Zamyšlení

Chcete-li se naučit, jak plnit svou povinnost svědectví o Kristu, podívejte se na jeho příklad. On svědčí vždy: u samařské studny nebo v jeruzalémském chrámu, u Genezaretského jezera nebo na úpatí hory. Svědčí tak jasně a zřetelně, že se v něm nelze splést. Křesťane, učiň svůj život jasným svědectvím. Buď jako potok, v němž je vidět každý kámen na dně. Nemusíš říkat: "Jsem pravdivý", buď pravdivý. Studujte svůj velký vzor a naplňte se jeho Duchem. Pamatujte, že potřebujete mnoho učení, mnoho podpory, mnoho milosti a mnoho pokory, má-li být vaše svědectví ke slávě vašeho Mistra. 

„Jsi ochotný, milý čtenáři, přijmout Krista? To není nic těžkého. Kristus bude tvým hostem. Jeho vlastní moc s tebou bude jednat a učiní tě způsobilým. Jaká čest přijmout Pána! Nebesa nebes ho nemohou obsáhnout, a přesto se snížil, aby se zabydlel ve tvém srdci. Nejsme hodni toho, aby vkročil pod naši střechu – ale jak nevyslovitelné privilegium to je, že se snížil, aby vstoupil. A jakmile vstoupí, připravuje pro nás hostinu plnou královských lahůdek. Sedíme na hostině, kde on sám dává nesmrtelnost těm, kteří se jím sytí.  Mezi syny Adamovými je požehnaný každý, kdo přijímá Pána.“

Bůh ti říká: „Neboj se … já jsem tvůj štít a tvá přehojná odměna“ (Gn 15,1). Křesťane, uchop Boží slovo a osobně si ho přivlastni. Mysli na to, že slyšíš Ježíše říkat: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“ (Lk 22,32). Mysli na to, že ho vidíš kráčet po rozbouřených vodách svého soužení, neboť je tam a říká: „Vzchop se, já jsem to, neboj se!“ (Mt 14,27). Ach, ta lahodná slova Kristova! Kéž ti Duch svatý dá pocítit, jak k tobě promlouvají. Zapomeň na chvíli na ostatní – přijmi Ježíšův hlas, jak je ti adresován, a řekni: „Ježíš mi šeptá utěšující slova; nemohu je odmítnout; s velkou radostí budu sedět v jeho stínu.“

Jsou chvíle, kdy jsou všechna zaslíbení a všechno učení Bible neúčinné, dokud je milostivá ruka nevloží do našich životů. K naplnění této potřeby je nezbytný jeden jediný – Duch pravdy, který přijímá vše od Krista a vkládá to do nás. Nemysli si, že můžeš vystoupit vzhůru, kde Kristus na nebesích uložil svou radost a získat ji jen pro sebe – je to on sám, kdo sestupuje a buduje příbytky svého pokoje v našich srdcích. Křesťane, pokud se dnes nacházíš v hluboké úzkosti, tvůj Otec ti nedává zaslíbení proto, abys je musel sám vykopat ze Slova, ale zaslíbení, která zapsal do Písma, zapíše také do tvého srdce. 

Abakuk zpíval tento chvalozpěv o Bohu, když si v noci říkal: „I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása“ (Ab 3,17–18).

Žádný člověk si nemůže v noci zpívat píseň sám o sobě. Může se o to pokusit, ale zjistí, že píseň v noci musí být inspirována Bohem. Ó, Nejvyšší hudebníku, nedovol, abychom zůstali bez písně, protože na nás dolehlo trápení; nalaď naše rty na tóny díkůvzdání.

V našem duchovním životě jsou chvíle, kdy nás lidská rada, soucit nebo náboženské úkony nedokážou potěšit ani nám pomoci. Proč to náš milostivý Bůh dopouští? Možná proto, že jsme žili příliš bez něho, a proto nám bere vše, na čem jsme byli zvyklí záviset, aby nás mohl přitáhnout k sobě. Je to požehnaná věc žít u pramene, nemít nic vlastního, o co bychom se mohli opřít, ale spoléhat se na Ježíšovy zásluhy. Milovaní, když jsme přivedeni do stavu žízně, určitě se s dychtivostí obrátíme k Prameni života.

