Zamyšlení

„Buď mi oporou a budu spasen“ (Ž 119,117). Po modlitbě musíš také bdít a se svatou žárlivostí střežit každou myšlenku, slovo i čin. Nevystavuj se zbytečně nebezpečí, ale jsi-li povolán do akce, máš-li jít tam, kde létají šípy, nikdy se neodvažuj vyjít bez štítu, neboť ďábel se bude radovat, že se blíží chvíle jeho vítězství, že tě rychle srazí k zemi svými šípy a že tě zraní. I když nemůžeš být zabit, můžeš být zraněn. „Buďte střízliví, buďte bdělí“ (1Pt 5,8); nebezpečí může hrozit i v takové chvíli, kdy se ti bude zdát, že jsi v bezpečí. Dávej si proto pozor na své cesty a bdi na modlitbách. Kéž nás Duch svatý vede na všech našich cestách.

Spasitel byl „muž plný bolesti“ (Iz 53,3), ale každá přemýšlivá mysl objevila skutečnost, že v hloubi své duše ukrýval nevyčerpatelný poklad nejčistější nebeské radosti. Ze všech lidských pokolení nikdy nikdo neměl tak hluboký, čistý a trvalý pokoj jako Ježíš Kristus. Byl pomazán „olejem radosti nad své druhy“ (Žd 1,9). Jeho ohromná dobrota mu byla zdrojem nejhlubšího možného potěšení, protože v dobrotě je radost. V jeho životě nacházíme několik významných okamžiků, kdy je tato radost zjevná. „V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebes i země‘“ (Lk 10,21).

V otázce náboženství nelze zastávat dva protichůdné názory. Je-li Bůh Bohem, služ mu a dělej to důkladně. Je-li však tento svět bohem, služ mu a nemusíš se ohánět žádným náboženstvím. Pokud považuješ věci tohoto světa za to nejlepší, služ jim. Pamatuj si však, že je-li tvým Bohem Hospodin, nemůžeš současně milovat i baala; buď budeš sloužit jednomu, nebo druhému. „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24). Jestliže sloužíš Bohu, bude Pánem on. Pokud však začneš sloužit ďáblu, nebude trvat dlouho a bude pánem on, a „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“. Ach! Buď moudrý a nemysli si, že se ti dva mohou míchat dohromady.

Kdykoliv máme tu výsadu jíst chléb, který Ježíš dává, jsme uspokojeni plnou a lahodnou chutí. Když je Ježíš hostitelem, žádný host neodejde s prázdnou. Naše hlavy jsou uspokojené pravdou, kterou Kristus zjevuje. Naše srdce jsou naplněná Ježíšem. Naše naděje uspokojena – vždyť s kým bychom byli v nebi než s Ježíšem? A naše touhy jsou uspokojené, protože co víc bychom si mohli přát než znát Krista a být nalezeni v něm? Ježíš naplňuje naše svědomí, dokud není v naprostém pokoji, naše rozhodování jistotou svého učení, naše vzpomínky připomínáním si toho, co udělal a naše představy vyhlížením toho, co ještě musí udělat. 

Náš Mistr neustále používal titul „Syn člověka“! Kdyby chtěl, mohl o sobě vždy mluvit jako o Synu Božím, Otci věčnosti, Podivuhodném, Rádci, Knížeti pokoje; ale hle, Ježíšova pokora! Raději se nazývá Synem člověka. Poučme se od našeho Spasitele o pokoře. Ježíš miloval lidství natolik, že ho s potěšením ctil. A protože to je vysoká pocta – vskutku největší důstojnost lidství – že Ježíš je Synem člověka, zvykl si toto jméno vystavovat na odiv, aby si takříkajíc zavěsil královské medaile na hruď lidství a ukázal Boží lásku k Abrahamovu potomstvu.

Není to nic neobvyklého; je to obecné pravidlo v celém světě – lidem, kteří dělají svou práci celým srdcem, se daří, zatímco ti, kteří se do práce pouštějí s polovičním srdcem, téměř jistě neuspějí. Bůh nedává úrodu zahálčivým lidem, leda úrodu bodláčí, ani se mu nelíbí posílat bohatství těm, kdo nechtějí kopat na poli, aby našli jeho poklad, který je tam ukrytý. Všeobecně se uznává, že chce-li člověk prosperovat, musí být pilný v podnikání.

