Meze občanské poslušnosti

Otcové zakladatelé a představitelé třinácti států unie (USA) si uvědomovali, na čem staví. Dnes jsme se dostali do situace, která je v příkrém rozporu s tím, co měli na mysli otcové zakladatelé této země a lidé v jednotlivých třinácti státech, když se spojili a vytvořili unii.

Je načase uvažovat o podstatě věci tak, jak to dělali naši předkové. O čem uvažovali naši předkové, že jim to umožnilo jednat tak, jak jednali?

Za prvé, jaký je konečný vztah ke státu ze strany každého, kdo se opírá o existenci Boha? Jak byste na tuto otázku odpověděli?

Musíte pochopit, že ti z naší současné materiálně-energetické a na náhodu orientované generace nemají žádný důvod poslouchat stát, kromě toho, že stát má zbraně a má moc nad lidmi. To je jediný důvod, proč mají stát poslouchat. Materiálně-energetický a na náhodu orientovaný pohled na svět nedává žádný základ ani žádný důvod, kromě síly a ochrany, proč by občané měli poslouchat stát.

Křesťan, bohabojný člověk, takový není. Bible nám říká, že Bůh nám přikázal poslouchat stát.

Nyní však velmi rychle následuje druhá otázka. Ustanovil Bůh autoritu státu tak, že je na něm nezávislá? Máme stát poslouchat bez ohledu na cokoli? Opravdu? Je v této jedné oblasti skutečně člověk mírou všech věcí? A já bych odpověděl, že vůbec ne, vůbec ne.

Když Ježíš v Matoušově evangeliu 22,21 říká: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu“, není to takto:

Bohu          a          císaři

Bylo, je a vždycky to bude takto:

Bohu

a

císaři

Občanská vláda, stejně jako celý život, stojí pod Božím zákonem. V tomto padlém světě nám Bůh dal určité úřady, aby nás chránily před chaosem, který je přirozeným důsledkem této padlosti. Když však nějaký úřad nařizuje něco, co je v rozporu s Božím slovem, ti, kdo tento úřad zastávají, ruší svou autoritu a není třeba je poslouchat. A to se týká i státu.

Římanům 13,1–4 říká:

Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.

Bůh ustanovil stát jako delegovanou autoritu; není nezávislá. Stát má být prostředníkem spravedlnosti, má omezovat zlo tím, že bude trestat provinilce, a chránit dobro ve společnosti. Pokud činí opak, nemá náležitou autoritu. Pak je uzurpovanou autoritou a jako takový se stává nezákonným a je tyranií. V 1. Petrově 2,13–17 čteme:

Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení - ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.

Petr zde říká, že občanskou autoritu je třeba ctít a že Boha je třeba se bát. Stát, jak jej definuje, má trestat ty, kdo se chovají špatně, a odměňovat ty, kdo se chovají správně. Pokud tomu tak není, celá struktura se rozpadá. Je zřejmé, že stát má být službou spravedlnosti. To je legitimní funkce státu a v této struktuře mají křesťané poslouchat stát podle svého „svědomí“ (Ř 13,5).

Co však dělat, když stát dělá něco, co porušuje jeho legitimní funkci? První křesťané umírali, protože nechtěli poslouchat stát v občanských záležitostech. Lidé nám často říkají, že raná církev neprojevovala žádnou občanskou neposlušnost. Neznají však církevní dějiny. Proč byli křesťané v římské říši předhazováni lvům? Z pohledu křesťanů to bylo z náboženského důvodu. Ale z pohledu římského státu šlo o občanskou neposlušnost, byli to občanští rebelové. Římskému státu bylo jedno, čemu kdo věří z náboženského hlediska; mohl jsi věřit čemukoli, nebo jsi mohl být ateista. Ale museli jste uctívat císaře na znamení své loajality ke státu. Křesťané prohlásili, že nebudou uctívat ani císaře, ani nikoho, ani nic jiného než živého Boha. Pro římskou říši tedy byli vzbouřenci a jednalo se o občanskou neposlušnost. Proto byli předhozeni lvům.

