Dokument ke stažení ve formátu pdf najdete na konci stránky.
Písmem rozumíme třicet devět knih Starého zákona a dvacet sedm knih Nového zákona. Nezahrnujeme do Písma apokryfní spisy, neboť nejsou inspirované Bohem. Ačkoliv tyto apokryfy mohou být zajímavé, nemají větší autoritu než jakékoliv jiné lidské spisy. Kánon Písma je kompletní a žádné další autoritativní zjevení do něj už nebude začleněno.
Žd 1,1-2
Následující článek napsal Dr. Joe Boot, přítel našeho webu (Rebel Alliance Media), zakladatel sboru Westminster Chapel (Westminsterská kaple) v Torontu a pastor tohoto sboru. Původně byl napsán pro The Gospel Coalition Canada (TGCC), ale nebyl publikován.
Boží slovo nás vybízí k nepřetržité vděčnosti. Křesťan má děkovat neustále a dokonce i za všechno. Taková vděčnost není ničím samozřejmým, ale je důsledkem Božího působení v životě člověka, je důsledkem plnosti Ducha svatého. V listu Efezským přikazuje křesťanům, aby se neopíjeli vínem, ale místo toho se naplňovali Duchem svatým. Jedním z důsledků plnosti Ducha je vděčnost.
… neustále budete za všechno děkovat Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (Ef 5,20)
Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo. (2K 9,8)
Naprosto dostatečná ve všech věcech! Křesťané, naprosto jistě jste vždycky dostatečně zaopatřeni „ke každému dobrému dílu“!
Milost není něco nepatrného, co by se vydávalo jen po troškách. Je to slavná pokladnice, která se dá vždycky odemknout klíčem modlitby, ale nikdy se nedá vyprázdnit. Je to fontána – naplněná, tekoucí, neustále tryskající, přetékající!
Proč FBC (The Fellowship of Biblical Christians, Společenství biblických křesťanů)?
Naše prohlášení o záměru:
Když se člověk ocitne uprostřed veliké krize, dojde často na skládání účtů. V době blahobytu můžeme říkat cokoliv a nenést žádné následky. Všichni umí říkat ty správné věci, pakliže to nebolí – jenže pak přijde krize! Veliká krize, která nás svlékne do naha a nutí nás odhalit naše skutečné karty – naše opravdové já!
„A za koho mne pokládáte vy?“ Tak touto otázkou konfrontoval Ježíš své následovníky s nejdůležitější otázkou, které kdy mohou čelit. Doposud s nimi strávil hodně času a učinil některá odvážná prohlášení o své identitě a autoritě. Teď nastal čas, aby se rozhodli – buď jeho učení uvěří anebo ho odmítnou.
Kdo podle tebe je Ježíš? Tvoje odpověď nejen že určuje tvůj životní styl a tvé hodnoty, ale určuje také tvou věčnost. Posuď sám, co o Ježíši říká Bible:
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,6-8)
Náš Pán žil tady na zemi v naprosté chudobě. „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Nejenom že na sebe vzal naši přirozenost v její nejprostší podobě, ale snášel protivenství, ponížení a utrpení všeho druhu:
Na prahu nového roku a na začátku dalšího svazku kázání vroucně toužíme říci slovo napomenutí, ale místo toho je v tuto chvíli kazatel vězněm a musí mluvit ze svého polštáře místo z kazatelny. Nedopusťte, aby těch pár slov, které dokážu dát dohromady, k vám od nemocného muže přišlo s ochablou mocí, protože puška zraněného vojáka vystřeluje kulku stejnou silou, jako puška zdravého. Naší touhou je promlouvat živé slovo – nebo žádné! Kéž ten, který nám dává sílu se posadit a schopnost třaslavým hlasem skládat tyto věty, oblékne tato slova svým Duchem, aby to byla slova podle jeho vlastní mysli.
Třicátá čtvrtá kapitola patří k těm nejtemnějším místům z celé knihy Genesis. Na několika místech v knize Genesis vidíme Boží soud – po pádu Adama a Evy (kap. 3), při potopě (kap. 6-8), při zmatení jazyků (kap. 11) nebo při zničení Sodomy a Gomory (kap. 19). Ve všech těchto případech je to Bůh, kdo jedná – svatý Bůh, naprosto spravedlivý Bůh, svrchovaný vládce a nanejvýš milosrdný stvořitel nebe i země. Ale ve třicáté čtvrté kapitole jsou to lidé, kteří berou spravedlnost do svých vlastních rukou, jsou to lidé, kteří chtějí ukojit své vlastní vášně a žádosti, svou pomstu, a to bez ohledu na Boha.
Po výzvě, aby vytrvali „v běhu, jak je nám uloženo“ (12,1), a to tak, že budou upírat pohled na Ježíše a jeho utrpení, jim nyní autor vysvětluje, jak Bůh z lásky přísně vychovává své děti. Tento text pokračuje až do verše 12,11, ale z časových důvodů se pro dnešek musíme omezit jen na 12,4-6. Abychom jako křesťané obstáli v boji se zlem, musíme rozumět učení Písma o tom, jak Bůh z lásky přísně vychovává své děti.
Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. (Tt 2,11-13)