Ve zbožnosti je to stejné jako v jiných věcech. Chceš-li, aby se ti dařilo v práci pro Ježíše, ať jde o práci vykonávanou srdcem, a dělej ji z celého srdce.

Přestože je zástup u Hospodinova stolu tak nesčetný, jako je množství hvězd na nebi, každý dostane svou porci masa. Přemýšlejte o tom, kolik milosti je potřeba pro jediného svatého – je jí tolik, kolik jí i na jeden jediný den nemůže poskytnout nikdo jiný než sám Nekonečný. Přesto Pán neprostírá svůj stůl jednomu svatému, ale mnoha a není to na jeden den, ale na mnohá léta. Hosté na hostině milosti jsou uspokojeni – ba, víc než to, jsou „nasyceni hojností“ (Ž 36,9 B21) – nikoliv obyčejnými věcmi, ale tím nejtučnějším ze samotného Božího domu. Taková slavnost je zaslíbena věrným slibem každému ze synů člověka, který složí svou důvěru do stínu Hospodinových křídel.

Čtenář nepochybně zažil pokušení spoléhat se na věci, které jsou vidět, místo aby se opíral pouze o neviditelného Boha. Křesťané často hledají pomoc a radu u člověka a maří tak vznešenou prostotu svého spoléhání na Boha. Není snad pro Boží dítě, které se stará o časné věci, vhodný tento oddíl? Pak bychom se nad ním měli na chvíli zastavit. Spoleháš-li se na to, že tě zachrání Ježíš, jedině Ježíš, ale proč se tedy trápíš? „Kvůli mým velkým starostem.“ Není snad psáno: „Na Hospodina slož svoji starost“ (Ž 55,22)? „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu“ (Fp 4,6).

Společenství s Kristem je zaručeným lékem na každou nemoc. Ať už se jedná o hořkost žalu, nebo o přílišnou pozemskou rozkoš, úzké společenství s Pánem Ježíšem zbaví jedny hořkosti a druhé rozkoše. Žij blízko Ježíše, křesťane, a je vedlejší, zda žiješ na hoře slávy, nebo v údolí ponížení. Žiješ-li blízko Ježíše, jsi přikryt Božími křídly a pod tebou je věčná náruč. Ať ti nic nebrání v posvátném společenství, které je vybranou výsadou duše zasnoubené s Nejmilejším.

Existuje doba vyhrazená slabosti a nemoci, kdy budeme muset oslavovat Boha utrpením a ne vážnou činností. Neexistuje ani jeden okamžik, kdy bychom mohli doufat, že unikneme ostrým šípům utrpení. Ani jeden z našich nečetných dnů není uchráněn před bolestí. Milovaný čtenáři, nevkládej své touhy do pozemských věcí, ale hledej ty, které jsou shůry. Zde žerou moli a krade zloděj, ale tam jsou všechny radosti trvalé a věčné. Cesta bolesti je cestou domů. Pane, učiň z této myšlenky polštář pro mnohou unavenou hlavu!

Nespokojte se s občasným rozhovorem, ale neustále se snažte zůstat s ním ve společenství, neboť jen v jeho přítomnosti máte útěchu i bezpečí. Ježíš by pro nás neměl být přítelem, se kterým jsme občas v kontaktu, ale tím, s nímž chodíme stále. Máš před sebou obtížnou cestu – hleď, poutníku do nebe, abys nešel bez svého průvodce. Musíš projít ohnivou pecí – nevcházej do ní, dokud nebudeš mít jako Šadrak, Méšak a Abednego za společníka Božího Syna. Ježíše budete potřebovat v každé situaci. Držte se blízko svého nejlepšího Přítele a on vás občerství a povzbudí.

Slovy nelze vystihnout, jak je Pán Ježíš pro svůj lid vzácný. Milý čtenáři, co by sis bez něho počal uprostřed pokušení a starostí tohoto světa? Co by sis bez něho počal ráno, když se probouzíš a očekáváš svůj každodenní zápas? Co bys dělal večer, když se vracíš domů vyčerpaný a unavený, kdyby mezi tebou a Kristem nebyly dveře společenství? Požehnáno budiž jeho jméno, on nedopustí, abychom svůj úděl snášeli bez něj, neboť Ježíš nikdy neopouští své vlastní. Přesto ať myšlenka na to, jaký by byl život bez něho, zvýrazňuje jeho vzácnost.

„Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše“ (1Kr 17,16). Ty, milý čtenáři, máš své každodenní potřeby, a protože přicházejí tak často, máš sklon obávat se, že džbán s moukou bude jednoho dne prázdný a olej v lahvi dojde (viz 1Kr 17,14). Buď si jistý, že podle Božího slova se tomu tak nestane. Každý den, i když přináší své trápení, přinese svou pomoc. I kdyby ses měl dožít více let než Metuzalém a i kdyby tvých potřeb bylo tolik jako písku na mořském pobřeží, Boží milost a slitování pokryjí všechny tvé potřeby a ty nikdy nepoznáš skutečný nedostatek.

Tak jako Boží Duch sestoupil na Pána Ježíše, Hlavu, sestupuje v určité míře i na údy jeho těla. Jeho sestoupení na nás probíhá stejným způsobem, jakým sestoupil na našeho Pána. Často je v něm zvláštní rychlost, a jakmile si to uvědomíme, jsme nad všechna očekávání poháněni vpřed a do nebe. Působení Ducha Božího na propastnou tůni nejprve vyvolalo řád a život a v našich srdcích způsobuje a podporuje nový život a světlo. Požehnaný Duchu, jako jsi spočinul na našem drahém Vykupiteli, tak spočívej i na nás od této chvíle až navěky.

Požehnaný Pane Ježíši, buď se mnou, zjev se mi a zůstaň se mnou celou noc, abych, až se probudím, byl stále s tebou. Připomínám si, že holubice přinesla v ústech utrženou olivovou ratolest, památku minulosti a proroctví budoucnosti. Nemám snad i já nějaké potěšující svědectví, které bych přinesl domů? Nějaký příslib a závdavek dobroty, která má ještě přijít? Ano, můj Pane, předkládám ti své vděčné poděkování za něžná milosrdenství, která se obnovují každého rána a každý večer jsou čerstvá (Pl 3,22–23). Nyní, prosím, vztáhni svou ruku a vezmi svou holubici do své náruče.

Kristus vás miloval nikoliv až tehdy, kdy jste se narodili na svět, ale jeho zalíbení bylo v lidských synech dříve, než vůbec nějací lidští synové existovali. Často na ně myslel; od věků do věků k nim upínal své city (viz Jr 31,3). Jsem si jist, že by mě nemiloval tak dlouho, kdyby nebyl neměnným milovníkem. Kdyby se mě mohl nabažit, už dávno by se mě nabažil. Kdyby mě nemiloval láskou hlubokou jako život a silnou jako smrt, dávno by se ode mě odvrátil. Ach, je to radost nad všechny radosti, vědět, že jsem jeho věčným a nezcizitelným dědictvím, které mu dal jeho Otec.  

„Jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“ (Mich 5,2). Pán Ježíš předstupoval jako zástupce svého lidu před trůn dávno předtím, než se objevil na jevišti času. Bylo to „odpradávna“, kdy uzavřel smlouvu se svým Otcem, že za svůj lid zaplatí krví za krev, utrpením za utrpení, agónií za agónii a smrtí za smrt. Bylo to „ode dnů věčných“, kdy se vydal bez reptání. Jeho „vystoupení vzhůru“ jako našeho obhájce bylo „ode dnů věčných“. Zastav se, má duše, a žasni! V Ježíšově osobě vystupuješ vzhůru „ode dnů věčných“.

Když se nejvíc zdá, že Bůh opouští svou církev, jeho srdce vůči ní zůstává vřelé. Historie nám dokládá, že kdykoli Bůh použije metlu k potrestání svých služebníků, vždy ji poté zlomí, jako by se mu tato metla, která působí jeho dětem bolest, hnusila. „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí“ (Ž 103,13). Jeho rány nejsou důkazem nedostatku lásky. Možná se obáváte, že vás Hospodin pominul, ale není tomu tak. Tomu, kdo počítá hvězdy a nazývá je jejich jmény (Ž 147,4), nehrozí, že by zapomněl na své vlastní děti. Zná tvou situaci tak důkladně, jako bys byl jediným tvorem, kterého kdy stvořil, nebo jediným svatým, kterého kdy miloval. Přistupte k němu a naleznete pokoj.

