Zamyšlení

Když jsou ti nejcennější zkoušeni v ohni, máme snad tyglíku uniknout my? Musí-li se diamant obrušovat na brusu, máme se snad my zdokonalit bez utrpení? Kdo přikázal větru, aby přestal foukat, protože naše loď je na hlubině? Proč a kvůli čemu by se s námi mělo zacházet lépe než s naším Pánem? Prvorozený pocítil metlu, proč ne mladší bratři? Je to pýcha, která by si místo vojáka kříže vybrala načechraný polštář a měkkou pohovku. Mnohem moudřejší je ten, kdo se nejprve smířil s Boží vůlí, poté roste mocí milosti, aby se mu zalíbila, a tak se učí sbírat lilie u paty kříže a jako Samson nacházet med ve lvu.

„Ty svou dobrotou celý rok korunuješ …“ (Ž 65,12). Po celý rok, každou hodinu každého dne nám Bůh bohatě žehná; když spíme i když se probouzíme, čeká na nás jeho milosrdenství. Slunce nám sice zanechává dědictví temnoty, ale náš Bůh nikdy nepřestává svítit na své děti paprsky lásky. Jeho milující laskavost plyne jako řeka neustále v plnosti tak nevyčerpatelné, jako je nevyčerpatelná jeho vlastní přirozenost. Stejně jako atmosféra, která neustále obklopuje zemi a je vždy připravena podpořit život člověka, obklopuje Boží laskavost všechna jeho stvoření. V ní, stejně jako ve svém živlu, „žijeme, pohybujeme se, jsme“ (Sk 17,28).

„A já jim [svým ovcím] dávám věčný život,“ říká, „nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve“ (J 10,28). Co na to řekne tvá rozechvělá, mdlá mysl? Není to vzácná milost, že když přicházíš ke Kristu, nepřicházíš k někomu, kdo s tebou bude chvíli jednat dobře a pak tě pošle pryč. On tě přijme a učiní tě svou nevěstou a ty budeš navždy jeho. Nepřijímej už znovu ducha otroctví strachu, ale ducha adopce, v němž budeš volat: „Abba, Otče!“ (viz Ř 8,15). Ach, jak úžasná milost se skrývá v těchto slovech: „Toho nevyženu ven“ (J 6,37).

„Hospodin zkoumá spravedlivého“Providence (Ž 11,5). Bůh má ve své prozřetelnosti všechny události pod kontrolou. Z toho vyplývá, že všechny zkoušky, které přicházejí do našich životů, je možné sledovat až k té největší a první příčině. Každé Boží jednání se stává dveřmi pro zkoušku. I naše milosrdenství má – stejně jako růže – své trny. Naše hory nejsou tak vysoké a naše údolí nejsou tak hluboká, aby se nemohly stát pokušením. Zkoušky číhají na všech cestách. Všude, nahoře i dole, procházíme nějakým soužením a jsme obklopeni nebezpečím. Přesto se však z hrozivého mraku nespouští nedovolený liják – každá kapka má své předem určené místo ještě dříve, než dopadne na zem. Zkoušky, které jsou od Boha, přicházejí proto, aby nás prověřily a posílily. 

„Byl večer a bylo jitro, den první“ (Gn 1,5). Večer byl „tmou“ a ráno bylo „světlem“, a přesto jsou oba dohromady nazýváni jménem, které je dáno pouze světlu! V každém věřícím je tma i světlo; není však hříšníkem, protože je v něm hřích, ale je svatým, protože má určitý stupeň svatosti. To bude velmi uklidňující myšlenka pro ty, kdo se ptají: „Mohu být Božím dítětem, když je ve mně tolik temnoty?“ Ano, neboť ty, stejně jako den, neodvozuješ své jméno od večera, ale od jitra, a v Božím slově se o tobě mluví, jako bys byl i nyní dokonale svatý.

O Spasiteli, a pouze o Spasiteli, platí v nejúplnějším, nejširším a ve zcela bezvýhradném smyslu: „Chodil a konal dobro" (Sk 10,38 B21). Z tohoto popisu je zřejmé, že dobro konal osobně. Evangelisté nám neustále říkají, že se vlastním prstem dotkl malomocného, že pomazal oči slepým a že v případech, kdy byl požádán, aby promluvil slovo jen na dálku, obvykle nevyhověl, ale sám šel k lůžku nemocného a tam osobně vykonal uzdravení. Z toho pro nás plyne poučení, že pokud on chce konat dobro, měli bychom to dělat sami. Zanechal nám příklad, abychom následovali jeho kroky.