Buďte vždy pamětliví toho, že lepší než jakákoliv vnější forma náboženství je pevně se držet na cestě přikázání našeho Spasitele. Pozorně naslouchat jeho poučování je lepší, než přinášet na jeho oltář tuk beranů nebo jakoukoliv jinou vzácnou oběť. Pokud nezachováváte ta nejmenší přikázání, která dal svým učedníkům, modlím se za to, abyste s touto neposlušností už přestali. „Poslušnost“ i těm nejmenším příkazům z nejmenších, je „lepší než oběť“ (1S 15,22). Je požehnáním učit se s prostou jednoduchostí malého dítěte, ale je ještě více požehnané, když je někdo vyučen skrze poslušnost Slovu.   

„Vysvobodím tě z rukou zlovolníků a vykoupím tě ze spárů katanů“ (Jr 15,21). Všimněte si slavného zosobnění v tomto zaslíbení – „Já tě vysvobodím … já tě vykoupím.“ Hospodin sám zasahuje, aby vysvobodil a vykoupil svůj lid. Sám se zavazuje, že je osobně zachrání. Jeho vlastní paže to učiní k jeho slávě. Naše síly ani slabosti nejsou brány v úvahu, ale samotné Boží „já“ jako slunce na nebi září oslnivě ve vší dostatečnosti. Proč se tedy snažíme napínat své síly a kvůli svému vlastnímu pádu se radíme s tělem a krví? Pokoj, vy nevěřící myšlenky, buďte klidné a vězte, že Pán vládne!

Neoddělujte Ježíše od svého každodenního života. Procházíte temnými místy, ale Ježíš tudy šel už před vámi. Bojujete těžké boje, ale Ježíš stál proti stejnému nepříteli. Buďte dobré mysli – Kristus nesl to těžké břímě před námi a krví potřísněné stopy Krále Slávy můžeme vidět na cestě, kterou sami procházíme. A je zde ještě něco lahodnějšího – Ježíš byl pokoušen, ale nikdy nezhřešil. A to znamená, že ani vy nemusíte podlehnout hříchu, protože i Ježíš byl jenom člověk – a pokud jeden člověk přestál pokušení a nezhřešil, potom každý, kdo mu patří, může v Jeho moci uniknout od hříchu. 

Mnozí v očekávání Pána nacházejí okamžitou radost, ale není tomu tak u všech. Místo pocitu odpuštění se vám může dostat hlubšího pocitu hříchu a v takovém případě budete potřebovat trpělivost, abyste unesli těžkou ránu. Ach, ubohé srdce, i kdyby tě Kristus bil a potíral, nebo dokonce zabil, důvěřuj mu; i kdyby se na tebe obořil hněvivým slovem, věř v lásku jeho srdce. Nevzdávej se, prosím, hledání nebo důvěry ve svého Mistra proto, že jsi dosud nezískal vědomou radost, po níž toužíš. Vsaď na něj a vytrvale na něj spoléhej i tam, kde nemůžeš radostně doufat.

Je toto tvé povolání vznešeným povoláním? Zušlechtilo tvé srdce a zaměřilo ho na nebeské věci? Povzneslo tvou naději, tvůj vkus, tvé touhy? Pokud tě povolává jen člověk, nejsi povolán. Je tvé povolání od Boha? Je to povolání do nebe i z nebe? Nejsi-li zde cizincem a nebe tvým domovem, nebyl jsi povolán nebeským povoláním, neboť ti, kdo byli takto povoláni, prohlašují, že očekávají „město s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (Žd 11,10). Je tedy toto tvé povolání svaté, vznešené, nebeské? Pak si tedy, milovaný, byl povolán Bohem, 

Během večera se naskýtá spousta příležitostí: Lidé se vracejí z práce a ti, kdo horlivě usilují o záchranu duší, si najdou čas, aby vyprávěli o Ježíšově lásce. Cožpak nemám večer pracovat pro Ježíše? Pokud tomu tak je, neodkládejme již ruku od služby, která vyžaduje mnoho práce. Ježíš vydal obě své ruce hřebům; jak bych mohl já zadržet jednu ze svých rukou od požehnané práce? Ve dne v noci se za mě lopotil a modlil; jak bych mohl věnovat jedinou hodinu sobeckému požitkářství? Vstaň, nečinné srdce; natáhni ruku k práci nebo ji zvedni k modlitbě. Nebe i peklo jsou vážnou věcí; ať jsem takový i já a dnes večer zaseju dobré semeno pro Pána, svého Boha. 

