své minulé nevšímavosti a prosme nyní o to, aby na nás spočinula nebeská rosa, aby nás pomazal posvátný olej a aby v nás vzplanul nebeský plamen. Duch svatý není dočasný dar, ale zůstává se svatými. Musíme ho jen správně hledat a nalezneme ho.

Kdy je křesťan nejvíce náchylný ke spánku? Není to tehdy, když se mu daří v jeho časných poměrech? Nevšimli jste si, že tomu tak je? Když jsi měl každodenní starosti, s nimiž ses musel obracet k trůnu milosti, nebyl jsi bdělejší než nyní? Další nebezpečnou dobou je, když v duchovních záležitostech jde všechno příjemně. Žádné pokušení není ani z poloviny tak nebezpečné jako to, že nejste pokoušeni. Trápící se duše nespí; teprve poté, co vstoupíme do pokojné důvěry a plné jistoty, nám hrozí nebezpečí, že usneme. Učedníci usnuli poté, co viděli Ježíše proměněného na vrcholu hory. Dávej pozor, radostný křesťane; buď šťastný, jak chceš, jen buď bdělý. 

Je pravda, že jsem slabý ve víře a náchylný k pádům, ale právě má slabost je důvodem, proč bych měl být vždy tam, kde Pán pase své stádo, abych byl posílen a zachován v bezpečí u tichých vod. Proč bych se měl odvracet? Není důvod, proč bych měl, ale je tisíc důvodů, proč bych neměl, protože Ježíš mě vybízí, abych přišel. Pokud se trochu vzdálí, je to jen proto, abych si více vážil jeho přítomnosti. Teď, když jsem zarmoucený a ztrápený tím, že jsem od něj daleko, mě opět přivede do onoho chráněného zákoutí, kde jsou ovečky z jeho stáda chráněny před žhavým sluncem.

Pro povzbuzení k radostné přímluvné modlitbě si uvědomte, že právě tato modlitba je tou nejlahodnější, kterou Bůh vyslýchá, neboť právě taková je i modlitba Kristova. Jeho přímluva musí být nejpřijatelnější ze všech proseb, a čím více se naše modlitba podobá Kristově, tím lahodnější bude. A tak zatímco prosby za nás samotné budou přijaty, naše prosby za druhé, které v sobě budou mít více ovoce Ducha – více lásky, více víry, více bratrské laskavosti – budou díky Ježíšovým drahocenným zásluhám tou nejlahodnější obětí, jakou můžeme Bohu přinést, samotným tukem naší oběti. Znovu si připomeňme, že přímluvná modlitba je nesmírně mocná. Jaké zázraky způsobila!

Bůh s dokonalou moudrostí určuje nejvhodnější dobu, po kterou mají vykoupení zůstat dole. Jistě, kdyby bylo možné v nebi něčeho litovat, mohli by svatí truchlit, že zde nežili déle, aby vykonali více dobra. Ó, více snopů na Pánově sklizni! Více klenotů na jeho korunu! Ale jak, pokud není více práce? Když plně sloužíme Bohu a on nám dává rozsévat drahocenné semeno a sklízet stonásobek, mohli bychom i říci, že je pro nás dobré zůstat tam, kde jsme. Bez ohledu na to, zda náš Mistr řekne "pojď", nebo "zůstaň", buďme spokojeni stejnou měrou, bude-li nás těšit svou přítomností.

„Každou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce“ (J 15,2). Pokud máš nést ovoce, budeš muset snášet utrpení. Toto soužení však přináší tak vzácné výsledky, že se křesťan, jehož se týká, musí naučit radovat se z něj, protože jak se rozhojňuje jeho soužení, tak se rozhojňuje jeho útěcha díky Ježíši Kristu. Buďte si jisti, že pokud jste Božím dítětem, nebude vám metla cizí. Každý zlatý prut musí dříve či později projít ohněm. Budeš zbaven lpění na přítomnosti a budeš toužit po věčných věcech, které ti mají být tak brzy zjeveny.

