Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Evangelista přivede do sboru všechny chudáky z okolí a i ti nejhorší lidé se sejdou, aby si ho poslechli. To by mělo být velkou radostí, ale v některých případech tomu tak není. Mnozí se pohoršují a v podstatě říkají: „Ne tak, Pane … No, opravdu, já … já … nerad sedím vedle někoho, kdo je tak špatně oblečený a tak odporně páchne. … Viděl jsem, jak přišla taková zhýralá žena, a měl jsem pocit, že musím odejít ze své lavice.“
Už v polovině 80. let jsem se setkala s tvrzením, že zlý patriarchát zamořil celou naši kulturu „androcentrickým [na muže zaměřeným] bludem“. Předpojatost mužského myšlení (založeného na logice, vědě, objektivní realitě) všechno zkresluje! Tvrdilo se, že subjektivní (ženská) zkušenost je autentičtější.
Pán ukazuje na to, že je soudcem daleko větším – kvůli jeho dílu přichází rozdělení a podle něj bude souzen celý svět. Pán ještě před křížem ukazuje shromážděnému zástupu, že on je tou osobou, skrze kterou bude vše rozsouzeno. Ale vedle toho je také varuje – varuje je před duchovní leností nebo otupělostí. Před neochotou dělat duchovní rozlišování. A ukazuje jim to na praktickém příkladu.
Ovce jdou za pastýřem. Toho se dotýká Písmo v onom místě: „ovce jdou za ním“ a dodává i příčinu „protože znají jeho hlas“. Znáte-li tedy hlas Ježíše Krista, pochopíte, a víte, co poroučí. Proto se praví v listě Římanům 10,14: „Jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?“ Víra je na základě slyšení, slyšení pak slova Božího je prostřednictvím kazatele, takový je pořádek a vývoj jednoho z druhého.
Společně s Davidem voláme k Bohu s prosbou, aby sestoupil, aby naklonil nebesa, přišel a vyvedl svůj lid z tohoto údolí stínu smrti. Už jednou Pán naklonil nebesa a sestoupil – stal se člověkem a v lidském těle podstoupil smrt kvůli nám. Vzal na sebe hříchy svého lidu a otevřel nám cestu spásy. Díky jeho oběti máme otevřený přístup k Otce v nebesích, díky jeho kříži zůstalo nebe nakloněné a my můžeme přicházet až před Boží tvář.
Je naší moudrostí i nutností neustále prosit Boha, aby posiloval to, co v nás učinil. Často zapomínáme, že autor naší víry musí být také jejím uchovatelem. Lampa, která hořela v chrámu, nesměla nikdy zhasnout, ale musela být denně doplňována čerstvým olejem. Stejně tak naše víra může žít jen tehdy, je-li udržována olejem milosti, a ten můžeme získat jen od samotného Boha.