Nikdo z nás není probuzen natolik, nakolik by měl být. Je kruté spát, když svět kolem nás míří do záhuby. Kéž bychom opustili pohovku snadného života a s planoucí pochodní zamířili vstříc Ženichovi! „Srdce mé bdí!“ (Pís 5,2). To je šťastné znamení. Život ještě nevyhlasl, ačkoliv již jen doutná. Když se naše obnovené srdce potýká s těžkostmi přirozeného života, měli bychom být vděční svrchované milosti za to, že zachovává alespoň trochu života v tomto těle smrti. Ježíš slyší naše srdce, pomáhá našemu srdci, navštěvuje naše srdce, neboť hlas probuzeného srdce je hlasem našeho Miláčka, který říká: „Otevři mil“ (Pís 5,2). Svatá horlivost dveře nepochybně otevře.  

„On přijímá hříšníky“ (Lk 15,2), ne však proto, aby zůstali hříšníky, ale přijímá je, aby jim odpustil hříchy, aby je ospravedlnil, aby očistil jejich srdce svým očišťujícím Slovem, aby uchránil jejich duše skrze přebývání Ducha svatého a aby jim umožnil sloužit mu, vzdávat mu chválu a mít s ním společenství. Do svého milujícího srdce přijímá hříšníky, vytrhuje je z temnoty a nosí je jako drahokamy na své koruně. Vytahuje je jako oharky z ohně a uchovává je jako drahocenné památníky svého milosrdenství. Nikdo není v Ježíšových očích tak vzácný jako hříšníci, za které zemřel.

Přijímá nás Kristus, když k němu přicházíme, navzdory všem našim minulým hříchům? Opravdu nás nikdy nekárá za to, že jsme nejprve vyzkoušeli všechna ostatní útočiště? A skutečně na zemi není nikdo, kdo by se mu podobal? Je nejlepší ze všech dobrých, nejspravedlivější ze všech spravedlivých? Ach, pak ho tedy chvalme! Dcery jeruzalémské, chvalte ho s bubnem a harfou! Nyní ať jsou pošlapány standardy okázalosti a pýchy, ale ať je Ježíšův kříž, na nějž se svět mračí a jemuž se vysmívá, vyvýšen. Ó, trůn ze slonoviny pro našeho Krále! Ať je navždy postaven na výsostech a má duše ať sedí u jeho podnoží, líbá jeho nohy a omývá je svými slzami.

Většina z nás ví, jaké to je, být přemoženi v srdci. Zklamání a zlomené srdce způsobují, že se přes nás valí vlna za vlnou a my jsme jako rozbitá skořápka zmítaná příbojem sem a tam. Požehnán buď Bůh, že v takových okamžicích nejsme bez naprosto dostačující útěchy. Náš Bůh je přístavem pro plachty ošlehané větrem, útočištěm pro opuštěné poutníky. On je nad námi. Jeho milosrdenství je větší než naše hříchy a jeho láska převyšuje každé naše pomyšlení. On je skála, protože se nemění, a je vysoká skála, protože bouře, které nás přemáhají, se převalují hluboko pod jeho nohama. Ach, Pane, náš Bože, skrze svého svatého Ducha nás vyuč své cestě víry a veď nás do svého odpočinku.

Bůh vybízí svůj lid, aby se navzájem povzbuzoval. Měli bychom být rádi, že Bůh obvykle pracuje pro člověka prostřednictvím jiného člověka. Vytváří pouto bratrství, a protože jsme na sobě vzájemně závislí, ještě více srůstáme v jednu rodinu. Bratři, přijměte tento text jako Boží poselství pro vás. Snažte se potěšit zarmoucené a povzbudit sklíčené. „Podepřete zemdlelého slovem“ (Iz 50,4), a povzbuzujte ty, kdo se bojí, aby šli radostně dál. Bůh vás povzbuzuje svými zaslíbeními, Kristus vás povzbuzuje, když ukazuje na nebe, které pro vás získal, a Duch vás povzbuzuje, když ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí (Fp 2,13).

„Neřekl jsem semeni Jákobovu: ‚Hledejte mě nadarmo‘“ (Iz 45,19 Pavlík). Bůh jasně zjevuje, že vyslyší modliby těch, kdo k němu volají, a že toto prohlášení nebude odvoláno. Je to jeho pevné, pravdivé a spravedlivé prohlášení, takže o něm nemůže být pochyb. Nezjevuje svou mysl nesrozumitelnými slovy, ale mluví jednoduše a nezvratně: „Proste a dostanete“ (J 16,24). Věř, bázlivče, této jisté pravdě, že modlitba musí být a bude vyslyšena a že nikdy, ani v nejskrytější věčnosti Bůh neřekl žádné duši: „Hledej mě nadarmo.“