Jako opravdový věřící, povolaný milostí a obmytý drahocennou Ježíšovou krví, jsi ochutnal lepší nápoj, než jaký ti může dát řeka potěšení tohoto světa. Máš společenství s Kristem, získal jsi radost z toho, že jsi viděl Ježíše a složil jsi hlavu do jeho náruče. Co vedle toho znamenají nicotnosti tohoto světa, jeho písně, pochvaly nebo radosti? Pokud se ale plavíš po vodách Egypta, vrať se rychle k tomu jedinému zdroji života. Vody Nilu mohou být lahodné pro Egypťany, ale pro tebe budou hořké. Co s nimi máš společného? Ježíš ti klade tuto otázku – co mu odpovíš?

„Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím?“ (Ř 8,33). Jak požehnaná výzva! Nikdo nemůže kladně odpovědět! Každý hřích vyvolených byl vložen na velkého vítěze našeho spasení a skrze jeho oběť smíření z nás byl sňat. V Boží knize už proti jeho lidu není hřích. Když byla vina za hřích odstraněna, byl odstraněn také trest za hřích. Pro křesťana není připravena žádná rána z rozzlobené Boží ruky – nic takového! Dokonce ani ani jediný zamračený pohled spravedlnosti. Věřícího může jeho Otec trestat, ale Bůh Soudce nemá křesťanovi co říci, kromě slov: „Zprostil jsem tě viny, jsi osvobozen.“

Pokud existuje místo, kde se náš Pán Ježíš stává největší radostí a útěchou svého lidu, je to místo, kde se nejvíce ponořil do hlubin zármutku. Přijďte sem, spanilé duše, a pohleďte na muže v zahradě Getsemane. Pohleďte na jeho srdce překypující láskou, kterou nelze udržet v nitru, které je tak plné zármutku, že hledá štěrbinu, kterou se prodere ven. Pohleďte na něj, když zarážejí hřeby do jeho rukou a nohou. Pozvedněte oči, kající hříšníci, a uvidíte smutný obraz svého trpícího Pána. Pokud máme žít správně, je to možné jenom na základě rozjímání o jeho smrti. Pokud máme žít důstojně, musíme se zaměřit na jeho ponížení a zármutek. 

„Proč musím chodit zármutkem sklíčen…“ (Ž 42,9). Rejoicing, versus mourningMůžeš na to odpovědět, křesťane? Dokážeš najít nějaký důvod, proč tak často truchlíš, místo aby ses radoval? Proč podléháš chmurným očekáváním? Kdo ti řekl, že noc nikdy neskončí a nebude den? Kdo ti řekl, že zima tvé nespokojenosti bude postupovat od mrazu k mrazu, od sněhu, ledu a krupobití k hlubšímu sněhu a ještě těžší bouři zoufalství? Cožpak nevíš, že den následuje po noci, že po odlivu přichází příliv, že po zimě přichází jaro a léto? Měj naději! Protože Bůh tě nezklame.

„Bůh je při mně“ (Ž 56,10). Byl „při nás“, jinak by nedal svého milovaného Syna. A protože je „při nás“, modlitba nám vždy zajistí jeho pomoc. "Když k tobě budu volat, moji nepřátelé se „Jednou se mí nepřátelé obrátí zpět, v den, kdy provolám“ (Ž 56,10). To není žádná nejistá naděje, ale dobře podložená jistota – „To vím“ (Ž 56,10 ČSP). Zaměřím svou modlitbu k tobě a budu vzhlížet k odpovědi s jistotou, že přijde, neboť „Bůh je při mně“. Ó, věřící, jak jsi šťastný, když máš na své straně Krále králů. V jakém bezpečí jsi s takovým ochráncem! Jak jistá je tvá věc, když se tě zastává takový obhájce! Je-li Bůh s tebou, kdo může být proti tobě? (Viz Ř 8,31).

Křesťane! Nauč se mít potěšení z Božího milostivého jednání s církví. Co je tak drahé tvému Mistru, nemělo by být drahé především tobě? Cožpak, i když je tvá cesta temná, nemůžeš potěšit své srdce triumfy jeho kříže a šířením jeho pravdy? Naše osobní starosti jsou zapomenuty, zatímco hledíme nejen na to, co Bůh učinil a činí pro Sion, ale i na slavné věci, které pro svou církev ještě učiní. Když tě trápí smutek a těžkosti ducha, zkus, věřící, použít toto: „Vyprošuj pokoj Jeruzalému“ (Ž 122,6), a tvá duše bude občerstvena.