Francis Legge v prvním díle své knihy Forerunners and Rivals of Christianity from 330 B. C. to 330 A. D. (Předchůdci a soupeři křesťanství od roku 330 př. n. l. do roku 330 n. l.) píše: „Úředníci římské říše se v dobách pronásledování snažili přinutit křesťany, aby obětovali nikoliv nějakým pohanským bohům, ale géniovi císaře a štěstí města Říma; na odmítnutí křesťanů se v každé době pohlíželo nikoliv jako na náboženský, ale jako na politický přestupek.“[1]

Pointa je v tom, že v určitém okamžiku existuje nejen právo, ale i povinnost neposlechnout stát.

Křesťané v průběhu věků zaujímali stejný postoj jako prvotní církev, když neposlouchali stát, kdykoliv přikazoval něco, co bylo v rozporu s Božím zákonem. William Tyndale (asi 1490-1536), anglický překladatel Bible, obhajoval nejvyšší autoritu Písma nad státem a církví a proti nim. Státní úřady se ho neustále snažily dopadnout, ale Tyndale jim dlouhá léta úspěšně unikal. Tyndale byl nakonec odsouzen jako kacíř, byl souzen a 6. října 1536 popraven. John Bunyan (1628-1688) byl shledán vinným z porušení královského zákona. Byl třikrát zatčen za kázání bez státního povolení a za to, že nenavštěvoval anglikánskou církev, a strávil dvanáct let v anglickém vězení. Z této vězeňské cely napsal mnoho děl, včetně knihy Poutníkova cesta.

Téměř všude, kde měla reformace úspěch, došlo k nějaké formě občanské neposlušnosti nebo ozbrojené vzpoury:

Nizozemí: Katolické Španělsko izolovalo nekatolické obyvatelstvo politicky i geograficky. Protestanti se tak soustředili v dnešním Nizozemsku, které se stalo poslední oporou proti španělské moci. Vůdci povstání prosadili protestantismus jako dominantní náboženskou formu v zemi. Zlomovým bodem byla bitva o Leyden v roce 1574. Nizozemští protestanti svedli velmi tvrdou a nákladnou bitvu. Když nakonec zvítězili, otevřela se jim cesta nejen k pozdějšímu politickému útvaru Holandska, ale také k úspěšné holandské reformaci se všemi jejími kulturními i náboženskými důsledky.

Švédsko: V roce 1527 se Vasaové v rámci rebelie odtrhli od Dánska a založili Švédsko jako luteránskou zemi. Později, v roce 1630, to byl švédský král Gustav Adolf, upřímný zastánce luteránství, který vytáhl se svou armádou ze Švédska do Německa proti císaři, aby silou zbraní chránil protestantské Německo.

Dánsko: V roce 1536 svrhla protestantská strana šlechticů dánskou dynastii – šlo o akt „občanské neposlušnosti“ s doprovodnými boji. Poté ustanovili novou vládu a novou dynastii a v zemi zavedli luteránství.

Německo: Luthera chránil saský vévoda před politickou a vojenskou mocí císaře. Po mnoha válkách, v nichž saský vévoda a další němečtí šlechtici drželi císaře na uzdě, byl v roce 1555 podepsán augsburský mír. V něm bylo stanoveno, že náboženství panovníka bude určovat náboženství na jeho území. Tím si německá reformace vydobyla právo na existenci. Později, s nástupem římskokatolické protireformace, se rozhořela třicetiletá válka, z níž v roce 1648 vzešel Vestfálský mír, který ratifikoval augsburský mír z roku 1555. Tím byl německý protestantismus chráněn před represemi protireformace.