Bůh nedělá žádné rozdíly ve své lásce ke svým dětem. Ke každému ze svých dětí přistupuje stejně. Neudělá z něj najatého služebníka, ale bude se radovat nad vykrmeným teletem s hudbou a tancem, jako kdyby tento ztracený syn nikdy neodešel. Na dvoře krále Ježíše nejsou žádné řetězy, které by bránily v přístupu. Náš přístup ke všem privilegiím může být sice postupný, ale je naprosto jistý. Snad si náš čtenář řekne: „Přál bych si, abych se mohl radovat v zaslíbeních svého Pána a chodit ve svobodě jeho přikázání.“ Jestliže věříš z celého srdce, je to dovoleno (Sk 8,37). Rozraz pouta na své šíji, zajatá dcero (Iz 52,2), protože Ježíš tě osvobodil. 

Hle, jedno z nejmocnějších umění velkého Lékaře: má moc odpouštět hříchy! Dříve než bylo zaplaceno výkupné, dříve než byla doslova pokropena slitovnice krví, měl moc odpouštět hřích. Nemá snad moc to udělat i nyní, když zemřel? Má neomezenou moc nyní, když skoncoval s přestoupením a učinil konec hříchu. Slyšte, jak prosí před věčným Otcem, jak ukazuje na své rány, jak naléhá na zásluhy svého svatého umučení! Jaká moc odpouštět je zde! Je vyvýšen na výsostech, aby přiváděl k pokání a dával odpuštění hříchů. I ty nejkřiklavější hříchy jsou odstraněny karmínem jeho krve.

„… a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26). Kamenné srdce nemiluje Vykupitele, ale obnovené srdce po něm plane zbožnou touhou. Toto obnovené srdce zajišťuje mnoho výsad: přebývá zde Duch, spočívá zde Kristus. Je připravené přijmout každé duchovní požehnání a každé požehnání míří právě sem. Poskytuje nejrůznější ovoce nebes ke slávě a chvále Boží a Pán v tom nachází své zalíbení. Měkké srdce je tou nejlepší obranou proti hříchu a nejlepší přípravou pro nebe. Obnovené srdce ze své strážní věže vyhlíží příchod Pána Ježíše. Máš toto srdce z masa?

„Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu“ (Gn 9,16). Ach, základem mého bezpečí není to, že si já připomínám Boha, ale to, že Bůh si připomíná mne. Nejde o to, že se držím jeho smlouvy, ale o to, že se jeho smlouva drží mě. Sláva Bohu! Celé hradby spásy jsou zajištěny Boží mocí, a dokonce i menší věže, u nichž bychom si dovedli představit, že by mohly být ponechány člověku, jsou střeženy jeho všemohoucí silou. Ani památka na smlouvu není ponechána našim vzpomínkám, neboť my bychom mohli zapomenout, ale náš Pán nemůže zapomenout na svaté, které vyryl na dlaně svých rukou (viz Iz 49,16).

Věřící svěřuje svou duši do rukou svého Boha. Pochází od něj, je jeho. On ji uchovává po celé věky. Je schopen ji zachovat a je nanejvýš vhodné, aby ji obdržel. V Hospodinových rukou je všechno v bezpečí. To, co svěříme Pánu, bude v bezpečí jak nyní, tak v onom dni dnů, k němuž spějeme. Spočívat v nebeské péči znamená pokojně žít a slavně umírat. V každé době bychom měli vše svěřit do Ježíšových věrných rukou; pak, i když život může viset na vlásku a protivenství se mohou množit jako mořský písek, bude naše duše v klidu žít a těšit se v pokojném odpočinutí. 

Je nadmíru žádoucí, abychom jako věřící měli osobu Ježíše neustále před očima, aby v nás vzbuzoval lásku k němu a prohluboval naše poznání o něm. Abychom však měli Ježíše stále nablízku, musí být srdce plné jeho lásky, která se v něm rozlévá až k prasknutí; proto se apoštol modlí, „aby Kristus přebýval ve vašich srdcích“ (Ef 3,17). Podívejte se, jak blízko by chtěl mít Ježíše! „Aby přebýval“, ne aby vás občas navštívil, jako když náhodný návštěvník vstoupí do domu a zdrží se tam jednu noc, ale aby „přebýval“, aby se Ježíš stal Pánem a nájemníkem vašeho srdce.