Jsou chvíle, kdy se Boží služebníci vyhýbají svým povinnostem. Jaký je však důsledek? Ztrácejí pocit přítomnosti Boží lásky a příjemného požitku z ní. Když posloucháme našeho Pána Ježíše tak, jak by věřící měli, náš Bůh je s námi, a i když máme proti sobě celý svět, pokud je s námi Bůh, co na tom záleží? Jakmile však začneme couvat a hledat své vlastní výmysly, jsme na moři bez lodivoda. Pak můžeme jen hořce naříkat a vzdychat: „Ach, můj Bože, kam ses poděl? Jak jsem mohl být tak pošetilý a ztratit jasnou záři tvé tváře? To je příliš vysoká cena! Dej, ať se vrátím ke své věrnosti, abych se mohl radovat z tvé přítomnosti.“

Nemusíš si vyrábět svůj vlastní kříž. Tvůj kříž je pro tebe připraven a předurčen Boží láskou a ty ho máš radostně přijmout. V tento den tě Ježíš vyzývá, abys poddal svá ramena jeho lehkému jhu. Ježíš byl nositelem kříže; vede vás po cestě plné strastí. Lepšího průvodce si jistě nemůžeš přát! A jestliže on sám nese kříž, jaké vznešenější břemeno by sis mohl přát? „Via Crucis“ je cesta bezpečí; neboj se kráčet po jejích trnitých stezkách.

Je to dřevěný kříž a člověk ho může nést, neboť Muž bolesti si vyzkoušel, jaké je to břemeno. Vezmi svůj kříž a z moci Božího Ducha si ho brzy zamiluješ.

„Hospodin je pomalý k hněvu, avšak velký v moci“ (Nah 1,3 ČSP). Jeho velikost nám přináší milosrdenství. Milý čtenáři, v jakém stavu se dnes nacházíš? Dokážeš v pokorné víře pohlédnout na Ježíše a říci: „Můj zástupce, ty jsi má skála, má naděje“? Pak se, milovaný, neboj Boží moci, neboť nyní, když je ti odpuštěno a jsi přijat, nyní, když ses ve víře uchýlil ke Kristu jako do svého útočiště, tě Boží moc nemusí děsit více, než štít a meč bojovníka děsí ty, které miluje. Spíše se raduj, že ten, který je „velký v moci“, je tvým Otcem a Přítelem.

Kdybychom se snažili lépe porozumět Božímu slovu, byli bychom schopnějšími učiteli druhých a méně bychom podléhali každému závanu učení. Protože Duch svatý, autor Písma, je jediným učitelem, který nás může správně osvítit, abychom mu rozuměli, měli bychom ho neustále žádat o vyučování a uvádění „do veškeré pravdy“ (J 16,13).

Pokud tedy pro svůj vlastní prospěch i pro prospěch druhých toužíš „plně se vší moudrostí a duchovním pochopením poznat jeho [Boží] vůli“ (Ko 1,9), pamatuj, že modlitba je vaším nejlepším prostředkem ke studiu. Pomocí páky modlitby můžeš prosadit cokoli.

Je zcela jisté, že ti, kteří jsou obmyti Kristovou drahocennou krví, už nemusí vyznávat své hříchy před Bohem soudcem jako viníci nebo zločinci, protože Kristus od nich jednou provždy odstranil všechny jejich hříchy, aby nepřišli na soud, kde by mohli být odsouzeni. Nicméně když se stali dětmi a urážejí Boha jako děti, neměli každý den přicházet před svého nebeského Otce, vyznávat své hříchy a rozpoznávat svou vinu? Přirozenost učí dítě, že když se proviní proti svému pozemskému otci, přizná se mu. Boží milost v našich srdcích učí nás, křesťany, že stejnou povinnost máme vůči svému nebeskému Otci.