Švýcarsko: V letech 1523 až 1525 došlo v Bernu k prosazení reformace a protestantismu na základě veřejného hlasování. Avšak co se týče dnešního kantonu Vaud (kde žiji), byla to právě vojenská kontrola protestantského Bernu nad touto oblastí, která v té době umožnila Vilému Farelovi kázat evangelium v Aigle a Ollonu, což vedlo k reformaci ve francouzsky mluvícím Švýcarsku.

Ženeva: Tato oblast se stala protestantskou na základě rozhodnutí městské rady v letech 1533-1534. Kalvín přišel do Ženevy v roce 1536. K otevřené válce nedošlo, ale reformace se prosadila navzdory neustálé hrozbě války ze strany savojského rodu.

Protože John Knox ze Skotska je tak jasným příkladem, uvedu o něm více podrobností.[2] Knox byl vysvěcen na kněze v roce 1536 (v roce, kdy byl popraven William Tyndale) po studiích na univerzitě v St. Andrews v Edinburku, kde byl později rektorem Samuel Rutherford. Knox byl také právníkem a osobním strážcem zapáleného evangelisty George Wisharta.

Krátce poté Knox přijal povolání ke službě a začal útočit na římskokatolickou církev. To bylo velmi nebezpečné, protože římskokatolická církev měla dominantní vliv na skotský stát. Knoxovi bylo znemožněno kázat o nedělích (termíny byly šikovně obsazeny kněžími). Knox pořádal ve všední dny bohoslužby, během nichž vyvracel to, co jiní říkali v neděli. Jeho úsilí bylo tak úspěšné, že většina lidí v Edinburghu otevřeně vyznala protestantskou víru účastí na Večeři Páně, kterou Knox vysluhoval.

Dne 30. června 1547 byl Knox spolu s dalšími zajat francouzskými vojsky ve válce s Anglií. Ačkoli to byla opravdu nepříjemná událost, bylo to lepší než to, co by se stalo, kdyby ho zadržela skotská vláda. S největší pravděpodobností by byl upálen na hranici.

Po téměř dvou letech otročení na galejích získal Knox svobodu. V roce 1549 přistál jako uprchlík v Anglii a pokračoval v kázání. Byl tak úspěšný, že protestantské rodiny ze Skotska, které se dozvěděly o jeho službě, nelegálně překračovaly hranice a usazovaly se v anglickém Berwicku, aby mu byly nablízku.

Knox je právem považován za radikálního reformátora. Je však třeba mít na paměti jednu důležitou skutečnost, která se ho týká. Po celou dobu své služby Knox vyzýval k umírněnosti a kompromisu, kdykoli nešlo o skutečně zásadní otázky.

Pokusy udržet anglickou korunu v protestantských rukou selhaly a v srpnu 1553 vstoupila do Londýna římskokatolická Marie Tudorovna. Mnoho protestantů, kteří se otevřeně hlásili k víře, bylo zajato a uvězněno. Knoxovi se podařilo uprchnout ze země do Ženevy ve Švýcarsku.

V této době Knox rozpracoval teologii odporu proti tyranii. Začal do Anglie pašovat pamflety. Nejvýznamnějším z nich bylo Napomenutí Anglii (celý název viz Odkazy v zadní části této knihy), které vyšlo v červenci 1554. Tímto krokem vstoupil na nové území a zašel dál než kterýkoli reformátor předtím. Během několika let se desetitisíce hugenotů postavily na ozbrojený odpor proti francouzské vládě a v roce Knoxovy smrti začalo úspěšné povstání na záchranu Holandska. Knox svým Napomenutím Anglii svět nejenom šokoval, ale byl také přesvědčivý. Jasper Ridley v knize John Knox píše: „Teorie o oprávněnosti vzpoury je Knoxovým zvláštním příspěvkem k teologickému a politickému myšlení.“[3]

Zatímco reformátoři jako Martin Luther a Jan Kalvín vyhrazovali právo na odpor pouze vládcům, Knox šel mnohem dál. Tvrdil, že prostý lid má právo a povinnost na neposlušnost a vzpouru, pokud státní úředníci rozhodují v rozporu s Biblí. Opačný postup by byl vzpourou proti Bohu.