„I my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích …“ (Ř 8,23). Příslib není sklizní a skutky Ducha v nás v této chvíli nejsou dovršením – dokonalost teprve přijde. Nemůžeme se chlubit tím, že jsme toho již dosáhli, a považovat tak pšenici za oběť pozdvihování za veškerou úrodu roku; musíme hladovět a žíznit po spravedlnosti a dychtivě očekávat den úplného vykoupení. Milý čtenáři, otevři dnes své srdce dokořán a Bůh ho naplní. Sténej ve svém nitru po větší oddanosti a tvůj Pán ti jí dopřeje, neboť on je schopen „učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“ (Ef 3,20).

I když už jsme přinesli nějaké ovoce pro Krista a máme radostnou naději, že jsme rostlinami jeho pravé ruky, jsou chvíle, kdy se cítíme velmi neplodní. Modlitba je bez života, láska je chladná, víra slabá. Každá milost v zahradě našeho srdce chřadne a opadává. Jsme jako květiny na žhavém slunci, které potřebují osvěžující déšť. Co máme v takovém stavu dělat? „Jásej, neplodná … Zpívej a křič“ (Iz 54,1 B21). Zpívej, věřící, neboť to povzbudí tvé vlastní srdce i srdce ostatních opuštěných. Jásej dál, protože teď, když ti Bůh dává pocítit odpor k tomu, že jsi bez ovoce, tě brzy pokryje hrozny.

• Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle… (1J 1,7)

Jako on je ve světle! Můžeme toho někdy dosáhnout? Budeme někdy schopni chodit tak jasně ve světle, jako chodí ten, kterého nazýváme „Otče náš“ a o němž je psáno: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ (1J 1,5)? Nepochybně je to vzor, který je nám předkládán, neboť sám Spasitel řekl: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). I když můžeme mít pocit, že Boží dokonalosti nikdy nemůžeme dosáhnout, přesto o ni máme usilovat a nesmíme být spokojeni, dokud jí nedosáhneme.

„Neboť síla má jsi ty“ (Ž 31,4 KRAL). Jaká nevýslovná líbeznost se skrývá v těchto několika slovech! S jakou radostí můžeme čelit námaze a jak radostně můžeme snášet utrpení, když se můžeme opřít o nebeskou posilu. Šťastný je ten, kdo má takovou nepřekonatelnou moc na své straně. Naše vlastní síla by nám byla málo platná, kdybychom se ocitli v sítích podlé lstivosti, ale Pánova síla je vždy k dispozici. Stačí k němu volat, a hned je na dosah ruky. Pokud jsme ve víře závislí pouze na síle mocného Boha Izraele, můžeme se na toto své svaté spolehnutí odkazovat ve svých úpěnlivých prosbách.

„Uzdrav mě, neboť jsem proti tobě zhřešil“ (Ž 41,5). Za to také zbožní chválí Hospodinovo jméno a říkají: „Ze všech nemocí tě uzdravuje“ (Ž 103,1–3). Jak nadpozemsky potěšující je, že v Ježíšově osobě „přebývá celá plnost božství tělesně“ (Ko 2,9). Má duše, ať je tvá nemoc jakákoli, tento velký Lékař tě může uzdravit. Pokud je Bůh, nemůže být jeho moc nijak omezena. Přijď takový, jaký jsi, protože ten, který je Bůh, tě jistě může z tvé nemoci uzdravit. Nikdo neomezí uzdravující sílu, která vychází z Ježíše, našeho Pána. Všichni jeho pacienti byli uzdraveni v minulosti a budou uzdraveni i v budoucnosti, a ty budeš jedním z nich, můj příteli, pokud v něm spočineš.  

Jestliže je náš Pán tak ochotný uzdravovat nemocné a žehnat potřebným, pak, má duše, neotálej a postav se mu do cesty, aby se na tebe mohl usmát. Neotálej s prosbami, když je tak štědrý v obdarovávání. Věnuj nyní vážnou pozornost jeho Slovu, aby Ježíš mohl skrze ně promlouvat k tvému srdci. Uchyl se tam, kde ho můžeš nalézt, abys mohl získat jeho požehnání. Když je přítomen, aby uzdravoval, cožpak neuzdraví i tebe? Zcela jistě je přítomen i nyní, neboť vždy přichází k srdcím, která ho potřebují. A copak ty nepotřebuješ uzdravit? Ach, vždyť on ví, jak moc!

Synu Davidův, skloň svůj zrak a pohlédni na tu bídu, která je nyní před tebou, a uzdrav toho, kdo tě prosí.