Kristus má být Pánem srdce a hřích musí být umrtven. Pokud je váš život nesvatý, vaše srdce se nezměnilo; jste nespasený člověk. Pokud vás Spasitel neposvětil, neobnovil, nedal vám nenávist k hříchu a lásku ke svatosti, potom taková milost, která nečiní člověka lepším než ostatní, je bezcenným padělkem. Kristus zachraňuje svůj lid nikoli v hříších, ale od nich. Bez svatosti „nikdo nespatří Pána“ (Žd 12,14). „Ať se odvrátí od nepravosti každý, kdo vzývá jméno Páně“ (2Tm 2,19). Pokud nejsme vysvobozeni z hříchu, jak můžeme doufat, že budeme počítáni mezi jeho lid? Pane, vysvoboď mě už nyní od všeho zlého a umožni mi ctít svého Spasitele.

„Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím …“ (Lk 2,18). Nesmíme přestat žasnout nad velkými divy našeho Boha. Bylo by velmi obtížné stanovit hranici mezi svatým úžasem a skutečným uctíváním, neboť když je duše ohromena majestátem Boží slávy, i když se nemusí vyjadřovat písní nebo ani slovy, které by vyslovila, sklání hlavu a pokorně se modlí, mlčky se klaní. Náš vtělený Bůh má být uctíván jako „Podivuhodný“. To, že Bůh bere ohled na své padlé stvoření, člověka, a sám se zavazuje být Vykupitelem člověka a zaplatit jeho výkupní cenu, je vskutku obdivuhodné!

Je možné věřit v bytost, která by více odpovídala na všechny naše potřeby, více pomáhala našim nejušlechtilejším touhám? Ve spojení s Ježíšem s důvěrou usilujeme o takovou podobnost s naším Stvořitelem, jakou je stvoření schopno unést. Ani v opačném směru nejsou přínosy menší, neboť je zde člověk, který je s námi spojen nejintenzivnějším vztahem a náklonností, a který nejenže je něžný až do nejzazší míry k naší trpící přirozenosti, ale je také stejně moudrý jako bratrský a právě tak mocný, aby zkrotil naše chyby, jako je mírný, aby snášel naše slabosti. Jeho lidství snižuje Ježíše až k nám, ale ve spojení s božskou přirozeností nás pozvedá k Bohu. Pán Ježíš tak neslouží jen našemu utěšení, ale i našemu zvelebení, což je mnohem důležitější.

Jakkoliv je přátelství velmi příjemné a nesmírně požehnané, přináší lidem největší utrpení, když je špatné a nevěrné. Stejně jako je dobrý přítel lahodný, je falešný přítel plný hořkosti. Nevěrný přítel je ostřejší než zmijí zub. Je příjemné se o někoho opřít, ale jak hořké je, když se tato opora zlomí a následkem tvé důvěry přijde těžký pád. Šalomoun prohlašuje, že „kdo miluje, přilne víc než bratr“ (Př 18,24). Předpokládám, že takového přítele nikdy nenašel v okázalosti a marnivosti světa. Vyzkoušel je všechny, ale shledal je prázdnými; všechny jejich radosti opustil.

„Navrať se … k Hospodinu, svému Bohu“ (Oz 14,1). Tam, kde jsme na začátku našli spásu, ji najdeme znovu - u paty Kristova kříže, když vyznáváme hřích. Hospodin kromě toho chce, abychom poslouchali jeho hlas ve všem, co nám přikázal. Musíme to dělat celým svým srdcem a celou svou duší, a pak naše zajetí skončí.

Často se deprese ducha a velká duševní bída odstraní, když opustíme své modly a skloníme se k poslušnosti před živým Bohem. Můžeme se navrátit do sionského občanství, a to rychle. Pane, vysvoboď nás z našeho zajetí!

Větev je nejen stále v blízkosti kmene, ale také z něj stále přijímá život a plodnost. Všichni opravdoví věřící zůstávají v jistém smyslu v Kristu, ale je tu ještě hlubší význam. Ten musíme poznat dříve, než získáme neomezenou moc u trůnu. „Proste, o co chcete“ (J 15,7) platí pro Henochy, kteří chodí s Bohem, pro Jany, kteří leží v lůně Páně, pro ty, jejichž spojení s Kristem vede ke stálému společenství.

Chcete-li být mocní ve svých prosbách, musí sám Pán zůstat ve vás a vy v něm.