Knox nebyl proti vládě jako takové. Dobře věděl, že vláda je ustanovena Bohem. Knox však tvrdil, že vláda má povinnost dodržovat Boží zákony. Napsal: „Králové pak nemají ve svém království moc dělat, co se jim zlíbí, ale jejich moc je omezena Božím slovem.“[4] Vládce musí brát v úvahu, že „podléhá tomu, jehož oči na něj shlížejí“.[5] Veškerý život a veškeré jednání, opakoval, musí mít svůj základ v Božím slově.

Knox se nakonec vrátil do Skotska 2. května 1559. Skotsko se stalo protestantskou zemí. Presbyteriánské zřízení církve bylo tak pevné, že ho pronásledování v následujícím století nedokázala vykořenit. Reformace přišla, aby zůstala. A byl to právě John Knox, představitel zbožného odporu tváří v tvář tyranii, kdo zasadil semínka, o něž později pečovali takoví muži, jako byl Samuel Rutherford.

Na rozdíl od výše uvedených zemí, kde reformace zaznamenala úspěch – v každém případě šlo o různé formy občanské neposlušnosti nebo ozbrojené vzpoury – se můžeme podívat i na země, kde byla reformace vyhlazena násilím, protože takový odpor tam chyběl:

Uhry: Reformace měla zpočátku velký úspěch. Když se však Turci ze země stáhli, římskokatolické úřady získaly nekontrolovanou moc a využily ji k likvidaci reformace – z velké části vyvražděním téměř všech protestantů.

Francie: Hugenoti byli velmi úspěšní a rostli co do počtu, tak i v postavení. Ale v den svatého Bartoloměje (r. 1572), se jim nepodařilo ubránit, a reformace byla ve Francii zastavena hromadným vyvražděním většiny jejích vedoucích představitelů.

Španělsko: Mezi sevillskými mnichy vzniklo malé reformační hnutí. Protože se nijak nebránili, byli zcela zlikvidováni a zemřeli mučednickou smrtí.

Téměř na všech místech, kde reformace vzkvétala, tak docházelo nejen k náboženské nepoddajnosti, ale i k občanské neposlušnosti.

Za těchto okolností napsal Samuel Rutherford (1600–1661) své dílo Lex Rex: aneb Zákon a kníže (1644). Jaká je hlavní myšlenka knihy Lex Rex? Je velmi jednoduchá: Zákon je král, a pokud král a vláda zákon neposlouchají, nemají právo vyžadovat poslušnost. A zákon je založen na Božím zákoně. Kniha Lex Rex byla v Anglii i ve Skotsku postavena mimo zákon. Skotský parlament na svém zasedání odsoudil Samuela Rutherforda k smrti za jeho názory a jediný důvod, proč nebyl popraven jako vzbouřenec proti státu, je ten, že zemřel dřív.

Ve svém klasickém díle Lex Rex Rutherford formuloval správnou křesťanskou reakci na nebiblické jednání státu. Rutherford, presbyterián, byl jedním ze skotských delegátů na Westminsterském shromáždění v Londýně (1643–1647) a později se stal rektorem na univerzitě v St. Andrews ve Skotsku. Jeho kniha Lex Rex vzbudila ve společnosti založené na vlastnictví půdy a panovnickém rodu okamžitý rozruch a polemiku.

Vládnoucí kruhy byly knihou Lex Rex znepokojeny, protože napadala základ, na němž byla založena politická vláda v Evropě sedmnáctého století: „božské právo králů“. Tento názor vycházel z toho, že král nebo stát vládne jako Bohem ustanovený regent, a protože tomu tak je, slovo krále je zákonem. Proti tomuto postoji stálo Rutherfordovo tvrzení, že základní předpoklad občanské vlády, a tedy i práva, musí vycházet z Božího zákona, jak je uveden v Bibli. Proto, tvrdil Rutherford, jsou všichni lidé, dokonce i král, pod zákonem, a nikoli nad ním. Tyto myšlenky byly považovány za politickou vzpouru a trestaly se jako velezrada.