… zjevil se nejprve Marii z Magdaly… (Mk 16,9)

Jestliže chceme Krista vidět více, služme mu. Povězte mi, kdo jsou ti, kteří nejčastěji sedají pod praporem jeho lásky a plnými doušky pijí z poháru společenství, a já si mohu být jistý, že to jsou ti, kdo dávají nejvíce, kdo slouží nejlépe, kdo jsou přitisknuti nejblíže krvácejícímu srdci jejich drahého Pána. Ale všimněte si, jak se Kristus zjevil této zarmoucené – slovem „Marie“. Stačilo jí jenom jedno slovo z jeho úst, aby ho poznala. Její srdce nepotřebovala žádná další slova. Její srdce bylo natolik plné, že nebylo třeba říkat víc. To je jeden z nevýstižnějších přikládů poslušnosti, protože odpovídá: „Pane!“ (J 20,16).

… zjevil se nejprve Marii z Magdaly… (Mk 16,9)

Jestliže chceme Krista vidět více, služme mu. Povězte mi, kdo jsou ti, kteří nejčastěji sedají pod praporem jeho lásky a plnými doušky pijí z poháru společenství, a já si mohu být jistý, že to jsou ti, kdo dávají nejvíce, kdo slouží nejlépe, kdo jsou přitisknuti nejblíže krvácejícímu srdci jejich drahého Pána. Ale všimněte si, jak se Kristus zjevil této zarmoucené – slovem „Marie“. Stačilo jí jenom jedno slovo z jeho úst, aby ho poznala. Její srdce nepotřebovala žádná další slova. Její srdce bylo natolik plné, že nebylo třeba říkat víc. To je jeden z nevýstižnějších přikládů poslušnosti, protože odpovídá: „Pane!“ (J 20,16)

Když vidíme, že máme takového Boha, kterému můžeme důvěřovat, opřeme se o něj celou svou vahou. Odhodlaně zažeňme veškerou nevíru a snažme se zbavit pochybností a obav, které tolik narušují náš pokoj, protože tam, kde je základem naší důvěry Bůh, není pro strach žádná omluva. Milující rodič by byl velmi zarmoucen, kdyby mu jeho dítě nemohlo důvěřovat, a jak nešlechetné, jak nelaskavé je naše chování, když tak málo důvěřujeme svému nebeskému Otci, který nás nikdy nezklamal a nezklame! Prošli jsme mnoha zkouškami, ale ještě nikdy jsme nebyli uvrženi do situace, kdy bychom v našem Bohu nenašli vše, co jsme potřebovali.

Je šťastné, když se můžeme obracet na Pána s důvěrou, jakou projevuje David. Dává nám to velkou sílu v modlitbě a útěchu ve zkouškách. „Každodenně skládám svou naději v tebe“ (Ž 25,5). Trpělivost je krásná služebnice a dcera víry; radostně čekáme, když jsme si jisti, že nebudeme čekat nadarmo. Je naší povinností a výsadou čekat na Pána ve službě, v uctívání, v očekávání a v důvěře po všechny dny svého života. Naše víra bude zkoušenou vírou, a pokud je pravá, snese neustálé zkoušky, aniž by se podvolila. Čekání na Boha nás neunaví, budeme-li si pamatovat, jak dlouho a jak milostivě na nás kdysi čekal.

Bůh je oslaven tím, že mu sloužíme v tom svém povolání. Každé zákonné povolání může být Písmem posvěceno k těm nejušlechtilejším cílům. Obraťte se k Bibli a najdete nejpodřadnější formy práce spojené buď s nejodvážnějšími skutky víry, nebo s lidmi, jejichž život se proslavil svatostí. Nebuďte proto nespokojeni se svým povoláním. Ať už Bůh určil vaše postavení nebo práci jakoukoli, setrvejte v ní, pokud si nejste zcela jisti, že vás volá k něčemu jinému. Ať je tvou první starostí oslavovat Boha v rámci svých sil tam, kde jsi. Naplň své nynější pole působnosti k jeho chvále, a bude-li tě potřebovat někde jinde, ukáže ti to.

Přijď, Pane, můj Bože. Má duše tě vroucně zve a dychtivě na tebe čeká. Přijď ke mně, Ježíši, můj nejmilovanější a zasaď v mé zahradě čerstvé květy, jaké vidím kvést v takové dokonalosti ve tvé nedostižné osobě! Přijď, můj Otče, jenž jsi manželem, a jednej se mnou ve své něžnosti a prozíravosti! Přijď, Duchu Svatý, a oros celou mou přirozenost, jako jsou nyní byliny svlažovány večerní rosou. Ó, kéž by ke mně Bůh promluvil! „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší“ (1S 3,9). Ó, kéž by se mnou chodil; jsem připraven odevzdat mu celé své srdce a mysl. Žádám jen o to, co sám s potěšením dává. 