Můj vlastní pohled na drahocennou krev je mi útěchou, ale je to Pánův pohled na ni, který mi zajišťuje bezpečí. I když ji nemohu spatřit, Pán se na ni dívá a kvůli ní mne přechází. Nikdo nemůže vypovědět, jakou má Bůh z Ježíše radost. Nyní odpočíváme v klidném bezpečí. Máme Boží oběť a Boží slovo, které nám dávají pocit dokonalého bezpečí. On nás přejde, musí nás přejít, protože neušetřil našeho slavného Zástupce. Spravedlnost se spojuje s láskou, aby zajistila věčnou spásu všem pokropeným krví.

Za vinu když sám sebe obětuje, uvidí potomstvo. (Iz 53,10 B21)

Náš Pán Ježíš nezemřel nadarmo. Jeho smrt byla obětí; zemřel jako náš zástupce, protože jeho smrt byla trestem za naše hříchy a protože jeho zástupná oběť byla Bohem přijata. Zachránil ty, za které přinesl svou duši jako oběť. Svou smrtí se stal podobný pšeničnému zrnu, které přináší hojný užitek. Za Ježíšem musí jít jeho děti; On je Otcem věčnosti. Říká: „Hle, já a děti, které mi dal Bůh“ ( Žd 2,13).

Vždy si budeme pamatovat tu nejlepší a nejjasnější hodinu, kdy jsme poprvé spatřili Pána, odložili své břímě, přijali svitek zaslíbení, zaradovali se z dokonalého spasení a v pokoji se vydali na cestu. Jaro zavládlo v duši, zima byla pryč. Tehdy se v našem srdci objevily květy. Naděje, láska, pokoj a trpělivost vyrašily z drnů a naše předsevzetí znělo: „Pane, jsem tvůj, zcela tvůj; vše, čím jsem, a vše, co mám, odevzdávám tobě. Vykoupil jsi mě svou krví; dovol mi, abych se cele odevzdal a abych se cele vydal službě tobě. V životě i ve smrti ať jsem oddán jen tobě.“

Jak toto předsevzetí zachováváme?

Víte, že v kole je jedna část, která se nikdy neotáčí, ale je pevná – a to je hřídel. I v Boží prozřetelnosti existuje hřídel, která se nikdy nepohybuje. Křesťane, toto je lahodná myšlenka. Tvůj život se neustále mění. Někdy jsi nadšený a někdy sklíčený, ale ve tvém životě je pevný bod. Co je tou hřídelí? Na čem je otočný čep, díky kterému se celé ústrojí pohybuje? Je to hřídel věčné Boží lásky k Božímu smluvnímu lidu. Okraj kola se pohybuje, ale střed navždy pevně stojí. Jiné věci se mohou hýbat, ale Boží láska se nikdy nehne. Je to hřídel kola, která vydrží. 

Písmo nás učí, abychom ve svých modlitbách o některé věci usilovali a jiným se vyhýbali. O stejné věci bychom měli usilovat nebo se jim vyhýbat ve svém jednání. Velmi vážně bychom se proto měli vyhýbat pokušení a měli bychom se snažit jít ostražitě po cestě poslušnosti. Nemáme vstupovat do houštiny a hledat lva. Tento lev nám může zkřížit cestu nebo na nás z houštiny vyskočit, ale my nemáme nic společného s jeho lovem. Ten, kdo se s ním setká, i když zvítězí, zjistí, že je to tvrdý boj. Křesťan ať se modlí, aby byl tohoto setkání ušetřen. Náš Spasitel, který měl zkušenost s tím, co pokušení znamená, takto naléhavě napomínal své učedníky: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení“ (Lk 22,40).

Věrnost vůči nám i s našimi chybami je určitým znamením věrného přítele (viz Př 27,6). Můžete se spolehnout na toho člověka, který vám laskavě a ohleduplně řekne o vašich chybách. Bože, dej mi za přítele člověka, který o mně bude mluvit upřímně před mou tváří, který to neřekne nejdřív jednomu sousedovi a pak druhému, ale který přijde rovnou ke mně domů a řekne: Můj bratře, mám pocit, že na tobě vidím něco špatného, o čem s tebou musím mluvit.“ Takový člověk je opravdový přítel. Osvědčil se, protože nikdy nedostaneme pochvalu za to, že lidem říkáme o jejich chybách. Spíše riskujeme jejich nelibost. Někdy vám za to člověk poděkuje, ale většinou vás nemá o to raději.