Rutherford tvrdil, že 13. kapitola listu Římanům dokládá, že veškerá moc pochází od Boha a že vláda je ustanovena a zřízena Bohem. Stát má být nicméně spravován podle zásad Božího zákona. Jednání státní moci, které odporuje Božímu zákonu, je nelegitimní a jedná se o tyranii. Tyranie pak je definovaná jako vláda bez Božího oprávnění.

Rutherford zastával názor, že tyranská vláda je vždy nemorální. Říkal, že „jakákoliv autorita, ať už etická, politická nebo morální, která utlačuje, není od Boha a není skutečnou autoritou, nýbrž zhýralou úchylkou autority. Není od Boha, ale pochází z hříšné přirozenosti a od toho starého hada, právě tak, jako povolení hřešit.“[6]

Rutherford uvádí několik argumentů, které potvrzují právo na odpor a povinnost odporu proti nezákonné vládě.[7] Za prvé, jelikož tyranie je satanská, neodporovat jí znamená odporovat Bohu – odporovat tyranii znamená ctít Boha. Za druhé, jelikož je vládci udělena moc podmíněně, vyplývá z toho, že lidé mají právo zrušit své uznání vládce, pokud nejsou splněny příslušné podmínky. Státní moc musí být „důvěryhodná“ – to znamená, že má svou moc s důvěrou lidí. Porušení této důvěry dává lidem legitimní základ pro odpor.

Z Rutherfordových tezí vyplývá, že občané mají morální povinnost klást odpor nespravedlivé a tyranské vládě. I když musíme být vždy podřízeni úřadům státu, nemáme být podřízeni takovému člověku v tomto úřadě, který přikazuje to, co je v rozporu s Biblí.

Rutherford předložil návrhy na řešení nelegitimních státních úkonů. Napsal, že vládce by neměl být sesazen jen proto, že se dopustil jediného porušení smlouvy, kterou uzavřel s lidem. Pouze v případě, že vládce jedná takovým způsobem, že ničí uspořádání správy země – to znamená, že útočí na základní strukturu společnosti – má být zbaven své moci a autority.

Přesně tomu dnes čelíme. Dochází k porušování a ničení celé struktury naší společnosti. Je stavěna na přesně opačný základ, který přináší úplně opačné výsledky. Tento rozvrat je mnohem větší a ničivější než ten, kterému čelil Rutherford nebo kterýkoli z reformátorů ve své době.

Sedmá kapitola z knihy „Křesťanský manifest“ publikované v roce 1981.

[1] Franc is Legge, Forerunners and Rivals of Christianity from 330 B. C. to 330 A. D., vol. 1 (New Hyde Park, NY: University Books, 1964), p. xxiv.

[2] Následující oddíl o Johnu Knoxovi, str. 95-101, čerpá z materiálu, který se poprvé objevil v eseji Davida H. Chiltona „John Knox“, Journal of Christian Reconstruction, sv. 5 (zima 1978-79), str. 194- 206; zde přetištěno se svolením autora.

[3] Jasper Ridley, John Knox (New York: Oxford, 1968), p. 171.

[4] John Knox, Works (New York: AMS Press, Vol. vi, 1968), pp. 236-238.

[5] Ibid.

[6] Samuel Rutherford, Lex Rex, or, The Law and the Prince (n.p., 1644), published in vol. 3, The Presbyterian Armoury (1846), p. 34.

[7] Následující oddíl o Samuelu Rutherfordovi, s. 101-104, čerpá z materiálu, který vyšel v eseji Richarda Flinna "Samuel Rutherford and Puritan Political Theory", Journal of Christian Reconstruction, sv. 5 (zima 1978-79), s. 49-74.