Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Clifford Pond v článku Pluralita starších a diákonů napsal, že je těžké dopátrat se toho, proč církev opustila pluralitní způsob vedení a nahradila ho vedením jedním mužem, jemuž přiřkla nejrůznější označení: pastor, reverend, farář, kazatel, duchovní atd. Chtěl bych přesto krátce ukázat na pár důvodů, proč k tomu došlo a proč tomu tak stále je.
Pán nám žehná navzdory našim nedokonalostem a žádná generace nemá úplné pochopení jakéhokoli aspektu biblické pravdy. Není neúctou ke zbožným lidem v minulosti, když se dnes řídíme Písmem, ať už nás vede kamkoli, protože to znamená podřídit se samotnému Pánu.
Má-li svědomí vykonat svou práci a má-li zkroušené srdce pocítit svou bídu, je nutné, aby každý jednotlivec pojmenoval svůj hřích. Vyznání musí být velmi osobní. Mezi služebníky pravděpodobně neexistuje jiný hřích, o kterém by každý z nás měl s hlubším studem vyznat – „Vinen, opravdu vinen“ – než je hřích zanedbávání modlitby.
Pavel zdůrazňuje evangelium, zdůrazňuje dobrý boj, který máme bojovat, abychom si zachovali víru a dobré svědomí, zdůrazňuje vykonávání kázně v církvi a vyloučení těch, kteří žijí v hříchu, nelitují toho, nečiní pokání a tak se rouhají svému Vykupiteli. A proto na prvním místě žádá, aby se církev modlila.
Tak to, milí v Kristu přátelé, napsal řecky apoštol Petr a Kraličtí to věrně přeložili. Otevřete si, prosím, Jakuba 4,6: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ Apoštol Jakub to také napsal řecky a Kraličtí to věrně přeložili. A pohleďte do Starého zákona, do Přísloví 3,34: „Poněvadž posměvačům on se posmívá, pokorným pak dává milost.“ Tak to napsal hebrejsky Šalomoun a Kraličtí to věrně přeložili.
Kritická teorie v sobě obsahuje určité pravdy. Například tím, že sesazuje z trůnu rozum a připomíná nám nároky znevýhodněných skupin ve světě v rámci západní civilizace i mimo ni, nám prokazuje nějakou službu, i když vychází z filozofického základu, který musíme odmítnout. V zásadě se však jedná o nebezpečnou a falešnou filozofii, která svou agresivitou a bezohledným prosazováním svých zastánců i jejich jednáním poškozuje a rozděluje společnost a ohrožuje církev.