„Vyhledal nejprve svého bratra Šimona“ (J 1,41). Vaše náboženství musí začínat doma; dbejte na to, abyste ve své vlastní rodině vydávali co nejlahodnější plody duchovního života a svědectví. Sami můžete být velmi málo nadaní, a přesto můžete být prostředkem, který přitáhne ke Kristu někoho, kdo se stane vynikajícím v milosti a službě. Ach, drahý příteli, málo víš, jaké všechny možnosti se v tobě skrývají. Stačí říci dítěti jediné slovo a toto dítě může být nositelem ušlechtilého srdce, které bude v příštích letech hýbat křesťanskou církví. Ondřej měl jen dva talenty, ale našel Petra. „Jdi a jednej také tak“ (Lk 10,37).

Běžný, příliš běžný je hřích zapomínání na Ducha svatého. Je to pošetilost a nevděčnost. On si zaslouží naši úctu, protože je dobrý, svrchovaně dobrý. Jako Bůh je dobrý už ze své podstaty. Podílí se na trojí chvále „Svatý, svatý, svatý“ (Iz 6,3), která stoupá k trojjedinému Bohu Hospodinu. On je nesmírná čistota, pravda a milost. On je dobrotivě laskavý, něžně snáší naši nestálost, bojuje s naší vzpurnou vůlí, oživuje nás z naší smrti v hříchu a pak nás vychovává pro nebe tak, jako milující chůva vychovává dítě. Jak velkorysý, odpouštějící a něžný je tento trpělivý Boží Duch!

Je-li Hospodin s námi po celý život, nemusíme se při svém umírání bát o svou naději, protože až přijde smrt, zjistíme, že „zde je Hospodin“ (Ez 48,35). Tam, kde jsou vlny nejbouřlivější a voda nejchladnější, nahmatáme dno a poznáme, že je to dobré; až čas pomine, naše nohy budou stát na Skále věků. Milovaní, od prvního do posledního okamžiku křesťanova života je jediným důvodem, proč nezahyne, to, že „zde je Hospodin“. Až se Bůh věčné lásky změní a nechá své vyvolené zahynout, pak může být Boží církev zničena, ale do té doby ne, protože je psáno, že „zde je Hospodin“.

„Pro radost tobě“ (Ž 45,8). Ale kdo má takovou výsadu dělat Spasiteli radost? Jeho církev – jeho lid. Ale je to vůbec možné? On nám dělá radost, ale jak my můžeme dělat radost jemu? Svou láskou. Podívej se, milující srdce, jak se z tebe raduje. Když si opřeš hlavu o jeho hruď, nejenže přijímáš, ale také ho obdarováváš radostí; když s láskou hledíš na jeho velebnou tvář, nejenže získáváš útěchu, ale také mu předáváš potěšení. Také naše chvála mu přináší radost - není to jen píseň rtů, ale melodie hluboké vděčnosti srdce. On nás miluje ne pro hodnotu toho, co dáváme, ale kvůli pohnutkám, ze kterých tento dar vyvěrá.

Nevidíme ho tak jasně, jak bychom si přáli. Neznáme výšiny ani hlubiny jeho lásky, ale s jistotou víme, že je až příliš dobrý na to, aby odňal rozechvělé duši dar, který byla schopna získat. Máme-li „víru jako zrnko hořčice“ (Mt 17,20), je spása naším nynějším i věčným vlastnictvím. I když nemůžeme držet Pána v náručí jako Simeon, i když se neodvažujeme opřít hlavu o jeho hruď jako Jan, přesto se můžeme odvážit jít v zástupu za ním a dotknout se lemu jeho roucha, a tak být uzdraveni. Odvahu, bázlivý! „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji“ (Lk 7,50). „Ospravedlněni z víry máme pokoj s Bohem“ (Ř 5,1).

Svrchovaná Otcova volba, kterou nás vyvolil k věčnému životu, je záležitostí nesmírně dávnou, a proto si ji lidská mysl nedokáže představit. Byli jsme vyvoleni ještě před založením světa (viz Ef 1,4). S vyvolením šla ruku v ruce věčná láska. Nebyl to pouhý akt Boží vůle, kterým jsme byli odděleni, ale šlo o Boží city. Otec nás miloval na počátku a od počátku. Zde je téma pro každodenní rozjímání. Věčný záměr vykoupit nás z naší předvídané zkázy, očistit nás a posvětit a nakonec oslavit, byl nekonečně dávný a jde ruku v ruce s neměnnou láskou a naprostou svrchovaností.