„Můžeš opět odpočinout, moje duše, neboť Hospodin se tě zastal“ (Ž 116,7). Bylo to v tiché hodině, kdy se brány dne zavíraly, když se holubice s unavenými křídly vrátila ke svému pánovi. Pane, umožni mi dnes večer, abych se takto vrátil k Ježíši. Holubice nevydržela strávit noc vznášením se nad neklidnou pustinou, ani já nevydržím být ani na hodinu vzdálen od Ježíše, odpočinku svého srdce, domova svého ducha. Nezůstalo jen u toho, že se snesla na střechu archy, ale „vnesl ji k sobě“ (Gn 8,9). Stejně tak by chtěl můj toužící duch nahlédnout do tajemství Páně, proniknout do nitra pravdy, vstoupit do toho, co je skryto za oponou, a dotknout se svého Milovaného v jeho samotné podstatě.

Modlete se, aby Bůh poslal pár mužů, kterým Američané říkají stateční; mužů, kteří když vědí, že je něco správné, neodvrátí se, neodbočí ani se nezastaví; mužů, kteří vytrvají tím více, čím větší jsou obtíže nebo čím více nepřátelům musí čelit; mužů, kteří jsou tím věrnější svému Mistru, čím větší je proti nim odpor; mužů, kteří čím více jsou strkáni do ohně, tím jsou žhavější; mužů, kteří stejně jako luk, čím dále je natažena tětiva, tím silněji vysílají své šípy. Čím více jsou takoví muži deptáni, tím mocnějšími se stanou ve věci pravdy proti bludu.

„Zůstaň s námi, neboť... den se schyluje“ (Lk 24,29). Milovaní, pamatujte na to, co jste slyšeli o svém Pánu Ježíši a co pro vás udělal; udělejte ze svého srdce zlatý hrnec many, abyste si uchovali památku na nebeský chléb, kterým jste se v minulých dnech živili. Ať tvá paměť uchovává vše, co jsi ohledně Krista zakusil, co jsi o něm poznal nebo čemu jsi uvěřil, a potom ať si ho tvé láskyplné city přisvojí navždy. Milujte osobu svého Pána! Přines alabastrovou nádobku svého srdce, i když je rozbitá, a dovol, aby všechen vzácný olej tvých citů stékal na jeho probodené nohy.

Jednou byl Saul mezi proroky, snadno se proměnil v proroka, a později byl zase mezi čarodějnicemi. Někdy byl na jednom místě a pak na jiném a ve všem neupřímný. Kolik takových lidí najdeme v každém křesťanském sboru! Lidí, kteří se dají velmi snadno ovlivnit. Mají láskyplné sklony a pravděpodobně velmi citlivé svědomí. Jenže to svědomí je nakonec tak neobyčejně citlivé, že když se ho dotknete, tak se zdá, že se poddává, a vy se obáváte zkoumat ho hlouběji. Jakmile je zraněno, rychle se zahojí. Můžete na takové lidi tlačit, jak chcete; jsou natolik pružní, že vždycky dosáhnete svého cíle. Nemají však pevný charakter a brzy se vrátí k tomu, kým byli předtím.

Přátelství je jediná věc na světě, na jejíž užitečnosti se shodne celé lidstvo. Přátelství se zdá být stejně nezbytným prvkem pohodlné existence na tomto světě jako oheň a voda, nebo dokonce samotný vzduch. Člověk se může protloukat bídnou existencí v hrdé samotě a důstojnosti, ale jeho život je sotva životem. Není to nic jiného než existence, strom života je zbaven listů naděje a plodů radosti. Kdo chce být šťastný zde, musí mít přátele, a kdo chce být šťastný na onom světě, musí především najít přítele v budoucím světě v osobě Boha, Otce svého lidu.

Ztráty jsou často prostředkem, který Bůh používá, aby přivedl domů své zbloudilé ovce. Jsou jako nelítostní psi, kteří přivádějí zbloudilce zpět k Pastýři. Jak často jsme viděli, že křesťan se stal poslušným vůle svého Pána díky poctivé dobrotě chleba a těžké práci. Mnozí vyznavači, když zbohatnou a mají více majetku, začnou nosit svou hlavu příliš vysoko a mluvit vychloubačně. Chlubí se jako David: „Mnou nikdy nic neotřese“ (Ž 30,7–8). Když křesťan zbohatne, má dobré postavení, těší se dobrému zdraví a šťastné rodině, příliš často zbloudí. Je-li opravdovým Božím dítětem, je pro něj připravena hůl.