Nesmíme si představovat, že trpíme pro Krista a s Kristem, pokud nejsme v Kristu. Milovaný příteli, důvěřuješ pouze Ježíši? Pokud ne, ať už na zemi truchlíš nad čímkoli, netrpíš s Kristem a nemáš naději, že s ním budeš kralovat v nebi. Ani z toho nemůžeme vyvozovat, že všechna utrpení křesťana jsou utrpením s Kristem, neboť je nezbytné, aby byl k utrpení povolán Bohem. Pokud jsme zbrklí a nerozvážní a utíkáme do situací, pro které nás prozřetelnost ani milost nevybavila, měli bychom se ptát, zda spíše nehřešíme, než abychom měli společenství s Ježíšem.

Pokud se vám dílem Boží prozřetelnosti bude smůla lepit na paty, zjistíte, že Pán neodplácí stříbrem pozemského blahobytu, ale že plní své sliby zlatem duchovní radosti. Uvědomte si, že život člověka nespočívá v tom, co vlastní. Prostota ducha, srdce oproštěné od nároků, Boží přízeň a jeho potěšení jsou větším bohatstvím než výtěžek zlatých dolů z Ofiru nebo všech obchodů Týru. „Lepší je jídlo ze zeleniny a k tomu láska, než z vykrmeného býka a s tím nenávist“ (Př 15,17). Gram prostory srdce je víc než tuna zlata.

Spravedlivému se vždycky dobře vede. Od začátku roku až do konce roku, od prvního shromáždění večerních stínů až do rozbřesku denní hvězdy, za všech podmínek a za všech okolností se bude spravedlivým dařit dobře. Je s ním tak dobře, že si ani nemůžeme představit, že by to bylo lepší. Je dobře živen; živí se Ježíšovým tělem a krví. Je dobře oblečen; nosí přičtenou Kristovu spravedlnost. Je dobře ubytován; přebývá v Bohu. Je v dobrém manželství; jeho duše je spojena manželským svazkem s Kristem. Je dobře zaopatřen, neboť Pán je jeho pastýřem. Je dobře obdarován, neboť nebe je jeho dědictvím.

Víra v Ježíše je více než vhodná pro všechny světské zkoušky, pokušení a nevíru a všechny je překonává. Stejný pohlcující princip se projevuje i ve věrné službě Bohu. S nadšenou láskou k Ježíši se překonávají těžkosti, oběti se stávají radostí, utrpení poctou. Je-li však náboženství takto stravující vášní v srdci, pak z toho vyplývá, že je mnoho lidí, kteří se k náboženství hlásí, ale nemají ho, protože to, co mají, tuto zkoušku nesnese. Zkoumej sám sebe, můj čtenáři, v tomto bodě. Áronova hůl prokázala svou moc danou z nebes. Činí tak i tvé náboženství? Jestliže má být Kristus něčím, musí být vším. Ó, neodpočívej, dokud se láska a víra v Ježíše nestanou hlavní vášní tvé duše!

Bude s tebou večeřet, neboť mu otevřeš dům nebo srdce, a ty s ním, protože on přinese všechno, co je potřeba. Nemohl by s tebou večeřet, kdyby to nebylo ve tvém srdci, a ty bys nemohl večeřet s ním, kdyby s sebou nepřinesl to, co potřebuješ. Otevři tedy dokořán brány své duše. Přijde s láskou, kterou toužíš zakoušet; přijde s radostí, jakou nedokážeš ve svém ubohém sklíčeném duchu vzbudit; přinese pokoj, který nyní nemáš. Jen mu otevři dveře a bude v nich přebývat navždy. Ó, jak podivuhodná je láska, která přivádí takového hosta, aby přebýval v takovém srdci!

Má duše, naslouchej hlasu svého Boha. Kdykoli jsi připravena naslouchat, je ochoten s tebou mluvit. Pokud je nějaké otálení ve společenství, není to z jeho strany, ale pouze z tvé vlastní, neboť Pán stojí u dveří a tluče, a pokud mu jeho lid otevře, rád vstoupí (viz Zj 3,20). V jakém stavu je však mé srdce, které je zahradou mého Pána? Mohu se odvážit doufat, že mu přináší patřičné ovoce? Pokud ne, bude mi mít co vytknout, ale přesto se modlím, aby ke mně přišel, neboť nic nemůže mé srdce uvést do správného stavu tak jistě jako přítomnost Slunce spravedlnosti, které přináší uzdravení na svých křídlech (viz Mal 4,2).

Byl ke mně dobrý ve všem, co jsem potřeboval, ve všech zkouškách, zápasech a trápeních. Neexistuje lepší Pán, protože služba pro něj je svoboda a jeho vláda je láska. Starověcí svatí dokázali, že je dobrým Pánem, a každý z nich s radostí zpíval: "Jsem tvůj služebník, Pane!". Budu o tom svědčit před svými přáteli a sousedy, protože je možná mé svědectví přivede k tomu, aby začali hledat mého Pána Ježíše jako svého Pána. Ó, kéž by tak učinili! Nikdy by tak moudrého činu nelitovali. Kdyby jen přijali jeho lehké jho, ocitli by se v tak královské službě, že by v ní chtěli sloužit navždy.

Musíme ukazovat Kristova ducha tichostí, mírností a odpuštěním. Zkoumejme, zda skutečně trpíme s Ježíšem. A pokud takto trpíme, co je naše „lehké soužení“ (2K 4,17) ve srovnání s tím, že s ním budeme kralovat? Ach, je tak požehnané být s Kristem v peci a je to taková čest stát s ním na pranýři, že i kdybychom neměli žádnou budoucí odměnu, mohli bychom se považovat za šťastné kvůli této přítomné cti. Ale protože je odměna věčná, a tak nekonečně větší, než jsme měli právo očekávat, neměli bychom s chutí vzít kříž a jít radostně dál?

Jestliže křesťané pod záminkou soukromého společenství s Ježíšem zanedbávají své povinnosti, není to nijak chvályhodné. Chválu si zaslouží sezení u Ježíšových nohou, nikoliv sezení jako takové. Nemyslete si, že na sezení u Pánových nohou je něco špatného! Naopak – je to velkým požehnáním a prostředkem milosti. Ti, kdo mají největší společenství s Ježíšem, ale nejsou samotáři ani poustevníci, nýbrž jsou to neúnavní dělníci, kteří se namáhají pro Krista a ve svém úsilí jdou bok po boku s ním a tak jsou spolupracovníky Božími. Pamatujte tedy, že všechno, co bychom měli udělat pro Ježíše, máme a musíme dělat v úzkém vztahu s ním. 

Po čem dnes toužíš? Je to zaměřeno na nebeské věci? Toužíš po svobodě v těsném spojení s Bohem? Toužíš poznat výšku, hloubku, délku a šířku? Pak se musíš přiblížit k Ježíši; musíš ho jasně spatřit v jeho vznešenosti a dokonalosti. Kdo rozumí Kristu, dostává od Svatého pomazání, díky němuž poznává všechno. Říkáš: „Ó, kéž by přebýval v mém nitru! Kéž by učinil mé srdce svým příbytkem navždy“? Otevřete dveře, milovaní, a on vstoupí do vašich duší. Už dlouho klepe a bude s vámi večeřet a vy s ním (viz Zj 3,20).

Jestli jsou jeho temné noci tak jasné jako dny světa, jaké potom budou jeho dny? Je-li dokonce jeho hvězda nádhernější než slunce, jaké potom musí být jeho sluneční světlo? Pokud může chválit Pána v ohni, jak ho potom bude vyvyšovat před věčným trůnem! Je-li pro něj nynější zlo dobrodiním, jaká bude potom Boží přetékající dobrota? Ach, požehnané „potom“! Kdo by nebyl křesťanem? Kdo by nyní nechtěl nést kříž kvůli koruně, která přijde později? Ale zde je práce pro trpělivost, protože ono „potom“ není pro dnešek, triumf není pro přítomnost, ale pro „potom“. Počkej, duše, ať je vytrvalost „dovršena skutkem, abyste byli dokonalí“ (Jk 1,4).

Něžná láska našeho Boha k jeho služebníkům ho nutí starat se o stav jejich vnitřních pocitů. Přeje si, aby byli stateční. Někteří považují za maličkost, když věřícího trápí pochybnosti a obavy, ale Bůh si to nemyslí. Náš Mistr nepovažuje naši nevíru za tak lehkou jako my. Náš Pán nemá rád, když vidí naši tvář smutnou. Podle Achašveróšova zákona nesměl nikdo přijít na královský dvůr oblečený do smutečního oděvu. To není zákon Krále králů, protože my můžeme přijít zarmouceni tak, jak jsme, ale přesto by chtěl, abychom odložili „ducha beznaděje“ a oblékli si „závoj chvály“ (Iz 61,3), protože máme mnoho důvodů k radosti.