Jak se má svět znovu obnovit? Jak má být napraven? Jak se to má stát? Odpovídáme: Důvod, proč původně existovala harmonie mezi zemí a nebem, spočíval v tom, že mezi oběma byla láska. Zde je také položen základ naší velké naděje, že  mezi nebem a zemí bude nakonec obnovena tato harmonie, neboť Bůh už nám prokázal svou lásku (viz Ř 5,8) a srdce zasažená jeho milostí ho nyní na oplátku milují. Až se počet takových srdcí rozmnoží a láska bude znovu nastolena, pak bude harmonie úplná.

Nevšímáme si Boží ruky tolik, jak bychom měli. Naši dobří předchůdci, puritánští otcové, kdykoliv pršelo, mluvili o tom, že Bůh odšpuntoval nebeské průduchy. Když prší dneska, mluvíme o tom, že dochází ke kondenzování vody v mracích. Když pokosili louky a potřebovali usušit posečenou trávu, prosili Pána, aby přikázal slunci svítit. Jsme snad moudřejší, když si myslíme, že nemá cenu se za takové věci modlit, když si myslíme, že přijdou samy od sebe? Věřili, že Bůh je v každé bouři, v každém oblaku prachu. Mluvili o Bohu, který působí ve všem.

Kristus sám se nedopustil žádného přestoupení. Vzal ta naše na svou hlavu. Nikdy se nijak neprovinil, ale vzal na sebe všechny mé hříchy, a pokud jste věřící, i ty vaše. Pokud jde o všechen jeho lid, je pravda, že na sebe vzal jejich bolesti a jejich trápení vynesl na svém vlastním těle na dřevo (viz Iz 53,4; 1Pt 2,24). Hřích tě může táhnout stále níž, ale Kristovo velké vykoupení je stále pod vším. Možná jsi sestoupil do hlubin, ale nemůžeš klesnout až tak hluboko jako k naprosté dokonalosti hlubiny – nicméně Kristus přináší „dokonalé spasení, kdo skrze něho přistupují k Bohu“ (Žd 7,25).

Jediným lékem světa je dnes kříž.

Nejsme nikterak nároční, když požadujeme, aby si každý upřímný člověk sám přečetl Bibli. Při zkoumání knihy, která o sobě tvrdí, že je zjevením Božího smýšlení, budeme jednat nečestně, pokud se svěříme jiným, ať už je to kdokoli. Informace z druhé ruky postrádají jistotu a průkaznost; osobní zkoumání je mnohem uspokojivější a prospěšnější. Mnoho jiných knih bylo svými čtenáři vřele chváleno, ale ještě jsme se nesetkali s žádným jiným dílem, který by vzbuzoval tak časté nadšení a tak oddanou náklonnost jako Bible. Neslyšeli jsme ani o jiné knize, která by odpovídala na tolik a tak rozmanitých otázek souvisejících s lidským životem.

Posádka není mimo ohrožení, dokud má ve svém středu ukrytého nepřítele. Můžeš zabednit všechny dveře a zavřít všechna okna, ale pokud zloději umístí za dveře třeba jen malé dítě, které za ně může vytáhnout závory, dům je stále nechráněný. Všechny mořské vody kolem lodi jí nemohou uškodit, dokud voda nevnikne dovnitř a nenaplní podpalubí. Je tedy jasné, že největší nebezpečí nám hrozí zevnitř. Všichni ďáblové v pekle a pokušitelé na zemi by nám nemohli způsobit žádnou škodu, kdyby v naší přirozenosti nebyla zkaženost. Ale běda, naším největším nepřítelem je naše srdce, které představuje toho malého domácího zlodějíčka.

Kvalitu nádoby nepoznáme, když je prázdná, ale až když ji naplníme vodou; pak uvidíme, zda bude protékat, nebo ne. Právě ve stavu blahobytu jsme zkoušeni. Lidé se úplně neodhalí, dokud nejsou vyzkoušeni plností úspěchu. Chvála odhalí pýchu, bohatství odkryje sobectví a vzdělanost ukáže na trhliny způsobené nevěrou. Úspěch je tyglíkem charakteru. Proto lze prosperitu, kterou někteří vítají jako nezištnou přízeň, mnohem správněji považovat za intenzivní formu zkoušky. Ach, Pane, ochraňuj nás, když jsme plní, stejně jako když jsme prázdní.